ATR - 23. kapitola

Překlad: Verča

Nevěříš mi

Stihneme to zpět do klubu těsně před otevřením. Právě vstoupím do místnosti první pomoci, když mi zavibruje telefon. Zkontroluji ID. Max. Snažil se být zdvořilý k mé potřebě být sama na naší cestě domů, ale teď, když jsme zpět, můj krátký oddech se zdá být u konce.

Kde jsi?

Místnost první pomoci. Víš to **zvednutí obočí**

Jen kontroluji

Dobře

Potřebuješ něco?

Ne, díky

Zdravotní pomůcky?

Ne

Máš žízeň?

Ne

Hlad?

Ne

Je ti zima?

Ne

Jsi osamělá?

Ne

Chybíš mi

Viděl jsi mě před deseti minutami

Deset minut je dlouhá doba

To je pravda

Potřebuješ víc času o samotě?

Kdyby ano, nebyla bych tady

Dobře. Jdu k tobě

Špatný Max. Pouze zranění bojovníci

Jsem zraněný

Nejsi **založení rukama**

Musím mít minx lék

Musím jít. Amanda volá

***

Během deseti sekund co mluvím s Amandou, usoudím, že je opilá. Nazývá mě Makaylou, jen když přetáhne její limit.

„Co jsi dělala dnes odpoledne?“ Zeptám se poté, co mi zamumlá něco nesrozumitelně do telefonu. „Je pouze sedm hodin v sobotu večer. Ztrácíš víkend.“

„Vyřídili jsme velký případ a klienti nás vytáhli na pár skleniček.“

„V sobotu?“

„Čas nemá žádný význam v advokátní kanceláři,“ napomene mě. „To víš.“

„Kde jsi teď?“

Zachichotá se. „V busu na mé cestě do Geek klubu. Musím mluvit s Jakem. Chci vědět, jestli bychom měli šanci.“

Pane Bože. „Nechceš to udělat, zlato. Skončil s tebou. Přesunul se. Uvedeš se jen do rozpaků a zraníš se.“

„Potřebuju uzavření,“ řekne. „Musím pochopit, co se stalo. Jak si mohl vybrat tu hubenou společenskou děvku místo mě?“

„Ublížila jsi mu.“

„Nechtěla jsem,“ řekne tiše.

Přerovnávám svoji lékárničku, přebaluji věci, které nepotřebují být zabalené. „Nemohla bys tam jít další noc? Možná, když nebudeš tolik opilá? Max a já můžeme jít s tebou.“

„Jsem na cestě. Potřebuju se přes to dostat.“

Sevřu ruce do pěstí. „Nemůžeš tam jít sama. Je to nebezpečné. Co když tam Jake není?“

Zasténá do telefonu. „Vážně? Děláš si zbytečné starosti. Půjdu zjistit, jestli tam je. Pokud ano, promluvím si s ním a odejdu. Nebudu se zdržovat bojem. A není to jako bych šla sama Městem Duchů. Je to rezidenční čtvrť. Co by se mohlo stát?“

„Něco dost zlého, Max-“

Amanda si odfrkne. „Nech Maxe, Maxem. Nejspíš by tě zabalil do bavlny a zamknul tě někam, kde se ti nikdy nemůže nic stát. Je extrémně ochranářský.“

„Není to tak špatné.“

„Jen říkám-“

„Kdybych chtěla udělat něco nebezpečného, nezastavil by mě,“ zalžu. „Máme otevřený vztah. Diskutovali bychom o tom, a pochopil by mě.“

„Myslela jsem, že v této konverzaci jsem já opilý člověk,“ zasměje. „Přeji hezký večer obklopený horkými zpocenými chlapy.“

„Počkej,“ vyštěknu do telefonu. „Půjdu s tebou. Slib mi, že nepůjdeš dovnitř, dokud se tam nedostanu.“

„Nemáš práci?“

„Neopustím svou nejlepší kamarádku, když se chystá jít do nebezpečného klubu rváčů a chce se hádat se svým ex.“

„Jsi tak sladká,“ povzdechne si. „Vzpomínám si, že jsem viděla autobusovou zastávku, asi půl bloku odsud. Počkám na tebe tam. NEŘÍKEJ Maxovi, kam se chystáš jít. Nechci, aby o tom informoval Jake.“

„Ale-“

„Pokud mu to řekneš, neobtěžuj se chodit. Pokud zjistím, že tam Jake není jen kvůli tomu, že jsi neudržela tajemství, budu na tebe naštvaná…“

Mé srdce klesne. „Jen mi slib, že nepůjdeš beze mě.“

„Přísaha malíčem.“

„Budu tam, jakmile to bude možné.

***

„Maxi?“ Zaklepu na dveře jeho kanceláře a nahlédnu dovnitř. Max drží telefon v jeho ruce a mrkne na mě.

Sednu si na velké, pohodlné kožené křeslo v přední části stolu a čekám, až dokončí jeho hovor. Jeho kancelář mi připomíná apartmá nahoře – leštěná dřevěná podlaha, obnažené cihlové zdi, moderní vybavení a velký duboký stůl pokrytý D-kroužky. Pouze obrazy na stěně za ním tu nesedí se dřevem a kamenným dekorem. Oba jsou zarámovány kmenovými otisky, jeden červenou barvou a jeden zelenou. Připomíná mi to jeho tetování.

„Minx. Co se děje?“ Zeptá se mě Max poté, co dokončí rozhovor.

Kousnu se do rtu a zírám na podlahu. Lež kterou jsem si připravila mi leží na jazyku. Nechci mu lhát, ale nemohu nechat jít Amandu do Geek klubu samotnou.

„Co se děje?“ Zopakuje Max, podívám se na jeho zvrásněné čelo.

„Amanda mě potřebuje,“ řeknu rychle. „Je kvůli něčemu bláznivá. Vím, že je to neprofesionální, a nikdy za normálních okolností bych tě o to nežádala-“

„Jdi, bejby. Najdu někoho, kdo tě zastoupí.“

Moje napětí opadne a vydechnu dech, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuju. „Nechceš se zeptat kam a proč?“

Max se zašklebí. „Věřím ti. Umím být rozumný, s výjimkou, pokud jde o tvou bezpečnost.“

Moje plíce se utáhnou. Mohla bych jednat se vzteklým a zlobícím se Maxem, ale tento druh pochopení od něj je pro mě příliš těžký. Jsem hrozný, hrozný člověk. Zrazuji jeho důvěru. Zaslouží si někoho lepšího než jsem já.

Vstanu a obejdu jeho stůl. „Děkuju.“ Přitisknu mu pusu na čelo, ale než se odvrátím, stáhne mě do klína.

„To je vše, co dostanu?“ Řekne škádlivě. „Trpím myšlenkou odpoledního ticha a podaří se mi uklidnit se, když moje holka chce zmizet na záhadnou pochůzku, a vše co dostanu je polibek na čelo?“

„Možná taky dostaneš pusu na tvář.“ Přejedu svými rty přes jeho tvář, škrabu se o jeho pětihodinové strniště a vdechuji jeho lahodnou kolínskou.

Max se zamračí a zkroutí rty. „Hmmm.“

„Možná dostaneš pusu i tady.“ Obkresluji linie jeho rtů a okusuji a vsaji jeho spodní ret. Když sevře mé vlasy jeho rukou a přitáhne si mě blíž, ponořím svůj jazyk do jeho tepla. Max mi zasténá do úst. Horká vlna potřeby spěchá skrze mne.

Můj telefon zazvoní a podívám se na kabelku na židli. Co když se Amanda rozhodla, že už nebude čekat?

„Radši půjdu.“ Snažím se vstát, ale Max mě pevně drží.

„Možná potřebuju více přesvědčivosti.“ Tvrdě a hluboce mě políbí až se mé prsty kroutí.

Můj telefon zazvoní znovu a vykroutím se mu z klína. „To je asi Amanda.“ Závodím k židli, uchopím svůj telefon a přijmu hovor. „Amando. Neopovažuj se jít beze mě,“ vyštěknu do mobilu.

„Slečno Delaneyová. Jmenuji se Ty. Jsem vymahač z R Us. Převzal jsem vaši složku od Sergia. Říká se tady, že jste vynechala pondělní platbu. Takže..“

Moje krev zmrzne. „Kde je Sergio? Proč mi voláte teď?“ Nemohu zakrýt hrůzu v hlase.

„Víte, proč volám.“ Jeho hlas je nízký, hrubý a nic menšího než hrozivý. „Sergio je pryč, vypořádává se s rodinnou pohotovostí. Předal mi jeho složky a já chci ty zkurvené peníze.“

„Ale…je sobota večer…obtěžujete mě.“

Ty udělá tsk tsk zvuk. „Budu volat kurva kdykoliv a kdy kurva budu chtít, vy malá povalečko (pozn. v tomto případě je to myšleno jako osoba, která se zdráhá platit). Nemyslete si, že mě budete odlákávat jako jste to udělala Sergiovi. Měla jste ho obtočeného na vašem malíčku, ale na mě tyhle kecy nefungují. Bude nejlepší aby peníze byly na účtu v pondělí ráno nebo vezmu část z vaší výplatní pásky po zbytek vašeho zkurveného života a prodám dům vašich rodičů tak rychle, že nebudou vědět, co je zasáhlo.“

Ruce se mi začnou tvrdě třást, že se musím přidržet židle. „Není dovoleno vyhrožovat mi. Nahlásím vás.“

Odfrkne si. „Kriste. Jako kdybych tohle ještě nikdy neslyšel. Jak to chcete dokázat? Máte záznam tohoto volání? Žádný zasraný způsob. Máte peníze na soud? To si nemyslím. Chci své peníze, zlato, nebo si vy a já dáme schůzku ve vašem pracovišti v pondělí ráno, v osm dopoledne.“

„Prosím,“ zadusím vzlyk. „Dostanete vaše peníze. Jen prosím nechte rodiče a nechoďte do mé práce..“

Práce. Oh. Můj. Bože. Jsem v Maxovo kanceláři.

Otočím se. Max stojí za mnou, jen několik kroků ode mě. Když zachytím jeho pohled, jeho výraz ztvrdne.

„Dej mi ten telefon.“ Jeho hlas je rozkazující.

„Mám někoho, kdo s vámi chce mluvit,“ řeknu Tyovi. Podám mu telefon.

„Kdo je to?“ Zahřmí Max.

Mluví s ním alespoň jednu minutu. Maxovo rty se stlačí do tenké linkdy. Jeho tělo je ztuhlé. Jeho tvář se zbarvuje do fialova. Je v něm vidět zlost. Jeho vztek při svlékacím pokru nebyl nic ve srovnání s tímto. Moje stehna se chvějí a stočím se na židli s rukama zabalenými těsně kolem mě.

„Řekněte mi jak moc? Plná výše.“ Po třicet vteřinách vyštěkne, „Budete mít vaše peníze v pátek a už NIKDY ji nekontaktujte. Dejte mi detaily účtu.“

Dojde ke svému stolu a napíše si čísla na kus papíru a pak ukončí hovor.

Zavrtím hlavou. „Nemohu si vzít tvé peníze, Maxi.“

„Vezmeš.“

„Je to můj problém. Vyrovnám se s tím.“

„Jeho čelist se zatne. „Může tě stáhnout k zemi a tvé rodiče taky.“

Přikývnu a slzy mi stékají po tvářích. „To je důvod, proč jsem potřebovala druhou práci.“

Jeho tvář ztuhne a mé srdce vynechá.

„Takže si vezmi peníze,“ zakřičí. „Moje firma vydělává.“

„Nemůžu. Nikdy to s tebou nebylo o penězích.“

Zavře oči a několikrát se zhluboka nadechne. „Vím to, bejby. Nikdy by mě nenapadlo ani na jednu minutu, že ano.“

„Zakazuju ti to zaplatit, Maxi. Pokud ano, nikdy s tebou už nepromluvím. Najdu si cestu ven sama. Nechci ti být dlužná. Nechci mít pocit, že ti něco dlužím.“

„Aaaargh.“ Max hodí telefon proti zdi. Praskne, jak dopadne na cihlu a s měkkou ránou spadne na zem. „Ze všech tvrdohlavý, nerozumných…“

Krouží kolem mě, kráčí k mé židli a září zuřivostí. „Proč jsi mi to neřekla? Poté, co udělali mé rodině, jak jsi mi mohla neříct, že po tobě jdou?“

Nadechnu se a pomalu vydechnu. „Předtím to byl někdo jiný. Byl to chlap, který se jmenuje Sergio. Byl jiný. Vstřícnější. Měli jsme trochu jiný přístup. A s druhým zaměstnáním jsem si byla celkem jistá, že ty platby uskutečním. Nebyl žádný důvod, zapojit tě do toho. A poté, co jsi mi řekl o tvé rodině, nechtěla jsem tě do toho znovu zatáhnout.“

„Kriste.“ Max si prohrábne vlasy. „Nezastaví se před NIČÍM, aby dostal své peníze. Prošel jsem si tím, když mi bylo čtrnáct. Bude tě obtěžovat a trápit. Bude se ukazovat ve tvé práci, u tebe doma, i když půjdeš na procházku do parku. Bude dělat z tvého života peklo.“

„Najdu cestu. Pokud to znamená, že musím získat další dvě zaměstnání, pak je to to, co udělám. Dlužím peníze. Mám v úmyslu to splatit. Pokud mi nechá přiměřené platby, mohlo by to být v pořádku. Plus, Amanda mi pomůže. Dokončila právě velký případ.“

„Vezmi si ty peníze a vrátíš mi je zpět.“

„Nechci ti nic dlužit. Moje matka si nikdy nepůjčila. Dokonce i když bylo nejhůř, vždy našla cestu, jak se z toho dostat. Obdivovala jsem ji za to. Byla bych ráda, kdybych byla alespoň z poloviny taková jako ona.“

Max bouchne rukou do zdi. „Nevěříš mi. Znovu. Nemyslíš, si že bych ti mohl pomoct. Bez ohledu na to, co udělám, nepustíš mě dovnitř.“

„To není pravda.“

Dojde ke dveřím a ohlédne se přes rameno. „Zaplatím ten dluh, Makaylo, ať už si to přeješ nebo ne. Nenechám tě trpět tak, jak trpěla má rodina. Nenechám je aby tě honili nebo ohrožovali tvůj život. Zachráním tě, i kdyby to mělo znamenat, že tě ztratím.“

Dveře se zavřou. Jsem sama.

***

O hodinu později můj taxík zastaví na zastávce u Geek klubu. Testuji můj telefon, ačkoliv vypadá, že má několik závad, jsem schopná napsat Amandě, podívat se na počasí a najít nejbližží krám s pizzou.

Vystoupím z auta a Amanda hodí řidiči svitek bankovek a pak mě obejme. „Je mi tak moc líto, že jste se s Maxem pohádali. Nemůžu uvěřit, že jsi přišla.“

Můj spodní ret se chvěje a bojuji se slzami. Mohu plakat podzěji. Právě teď mě Amanda potřebuje.

Kráčíme po chodníku ke Geek klubu. Světlo svítí ze zatemněných oken a hlasitý punk téměř utopí zvuky boje, které se dějí uvnitř. Noc je chladná a klidná. Vítr šumí skrz koruny stromů. Ulice je strašidelně pustá.

Boční dveře jsou zamčené a žádná obsluha v nedohlednu. Amanda navrhne že to obejdeme a zkusíme najít jiný vchod. Vklouzneme skrz boční branou a jdeme podél zdi kolem dvorku. Chystám se zahnout za roh, když mi Amanda sevře rameno a táhne mě za keř.

Tiché mumlání se nese naším směrem, nahlédnu skrz listy abych viděla, co se tam děje.

Tři muži, všichni oblečení v džínách a tmavých tričkách se choulí v rohu. Jeden muž otevře nákupní tašku a vytáhne čtyři balíčky velikosti cihly obsahující něco, co vypadá jako bílý prášek.

Ach. Můj. Bože. Zalapu po dechu a zapotácím se, tahajíc Amandu s sebou. „Drogoví dealeři,“ zašeptám. „Musíme se dostat ven.“ Otočíme se k běhu, jen abych našla zeď oblečenou v kožené bundě.

Chytnu Amandu za ruku a vyběhneme zpět na zahradu. Podívám se přes rameno. Rváč se připojil ke třem obchodníkům a podívají se na nás. Zalapu po dechu a klopýtnu přes hračku náklaďáku a přistanu na kolenou. Amanda mě vytáhne a běžíme dál. Plot je před námi, je asi osm stop vysoký.

Wham. Někdo mě bouchne zezadu a hodí mě proti plotu. Silná ruku mě chytne pod krkem, snažím se nasát vzduch.

„Mám tě.“ Můj únosce se nakloní a podívá se na mě, jeho holá hlava se leskne měsíčním světlem. Úsměv mačká jeho kulatý, velký obličej a jeho podbradek se pohupuje, jak se směje. Jeho dech páchne po česneku a cibuli. Přejede jeho hnusným červeným nosem přes můj krk a čichá, jako kdyby hledal lanýže. Pojmenuju ho Pig. (překlad – prase.)

„Viděli vás,“ zavrčí Pig na tři drogové dealery, kteří se k nám připojí u zdi. „Popadni Blondie a vezmeme je dolů do sklepa.“

Prase se kolem mě otočí a zakryje moji pusu jednou rukou. „Jdi pěkně pomalu ke dveřím do sklepa. Pokud to porušíš, odříznu ti tvůj vzduch. Rozumíš?“

Přikývnu. Pak mu dupnu nohou na jeho nárt a kousnu do ruky.

„Do prdele.“ Pig škubne rukou pryč a zapotácí se.

Křičím tak hlasitě, jak jen to jde a běžím ke chlapovi, který drží Amandu. Jen co se dotknou mé prsty jeho bundy, něco mě udeří do hlavy a celý svět zčerná.