WI - 13. kapitola

Překlad: Ivča

Před 6 – ti lety

Když procházím mezi stromy a vyhýbám se blátivým loužím, zpívám si „FallingFor You[1]“ od ColbiehoCaillata. Cestu znám velmi dobře. Již dva týdny po ní chodím.

Už se s Knoxem nesetkáváme u „našeho“ stromu. Teď se scházíme na „našem“ molu u jezera. Někdy plaveme, jindy ne, ale pokaždé se líbáme. Stala jsem se na líbání dost závislá. Přísahám, že má pusa ožije jen s Knoxovou. Nenávidím, když se musíme odtáhnout a jít domů. Ale po večerech pracuje v místní továrně na psí žrádlo a vždycky musí odejít, aby se do práce připravil a já…no, nechci riskovat, že bude moje rodina mít podezření, že se někde dlouho zdržuju a něco se děje, i když si nikdo nevšiml, že chodívám na dlouhé procházky do lesa.

Jsem odvážná víc, než dřív. Když tajně přinesu košík do kuchyně, zabalím nám odpolední svačinu. Z našeho rozhovoru vím, že Knox miluje arašídové máslo, sendviče s džemem, nachochipsy a nejvíce jablka, tak jsem to vše strčila k dvěma lahvím vody, talířům a ubrouskům.

Když jsem slyšela matku, jak se blíží ke kuchyni, vykradla jsem se zadními dveřmi a utíkala přes trávník ke stromům. U prvního jsem si vydechla, schovala jsem se za ním a čekala 30 sekund, než jsem nakoukla, abych se ujistila, že mě nikdo nepůjde hledat. Zdálo se, že je klid, ale pořád jsem byla opatrná a chvíli se krčila, než jsem byla dost daleko a uvědomila si, že mě nikdo nepronásleduje. Když jsem se uklidnila, začala jsem být zase nadšená, že znova uvidím Knoxe.

Pořád se křením a zpívám si, když přijdu k tůni.

„Celou dobu jsem myslel na tebe,“ zpívám si a zaječím, když si uvědomím, že jsem přišla jako první. „Ano,“ budu mít čas nachystat překvapení.

Zapomněla jsem na deku, takže si zklamaně povzdychnu, protože jsem chtěla, aby bylo vše perfektní. Ale říkám si, že si toho Knox ani nevšimne. Zapomněl na hodně detailů, jako na ručníky, hřebeny a věci, na kterých by má matka trvala. To byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem do něj byla takový blázen. Nedával na první místo vzhled přede mnou.

Lehký větřík mi trochu ničí plány a odfkoukne talíře a ubrousky, ale jablka poslouží jako perfektní těžítka a drží je na místě. Nechala jsem sendviče v sáčku, aby je nic nezašpinilo a postavila jsem je vedle jablek. Nevím, jak dlouho budu čekat, protože nemáme rozvrh toho druhého.

Předtím na mě musel čekat tři hodiny, protože jsem se dřít nedostala z domu kvůli matce a jejímu poučování. Pak si mě odchytil Max a snažil se mě utěšit kvůli tomu, co řekla matka. Když jsem přišla na molo, skoro jsem plakala, protože jsem si myslela, že odešel. Ale stál tam s nohama zkříženýma v kotnících a skoro spal, když ležel na slunci po koupání v tůni.

Ulevilo se mi, spěchala jsem za ním a zarazila se, když jsem ho viděla jen v plavkách.

„Netušila jsem, že Spící kráska může být i kluk,“ řeknu nakonec.

Otevře oči a usměje se. „Proč mám pocit, že jsi mě chtěla políbit, abys mě probudila?“

„Asi jsi měl správný pocit.“ Kleknu si vedle něj a zakřením se, než ho políbím. Zasténá, zaplete mi prsty do vlasů a líbí mě. Když se odtáhnu, otevře své zlatavě hnědé oči a usměje se.

„Toto je asi důkaz,“ zamumlá. „Rozhodně jsi můj Princ Krasoň.“

Při té vzpomínce si sednu vedle našeho pikniku a obejmu si kolena, když se dívám na tůni. Vítr mi fouká rudé vlasy do tváře a molo se líně houpe na hladině, když si užívám sluneční paprsky.

Čekáni na Knoxe je zábavnější, než cokoli jiného na světě. Položím si bradu na kolena a všimnu si, že je na konci mola kámen.

Zamračím se a dívám se do dálky. Je tam velký kámen, který ani vítr neodnese. Někdo jej tam musel dát, protože si nepamatuju, že by tam byl minule.

Bojím se, kdo byl na mém molu. Jestli to byl jeden z mých bratrů, znamená to, že se dnes vrátili? Teď? Možná bych měla dát pryč ty talíře; pokud mě tady uvidí, bude je zajímat, jestli čekám společnost. Ale když natahuju ruku ke Knoxovu talíři, všimnu si malého bílého papírku pod kamenem.

Vzkazu.

Zalapám po dechu a vezmu si jej. Když odstraním kámen, rozložím papír. A je tam napsáno: Ahoj, Princi Krasoni, celá se rozzářím. Ale pak si čtu zbytek.

Tak moc mě mrzí, že jsem tě dnes nestihl, ale nemohl jsem zůstat déle. Něco se stalo. Pochybuju, že to zvládnu i zítra a o víkendu taky ne. Ničeho se neboj. Prostě rodinné problémy. Doufám, že se uvidíme v pondělí a věř mi, když říkám, že bych byl raději s tebou.

Zklamaně svěsím ramena. Zbytek dne je v háji. Chci tady sedět a brečet, ale alespoň byl natolik milý, aby mi tady nechal vzkaz. Dokonce chápu, proč ho nepodepsal.

Přejedu prsty po písmu a zamračím se. Možná to bylo proto, že nepoužíval psací písmo, ale něčím mi to připomínalo 4. třídu, místo písma člověka na střední škole, i když vše napsal správně a precizně, jako kdyby mu to zabralo dost času.

Složím dopis a dám ho do košíku. Pak posbírám všechny věci a sbalím je.

Když se postavím k odchodu, je mi těžko. Budou to dny – dny – co ho neuvidím. Srdce mě bolí, krk se mi stáhne a tak to vždycky chodí, než začnu brečet.

Snažím se zpívat si „FallingFor You,“ abych zadržela slzy, ale nejde to. Když jdu do tmavé části lesa, utřu si tváře, abych se ujistila, že na nich nejsou slzy. Kdybych brečela, vypadala bych hrozně, až přijdu domů a někdo by se mohl zajímat, co se děje. Ale tváře mám suché a to je dobře. Přitisknu se k velkému dubu, protože nechci šlápnout do velké blátivé kaluže a zaječím, když se za mnou ozve zapraskání.

Otočím se, prohlížím les, ale nic se nezdá být divné. Asi něco spadlo z větve, ale znělo to jako kroky, jako by mě někdo pronásledoval. Ale kdyby to bylo zvíře, nezastavilo by se, když jsem se otočila, že? Takže je to…člověk.

Je to strašidelné. Najednou vím, že nejsem sama.

„Haló?“ zavolám znepokojeně.

Nikdo neodpoví. Kdyby to byl jeden z mých bratrů, odpověděli by mi. Proč by mi někdo neodpovídal…pokud tedy nechtějí, abych věděla, že jsou tady.

„Ach bože,“ zasténám. Někdo mě pronásleduje v lesích.

Otočím se k úprku, ale za mnou se ozve hlas: „City, počkej. To jsem jen já.“

Zastavím se, na chvíli ztuhnu a zamračím se, protože nevěřím, že slyším jeho hlas. Pak se otočím. „Knoxi?“

Objeví se za stromem a druhou polovinou těla se za ním pořád schovává. „Ahoj. Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit.“

Samým štěstím se mi odkrví mozek z návalu endorfinů, když odložím košík a spěchám k němu. „Ach můj bože, nevěřím, že jsi tady. Nemyslela jsem si, že to dnes stihneš.“

Když se k němu blížím, posune se a pořád je za stromem, takže ho nevidím celého. Zpomalím a zastavím. „Knoxi?“

Ustoupí od stromu, položí na něj ruku a pak čelo. „Jo, já, ehm, dnes se nemůžeme sejít. Jen jsem chtěl, abys to věděla.“

„Věděla jsem to. Nechal jsi vzkaz.“

„Správně. Takže…možná v pondělí. Dobře?“

Zavrtím hlavou a nemám ponětí, o co jde, ale mám pocit, že jsem udělala něco špatně, když se se mnou už nechce v lesích sejít. „Proč se na mě ani nepodíváš?“ zeptám se nakonec.

Nakoukne na mě jedním okem, ale vypadá smutně, takže si dělám starosti. Neudělala jsem nic, čím bych ho odradila. Ale i tak…něco se děje.

„Proč mě pronásleduješ?“ zaváhám a doufám, že se dostaneme k opravdovému problému, který ho trápí.

Ustoupí, opře se čelem o strom a praští pěstí do kmene. „Prostě, víš, chtěl jsem se ujistit, že přijdeš v pořádku domů, dobře?“

Odfrknu si. „Nikdy předtím jsem neměla problém s tím, abych přišla v pořádku domů.“

Pak uvidím jedno jeho oko a vážně se na mě dívá. „Nikdy předtím jsi nešla domů sama. Vždycky jsem byl s tebou.“

Okamžitě se mi tělem rozleje příjemné teplo, protože vím, že se stará o mé bezpečí. Pak se zamračím. „Ne, nebyl.“

„Ano, byl.“

„Ale co první den? Když jsme se setkali. Utekl jsi jako první.“

Pokrčí rameny. „Skoro jsem tehdy narazil na tvé bratry, tak jsem se vrátil, abych tě viděl jít domů. Nezdálo se, že bys šla klidně, a protože ses tak praštila do hlavy, bál jsem se, že to možná nezvládneš. Tak jsem šel za tebou na kraj lesa, abych se prostě ujistil.“ Pak pokrčí rameny. „Stalo se to zvykem.“

Zakřením se. „Proč, šmíráku.“

Nezačne se smát a už déle nezvládám tu vzdálenost mezi námi. Jdu k němu, vezmu ho za ruce a trhnu s ním od stromu, než je přede mnou celý.

Vystrašeně na mě hledí. Pak se provinile zašklebí.

„Ach můj bože,“ vyhrknu a přitisknu si ruku na pusu. „Tvoje oko, Knoxi. Co se ti stalo?“ chci se dotknout modřiny, ale trhne sebou.

„To není problém.“

„Vůbec ne…“ řeknu nevěřícně. Pak si dám ruce v bok. „Knoxi Arrowe Parkere, je to velký problém. Kdo ti to udělal?“ Uhne pohledem a ztěžkne mi žaludek. „Byli to mí bratři?“

„Ne,“ odpoví mi, vezme mě za ruce a upřímně se na mě podívá. „To byla…byla to moje vina.“

Nakloním hlavu na stranu a nechápu to.

Povzdychne si a uhne pohledem. „Nechtěl jsem, abys to viděla, protože…se stydím.“

Soucítím s ním a přistoupím k němu blíž. Když neuhne, postavím se na špičky a políbím ho na rudé místo. Zavře oči a povzdychne si, jako kdyby si to užil. Tak ho znova políbím na bebíčko. Otočí se ke mně, přitiskne mi nos k vlasům a pak mě obejme. „Jak vždycky víš, co máš udělat, abych se cítil líp?“

„To je prostě dar.“ Položím mu dlaň na nezraněnou tvář a zasypu ho polibky. Něco se muselo stát, aby mu zůstala taková rána. Zachvěju se při pomyšlení, co to mohlo být.

Drží si mě u sebe a skloní hlavu, aby si užíval víc mé péče.

Když je nakonec klidný, políbím ho na bradu a zamumlám do ucha: „Jak se ti to stalo, Knoxi?“

„To byl otec,“ zachraptí, otočí hlavu a skryje si tvář v mých vlasech.

Obejmu ho a držíme se snad nejdelší chvíli v životě.

„Udělala jsem nám piknik,“ řeknu nakonec.

Zasténá; připomíná mi to vzlyk. „Já vím. Viděl jsem to. Lámalo mi srdce, když jsem tě sledoval vše balit.“ Lítostivě zasténá. „Prostě jsem měl vylézt a ukázat se ti.“

„Nedělej si s tím starosti,“ řeknu mu a vezmu ho za ruku. „Pořád se můžeme najíst.“ Zavedu ho ke koši, ale když k němu natahuju ruku, vezme ho.

„Vezmu ho.“

Usměju se na něj. „Děkuju. Chceš se najíst u našeho stromu? Myslím, že je blíž, než molo.“

Kývne. „Dobře.“

Tak jdeme ke stromu a celou cestu jsme potichu. Je to divné. Nikdy nebyl tak mírný. Ale ať se stalo mezi ním a jeho otcem cokoli, muselo jím to otřást. Opravdu jsem se snažila jej na to neptat. Zatím. Řekne mi to, až bude připravený.

Přijdeme ke stromům a uděláme si pohodlí na zemi. Když vidí vše, co jsem zabalila, rozzáří se. Podívá se mi do očí a zakření se. „Dobrá volba.“

„Měla jsem pocit, že se ti to bude líbit.“

Sedíme vedle sebe zády k našemu stromu a dotýkáme se rameny. Ani jeden z nás nepromluví, ale v klidu sedíme a usmíváme se na sebe.

Když si olízne zbytek Doritos[2]z prstů, zasténá. „Mmm. To byly moje oblíbené. Jen jediná věc na zemi chutná lépe.“

„A co je to?“ zeptám se, protože chci zjistit, které jídlo má rád, a i když to může být neobvyklé, seženu to kvůli němu, i kdybych měla cestovat na konec země.

Podívá se na mě a křivě se usměje. „Ty.“

Když se ke mně nakloní, políbíme se. Okamžitě mi vklouzne jazykem do pusy a cítím z něj arašídové máslo a jablka.

„Chutnáš jako nebe,“ řekne zadýchaně. Pak si mě stáhne do klína a najednou cítím přes oblečení jeho erekci.

Párkrát jsme se dostali tak daleko, ale miluju každou další zkušenost. Možná jsem připravená udělat víc, než jen mít jeho ruce v pase a pod tričkem. Když mi druhou ruku zaplete do vlasů, sklouzne prsty po nahé kůži.

Povzdychnu si a užívám si to. Posune mi horkou dlaň z pasu na záda. Pokračuje jí přes páteř a nahoru k podprsence. Líbá mě přitom na bradě a dolů po krku. Posunuje ruku po podprsence, sklouzne jí dopředu a přejede palcem přes čnící bradavku. Zalapám po dechu a ztuhnu, protože jsem takový pocit vůbec nečekala.

„Omlouvám se, omlouvám.“ Pustí mě a rychle zvedne obě ruce. „Ježíši, City. Nevím, co jsem si myslel. Měl jsem se nejdříve zeptat. Já…tak moc mě to mrzí.“

„To je v pořádku,“ ujistím ho. Chtěla jsem mu říct, ať ruku vrátí tam, kde byla. Vlastně se mi to líbilo; jen mě to šokovalo. Ale z jeho pohledu vím, že se mě už znova nedotkne, tak ztratím nervy.

„Omlouvám se,“ řeknu tentokrát já, protože tu chvíli nechci zničit. Položím mu hlavu na rameno a okamžitě mě obejme. „Já jen – „

„Neudělala jsi nic špatného,“ řekne a políbí mě na čelo.

Dál mě líbá a drží u sebe, takže ho vezmu za ruce a držím se jej. Opřu se o něj, položím mu hlavu na srdce a zavřu oči, když si užívám, co to s ním dělá.

„Moc nás nebije, víš,“ řekne jen tak najednou. „Nechci, aby sis myslela, že nás každý den mlátí.“

Otočím hlavu k jeho tričku a nadechnu se jeho vůně: „Dobře,“ řeknu.

„Když děláme to, co chce, zapomíná, že existujeme, dokud jeden z nás nestojí před ním, pak je to jediná rána a skončil.“

„A ty jsi byl právě u něj?“ hádám, když ho hladím na paži.

Zavrtí hlavou. „Ne, tentokrát ne. Někdo mu ukradl láhev jeho WildTurkey a obvinil z toho mě.“ Odfrkne si a dodá: „Kdyby přemýšlel, věděl by, že jsem byl v práci, když mu zmizela.“

„Kdo si myslíš, že ji vzal?“

Zvedne jedno rameno a hádá: „Asi Rocket. Ale nejsem si jistý. Prostě vím, že to byl jeden z mých sourozenců a protože je menší, než já, vzal jsem to na sebe.“

Hladím ho na ramenou a pak na krku. „Děláváš to často? Že na sebe bereš vinu za své mladší sourozence?“

Prostě pokrčí rameny, takže asi ano. „Jsi tak skvělý starší bratr.“

„No.“ Zavrtí nesouhlasně hlavou.

„Řekni mi,“ zamumlám a hladím ho na strništi na bradě. „Kolik peněz jsi ušetřil a kolik jsi utratil za svou rodinu?“

„Nevím,“ zamumlá a posune se, jako kdyby se najednou necítil dobře. „Možná…padesát, padesát.“

„Ehm.“ Takže ví, že mu nevěřím. „Zkus to znova.“

Povzdychne si. „Dobře. Asi jsem si nakřečkoval…20 %.“

Rozzářím se. „Stojím si za svým. Ty, Knoxi Parkere, jsi skvělý bratr.“

Rozzáří se, když se na mě prostě dívá.

Zvednu obočí. „Co?“

„Nic.“ Zavrtí hlavou, ale dál se na mě zamyšleně dívá.

„Ne. Řekni mi to. Proč se na mě tak díváš?“

„To nic. Prostě…“ Zrudne a otevřu pusu. Co to, sakra? Proč zrudl? Nakonec uhne pohledem a zamumlá: „Prostě jsem s tebou rád. Děláš mě šťastným.“

Roztřeseně se nadechnu a chce se mi brečet jako malé holce. Když jsem do něj před pár týdny narazila a snila o jeho krásném úsměvu a vlasech, nikdy ani v nejdivočejších snech jsem si nemyslela, že mi řekne něco takového a bude to myslet vážně.

Olíznu si rty…prostě jsem se tím nechala ovládnout. Musím udělat něco, abych se uklidnila, nebo vyhrknu, jak moc jsem do něj zamilovaná.

Tak jsem řekla: „To protože vím, že klokani dokážou vyskočit výš, než je Empire StatBuilding.“

Začne se křenit a zavrtí hlavou. Pak se tiše zasměje. „Jsi neuvěřitelná.“

Zalapám po dechu. „Co? Myslíš si, že Empire StateBuilding skáče výš?“

Tentokrát se směje nahlas a vezme mě za ruku. Dívá se na naše propletené prsty a zamumlá: „Dokonce žiju pro to, abych slyšel tvé otřepané vtipy.“

Šustění větví nad našimi hlavami, se kterými si pohrává vítr, mi připadá jako chrastění kostí. Přestanu dýchat a bojím se tuto chvíli zničit svým vydechnutím.

Vypadal tak vážně, když mi to řekl, tak jsem věděla, že to bylo hodně vážné. Když se konečně odvážil podívat mým směrem – nejistým pohledem – vydechla jsem. Ach, sakra. Musím něco říct, abych přestala tančit svůj veselý taneček.

„Taky jsem s tebou ráda,“ zašeptám.

„Myslím to vážně, City.“ Vpaluje se do mě pohledem. „Každý den tady chodím, abych se s tebou viděl, a je to pro mě jako…“ Zavrtí hlavou a podívá se mezi stromy. „Jako by to nebylo opravdové, protože je to tak hezké. Je to jako sen.“

„Vím, co tím myslíš.“ Každé ráno, když se probudím, přemýšlím, jestli se včerejšek opravdu stal, nebo to byl jen zamilovaný sen.

Povzdychne si a políbí mě na spánek. „Co budeme dělat?“ řekne mi do vlasů.

Ztuhnu, protože to řekl, jako kdybychom byli odsouzeni k záhubě, ale uvědomila jsem si…že možná jsme. „Co tím myslíš?“

„Myslím s námi.“ Odtáhne se a ustaraně se mi podívá do očí, ve kterých se zračí vlastní strach. „Co můžeme dělat mimo les? Nemůžu se s tebou sejít na veřejnosti. Sakra, asi s tebou ani nebudu moci mluvit ve škole, až tam zase začneme chodit. Ani naše rodiny by nám nedovolily být spolu. Tvůj otec by mě asi zavraždil. Můj by se mě vzdal.“

Obejmu se, když se zachvěju z jeho pravdivých slov. „Chceš říct, že se přestaneme scházet?“

„Ne!“ Vytřeští oči a přitiskne si mě k sobě blíž. Když mi přitiskne nos do vlasů, zamumlá: „Bože, ne.“ Pak mě políbí na spánek a odhrne vlasy z očí. „Když tě vidím, je to pro mě zlatý hřeb dne. Nemyslím si, že bych zvládl, kdybychom se přestali vídat.“

Položím mu tvář na bušící srdce a zavřu oči. „Tak proč to říkáš, Knoxi?“

„Nevím.“ Frustrovaně si povzdychne. „Já jen, kurva, jsem nasraný. Není to fér. Když tě potkám na ulici, nebo na chodbě ve škole, budu tě muset ignorovat a nesnáším to. Nechci tě ignorovat. Jsi moje City.“ Hlas se mu na konci věty zlomí a začnu ho hladit na ruce.

Políbí mě znova do vlasů. „Pojďme na film. Zítra.“

Zasměju se. „Jsi šílený? Nemůžeme…“

Ale když se na něj podívám, má v očích zoufalý a rozhodný pohled. Zavřu pusu a dál pokračuje.

„Mám dnes volno. Můžeme tam jít zvlášť, sedět v poslední řadě a já nevím, náhodně sedět vedle sebe. Dokonce se s tebou podělím o popcorn a pití.“

„Je to pro tebe opravdu důležité, že?“

„Ano, to je. Nechci se s tebou scházet jen v lese, i když to zbožňuju. Já…mám pocit, že za těmi stromy je něco opravdového. Chci tě mít možnost vzít na rande. Jen…jednou.“

Kývnu a vůbec nejsem proti, i když to může být to nejriskantnější, co jsem kdy udělala. Určitě mu neřeknu ne, tak odpovím: „Tak dobře. Bude to rande.“

---

[1]FallingFor You - https://www.youtube.com/watch?v=IAGbVoG6VqQ

[2] Kukuřičné lupínky