Chloe - 38. kapitola

Překlad: Simča

Nemůžu být napravena. Ne tebou, nikým. Jsem prostě zlomená

Chloetiskla ruce do klína, mlčky hledíc dopředu, jak ji Amo vezl domů.

Luccova tvář ji bude pronásledovat po zbytek jejího života. Pohled, který ji věnoval, jak ji Amo vedl z obchodního centra, nikdy nezapomene. Nebude jí pronásledovat, protože ji to vyděsilo; bude jí to pronásledovat, protože výraz v jeho očích jí zlomil. Ani se jí nepodíval do očí, když nařídil Amovi, aby ji okamžitě vzal domů.

"Je klimatizace příliš studená?"

Luccův obličej zmizel z její mysli, jak se Amo zeptal.

"N-ne."

Netřásla se jenom z Luccova pohledu, ale také kvůli tomu, že seděla v autě s Amem. Jeho tmavý pohledstále bloudil k jejímu obličeji, jako by chtěl něco říci.

Byla tak napjatá, že to byla úleva, když konečně zastavil na její příjezdové cestě. Chloe položila ruku na kliku dveří, připravena vyskočit z auta.

"Počkej." Ztuhla na jeho slovech. "Zůstaň a choď na vysokou sem… s Elle a Lake." Amose posunul na svém sedadle,aby jí čelil. "Mohl bych si vzít nějaké hodiny. Kdo tě bude doprovázet do třídy, když tam nebude Elle nebo já?"

Chloe drželapohled dolů, dívajíc se na něj přes řasy. "Budu si muset zvyknout na sebe samotnou."

"Ale jestli zůstaneš tady, nebudeš muset."

Co se stalo v obchodě, pro ni nic nezměnilo. Jen to zpevnilo to, že musela utéct.

"Elle na mě už nebude muset dávat pozor. Můžesi konečně vychutnat život na vysoké škole, aniž bych se jí pletla do cesty. Chci to pro ni."

"Co ty? A co já?"Snažil se udržet svůj hlas v klidu.

"Zvyknu si. Budu v pořádku. Máš Nera a Vincenta a svou práci v kasino hotelu, což tě udrží tak zaneprázdněného, že si na mě ani nevzpomeneš."

"Budu na tebe myslet…" zašeptal Amo.

Srdce jí začalo pro něj bolet. Cítila, jak její rozhodnutí začíná proklouzávat mezi prsty. Pokud se okamžitě nedostane z auta, bála se, že by si to mohla rozmyslet.

"Protože jsi mě doprovázel do třídy po dobu několika měsíců? Protože moje kamarádka je přítelkyně tvého kamaráda? "

Amo udeřil rukou do volantu. "Nejsi jako každá jiná holka, kterou znám, Chloe." Zklidňujíc svůj dech, zašeptal slova, "miluji tě."

Chloeino srdce začalo bušitdo hrudi. To bylo přesně to, čeho se bála.

Vyskočila z auta a rozeběhla se ke svému hlavnímu vchodu. Nemůže. Nemůže mě milovat.

"Zasraně počkej!" Amo se k ní rozběhl prosebnýma očima.

Zabij to. Musíš zabít co je mezi vámi, takže ho nezabiješ…

"Jsme přátelé, Amo. Když zůstanu… nemůžu. Nikdy nebudu tím, co chceš. Potřebuješholku, jakoje Elle neboLake. Dokonce i holka jako Cassandra by byla lepší než já. Jsi rád se svými přáteli, a já jsem ráda sama. To je důvod, proč odcházím," lhala kvůli Amovi. Zasloužil si normální holku, ne někoho kdo má strach z vlastního stínu.

"Nikdo nechce být sám," řekl jí tiše.

Chloesi přála setřít normální slzy, nikoli neviditelné slzy, které chtěly spadnout z její tváře.

"Nejsem normální; Jsem zrůda." Těžce se nadechla a nenáviděla sama sebe za slova, která se chystala říci. "Sám jsi to řekl."

Amo zbledl.

"Zasraná zrůdo!" Bylo řečeno a následováno smíchem vyplňujícím prostor s plynulou ozvěnou slova

"zrůda."

Viděla ho vyslovit ta slova v prváku, když vstoupila do jídelny poprvé s jejími novými jizvami.

Odvrátil se od ní. "Proč jsi něco neřekla?"

"Co jsem měla říct?" Chloe položila ruce na dveře. "Sbohem, Amo."

Slzy mu vstoupily do očí. "Nemyslel jsem to vážně…"

Já vím, že ne.

"To je v pořádku, Amo. Jsme si kvit. Nazvala jsem tě zvířetem." Otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Pak se natáhla, aby zavřela dveře. "Nemůžu být napravena. Ne tebou, nikým. Jsem prostě zlomená. " Zavírajíc dveře a uzavírajíc jeho lesklý pohled,jí nějak zlomilo srdce ještě víc, než už bylo.

Chloepřejela prstem po jizvě na tváři, cítíc vlhkost. Jediná skutečná slza nakonec spadla.

Je mi to tak líto, Amo…

* * *

Chloe rychle strčila kufry do kufru jejího auta, chtějíc být už daleko předtím, než se její rodiče vrátí z večeře po jejich zasedání městské rady. Poslední kufr, který vlastně vzala své matce z šatny, když nebyla schopna si vzít ten, co si koupila, strčila nakonec.

Po tom, coAmo odešel, Chloe se rozhodla, že potřebuje odejít… hned. Bála se toho, jak se bude cítit ráno, a nechtěla dát Amovi šanci, aby se s ní setkal na letišti, před tím, než její letadlo vzlétne. Proto zavolala a povedlo se jí změnit letenku a odletětdo tří hodin.

Napsala vzkazy. Jeden z nich byl pro Lanu, který nechala v komoře na čistící přípravky, říkajíc jí, jak ji miluje, aby se o ní nebála a taky, že jí bylo líto, že se s ní nerozloučila tváří tvář.

Druhý vzkaz byl pro její rodiče, říkajíc jim, že se rozhodla odejít dřív a že klíčky od jejího autanecháve skrytém prostoru na klíčky nad pneumatikou.

Bylo smutné, že nebyli těmi, komu napsala, že je miluje.

Chloe nastoupila do auta a ještě naposledy se podívala na dům, který nikdy nebyl domovem, ale byljejím vězením. Když se rozjela, cítila, jak se řetězy pomalu začínaly rozpadat, když opouštěla vězení a poté nechávala její město za sebou. Osvobození byl v první řadě pocit, který si hodlala vždy pamatovat.

Chloe stáhla okénko a nechala teplý letní vzduch bičovat její obličej. Zhluboka se nadechujíc, cítila, jak se poslední řetěz přetrhával.

Konečně jsem dosáhla svobody.

Bylo to těsné, ale letadlo stihnout měla. Většinu svého času strávila se snažíc nalézt správné parkoviště.

Chloe zaparkovala své auto v pustě vypadající garáži. Vytáhla kufry a tašky, zamkla dveře a pak odešla k zadnímu kolu. Její prsty zápolily, protože hledaly skryté místo na klíče, které bylo přilepené na spodní straně vozu.

Sehnula se, aby na to vidělaa její prsty konečně našly políčko.

"Mám t-"

Tvrdé tělo se kolem ní omotalo, spolu s tkaninou pokrývající její ústa a nos. Rukaza tkaninou potlačila výkřiky a protesty, které mohla vytvořit, a silné tělo jí drželo na místě.

Zůstaň v klidu, holčičko.

Nebojovala. Její vidění se rozmazalo, jak to všechno začalo slábnout.

Nebo to bude jenom horší.

Věděla, že to bylo příliš dobré, aby to byla pravda. Její duše patřila ďáblovi…