Unforgiven - 41. kapitola

Překlad: Peťa

Moc moc se omlouvám za takovou prodlevu, sama to u čtení překládaných knížek špatně nesu L Ale opravdu jsem se k tomu teď nějak nedostala, budu se snažit se zase polepšit J

Peťa

Tu noc nemohl spát a byla zatraceně dobrá věc, že měl další den volno, protože sotva dokázal jasně myslet. Sešel se s rodiči později ráno na kávu a jeho táta si okamžitě povzdechl, když zaregistroval Darrenův vzhled. Jeho matka byla méně jemná.

„Darrene, vypadáš strašně.“ Předpokládal, že skutečně vypadá. Ale byl z medicíny a ze stáže jen několik let, takže říct, že vypadá jako kladivem praštěná sračka čistě na základě faktu, že noc před tím vůbec nespal, bylo přitažené za vlasy. Jeho tělo vědělo, jak zvládat žádný spánek; jeho tělo nevědělo, jak zvládnout to, že ji znovu ztrácí. „Takže odjíždí.“

„Jop.“

„Chceš o tom mluvit?“

Podíval se na matku a pak se jeho pohled nasměroval k otci, který ho stejně tak studoval s obavami. „Nejsem si jistý, co chceš, abych řekl. A nejsem si ani úplně jistý, že vůbec vím, jak něco z toho vložit do slov.“ Jen ho sledovali, když jim Sally nalévala kafe. Ta ubohá žena trávila každou hodinu, kdy byla vzhůru, v této restauraci, ale v tu chvíli byl připravený vytrhnout jí konvici a vypít ji – byl zatraceně rád, že tam Sally je, aby udělala svou až směšně silnou kávu.

„Nemusíš s námi mluvit o ničem, o čem mluvit nechceš. Jen si děláme starosti.“

„Změnil jsem se tak moc?“ Slova se spíš vyřinula, než že by byla rozvážně vyslovena a on si okamžitě přál, aby je mohl vzít zpátky.

„Oh, Dare.“ Matčina tvář byla samý smutek a radši odvrátil pohled, než aby se tím mučil.

„Hádám, že to zodpovídá otázku.“ Zamumlal, když moment vrtěl hlavou, ztracený v myšlenkách a vidinách Bailey, jak jí ubližuje. „Lidé umírají celou dobu. Jsem doktor. Vidím to neustále.“ Přinutil oči, aby se zvedly k nim. „Takže proč to nedokážu zvládnout? Vy dva jste to zvládli. Byli jste zničení. Bez pochyb, ale vy jste se… vy jste se nezměnili. Nedegradovali jste na něco… někoho, kým jste nikdy nezamýšleli být. Jsou chvíle, kdy mám pocit, jako bych se změnil na absolutní monstrum. Už se ani nepoznávám. Nechci to.“ Znovu zavrtěl hlavou a oči jeho mámy slzely, zatímco táta dal ruku na tu její.

„Pro tebe to bylo jiné, Darrene.“

„Proč? Uvažuju logicky. Rozumím smrti. Chápu ji. Dokonce dokážu racionálně říct, že nejsem zodpovědný za rozhodnutí, která tu noc Bailey udělala. Vím, že kdyby na mém místě bylo moje dítě, nikdy bych nechtěl, aby se obviňovalo za to, co se stalo, nebo Bailey, když na to přijde!“ Mluvil vášnivě, důrazně. „Jen. Chci. Klid.“ Bojoval s tím.

 Pak konečně promluvil jeho otec a to je všechny utišilo. „Darrene, tohle tvoje sestra pro tebe nechce. Ani my ne. Ale to ty musíš udělat to rozhodnutí nechat to všechno jít. A musíš nechat jít představu, že když necháš vinu a bolest odejít, necháš jít Jess. Tak to není. Vše, co děláš, je, že nectíš její památku. Není to úmyslné a nade vší pochybnost vím, že tě nesleduje s hněvem nebo s lítostí, ale s láskou a nadějí pro tvou budoucnost. To je to, co by chtěla, to je to, co tvoje matka a já pro tebe chceme a to je to, co potřebuješ. Nemůžeme to udělat za tebe, Darrene.“ Jeho tvář vždy tak stoická a tvrdá, byla právě tak roztříštěná, jak se v tu chvíli cítil Darren. Byl rodičem, který sleduje své dítě, jak si ubližuje a byl neschopný to napravit.

„Uvidíš ji, než odjede?“

„Ne. Udělal jsem už dost škody. Potřebuje se ode mě dostat a zůstat ode mě dál, protože se bojím, že nás oba stáhnu dolů.“ Jeho matka přikývla a jeho otec ho jen sledoval.

Řekli si o maličko víc, a když odcházel, máma ho objala v pevném objetí. Jeho otec ho taky objal, vzácné gesto na něj. Kurva, život v té chvíli určitě musel být hrozný.

Vzal Macy běhat a vystoupal na vysokou skalnatou vyvýšeninu a zíral na jezero daleko dole. Bylo neskutečně krásné a na chvíli měl pocit, jako by jeho život byl malou a nepodstatnou věcí. Přinejmenším to nebyla depresivní představa, ale uklidnění. Smrt byla jen malou částí cesty člověka a nebyl to konec světa, i když se to tak zdálo. Náhled byl na prchavý okamžik v jeho sevření, když jeho oči pobíraly svěží kopce a třpytící se vodu. Tak moc si to chtěl udržet. Ten pocit, že všechno v jeho světě, je správně, v Jessině taky, když na to přijde. Bylo to uklidňující, jak to jím procházelo a zůstávalo, dokud se nevrátil na cestu. 

Šel po stezce dolů a jeho oči se zachytily na místě, kde Bailey musela ujet noha. Byl tam skluz, který přebíhal přes stezku a terén byl ošoupaný a listí roztrhané a ušlapané dobrých dvacet stop po strmém terénu. Na půl sekundy ho zasáhla panika, když si představil, jak padá a vzpomněl si na to, v jaké panice byl ten den, když si uvědomil, že se postrádá. Stejná panika jako nápor šoku zasáhla jeho tělo, když ji viděl shrbenou na stezce a úleva, když konečně měl na ní ruce, byla jedinou věcí, která uklidnila ten oslepující strach.

Strach nebyl něco, co by znal mimo osobní život. Byl dokonce neschopný v rámci své profese cítit tak silný a oslabující děs. Nevěděl proč. Byla to prostě jeho perspektiva. Jeho perspektiva, která fungovala u každého kromě těch, na kterých mu záleželo nejvíc – matky, otce, kdysi Jess a… ní. Skoro vždy byla částí jeho života a z dob, ještě než se jeho city změnily na důvěrné, to tak cítil. Miloval ji tak jako všechny. Tak kurevsky zlý, že byl tak neschopný jí odpustit nebo zapomenout na jejich bolest.

Lapal po dechu, když se dostal ke svému domu a skočil do sprchy, přičemž stál pod studenou vodou, která otřásala jeho kůží do napjaté husí kůže. Poté se zhroutil na postel a zíral. Musel přijít o rozum, protože mohl skoro přísahat, že pořád na pokrývkách může cítit její vůni. Byl si jistý, že převlíkla povlečení někdy během několika předešlých dní, takže to asi nemohla být pravda, ale prostě ho obklopovala.

Potřeba po ní byla tak bolestně silná, že nad tou prázdnotou nahlas zasténal. Musel ji nechat jít. Ale, Bože, to bolelo.