Unforgiven - 47. kapitola

Překlad: Peťa

Snažil se jet rychlostním limitem, ale bylo to nepopiratelně těžké – i vzhledem k důvodu jeho výletu. Odjel ve spěchu a ubohá Macy to sledovala v naprostém zmatení, když ji hnal během jejího venčení a pak ji opustil.

Nedozvěděl se o tom správným způsobem. Ne že by byl správný způsob, ale slyšet špatné zprávy od městského debila uprostřed ostrůvku cereálií v supermarketu, rozhodně byl špatný způsob. „Slyšels o mámě Bailey Trent? Dnes ráno se zabila při autonehodě. To vypadá, jako by Bailey konečně dostala to, co si zaslouží, huh?“

Jeho instinktivní reakce byla přibouchnout Tima Blotka do polic vedle nich a to bylo přesně to, co udělal. Neměl ani čas úplně zpracovat, co mu to ten kretén řekl. Popadl ho za límec košile a strčil ho do polic, jak vráželi do krabic cereálií a převrhávali je. „Cos to kurva řekl?“

„Kurva, vole, vypadni ode mě! Co to kurva! Myslel jsem, že budeš šťastný, doktore Ježíši!“

Těžce oddechoval, jak zlostně hleděl na Tima. Tim byl teď stejně velký kretén jako na střední a Darren ho teď nesnášel stejně jako tehdy. „Promiň.“ Zamumlal potichu. Vůbec mu to nebylo líto. „Co… o čem to mluvíš?“ Snažil se být klidný, ale ta slova se začínala usazovat a vše, na co dokázal myslet, byla Bailey.

„Odevzdal jsem květinovou objednávku v Jepsonově pohřebním ústavu a Bill Jepson byl na telefonu s nějakou nemocnicí v Memphisu a mluvil o převozu těla a sračkách. Když dotelefonoval, zeptal jsem se. Celia Trent dnes ráno zemřela při autonehodě v Memphisu. Nenech se zmýlit. Zřejmě Bailey nemá žádný peníze, aby nechala poslat tělo zpátky, tak se Bill snaží přijít na to, co může dělat. Jak říkám, mrcha konečně dostala, co si zaslouží.“

Neměl o nic víc trpělivosti podruhé, co to Tim řekl, než prvně a tentokrát Tim skončil na podlaze pod hromadou krabic s cereáliemi. Teď to bylo o tři hodiny později a snažil se v jednom kuse dostat do Baptistické nemocnice v Memphisu. Nebyl si ani jistý, že tam bude, ale neměl kam jinam jet. Zvládl získat jméno nemocnice od Billa Jepsona a věděl, že Celiino tělo nemůže být transportováno do dalšího dne kvůli pitevnímu rozpisu. Jepson byl zvědavý, pokud nic jiného. Nebylo to tak, jako by neznal jejich historii. Sakra, před šesti lety měl na starosti uspořádání Jessina pohřbu.

Darren si nebyl úplně jistý, co to sakra dělá. Věděl jen, kde potřebuje být a doufal jako peklo, že bude v pohodě s tím, že se objeví neohlášený. Nemocnice byla rušné místo a poté, co se poptal asistentky na informacích a dvou různých sestřiček na směr, zvládl najít cestu do márnice – daleko tišší než zbytek budovy.

V otupělosti seděla v řadě židlí na chodbě. Její oči zíraly na podlahu před ní a neviděly nic. Stál třicet stop chodbou a jen ji sledoval po takovou dobu, co musela být pět minut. Seděla tam ve fádních žlutých šatech a ortopedických botách. Její vlasy byly nahoře v neuspořádaném drdolu a vypadala hrozně moc bledá. Držela v rukou zauzlovaný Kleenex, ale nebyly tam žádné slzy. Znal ten pocit dobře. Kdysi byl na jejím místě. Cítil se právě tak strnule zdevastovaný, jak člověk mohl a pamatoval si na to jako na zlý sen.

Člověk mohl být v tak velkých bolestech, že necítil nic kromě absence všeho. Byl zraněný, a přesto nemohl uchopit tu bolest dost na to, aby ji opravdu skutečně cítil. To byla zdaleka nejtrýznivější lidská emoce na světě. Aspoň z jeho perspektivy. Sledoval ji, věděl přesně, jak se cítí a cítil to. Cítil každé bodnutí, jako by patřilo jemu. V tuto chvíli byl za ni tak zodpovědný, ať už to měl někdy v úmyslu nebo ne. Rozhodně to chtěl.

Když se konečně přesunul k ní, vzhlédla k němu. Začaly se jí chvět rty, pevně se jí sevřely prsty v klíně a vypustila tichý pláč. Hrdlo se mu najednou stahovalo a nemohl polknout. Posadil se vedle ní, ovinul kolem ní ruku a ona se zabořila do jeho boku. Nic jí neřekl a ani ona se nepokusila s ním mluvit. Jen tiše seděli a on ji držel.

Nakonec se zhluboka nadechla. „Proč jsi přijel?“

Ignoroval její otázku. „Víš, co byla jedna z nejtěžších věcí na ztrátě Jess?“ Nečekal na její odpověď. „Že jsem tě tam neměl, abys mě podpořila, když jsem to potřeboval. Rád bych si myslel, že mě potřebuješ tolik, jako já vždycky potřeboval tebe.“ Podívala se na něj, její velké modré oči se leskly. „Myslím, že to je důvod, proč bylo předešlých šest let taková katastrofa. Nevyrovnávám se moc dobře s životem, když tě v něm nemám. Uznávám, že jsem se snažil pochopit tvé místo v mém životě od té doby, co Jess zemřela.“

Na chvíli se vrátili k tichu a on se vrátil k tomu, že ji držel. Když znovu promluvila, vytáhlo ho to z transu. „Myslíš, že si tohle zasloužím?“

Rychle se k ní otočil a chytil její tváře do rukou. Studoval její oči. Byla chvíle, kdy by jí s touto otázkou dal co proto. Bože, jak se věci pro něj změnily. „Ne. Ne.“ Vrtěl hlavou, když její oči slzely. „Nemyslím si, že život funguje takhle. Věci se prostě stávají.“ Jeho hlas se vytratil, když vrtěl hlavou. „Ne.“ Studoval ji. Vypadala bledá a slabá a on se rozpadal. „Nech mě vzít tě domů.“ Dlouhou dobu tiše seděla, než nakonec přikývla a on jí pomohl vstát.

Šli pomalu nemocnicí, a jakmile vyšli z márnice, brebentění a hektický rozruch se zvýšily. Byli jako dva lidé, kteří šli pomalým tempem, když svět kolem nich uháněl. Bailey vypadala jako dvě sekundy od zhroucení a on rukou, kterou měl kolem ní, podpíral její váhu. Nechtěl se jí přestat dotýkat. Trpěl nedostatkem pocitu její kůže šest týdnů a prostě ještě nebyl připravený, se toho vzdát, ale když jí pomohl vklouznout na místo spolujezdce, nakonec uvolnil svůj stisk na ní. Vzhlédla k němu svýma lesklýma nádhernýma očima.

„Je mi to tak líto, Bailey.“ Myslel to vážně. Celé by to vzal pryč, kdyby mohl. Přetrpěl by to za ni, kdyby to bylo možné. Nenáviděl její bolest a nebyla v něm ani jediná unce, která by si myslela, že si tohle zaslouží. Přikývla a on se naklonil k jejím ústům. Sekundu otálel, nejistý, jestli je tohle to, co by chtěla, ale pak se rozhodl, že to musí zjistit. Políbil ji na ústa, a když se odtáhl, natáhla se k jeho rtům a palcem přejela po tom spodním. Znovu ji políbil.

„Jsem tak unavená.“

Pohladil ji po tváři a přetáhl jí pás přes klín a připnul ji.

„Když jsem říkal, ať mě necháš vzít tě domů, myslel jsem svůj domov.“

Na tohle se její stěží otevřené oči rozšířily a podepřela se, aby se posadila rovněji.

„Ne! Musím být tady. Ona je tady a já musím být taky.“ Její hlas byl trhaný a panikou se rozpadala.

„Ne. Tvoje máma bude zítra odpoledne převezena k Jepsonovi. Pak probereme s Billem pohřeb.“

„Ne. Nechám jí udělat kremaci tady. Nemohla bych…“ Zhroutila se do vzlyků. Byla to vina. Nepotřeboval, aby mu řekla, že si nemůže dovolit pohřbít svou mámu, protože už to věděl a ani se nechystal nutit ji, aby to řekla.

Utišoval ji a obalil kolem ní ruce. „Je o to postaráno.“ Znovu držel její tvář ve svých rukách a studoval její oči, dokud si nebyl jistý, že ho pochopila. „Bude pohřbená vedle tvého táty.“ Její vzlyky začaly znovu, ale tyhle nebyly provinilé. Byla to úleva a to bylo to nejlepší, v co za těchto okolností mohl doufat.

Chvíli zírala z okna, než upadla do spánku. Udělal chybu, že se jí zeptal, jak dlouho je vzhůru a skoro na ni zakřičel, když mu to řekla. Byla vzhůru od předchozího rána a bylo odpoledne, když odjížděli z Memphisu. Byl rád, že konečně spí, ale dobře chápal, že to ničemu nepomůže, až se probudí a uvědomí si, že to nebyl jen zlý sen. Pravděpodobně se tak bude cítit dobré dva týdny nebo víc pokaždé, co se probudí, pokud si to pamatoval správně. Bude to dlouhá cesta ke klidu a opětovnému štěstí. Chtěl být součástí této cesty, ale nebyl si jistý, že by měl být tak plný naděje.

Zavolal Michelle, když se blížil k Savoy. Už slyšela ty zprávy; v jejich částech se to obvykle šířilo rychle a zoufale se snažila zastihnout Bailey v nemocnici, protože nevěděla, jak jinak se s ní spojit. Tou dobou, kdy zajel na svoji příjezdovou cestu, Michelle už tam byla a čekala na ně. Obešel auto na její stranu a otřel se rty o její čelo, když zamumlal její jméno, aby ji vzbudil. Michelle ho zvědavě sledovala, a když se Bailey probrala, na moment se na něj zmateně dívala, než její obličej ochabl.

„Ahoj, zlato.“ Michelle kolem ní ovinula paže, když si stoupla z jeho auta a Bailey okamžitě začala vzlykat. Ramena se jí škubala a třásla, jak do ní narážely vlny emocionálních muk. Šel před nimi a otevřel dveře a Michelle ji vedla k pohovce. Omluvil se a z kanceláře, která byla umístěná mimo jídelnu, zavolal rodičům.

„Tvůj otec mluvil s Billem. Kde jsi?“

„Jsem doma. Je tady. Michelle taky.“

„Okay. Co můžeme dělat?“ Jeho matka zněla tak ustaraně, jak se on cítil a pocítil úlevu. Nebyl si jistý, co čekat. Už věděl, že ho daleko předčili v jejich křesťanské povinnosti odpustit jí, ale to neznamenalo, že ho budou podporovat v jeho volbě, vzít ji k sobě domů.

„Ještě nevím, mami. Je pěkně… nevím. Katatonická. Celiino tělo bude převezeno zítra v poledne k Jepsonovi a budeme si muset stanovit čas na setkání s ním.“

„Dáš jí vědět, že bych s ní ráda šla k Jepsonovi probrat uspořádání? Neměla by být sama“-

„Nebude sama. Já budu“-

„Opravdu bych s ní ráda šla.“ Jeho matka po tomto byla potichu. Úplně nerozuměl přesvědčivosti v jejím hlase, ale předpokládal, že nemusí.

„Dám jí vědět, ale hádám, že s tím asi bude v pohodě. Zítra ti dám určitě vědět. Předpokládám, že nebude mnoho lidí, kteří přijdou na pohřeb. Možná něco malého na hřbitově spíš než návštěva a bohoslužba, pokud s tím bude v pohodě? Víc osobního, soukromého. Pozítří bude moc brzo, ale popozítří možná.“

„Ano. Jsem zrovna na cestě do Rotary klubu a rozšířím to. Hodně žen tam znalo Celii léta a budou vědět, kdo by měl být informován o pohřbu.“

„Okay. Ozvu se ti zítra.“

„Vyřiď jí naše pozdravy.“ Jeho matka to položila a on chvíli zíral na tmavnoucí lesy za oknem, než se vrátil do obýváku.

Bailey vstala, právě když se přiblížil. „Jdu do postele.“ Její hlas byl tak strnulý jako její výraz a Michelle ji objala, než odklopýtala. Sledovali ji, jak jde do schodů, a když byla z dohledu, sedli si.

„Michelle, nenávidím, že se ptám, a pokud je někdo jiný, kdo může jet, je to v pohodě. Sakra, já pojedu, když mi řekneš kam. Ale budeme muset najít šaty na pohřeb pro Celii a …“

„Můžu jet. Pojedu zítra ráno. Bailey stejně bude potřebovat nějaké oblečení. Vezmu si klíč z její kabelky.“ Michelle vstala a obrátila se ke dveřím, ale znehybněla a otočila se zpátky. „Jaké jsou tvoje úmysly s ní?“

Chvíli přemýšlel, než odpověděl. „V tuto chvíli je to víc na ní než na mně. Chci ji tady. A ne jen v Savoy tady. Tady. U mě doma tady.“

„Co se změnilo?“

„Co ne?“

„Její umírající matka by neměla být důvodem pro to, že chceš, aby zůstala.“ Ani se nepokoušel odpovědět. Nebylo to něco, s čím si byl vůbec ochotný v tuto chvíli lámat hlavu. Rychle popadla klíčky a otevřela si. Běžel po schodech nahoru, po dvou naráz, a vstoupil do své ložnice, připravený schoulit se vedle ní. Nemyslel si, že najde svou postel prázdnou. Zkontrolovat koupelnu, než se vrátil na chodbu. Našel ji schoulenou v náhradní ložnici, jak zírá do zdi. Nebyl šťastný, že si vybrala jít sem, spíš než do jeho postele.

Sedl si vedle ní a ona na něj mžourala. „Prosím, pojď do mé postele.“ Její čelo se nakrčilo, ale nehádala se. Vstala a on ji tiše vedl do své ložnice. Vlezl si vedle ní a ona byla čelem k němu. Políbil ji na rty a ona ho políbila zpátky. To byla největší reakce, kterou mu poskytla.

„Už nevím, co mám dělat.“ Její hlas byl trhaný a slzy v jejích očích byly tak zoufalé, až to bolelo. Byla to panika. Prostě byla ztracená a nevěděla, jak se najít. „Co teď budu dělat?“

Chtěl říct, ať se přestěhuje, je s ním, nechá ho se o ni starat, ale neměl tušení, jak daleko s tím na ni tlačit. „Teď odpočívej. Dnes v noci nemusíš nic řešit.“

Zdálo se, že to ji na nějakou chvíli utěšilo a přitulila se k jeho hrudi. Usnula a on ji sledoval. Sčísl jí vlasy z obličeje a políbil ji na obočí. Studoval každou unci její jemné bledé kůže na tváři. Ve spánku tiše zasténala a dlaní jí přejel po straně obličeje, přičemž cítil hladkou dokonalou pleť, která mu pod rukou klouzala jako vlákna kukuřice a pak to řekl. Myslel to vážně, ale taky to zkoušel, aby věděl, jak to zní. „Miluju tě.“ Ve spánku něco nesrozumitelně zamumlala a on zavřel oči a usnul s ní.