TSOD - 6. kapitola

Překlad: Liv

Ahoj holky, tak za sebou mám první překladatelskou krizi.

Nějakou dobu jsem se věnovala škole a rodině. Zbytek času jsem panikařila, protože jsem vás nechávala tak dlouho čekat. Dost se za to stydím, moc se omlouvám a hlásím se zpět do služby!

Příjemné chvilky strávené čtením :)

TAG - kazeta

AŤ UŽ JSME PŘÁTELÉ NEBO NE, stál jsem před dveřmi Amelie ve tři čtvrtě na jedenáct. Zaklepal jsem, čekal a přemýšlel, jestli si to Amelie nerozmyslela. Ten komentář o přátelích byl urážlivý – věděl jsem to hned, jak jsem to vyslovil – ale musel jsem se ujistit, že jí nepovedu směrem, kterým jsem nemusel jít. Měl jsem na sobě námořnické modré sako, pod ním naškrobenou bílou košili, ale kravatu jsem nechal doma a místo kalhot jsem měl Wranglers džíny. Když jsem potřeboval, uměl jsem se obléct slušně, ale doufal jsem, že moje Wraglersky a lesklé boty budou stačit. Své střapaté vlasy jsem ulízl dozadu a nalhával si, že nepotřebuju ostříhat. Neměl jsem ke svým vlasům žádný vztah, jen jsem nikdy nenašel čas se jich zbavit. Ale vypadaly dost neudržovaně, takže jsem je namočil, hodil na ně trochu gelu a uhladil je. Vypadal jsem jako jeden z těch polonahých chlápků na obálce románů, které četla moje máma. Bylo mi to jedno. Millie nemohla vidět moje vlasy, ani jak se vlní u límce mé košile. Nemohla vidět ani moje džíny, takže nevím, proč mi na tom záleželo.

Dveře se otevřely a stál v nich Henry s vytřeštěnýma očima a baseballovou pálkou.

„Čau, Henry.“

Henry zíral. „Vypadáš divně, Tagu.“

Řekl kluk, který má pálku v ruce a vlasy, které vypadají jako hořící keř.

„Hezky jsem se oblíknul, Henry.“

„Co to máš s vlasy?“ Henry se neposunul, aby mě pustil do domu.

„Učesal jsem je. Co jsi udělala se svými?“ zeptal jsem se a uculil se.

Henry zvedl ruku a poplácal je. „Já jsem je neučesal.“

„Jo. To jde vidět. Vypadáš jako koště, Henry.“

Několik dlouhých vteřin jsme na sebe jen zírali.

„Používají košťata v curlingu,“ řekl Henry.

Kousl jsem se do rtu, abych nezařval smíchy. „Pravda. Ale myslím, že kdybys měl méně vlasů, vypadal bys spíš jako hráč baseballu. To je tvůj oblíbený sport, ne?“

Henry zvedl ruku s pálkou, jako by to byla odpověď sama o sobě.

„Napadlo mě… napadlo mě, že bychom spolu mohli jít zítra možná k mému příteli Leroyovi a nechat se ostříhat. Leroy má holičství. Co na to říkáš? Leroy je milý a hned vedle je smoothie obchod. Bude to rande. Man date (rande pro chlapy).“ Mohl jsem zabít dvě mouchy jednou ranou.

„Mandát?“ Henry spojil ty slova.

„Ano. Je to nařízení se jít ostříhat. Potom půjdeme do tělocvičny a já ti ukážu několik dalších pohybů.“

„Bez Amelie?“

„Chceš, aby šla i Amelie?“

„Amelie není muž. A to je rande pro chlapy.“

Amelie si vybrala ten okamžik, aby jemně odstrčila Henryho stranou.

„Rozhodně nejsem muž, ale Henry, opravdu jsi mě Taga pozvat dovnitř.“

Amelie měla světle hnědé boty, khaki sukni až po kolena, červený svetr a chundelatou šálu, která na sobě měla červené, černé a zlaté proužky. Přemýšlel jsem, jak to dala dohromady. Soudě podle Henryho vlasů jsem si tipnul, že on jí moc nepomáhal.

„Šestého února 1971 odpálil Alan Shepard golfový míček na měsíc,“ nabídl Henry ze záhadných důvodů a posunul se na stranu.

„A dneska je šestého února, že?“ řekla Millie a zjevně chápala Henryho uvažovací proces líp, než já.

„To je pravda,“ řekl jsem. „Takže šestého února byl odpálen míček na měsíc a sedmého února 2014 půjdou Tag Taggert a Henry Anderson společně do holičství, je to tak, Henry?“

„Dobře, Tagu.“ Henry sklonil hlavu a zamířil po schodech nahoru.

„Zavolej mi, pokud budeš něco potřebovat, Henry,“ zavolala za ním Millie. Počkala, než uslyšela dveře a potom se obrátila na mě.

„Henry má poruchu citové vazby. Nemá rád, ani když se stříhám já. Kdyby to moje máma dovolila, měl by tu největší skládku na světě. Ale hromadění věcí a slepota nejdou dohromady. Všechno musí být na svém místě, nebo se z domu stane nášlapná mina. Takže pořád nosí stejné oblečení, dokud se neroztrhá, nestříhá si vlasy, pořád spí s prostěradlem Dragon Ball Z, které dostal k osmým narozeninám a každá jeho hračka je uložená ve sklepě. Nemyslím si, že to stříhání projde. Od té doby, co máma umřela, se od Robin nechal ostříhat jen dvakrát a pokaždé celou dobu probrečel a ty ustřižené vlasy musela dát do sáčku a nechat mu je, jen aby se uklidnil.“

Začal jsem být trochu odrazený a byl jsem rád, že Millie nemůže vidět můj výraz. „Takže má v pokoji sáček se svými vlasy?“

„Předpokládám, že má, i když mi nechce říct kde. Platím sousedce, aby jednou za týden přišla a uklidila, ale ani ona je nenašla.“

„No, Henry řekl, že je to v pohodě. Takže to máme v plánu. Ale sebou si domů žádné sáčky s vlasy brát nebude.“

Millie svraštila obočí a vypadala, jako by se chtěla hádat, ale místo toho ke mně přistoupila, vzala si hůl, kterou měla u zdi a změnila téma. „Přijel jsi autem? Protože já bych šla raději pěšky. Kostel je hned za rohem.“

Toužebně jsem pozoroval své lesklé červené auto, ale když Millie obtočila svou ruku kolem mé paže, úplně jsem na něj zapomněl.

Kromě pár sněhových závanů, které se usadily v horách a údolích, se Salt Lake City těšilo z té nejmírnější zimy vůbec, a i když teplota sem tam klesla, v porovnání s normálními teplotami v únoru bylo skoro teplo.

Šli jsme na východ směrem k horám, které obklopovaly údolí. Ty hory byly první věcí, které jsem si v Utahu všimnul, když se tady přestěhovala moje rodina. V Dallasu hory nebyly. Salt Lake City měl ohromující zasněžené hory. Několik víkendů jsem strávil lyžováním, i když jsem se v tom krotil, když jsem trénoval na zápas.

Bohužel se zdálo, že trénuju pořád.

Amelie zvedla obličej ke slunci.

„Vidíš vůbec něco?“ Přemýšlel jsem, jestli jí ta otázka urazí.

„Světlo. Můžu rozeznat světlo od tmy. To je tak všechno. Vím, kde jsou v domě okna, kdy jsou otevřené dveře a podobně. Přírodní světlo je jednodušší než umělé. A to světlo mi neosvětlí nic jiného, takže je to dobré jen v tom, že se umím orientovat na okna v místnosti.“

„Takže kdybych tancoval před reflektory, neviděla bys můj obrys?“

„Ne. Proč? Máš v plánu tancovat u tyče v baru?“ zeptala se drze.

„Ano. Zatraceně! Jak to víš?“ zvolal jsem a ona zvrátila hlavu a rozesmála se. Než jsem si to uvědomil a odvrátil jsem se, obdivoval jsem délku jejího krku a usmívající ústa. Až moc na ní zírám.

„Vypadáš hezky, Millie,“ řekl jsem rozpačitě a cítil se jako idiot.

„Díky. Řekla bych ti to stejné, ale víš jak to je. Ale hezky voníš.“

„Jo? Jak voním?“ zeptal jsem se.

„Wintergreenová žvýkačka.“

„Ta je moje oblíbená.“

„Taky voníš jako voda po holení, borovice, mýdlo–“

„Nová kolínská jménem Míza,“ zažertoval jsem.

„– a trochu benzínem.“

„Po cestě jsem natankoval. Asi zbytečně, když jdeme pěšky.“

„Jdeme pěšky, protože už jsme prakticky na místě.“ Starý kostel, který vypadal stejně starý jako Millin dům, byl v kruhu stromů na konci ulice. „Říká se, že ho chtějí zrušit. Potom si budu muset najít jiné místo.“

Když jsme překonali vzdálenost, viděl jsem, že je kostel postavený z bledých cihel s tyčící bílou věží a vysokými okny na druhém konci. Na severní straně budovy protékal potok a já jsem s Amelii přešel robustní most, který hraničil se silnicí.

„Žádná voda v potoce?“ zeptala se, jako by už znala odpověď.

„Ne.“

„Brzy. Pár měsíců a já budu moct slyšet své dva oblíbené zvuky najednou.“

„Máš ráda zvuk potoka?“

„Mám. Na jaře prostě stojím na mostě a poslouchám. Už to tak dělám léta.“

Když jsem zamířil přes trávu na druhé straně mostu k širokým dvoukřídlým dveřím do kostela, zatahala za mou paži.

„Nepůjdeme dovnitř?“ zeptal jsem se.

„Ne. Je tady kamenná zídka. Vidíš ji?“

Vepředu byla rozpadající se, šedesáticentimetrová navýšenina kamenů, které lemovaly stranu kostela a oddělovali ho od travnatého svahu, který vedl do suchého koryta potoka. Vedl jsem k němu Millie a ta pustila mou ruku, sedla si a poplácala místo vedle sebe.

„Jsou okna otevřená?“ zeptala se.

„Vypadá to, že jedno je, ale jen trochu.“

„Pan Sheldon si většinou vzpomene. Když je dobré počasí, nechává mi otevřené jedno okno.“

„Posloucháš odtud?“ Nevěřil jsem tomu. Slyšel jsem tlumený mužský hlas a potom smích, jako by se za okny někdo zdravil.

„Ne. Ne tak docela.“ Na chvíli poslouchala. „Dnes začali dříve. Mění se to. Někdo je to o čtvrt na dvanáct jindy o půl dvanácté. Někdy se dlouho vítají. Ale mně nevadí čekat. Je tady pěkně, a když není zima, ráda tady jen sedím a přemýšlím. Když je teplo, tak jde Henry se mnou a máme tady piknik. Ale rychle se znudí a já si to potom tak neužívám. Asi protože se nemůžu uvolnit.“

Piano začalo hrát a Millie se narovnala, hlavu naklonila směrem k místu, odkud se rozezněla hudba.

„Oh, tuhle miluju.“

Mohl jsem na ní jen zírat. Tohle byl jeden z jejích oblíbených zvuků? Poté se přidaly hlasy a ten zvuk se nesl otvorem v okně až k místu, kde jsme seděli a já jsem zapomněl na to, že je moje sako moc těsné kolem ramen a klouby mě bolí ze včerejšího tréninku. Zapomněl jsem na všechno kvůli Amelii, která měla rozzářenou tvář, když poslouchala mužské hlasy, které zpívají jemnou píseň plnou uctívání. Nebyli to profesionálové. Nebylo to pěvecké kvarteto nebo BeeGees. Bylo slyšet několik hlasů, možná dvacet nebo třicet mužů, kteří zpívali chvály. A já to cítil hluboko uvnitř mého břicha.

„Neexistuje žádný konec slávy;

Neexistuje žádný konec lásky;

Neexistuje žádný konec bytí;

Neexistuje žádná smrt.

Neexistuje žádný konec slávy;

Neexistuje žádný konec lásky;

Neexistuje žádný konec bytí;

Neexistuje žádná smrt.“

Když skončili, Amelie se opřela a povzdechla si. „Jsem na straně holek, ale nic nezní tak dobře jako mužské hlasy. Vždycky mě dostanou. Bolí mě z toho srdce a měknou mi kosti.“

„To slova té písně miluješ? Byla to nádherná píseň.“ Pořád jsem přemýšlel nad těmi slovy.

„Tuhle konkrétně miluju. Ale ne. Nezáleželo by na tom, kdybych těm slovům nerozuměla, a někdy pan Sheldon nekáže nebo zapomene otevřít okno, takže slyším hudbu tlumeně ještě víc, než dnes. Ale pořád jí miluju. Nemůžu to vysvětlit. Ale taková je prostě láska, ne?“

„Jo. To je.“

„Líbilo se ti to? Teď už jsi slyšel dva moje oblíbené zvuky.“

„Moc se mi to líbilo. Přál bych si, abych místo toho zatraceného saka měl mikinu. Ale hele, aspoň jsem nemusel jít dovnitř kostela.“

Amelie se ke mně natáhla a pohladila klopy saka až k mému krku. „Jo. Dostala jsem tě. Nemůžu uvěřit, že jsi s tím souhlasil.“

„Ty na sobě máš sukni!“

„Ano. Kdybych měla kalhoty, věděl bys, že něco plánuju.“

Vstal jsem a přitáhl si jí k sobě. „Jsi chytrák a ještě k tomu provokatérka. Nevím, jestli tě mám rád, Bláznivá Millie.“ Když jsem mluvil, usmíval jsem se a ona se zazubila a znovu položila ruku na klopu mého saka, jako by chtěla, abych počkal.

„Chtěla bych cítit tvůj úsměv. Slyším ho. Miluju, jak zní. Ale chci ho cítit. Můžu?“ zeptala se sladce.

Přivedl jsem její k ruce k mým tvářím, položil je a nechal své ruce klesnout k bokům.

„Usmíváš se?“ zeptala se.

Uvědomil jsem si, že ne. Ale ona se usmívala, její růžové rty jemně odhalovaly perleťové zuby a její oči hleděly do dálky, kterou nikdy neuvidí. Usmál jsem se na ní, vyšel jsem jí vstříc a její ruce pohladily mé rty, když začala zkoumat mou tvář. Vždycky jsem svůj úsměv plně využíval. Její levý palec narazil na rýhu v bradě a její úsměv se rozšířil.

„Máš dolíčky ve tvářích a důlek v bradě.“

„Moje máma mě upustila na obličej, když jsem byl malý. Utrpěl jsem vážnou újmu. Co ti na to mám říct?“

„Ah. Chápu.“ Jedna ruka se zvedla a přejela po délce mého nosu. „Tohle se tehdy taky stalo?“ zeptala se a mapovala hrbolek, který jsem měl zas a znovu.

„Ne. Za tohle mámu vinit nemůžu. To je produkt mé oblíbené kratochvíle.“

Její ruce se posunuly, aby držela můj obličej, dlaně obkreslily tvar mých lícních kostí a čelisti. Jak táhla ruce dolů, konečky prstů se dotkla vlasů, které byly po obou stranách mého krku, a ona se zastavila. Zamyšleně prsty projela vlasy a mezi jejím tmavým obočím se ukázala rýha.

„Zítra stříhání s Henrym, jo? To je od tebe velmi milé. Ale nestříhej to všechno, dobře?“

„Líbí se ti image skotského pastevce?“ snažil jsem se o skotský přízvuk, ale moc se mi nepovedl. Moje srdce bušilo a já chtěl zavřít oči a opřít obličej do jejích dlaní. Její výzkum byl erotický, aniž by to zamýšlela, smyslný bez sexuálního záměru, ale moje tělo nepoznalo rozdíl.

„Nevím. Možná? Nejsem si jistá, jak vypadá skotský pastevec. Ale líbí se mi tvůj obličej. Je silný… plný charakteru. A ty vlasy k tobě pasují.“ Dívala se do mého obličeje, popisovala mě, a přesto mě nemohla vůbec vidět. Zíral jsem na její rty a uvažoval, co by udělala, kdybych přiložil své rty k těm jejím. Vylekalo by jí to, nebo by ten pocit okamžitě přivítala? Políbil jí vůbec někdy někdo? Nebyla stydlivá a je nádherná, ve dvaadvaceti letech by za sebou měla mít už několik milenců a polibků. Ale byla slepá, měla bratra, který na ní závisel, a volný čas trávila tím, že poslouchala mužské sbory a bublání potoka. Spustila ruce a odstoupila, jako by mohla číst moje myšlenky.

„Pojďme si dát zmrzlinu,“ řekla a já zatřásl hlavou, abych se vzpamatoval, odtlačil jsem myšlenky na líbání a nechal jsem jí, aby se mě chytla.

(Konec kazety)

MOSES

„CHTĚLA JSEM, aby mě políbil. Ale neudělal to. A byla jsem přesvědčená, že mě nemá rád takovým způsobem,“ řekla Millie rozpačitě a tváře jí zrudly. Pořád jsem čekal, až diktafon vypne a požádá nás, abychom odešli. Poslouchat Tagovy myšlenky bylo vyleženě trapné a až ho uvidím, potrestám ho za to, že jsem si tím musel projít.

Byli jsme u Millie, seděli jsme v jejím obýváku, aby tady byla, až se vrátí Henry ze školy. Od té doby, co mi Millie zavolala, uběhlo čtyřicet osm hodin. Za čtyřicet osm hodin se můj svět zmenšil jen na jednu prioritu a všechno ostatní jsem odstrčil nebo odložil.

„Tag s tebou šel do kostela?“ Georgiin hlas zněl nevěřícně. Millie a já jsme vyzvedli Georgiu a její přítomnost mě uklidňovala, připomínala mi, že bez ohledu na mé priority a bez ohledu na můj strach, ona byla se mnou. Byla moje. Tahle část mého života zůstala stejná. Včera večer dorazila s malou Kathleen a pronajali jsme si hotelový pokoj, neochotní zůstat v Tagově bytě, i když jsem měl klíč. Na okně byl zatracený nápis „Na prodej“ a já jsem nechtěl spát v Tagově posteli jen proto, abych se mohl probudit, až přijde realitní makléř v závěsu s kupci.

Ta myšlenka mě srala, i když mě Georgiina otázka rozesmála. Tag a kostel, to nešlo k sobě. Představa, že sedí v obleku, vlasy sčesanými dozadu a poslouchá s Millie modlitby, byla skoro nepředstavitelná.

„Mosesi?“ Georgie se zachvěly rty, vážnost situace přivolala její váhavost.

„Když jsme byli v Evropě, tahal jsem jeho prdel do desítek kostelů. Nemyslím si, že by tam někdy vlezl dobrovolně a to jsme se jen dívali na stropy a sochy, žádný zpěv do toho nebyl zapojený.“

„Miluje hudbu. Slyšeli jste ho někdy zpívat? Miluju, jak zpívá.“ Usmála se Millie a její úsměv okamžitě opadl, jako by jí realita plácla přes obličej a odehnala všechnu radost.

„Pořád jsem šokovaná z toho, že se nechal dobrovolně ostříhat,“ ušklíbla se Georgia a zachechtala se, navzdory jejího pokusu se chovat vhodně.

„No…“ začala Millie. „Nakonec to nešlo úplně podle plánu.“