Wildcard#3 - 1. kapitola

Překlad: Aileen

Ryder

Co na ni kurva má?

Sedím na kraji postele a snažím se dát do kupy předtím, než přijede Scarlett. Tony zmizel za podělaných dvě stě tisíc. Odešel z jejího života. Ale tiché hlasy v mé hlavě mi říkají, abych to nenechal jen tak.

Co přede mnou skrývá?

Nemůžu se jí jen tak zeptat - ne bez toho aniž bych jí řekl o tom, že jsem ho vyplatil. A ona by se na mě nasrala, protože mi jasně dala najevo, že se do toho nemám plést. Kromě toho nechci, aby si myslela, že mi má něco splácet, to v žádném případě.

Vezmu mobil a zavolám jí. Už by tady měla být. Naposledy jsem slyšel, že hned po pracovním setkání jede vyzvednout Jakea. Od té doby už uplynulo několik hodin. Ta cesta není tak dlouhá. Možná se strachuji pro nic, ale s jejím mentálně narušeným ex co se pohybuje okolo, nemám v plánu riskovat.

Telefon spadne do hlasové schránky. Tak kliknu na zprávy a napíšu jí.

Já: Je všechno ok?

Ani za půl hodiny se mi neozve. V žaludku se mi usazuje úzkost, jak si rukou pročesávám vlasy. Něco není v pořádku… Co když šel za ní? S dvěma sty tácy na kontě, jen bůh ví, čeho je schopen. Mohl je klidně oba unést a už jsou na půl cesty do Mexika.

Popadnu klíče, opustím hotel a odchytnu si taxi. Dám řidiči její adresu a netrpělivě čekám, až se dostane přes hustý provoz. To každý v tomhle městě používá auto? Zdá se mi, že na silnici je víc aut než lidí v Chicagu.

„Můžete si trochu pospíšit?“ ptám se, zatímco zírám na telefon.

Ve zpětném zrcátku uvidím, jak na mě zúží oči.

„Hodláš to za mě odřídit, když ztratím licenci? Ne? Pak je mi líto, ale budu se držet povolené rychlosti.“ Promluví se silným španělským přízvukem.

Zamračím se na něj a vrátím svou pozornost k mobilu, snažíc se přijít na to komu mám zavolat, aby mi řekl, kde Scarlett najdu. Zasměji se, protože nikoho neznám. Krom Tonyho - a Jakea - neznám nikoho z jejího života.

Nemá žádnou rodinu, ale musí mít přátele. Jak to, že jsem ji na takovou věc nezeptal - zvlášť když okolo slídí její ex? Tomu chlapovi vůbec nevěřím.

Kurva, ani nevím, kde pracuje. Co jsem to za přítele? Počkat - označil jsem právě sám sebe za jejího přítele? Ještě jsme o našem vzájemném vztahu nemluvili což je divné, jelikož hned po tom, co jsem jí uviděl s Tonym, jsem věděl, že chci být s ní, jenom s ní.

Možná kdybychom měli ten Rozhovor, tak bych se dozvěděl trochu víc o jejím životě. Co dělá, když nepracuje? Kdo jsou její přátelé? Nevím nic a za to se stydím. Mohla by klidně zmizet z povrchu zemského a já bych nevěděl, co se jí stalo. Jen pomyšlení na to, že už ji neuvidím… Zachvěji se. Ani na to nechci myslet.

Taxi zastaví venku před jejím domem. Hodím řidiči nějaké drobné a vyskočím ven. Za zvuku skřípajících pneumatik odjede, nechávajíc mě o samotě, zvažujícího o svém dalším kroku.

Mrknu na prázdnou příjezdovou cestu a zatažené závěsy. Už teď mohu říct, že nikdo není doma, ale i tak přejdu ke dveřím a zaklepu. Nic než ticho. Natáhnu se a zkusím kliku. Zamčeno.

Přejdu k zadní brance. Taky zamčená, ale je dostatečně nízko na to, abych ji přeskočil. Strčím ruce do kapes a dojdu k zadním dveřím. Neočekávám, že bude odemčeno, takže mě nepřekvapí, když nepovolí.

Kurva. Rozhlédnu se okolo. Přejdu k záhonu lemující plot a zvednu kámen. Nemůžu uvěřit tomu, že to dělám, ale nemám jinou možnost. Uhodím kamenem proti okenním tabulkám.

Střepy se rozletí do všech stran. Kámen odhodím stranou a opatrně se nakloním, abych si odemknul. Když vyndám ruku, vidím stroužek krve. Asi ne dost opatrný.

Otevřu dveře a vejdu. Stojím v kuchyni. Popadnu utěrku, přiložím si jí k paži a tlačím na ránu. Tepe to, ale nesoustředím se na to.

Toto je poprvé, co jsem uvnitř. Procházím místnostmi a mráz mi přechází po zádech. Je to jako bych viděl do jejího života: i ty nejmenší detaily mi říkají, to co jsem nevěděl - košík banánů na stole, barevné papírky přilepené na lednici, které popisují různé aspekty Jakeovy léčby.

Jsem překvapen, jak je tu uklizeno - možná se mi to jen zdá v porovnání s tím, jaký je u mě bordel. Jeden by si myslel, že žít půl roku bez hotelové služby vás donutí udržovat si pořádek. Ale mě ne. Vidím to jako výzvu. To a taky ta věc, že hotelový personál prohrabává můj majetek. Klidně řekněte, že jsem blázen, ale byli byste překvapeni, kolik mých slipů se prodává na eBayi - obzvlášť ty obnošené.

Přejdu do obývacího pokoje. Je malý, ale útulný. Líbí se mi, jak pohodlně vypadá. Zařízení je slušné: starý hnědý vinylový gauč, šedý chlupatý koberec a televize s plochou obrazovkou. Vidím, že laptop má na stolku. Sednu si na pohovku a dám si notebook na klín.

Prosím, nebuď chráněn heslem.

Vydechnu úlevou, když tomu tak není.

Nešpehuji. Jen hledám nějaké záchytné body, které mi pomohou mi ji najít.

Zasměji se, protože nejsem tak blbej, abych tomu sám věřil. Tohle je tak moc o tom zjistit, co na ni má a stejně tak toho, jak ji najít.

Dělá to ze mě někoho špatného nebo obyčejného člověka?

Ať tak či onak tak na tom nezáleží. Její počítač na mě sere.

Nejsou tu žádné stopy toho, že tady někdo něco skrýval - ani porno - a nenašel jsem tu žádné její přátele či nějaké detaily týkající se její práce. Přesunu laptop a vytáhnu mobil.

Možná mi něco řekne její Facebook. Kliknu na její profil a najedu na seznam přátel. Moc jich není - pětačtyřicet - a krom ojedinělých aktualizací tu není nic užitečného.

„Rydere?“

Svatý hovno.

Srdce mi bije jako splašené jak vyskočím, rozhlídnu se a spatřím tu stát Scarlett.

Její oči jsou červené od pláče a čelo jí zkrabatí zmatek - nepochybuji o tom, že se snaží přijít na to, co tady sakra dělám. Jak to jen vysvětlit? V podstatě jsem spáchal trestný čin: vloupání.

„Já, uh, nemohl jsem tě sehnat,“ řeknu. Polknu, obličej mi červená, protože vím, že to je klasická výmluva.

„Takže tě napadlo, že se sem vkradeš a prohrabeš moje věci?“ Přejde ke gauči, vezme notebook a v jejích očích je vidět bolest, kterou cítí. Kurva.

Když to podá takhle, tak to zní opravdu hrozně.

„Omlouvám se. Bál jsem se, že tě Tony obtěžuje,“ zamumlám. „Udělal něco?“

Její opuchlé oči mě vrátí zpět do přítomnosti. Něco - kromě mě - ji trápí. Bože, pomoz mi, jestli jí ten sráč ublížil, najdu ho a vykuchám ho.

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Vybil se mi telefon a nabíječka je v hotelu… Jake je v nemocnici.“

„Je v pořádku?“ Popojdu a obejmu ji.

Opře se do mé náruče a začne vzlykat.

„Scar, co se děje? Je Jake v pořádku?“ Zvednu jí bradu a přinutím jí tak aby se na mě podívala.

Zelené oči má skelné, jak se plní slzami. „Má infekci. Je to vážné. Myslí si, že by mohl potřebovat transplantaci.“

„Ježíš,“ zamumlám. Upevním své sevření a nechám ji plakat. „Bude v pohodě. Je to silný kluk.“

„Musím jít zpátky k němu. Jen jsem přišla pro pár jeho věcí. Chce svého medvídka.“ Ještě víc se rozruší a dál mi vzlyká v náručí. „Má ho už od malička. Předstírá, že je na něj už moc starý, ale pokaždé, když je vystrašený, tak ho chce mít u sebe.“

„No, tak. Nech mě ti pomoct. Zavezu tě tam.“

Sbalí několik jeho věcí do batohu se Spider-Manem spolu s medvídkem. Když vycházíme ze dveří, zastaví se a otočí.

„Sakra, zapomněla jsem PlayStation.“ Zamíří do kuchyně a já se obrním, čekajíc na její reakci.

„Rydere! Co se tady do háje stalo?“ Objeví se na prahu dveří s očima dokořán.  Pohled jí padne na mou ruku a povzdechne si. „Si zraněný!“

„Je mi fajn,“ uklidním ji. „Říkal jsem ti, že jsem se bál. Musel jsem se nějak dostat dovnitř. Představoval jsem si, že ste zamčený ve sklepě nebo vám něco udělal ten tvůj šílenej ex.“

Zavrtí hlavou a strčí PlayStation do kabelky.

„Nevím, jestli se mám smát nebo být naštvaná.“ Zúží oči, jak ji následuji k autu. „V co přesně jsi doufal, že najdeš v mém počítači?“

„Tvou sbírku porna.“ Uchechtnu se a ona po mně hodí klíčky. „Já nevím - výhružná e-mail od něj? Důkaz o tom, že vás unesl a možná i jeho lokaci? Téměř nic o vás nevím, Scar.“

Vlezu na sedadlo řidiče, připoutám se, nastartuji a zařadím zpátečku. Je divné sedět na špatné straně auta. Jak takhle můžou lidi řídit? Teď asi není dobrý nápad jí říct, že nemám mezinárodní řidičák.

„Která nemocnice?“ zeptám, jak nás zařadím do vozovky.

„Jeď na severozápad. Navedu tě.“

V tuto chvíli nechala mé vysvětlení být, ale jsem i jistý, že později o tom budeme diskutovat. Kurva, doufám, že je Jake v pořádku. Když se proplétám nočním provozem, zjistím, že navigování jí fakt nejde.

„Mohla bys mi aspoň naznačit, kde mám odbočit, než budu muset zase přejíždět přes tři pruhy?“ Zanadávám.

„Takže je moje chyba, že neumíš řídit?“ vrátí mi to.

„Já bych jel normálně,“ zasměji se. „To jen tvé navigační schopnosti jsou diskutabilní.“

„Proboha, příště budu řídit já,“ zamumlá. „Po dvou mílích zabočíš do leva, je tam nemocniční parkoviště,“ dodá sladce. „Je to pro tebe dostatečné varování?“

Zamračím se na ni. „Je to lepší, než posledně, kdyžs mi odbočku oznámila ve chvíli, kdy jsem od ní byl dvacet metrů.“

***

Jakmile vejdeme do Jakeova pokoje, zeptá se doktor, zda by mohl mluvit se Scar. Vezme mě za ruku, stiskne ji a podívá se doktorovi přes rameno na Jakea, který spí.

„Půjdeš se mnou?“ zeptá se mě. Přikývnu.

Následujeme doktora do malé místnosti kousek od sesterny.

„Posaďte se Scarlett.“

Oba si sedneme a čekáme, až udělá to samé. Zaváhá, než promluví, což mě vyděsí. Natáhnu se a vtáhnu její ruku do své. Pousměje se na mě a zhluboka se nadechne.

„Jak mu je?“

„Není to dobré,“ začne. „Ale nejsou to jeho plíce, které nás teď trápí. Vyskytlo se u něj něco, co nazýváme intususcepce. Jednoduše řečeno, jeho střeva se propletla. Musí podstoupit operaci, co nejdříve to bude možné.“

„Oh, Bože,“ vydechne a rukou si zakryje ústa. „Bude v pořádku?“

„Uděláme vše, co budeme moct.“ Po stole postrčí formulář. „Toto je formulář, ve kterém souhlasíte s operací.“

Scar se natáhne po nejbližším peru a okamžitě to podepíše, aniž by si to přečetla.

Oči se jí rozšíří, když ji obejmu okolo pasu. Třese se. Je to vážnější, než jsme si mysleli a teď to na ni dolehlo.

„To je dobrý,“ zašeptám, stírajíc jí slzy z očí.

Odstrčí se ode mě a požádá lékaře. „Prosím, jen ať mu nic není,“ vzlykne a vezme ho za paži. „Mohu vidět dřív, než ho odvezete?“

Přikývne. „Ale musíme začít, co nejdříve.“ Nechá pro nás otevřené dveře. „Dám vám pár minut.“

***

Po návratu do Jakeova pokoje se raději držím v povzdálí. Dlouze vydechnu, jak se cítím poraženě. Cítím se neužitečně. Nemůžu udělat nic proto, abych to zlepšil kromě toho, že tu pro ni budu. Nechám ji si k němu sednout a poslouchám, jak mu šeptá do ouška nějaké zábavné historky. Je srdcervoucí vidět ji takhle. Nenávidím ten fakt, že je Jake nemocný a nenávidím tu bolest, kterou jí to způsobuje. Tohle mě trhá na kusy.

Vrátí se doktor a kývne na mě. Je čas. Popojdu dopředu, vtáhnu si Scar do náruče a obejmu ji. Drží se mých rukou, když sledujeme, jak Jakea odvážejí.

„Pojď,“ řeknu. „Počkáme na něj v čekárně.“

„Nemusíš-“

„Zůstat?“ zasměji se. „Samozřejmě, že tu zůstanu s tebou.“ Propletu si prsty s jejími a vedu ji k výtahu. Stisknu tlačítko a počkám, až se dveře otevřou, nechávajíc ji projít jako první. Dveře se zavřou.

„Mám strach,“ zašeptá. Její oči vyhledají ty mé.

Pozvednu jí bradu a lehce políbím.

Usměje se a na okamžik zavře oči. „Jsem ráda, že tu jsi.“

„Já taky.“

Čekárna je studená a sterilní a jsem překvapen, že je téměř prázdná. Řady sedadel lemují zdi. Na vzdálené zdi je televize ukazující zprávy - co taky jiného dělat v čekárně?

Scar si položí hlavu na mé rameno. Omotám okolo ní paži a políbím ji na čelo. Dívá se na televizi, ale nemyslím si, že tomu věnuje pozornost. Skoro můžu vidět ty myšlenky, co jí víří v hlavě.

Minuty se změní v hodiny a my stále nic nevíme. Začínáme být znepokojeni, ale snažím se ji povzbudit. Jestli ještě jednou řeknu "žádné zprávy dobré zprávy ", přísahám, že se zabiju - nebo to udělá ona.

„Takže, byls v mém domě.“

Překvapeně se na ni podívám. Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Tak nějak jsem doufal, že se mi podaří tomuto rozhovoru vyhnout, zjevně ne.

„Už jsem říkal, bál jsem se, když si neodpovídala na mé telefonáty.“

„Tak sis myslel, že vloupání se je vhodné řešení?“ Nadzvedne obočí, čekajíc na mou odpověď.

„Když se nad tím teď zamyslím? Ne. Ale v té chvíli jsem nemyslel jasně.“

„Nevím, jestli mám být naštvaná, žes narušil mé soukromí nebo dojatá za to že se tolik staráš.“

Znovu si položí hlavu na mé rameno a pokračuje ve sledování televize. Přelije se přese mě vina. Cítím se jako podvodník, jelikož stejně jako jsem se snažil ujistit, že jí nic není, tak jsem se snažil odhalit její tajemství.