ATR - 24. kapitola

Překlad: Verča

Moc děkuji za skvělé komentáře, strašně mě povzbuzují k dalšímu překladu. Už nám zbývá jen pár kapitol, tak snad to stihnu do konce týdne ;)

Jinak k této kapitole můžu jen napsat, že tohle jsem opravdu nečekala…

Každý kdo není přivázán k židli vyskočí

Otevřu oči a na chvíli si myslím, že sním. Jsem v obrovské, spoře osvětlené místnosti naplněné krabicemi, sudy a přepravkami. Tři muži – zrzavý, blonďatý a černovlasý, který měl kudrliny se choulí u stolu ve vzdáleném rohu, všichni jsou oblečení v levných tištěných tričkách, žabkách a roztrhaných džínách. Žárovka na stropě se houpá sem a tam. Vzduch je cítit bohatou vůní zeminy a plesnivým pachem sušených bylinek. Je to téměř bizarní.

Nicméně, Amanda přivázaná k židli za zápěstí provazem a bušení v mé hlavě je velmi reálné. Tak skutečné, zasténám.

„Mac,“ zašeptá. „Mac. Jsi v pořádku?“

„Kromě toho, že jsem svázaná a pravděpodobně mám otřes mozku, jsem v pořádku,“ zasténám. „Co se stalo?“

„Ten velký chlap tě trefil něčím do hlavy. Jsme ve sklepě pod Geek klubem. Odjel pro šéfa.“

Bojuji s provazy, ale jsou zajištěné. Stejně tak jako místnost. Jsou tu jen drobná okna a jediná cesta ven je po schodech.

Dveře se se zavrzáním otevřou a Pig vejde po schodech dolů násladujíc obra. Povědomého obra.

Miseryho.

Mé srdce buší v mé hrudi. Zdá se ještě větší v uzavřeném prostoru, než když byl v Redemption. Vyrazí ke stolu, kde sedí muži. „ Proč jste kurva brali všechny věci z klubu? Jste všichni zkurvení idioti.“

Podívá se na Amandu a pak jeho pohled padne na mě. Jeho oči se zúží. „Znám tě.“ Nakloní se a chytne chlapa s kudrnatými černými vlasy za límec. „Kdo je? Proč ji znám?“

Kudrnáč zavýská. „Je to Tormentovo holka.“

„Do prdele.“ Pig plivne na zem, jako to dělají prasata. „Myslel jsem, si, že jí znám.“

„Kdo je Torment?“ Zeptá se Blonďák.

Kudrnáč mu odpoví. „Pracuje v podzemním okruhu. Je to jeden z vrcholných bojovníků. Býval profesionální boxer. Tvrdý jako hřebík. Je to blázen. Viděl jsem ho podat si tři chlapy tady v klubu, aniž by se zapotil.“

Blonďák zapíská. „Co bylo použito?“

„Pevný disky, klávesnice, notebooky, externí disky, pár plochých monitorů a HDMI kabely.“

Zrzek zapíská. „Vážný boj. HDMI kabely nejsou levné.“

„Geeks.“ Pig obrátí oči v sloup, nesnažíc se skrýt jeho výsměch.

„Slyšel jsem, že Torment jednou strčil pevný disk do hrdla nějakýho chlápka,“ prohodí Zrzek.

Kudrnáč zkroutí obočí, jako dvě tancující housenky. „Co kapacita?“

„Čtyři terabajty.“

„V žádným případě. To musí být už několik měsíců.“

„Zavři kurva hubu.“ Misery vezme Kudrnáče jako hadrovou panenku a hodí s ním na zem. Kudrnáčův telefon spadne na beton. Elegantní, stříbrný design je povědomý.

„Amando,“ zašeptám. „Mám nápad.“

„Je mi to tak líto, že jsem tě do toho dostala,“ zavzlyká. „Nevím, co jsem si myslela. Byla jsem tak trochu blázen.“

Dám jí poloviční úsměv. „To je důvod proč jsem přišla. Nemohla jsem tě nechat bláznit samotnou. Teď udělej nějaký rozptýlení, než obě začneme vzlykat. Něco aby se dostali blíž k nám.“

Amanda přikývne.

„Pokud je necháme jít, Torment sem přijde.“ Hlas Piga zakolísá. Max by ho mohl klidně sníst k večeři.

Misery reaguje ostrým smíchem. „Zasraně se nebojím Tormenta. Vyběhl z našeho posledního zápasu.“ Znovu se na mě podvá. „Možná bysme mu měli poslat zprávu, že držíme jeho mrchu. Takže dokončíme boj.“

Podívám se Miserymu do očí. „Nejsem jeho mr..holka. Rozešli jsme se.“

Misery mi dá chladný úsměv. „Ještě lepší. Můžu si tě užít až se objeví na mém prahu.“

„Pěkný, Mac,“ vyplivne Amanda. „Prostě zahodíš tvůj jediný trumf. Měla jsi hodnotu jako jeho dívka. Teď budeme umírat kvůli tvé sebelítosti.“ Dá mi mrknutí. Rozptýlení začalo.

„Co?“ Zvednu můj hlas. „Nemusely bysme tu ani být, kdyby nebylo tebe, kdyby si neprahla po tom tvém chlapovi jako zatracené štěně. Skončil s tebou. Přenes se přes to.“

Škádlily jsme se a upoutávaly pozornost každého v místnosti. Žádný chlap nemůže odolat kočičímu boji. Škoda, že nemáme bikini a bazének plný bahna. Když jsou blízko u nás, najdu svou kabelku pod stolem.

Když jsou všichni pryč od telefonu, nasaji dech a zakřičím: „VOLEJ 911.“

Všichni zamrznou. Žádný zvuk nevychází z mé kabelky. Je kůže příliš silná? Je rozbitý, jak s ním Max hodil o zeď? Naberu dech, právě když začne zvonit mobil Kudrnáče.

„Kurva,“ zakřičí Misery. „Vypni to.“

Kudrnáč se sehne k podlaze, popadne telefon a vypne ho s hlasitým povzdechem.

Podívám se ke kabelce. Musím mu dát poslední pokud. Možná nerozpoznal čísla. „VOLEJ MAXE,“ zakřičím. Můj telefon začne vyzvánět.

„Má telefon. Najděte ho, vy idioti.“ Misery se řítí přes sklep a udeří mě do obličeje. „Vypni to.“

Moje hlava sebou trhne a cítím, jak mi ze rtu teče krev. „Ne.“

Znovu mě zasáhne. Tentokrát se jeho dlaň dotkne kosti. Bolest přináši tmu, šepot vzpomínek, někdo křičí moje jméno. Kňučení.

Ne. Ne teď. Bojuji s noční můrou a vrátím se zpět do reality se spoustou bolestí.

„Vypni to!“ Zaječí Misery.

„Ne.“

Jeho třetí rána mě málem srazí ze židle. Amanda na něj křičí, aby přestal. Něco mi stéká po tváři. Nemohu říct, jestli to je krev nebo slzy.

„Makaylo, bejby?“

Slzy stékají z mých očí, když uslyším Maxům hlas, hluboký a nízký. Zrzek leze pod stolem a popadne mou kabelku.

Zhluboka se nadechu a zakřičím,“ MAXI. POMOC. MISERY MĚ A AMANDU DRŽÍ VE SKLEPĚ-“

Úder. Misery mě znovu udeří. Ostrá, hořká chuť krve vyplňuje mou pusu. Moje vidění se rozostří. Zrzek triumfálně zvedne můj telefon a pak ho rozbije o podlahu. Tentokrát to nepřežije.

Misery spokojeně zabručí. „Ještě lepší. Ví, že tě mám, ale neví kde. Vypadá to, že mu budu muset poslat zprávu.“

Klesnu hlouběji na židli. Amanda zavzlyká. Misery vytáhne jeho telefon a zavolá si. Objedná pár pizz – bez ančoviček – a bez kůrky. Myslím, že zpráva bude zpožděna.

***

Uběhla hodina. Pizzy byly snězené. Misery a Pig debatovali o tom, co s námi udělají. Pig nás chce zabít. Misery si myslí, že je to špatný plán. Likvidace těl není snadná, a právě vyčistil jeho Jeep. Moje zápěstí a kotníky bolí, snažím se dostat ven z lan. Moje hlava bolí. Čelist pulzuje. Kéž bych mohla ještě jednou vidět mé rodiče. Kéž bych dala Maxovi jeden poslední polibek. Přeji si aby nám dal Misery pizzu. Hladovím.

Dveře od sklepa zavržou a všichni se podívají jejich směrem. Misery pošle Kudrnáče na obhlídku. Nevrátí se. Potračuje Zrzek. Čekáme. Žádný Zrzek. Jako bychom byli ve špatném hororu. Misery se rozhodne poslat Blonďáka. Nechce tam jít. Zná skóre.

Statečný Pig jde nahoru po schodech. Vrací se celý. Je následován Maxem, Jakem, Rampagem a Homicidem. Hurá!

Každý, kdo není přivázán k židli vyskočí. Na okamžik je v místnosti ticho a klid. Úleva vyjde z mé hrudi a vybuchne ve vzlyk. Maxova hlava trhne mým směrem a jeho oči přejíždí přes můj oteklý, krvácející obličej a pak k provazům na mých rukách a nohách. Jeho nozdry se rozšíří a vycení zuby. Vzduch se kolem něj zavlní a změní. Jeho tělo se napne a zmohutní; jeho svaly a žíly se napnou proti jeho kůži. Skoro očekávám, že se změní ve vlkodlaka nebo nějakou bestii. Vidím jeho hněv a to mě děsí. Není to hněv. Je to vztek.

Max se rozeběhne. Hodí barely směrem Miseryho a ohodí židle a bedny a Blonďáka z cesty.

Jake udeří Piga. Zapíská, jako to dělají prasata. Rampage a Homicide rozvázají Amandu a mě a zaženou nás do kouta. Říkají nám, že je to nebezpečné.

Max napadne Miseryho. Pěsti létají. Kosti praskají. Nedrží se zpátky. Žaludek se mi sevře. Není to jako v klubu. Tohle je skutečné. Zapomeňte na bestii, Max je násilí s velkým N.

Misery vytáhne nůž. Není to nůž. Je to dýka.

„Pane Bože. Max bude zabit.“

Rampage se zasměje. Přitáhne si jeho ruce k ústům a zakřičí. „Jo. Tormente. Misery je ten kdo udeřil tvojí holku.“

Max se uklidní a na zlomek vteřiny si představím strach blikající přes Miseryho tvář. V rychlém pohybu Max uzavře vzdálenost mezi nimi. Mé tělo sebou lomcuje, najdu odpadkový koš a zvracím znovu a znovu. Amanda mi drží vlasy a tře záda. Rampage mi podá láhev s vodou. V době, kdy si můžu sednout, boj je u konce. Misery je dole a sténá.

Max mapuje místnost. Jeho oči přistanou na mě a krátce se pozastaví na koši. Pak jde ke mně přes místnost, popadne mě za ruku a vytáhne nahoru po schodech.

Z dálky je slyšet zvukk sirén. Někdo musel volat policii.

„Jak jsi mě našel?“

„Sledovací zařízení v telefonu.“

Max mě táhne přes trávník a k zahradnímu domku obklopeného stromy. S jedním kopem, vykopne dveře a vtáhne mě dovnitř. Zabouchne dveře a mé oči si přivykají na tmu. Tenké proužky světla pronikají dovnitř prasklinami ve dřeve. Stačí to k tomu, abych viděla běsnění na jeho tváři. Jeho oči jsou široké, zorničky téměř černé. Jeho krk je svázaný napětím. Jeho tvář je celá tvrdá. Sotva ho poznávám.

„Slíbila jsi mi, že sem už nikdy nepůjdeš.“ Jeho tělo se třese tak prudce, bojím se ho dotknout. Je sotva pod kontrolou, záchvěv strachu se vine po mé páteři.

„Nemohla jsem tam nechat jít Amandu samotnou.“

„Slíbila jsi, že se nevystavíš nebezpečí.“

„Neměla jsem na vybranou. Je to moje nejlepší kamarádka.“

Jeho nozdry se rozšíří a složí si ruce na prsou. „Sundej si oblečení.“

Mé srdce divoce bije proti mým žebrům. Nikdy jsem netrpěla klaustrofobíí, ale v této malé místnosti, která je cítit po posečené trávě, benzínu a olejích a hlavně s velkým Maxem přede mnou, můžu stěží dýchat.

„Nechci tady být.“

„Sudej si oblečení.“ Každé slovo řekne se zaťatými zuby, jako kdyby mluvení bylo námaha.

„Proč?“ Můj hlas je tenký a vysoký, téměř kňučení.

„Sakra, Makaylo. Pro jednou udělej to, co ti říkám. Sundej. Si. Tvoje. Oblečení.“

Udělám krok dozadu, až narazím do zdi. Mé oči vystřelí ke dveřím za mnou. Zachytí směr mého pohledu.

„Neodejdeš, dokud si nesundáš oblečení.“

Zabalím paže kolem sebe ve snaze zastavit chvění. „Ne.“

„Kurva.“ Pak uzavře vzdálenost mezi námi, dvěma dlouhými kroky a chytne mě za ramena. Napadne má ústa a tvrdě mě políbí, drtí mé rty. Divoký polibek. Děsivý polibek. Vůně vzteku naplňuje mé nozdry. Chytne moje triko a přetáhne mi ho přes hlavu. Chladný vzduch zasáhne mé tělo. Strach a zmatek zmrazí můj mozek.

„Maxi,“ zašeptám. „Prosím. Ne.“ Instinkt křičí abych běžla. Je mimo kontrolu. Ale část mě mu stále věří, že mi neublíží.

Jeho ruce klesnou k mému pasu a trhne mými jóga kalhoty přes boky a stáhne je dolů ke kotníkům. Udělá krok zpět a prohlíží si mé celé tělo. Nedívá se pohledem milence, ale cizince.

I když mám na sobě stále podprsenku a kalhotky, instinktivně se snažím zakrýt. Zabalím si jednu ruku kolem mých prsou a druhou kolem boků.

„Nezakrývej se přede mnou.“

Vzlyk vyjde z mého hrdla. Spustím ruce a odvrátím zrak. Nemohu snést pohled na něj nebo vidět toho cizince vypadajího jako Max.

Max mě chytne za ramena a táhne mě pryč od zdi. Jeho ruce klouzají po celém mém těle. Jeho dotek je drsný, povrchní a neosobní. Jeho ruce přetrvávají na břiše. Kousnu se do rtu a slzy mi stékají po tvářích. Otočí mě a chladným pohledem se dívá na má záda, zadek a nohy. Ve chvíli, kdy skončí, zavzlykám nahlas. Uvnitř mě se vytvoří černá díra. Nikdy jsem se necítila tak sama, nebo tak znebokojivě, tak zahanbeně.

Udělám pár kroků dozadu a klesne rukama k opasu. Vytáhne si ho z poutek džínu s hlasitým prásknutím. „Pojď sem.“

Zacouvám.

„Pojď sem, teď.“ Podtón v jeho hlase mě pošle zpět k regálům, protože zakopnu o své jóga kalhoty a spadnu na zem. Květináče a plechovky spadnou kolem mě. Max kráčí napříč místností. Držím ruce nahoře a odvrátím se. „Prosím, Maxi. Omlouvám se. Prosím, neubližuj mi.“

Zastaví se a zděšeně se na mě podívá. „Je to to, co si myslíš?“

Podívám se na něj, na opasek a pak zpět na něj. Slzy mi stékají po tvářích. „Nevím, co si mám myslet.“

S řevem odhodí pásek přes celou místnost a pak smete všechny věci z ponku. Nástroje zarachotí, jak spadnou na betonovou podlahu. „Co mám udělat, Makaylo?“ Zakřičí. „Co mám udělat, abys mi věřila?“

„Tohle ne.“

Otevře dveře. Odmlčí se a ohlédne se přes rameno a pomalu dýchá, dovnitř a ven, jako by se snažil uklidnit. „Když jsem dostal tvůj hovor, myslel jsem…a pak jsem tě viděl ve sklepě…svázanou..tvůj obličej-“ Jeho hlas se zadrhne a přejede si rukou přes tvář. „Bylo to příliš moc. Nemohl jsem myslet…mluvit.“ Opět se zhluboka nadechne a uchopí rám tak tvrdě, že jeho klouby zbělají. „Potřeboval jsem zjistit jestli nejsi někde zraněná. Potřeboval jsem tě držet. Ale když jsem viděl ty modřiny na břiše a zádech, sundal jsem si pásek, aby ti ta spona neublížila.“

Vykročí do noci a zabouchne za sebou dveře. Zhroutím se, vzlykám na studené, betonové podlaze.

***

V několika příštích hodinách, Geek klub srší aktivitou. Amanda a já sedíme na verandě domu a jsme vyslýchány policií. Pig a drogoví dealeři jsou odtaženi pryč. Misery, který se ukáže být výkonným ředitelem velké technologické společnosti, je v poutech a hozen do zadní části policejního vozu. Max a Jake jsou vyslýcháni kvůli boji.

„Hej, to je moje oblíbená EMT.“ Ray klesne na kolena vedle mě a vytáhne si záchranářské náčiní. „Vypadáš potlučeně.“

„Budu v pořádku.“

„Byla zasažena do hlavy a ztratila vědomí,“ prohodí Amanda. Zamračím se na ni. Řekla jsem jí, že nechci, aby o tom někdo věděl. Dokážu se o sebe postarat.

Ray zvedne obočí a ohmatá celou mou hlavu, dokud neucuknu.

„Jak se cítíš? Jakékoli příznaky otřesu mozku? Možná bysme tě měli vzít do nemocnie a zkontrolovat tě.“

„Chci jít domů.“

Ray mě vezme zpátky do sanitky a udělá důkladnou kontrolu všech mých modřin. Vyčistí mou tvář a dá mi nějaký led. „Nechám tě jít domů, pokud máš někoho, kdo s tebou v příštích čtyřiadvaceti hodinách zůstane. Víš jak to chodí.“

„Jasně. Něco vymyslím.“

Zvedne jeho náčiní a zaváhá. „Poslyš, moje nabídka stále platí. Pokud budeš potřebovat pomoc nebo radu o kvalifikaci jako zdravotník, zavolej mi.“

Ve chvíli, kdy mě opustí, ulice je prázdná. Špatní chlapi jsou ve vězení. Nemluvila jsem s Maxem od toho incidentu v kůlně, přestože nikdy nebyl daleko. Jdu zpět na verandu a schoulím se na lehátko.

Jake si dřepne vedle mě a chytne mě za ruku. „Vezmu tě domů, a Max vezme Amandu na jeho motorce.“

„Jasně.“ Ztuhlá a emočně vyčerpaná, nemám potřebu ptát se ho proč.

„Právě teď nemyslí jasně,“ řekne Jake. „A pravděpodobně je to tak lepší i pro tebe. Myslím, že potřebuješ nějaký čas smířit se s tím, že je schopný úrovně násilí, kterou ty netoleruješ.“

Pokrčím rameny.

Jake si povzdechne. „Řeknu mu-“

„Počkej.“ Vezmu ho za ruku. „Nechceš s ní mluvit? Ty jsi důvod, proč jsme sem dnes večer přišly.“

Jak stiskne rty a zavrtí hlavou. „To se nestane.“

„Proč?“

„Ona není jediná zraněná.“

***

O dvě hodiny později se přetáčím v mé posteli. Nemůžu spát. Moje hlava bolí. Čelist pulzuje. Mozek bolí. Krátce uvažuji na Jake spícího před televizí, ale necítím se na mluvení.

Kde je Max? Zůstal u Amandy? Obrázky těch dvou se objeví bez pozvání v mé mysli, odlačím je pryč. Amanda by mi nikdy neublížila. Důvěřuju ji. Ale co Max? Věřím mu? Použil by na mě násilí?

Zasténám a obrátím se. Hluboká touha škrabe má střeva. Touha je silnější než strach.

Měkké cvaknutí kliky na dveřích ložnice mě překvapí. Podívám se přes rameno a mé srdce poskočí. „Maxi!“

Položí si prst na jeho rty. Jeho koženky vrzají, když se posadí do křesla v rohu místnosti.

Hraji si s prostěradlem. Čekám na něj, až se svlékne a přijde do postele, ale nepohybuje se.

„Maxi?“

Nadechne se a zavrtí hlavou. Jeho oči jsou chmurné a pusté, všechny stopy jeho obvyklého tepla jsou pryč. Můj dech mě opouští ve spěchu a děs se plíží nahoru po mé páteři. Sednu si a přetáhnu kolem sebe prostěradlo. Má na sobě kožené kalhoty a bílé tričko potřísněné krví.

„Jsi zraněný.“

Podívá se pryč a moje krev ztuhne. Jeho tvář je napjatá; zuby má zaťaté tak silně, že se chvěje. Jeho rty jsou staženy do tenké linky. Ruce sevřené v pěst má položené v klíně. Hněv nebo úzkost? Nemohu říct.

„Mluv se mnou. Prosím. Je mi líto, že jsem nepochopila tvé záměry.“

Přejede si rukama přes obličej. „Spi, bejby.“ Jeho hlas je syrový a napjatý emocemi. Jeho tělo je napjaté. Nesetká se s mým pohledem. A najednou pochopím proč je tady. Zoufalství mě zasáhne jako rána do břicha.

„Přišel jsi se rozloučit.“ Konstatuji.

Jeho brada poklesne, jen stěží, ale nepotřebuji přikývnutí. Odpověď je v jeho očích.

„Mohu tě naposledy držet?“ zeptám se tiše.

Zavrtí hlavou. Slzy mi stékají po tvářích a moje hrdlo se utahuje. „Budeš mě dnes večer pozorovat a pak odejdeš?“

Sevře opěradlo židle, zbělají mu klouby a stiskne rty. Nakloní hlavu a podívá se na stop.

Slzy stékají po mém krku. „Omlouvám se, Maxi.“ Moje ramena se zatřesou a vzlykám do mých rukou. „Je mi líto, že nemůžu být tou, kterou je potřeba, abych byla. Je mi líto, že ti nemůžu dát důvěru, kterou potřebuješ. Je mi líto, že mě tvé násilí tak děsí.“

„Taky je mi to moc líto, bejby.“ Jeho hlas je tak nízký, tak zlomený, že ho sotva slyším.

Stočím se na posteli naproti němu a zabalím paže kolem sebe. Studuji jeho krásnou, strašidelnou tvář. Snažím se zapamatovat si každou rovinu a úhel jeho čelisti, jeho silnou bradu, křivku rtů a vrásky v koutcích očí. Přestavuji si škrabání jeho strniště na mé tváři a vůni jeho kořeněné kolínské. Zavřu oči a přestavuju si teplo jeho těla a hlazení jeho rukama. Vzpomínám si na hluboký smích a hluboké zavrčení. Představuji si, že jsem v jeho náručí. V bezpečí. Chráněná. Milovaná.

Když otevřu oči, je ráno.

Max je pryč.