TSOD - 16. kapitola

Překlad: Liv

TAG – kazeta

PROBUDILA MĚ ZABIJÁCKÁ bolest hlavy a pocit pohody, který zcela popíral bolest. Millie mě nechala spát, i když vstala už když šel Henry do školy. Byla vzhůru celé hodiny, ale čekala, až vyskočím z postele. Líbilo se mi to, probouzet se v Miliině posteli, poslouchat jí v domě. Pomyslel jsem na prsten v přihrádce palubní desky a uvažoval, jestli bych dneska měl vyjádřit oficiální pozvání do Tag Teamu.

Zavrávoral jsem do její koupelny a zvažoval, jak se zeptám. Jeden pohled na můj odraz v zrcadle – obě oči černé, hlava oteklá a hnusná, stehy přes čelo výrazné – a rozhodl jsem se, že to odložím, až se budu cítit trochu líp.

Po pár polibcích, několika práškům proti bolesti a hromady nadýchaných vajíček, které Milly odborně připravila, jsem byl konečně připraven jít do práce, i kdy bylo už poledne. Millie měla taky práci, takže jsme vyšli z domu, Millie šla na jednu stranu, já na druhou. Nechtěla, abych jí odvezl do slepeckého centra autem. Chtěla se projít. To je teda překvapení. Takže jsem sledoval, jak odchází a užíval jsem si ten pohled.

Millie nemávala hůlkou sem a tam, když šla. Klepala do betonu, levá noha dopředu a hůlka doprava. Pravá noha dopředu a hůlka doleva. Klik, klak, klik, klak. Možná to bylo tím, že byla tanečnice, ale ráda vytvářela rytmus, když šla. Sem tam pokývala hlavou a zavrtěla boky. Lidem asi přišla divná slepá holka, která vrtěla zadkem do rytmu své vycházkové hole. Ale říkala, že nevidí, jak zírají a neslyší, jak se smějí, takže je jí to jedno. Výhody slepé holky.

„Hej, Bláznivá Millie!“ Zavolal jsem za ní.

Zastavila se a otočila.

„Co, Velký Chlape?“

„Na jakou písničku to tancuješ?“

„Je nová. Možná už jsi jí slyšel. Jmenuje se „S Davidem se nic nerýmuje.‘“

Zvrátil jsem hlavu dozadu, smál se její pohotové reakci a hulákal písničku, kterou jsem složil včera večer. „Miluju, že voníš tak ovocně, miluju, jak vrtíš zadkem!“

„To je ona!“ zvolala a kroutila se o něco víc, když zamávala a pokračovala v chůzi. Můj telefon zavibroval v kapse a já ho vzal, pořád se smíchem.

„Pane Taggerte, tohle je doktor Stein z nemocnice LDS. Podíval jsem se na vaše výsledky testů MRI s radiologií.“

„Neříkejte mi to. Mám abnormálně malý mozek,“ škádlil jsem. Na rozhovor jsem se moc nesoustředil, myslel jsem na Millie. Bylo těžké se soustředit na něco jiného.

Doktor se nezasmál. Už to mi mělo napovědět. To a ještě skutečnost, že jsem odešel z nemocnice ani ne před osmi hodinami a on už mi volal. Ale v té chvíli, ve chvíli než ty novinky vypustil doktor z pusy a moje oči se odlepily od Millie, jsem byl kompletně a naprosto šťastný. Život není perfektní, lidi nejsou perfektní, ale existují chvíle, které perfektní jsou. A tohle byla jedna z nich. Ta chvíle byla jako jasně červený balón, který byl naplněný očekáváním toho, co život přinese mě a Millie v příštích milionech dní. A pak to skončilo. S hlasitým prasknutím a zbytky balónu mi ležely u nohou jako připomínka mé perfektní chvíle.

„Rád bych, abyste se vrátil. Chci provést další test a zaměřit se na jednu oblast. Jsou tady nějaké abnormality, pár stínů, které potřebují detailnější vyšetření. Není to můj obor, takže jsem to zkonzultoval s odborníkem, který bude dnes odpoledne k dispozici. Mohl byste přijít za hodinu?“

VĚDĚL JSEM, že jsem trochu klaustrofobický. Trpěl jsem klaustrofobii ze stejného důvodu, proč jsem se bál tmy. Vždycky jsem to dával za vinu astmatu, který jsem měl jako dítě. Budil jsem se v noci a lapal po dechu, měl jsem pocit, že jsem někde zavřený a nebyl jsem schopný se pořádně nadechnout. Věděl jsem, že se musím nadechnout, jinak umřu, ale nebyl jsem toho schopný. Klaustrofobie je synonymum bezmoci. Nesnášel jsem bezmoc.

Řekli mi, abych se nehýbal, takže jsem poslechl, ale ani jsem nedýchal, a oni kvůli tomu ukončili první pokus, abych se mohl uklidnit.

„Je tady někdo, komu bychom mohli zavolat, pane Taggerte? Někdo, kdo byste tady chtěl?“

Zavrtěl jsem hlavou. Ne. Nechci, aby o tomhle věděla živá duše. Všichni si myslí, že jsem v pořádku. Já jsem trval na tom, že je mi dobře. Co to řekla Millie o její slepotě? Ten obraz v mojí hlavě je to jediné, na čem záleží? Tím se budu řídit. Jsem v pořádku. A můj názor byl jediný, na čem záleželo.

„Ne. Je to v pohodě. Je mi dobře. Jdeme na to.“ Mrkl jsem na tu hezkou sestru, předváděl jsem se, jako to dělám vždycky. Rozptyloval jsem sám sebe. Mrknutí mi oplatila. Věděl jsem, že se jí líbím. Vždycky jsem poznal, když mě holky pokládaly za atraktivního. Z toho jak špulily rty, zvedaly obočí a oči jim těkaly. Všechny malé záchytné body a signály, které jsem od Millie nikdy nedostal. A přesto mě milovala. Millie mě milovala a já miloval jí.

„Až se začneš cítit v pasti nebo bezmocný, prostě zavři oči a budeš mít víc prostoru, než kolik budeš kdy potřebovat.“

To mi řekla Millie. Snažil jsem se řídit její radou, zavřel jsem oči a dovolil obrovské temnotě, aby mi pomohla dýchat. Musím být v pořádku, protože pokud nebudu, ublíží to Millie. A já jsem se moc snažil, abych to bral pomalu, abych nespěchal na ní ani na nás. Abych si byl dokonale jistý tím, co dělám. Poprvé v životě jsem byl opatrný. Byl jsem tak opatrný. Tak obezřetný. A stejně jí ublížím. Cítil jsem v hrudi paniku a slyšel jsem ženský hlas, který mi říkal, abych dýchal a uklidnil se.

„Vedete si skvěle, pane Taggerte. Už to skoro bude. Už to máte skoro za sebou, pane Taggerte.“

„Bože? Ach Bože,“ modlil jsem se. „Nechci to mít za sebou. Prosím, nedovol mi, abych to měl za sebou.“ Takhle jsem se modlil vždycky. Byla to moje výchova. Mluvit s Bohem bylo trochu, jako bych mluvil s mým vnitřním já. Vždycky jsem věřil, že Bůh stvořil mé vnitřní já, takže když jsem s ním mluvil, byl jsem blíž sám sobě. Ne, nemám komplex. Jen si myslím, že lidi Boha až moc řeší. Válčí, aby jej bránili, nebo protestují, aby ho popřeli. Mně se zdá jako dobrý chlap. Rád s ním mluvím.

Obvykle neklečím, když se modlím, i když jsem to udělal v ten den, kdy Moses málem umřel. Smlouval jsem. S Bohem dohody neuzavírám – na to se znám až moc dobře. Prostě ho o něco poprosím a pak mu za to poděkuju – žádné závazky, žádné sliby – takže jsem se nemusel bát, že mi jednou přijde obrovský seznam věcí, které musím splatit. Myslel jsem, že když mi On pomůže a dá mi to, co chci, je to jen proto, že si On myslel, že si to zasloužím a chtěl mi to dát. Takže mu nic nedlužím. Ale pro Mosese jsem porušil svoje vlastní pravidlo. Takové věci asi děláme pro lidi, které milujete. Porušíte vlastní pravidla. Moses to udělal kvůli Georgie.

Vykašlal se na všechny své pitomé zákony. A já porušil ty své. Ne jen pro Mosese, ale taky pro Millie. Konečně jsem se usadil s jednou ženou a znovu jsem porušoval vlastní pravidlo a prosil Boha, aby mi tenhle dluh odpustil.

Smlouval jsem kvůli Mosese a nesplnil jsem svou část dohody. Možná si to teď Bůh chce vybrat.

„NA FRONTÁLNÍM LALOKU je velký nepořádek.“

Doktor nechodil kolem horké kaše. Prostě ukázal na fotku mého mozku a mluvil, velmi věcně. Viděl jsem ten nepořádek jasně. Otočil se, aby se na mě podíval.

„Neměl jste problémy s rukopisem, s řečí… možná jen slabost na pravé straně. Je to na levé straně vašeho mozku, což má vliv na opačnou stranu vašeho těla. Neměl jste žádné příznaky?“

Chtěl jsem říct ne, ale příznaky tam byly. Ale vždycky jsem si je vysvětloval něčím jiným. „Když jsem unavený, vidím skvrny a všiml jsem si, že mám na pravé straně ochablejší svaly. Vždycky jsem byl levák, takže proto mě to asi tak neomezovalo. Hodně jsem trénoval. Myslel jsem, že jsem dehydratovaný. Že jsem ve stresu.“

„Během hádky jste dostal ránu do hlavy?“

„Jo, do čela. Ani to nebolelo, jen mě to na chvíli ohromilo. Je dobře, že se přestal prát, protože jsem na dobrých deset vteřin nic neviděl. Prostě jsem tam stál, zatímco on ležel na zemi a chránil si hlavu. Viděl jsem zase normálně, když jsem si otřel krev z obličeje. Asi je dobře, že byl ten chlap opilý a hloupý.“

„Asi jo.“ Koutky jeho úst se pohnuly nahoru a já jsem byl rád, že mě nechtěl poučovat o závažnosti toho okamžiku. Chápal jsem to – ta závažnost mi neunikla.

„Tak co musíme udělat?“ zeptal jsem se.

„Musíme jít dovnitř, podívat se na ten nepořádek a odstranit tolik, kolik půjde.“ Neříkal tomu nádor. Říkal tomu nepořádek. Ale já jsem nebyl debil.

„Jít dovnitř?“

„Kraniotomie. Uspíme vás, vyvrtáme díru do vaší hlavy, odstraníme co nejvíc nádoru, vezmeme kousek na biopsii a pak vás zašijeme. Zní to trochu Frankensteinově, ale za den nebo dva budete moct jít domů. Není to něco, co vyžaduje dlouhé zotavování.“

„Takže to není velký problém?“

„Zas tak bych to neřekl. Koneckonců, je tady řeč o vašem mozku.“

„A jaké jsou rizika? Co když nechci, aby mi někdo vrtal do hlavy?“

„Riziko toho, že to tam necháme, může být fatální, ať už je to rakovina, nebo ne. Pokud je to rakovina a nebudeme to léčit, tak je následek fatální. A pak jsou tady rizika, které přinášejí jakýkoliv typ chirurgického zákroku na mozek. Ztráta paměti, zraku, pohybu… Mluvíme o vašem mozku,“ zopakoval.

Nevím, co dělat. Nevím, co dělat. Nevím, co dělat.

Nevímcodělatnevímcodělat. Ty slova se rozmazaly a slily v jedno, ale přesto jsem je nedokázal z hlavy vyhnat. Doktor mě nutil se rozhodnout. Řekl, že čas je hodně důležitý. Řekl, že musíme jednat… A všechno, co jsem zvládl, bylo vrcení hlavou.

„Ne,“ řekl jsem. „Ne.“

„Davide. Je to jediný způsob, jak se můžeme pohnout dopředu. Musíme operovat co nejdřív.“

Millie je jediná, kdo mi říká Davide.

„Tag. Říkejte mi Tagu,“ naléhal jsem otupěle.

„Tagu,“ přikývl. „Promluv si s blízkými. Řekni jim, co se děje. Potřebuješ podporu. A musíme zjistit, s čím přesně bojujeme.“

„Jaké jsou šance?“

„Co tím myslíte?“

„Ten nepořádek – je to nádor, ne?“

„Ano. Je. Nevíme, jestli je to rakovina, ale i benigní nádory je třeba odstranit.“

„Jaké jsou šance?“

„Že je to rakovina?“

„Ano.“

„Kdybych řekl, že to pokládám za benigní, lhal bych.“

„Viděl jste někdy v mozku nádor, který by nebyl rakovina?“

„Osobně ne. Ne.“

Ne. Ne. Ne. Ne. V uších jsem měl zvláštní ozvěnu a už jsem nemohl sedět.

Vstal jsem a zamířil ke dveřím.

„Tagu?“

„Musím přemýšlet, doktore.“

„Prosím. Prosím, nepřemýšlejte moc dlouho, pane Taggerte. Moje číslo máte.“

Trhl jsem hlavou, abych přikývnul a vyšel jsem z jeho kanceláře do dlouhé sterilní chodby.

Nepamatuju si, že bych vyšel z nemocnice. Nepamatuju si, jak jsem přešel parkoviště, ani na to, jestli svítilo slunce nebo pršelo. Pamatuju si, že jsem zatahal za svůj bezpečností pás, zíral na přezku v mé ruce a pak ho zaklapl tam, kde patří, jako bych se tím chtěl chránit před těmi informacemi, které jsem právě obdržel. Strčil jsem klíče do zapalování a couval z parkoviště, když se ozval můj telefon. Nemůžu s nikým mluvit. Nebudu schopen skrýt to rozrušení v mém hlase, ale stejně jsem klikl na reproduktor. Nepodíval jsem se na obrazovku, nevěděl jsem, kdo volá.

„To je Tag,“ vyštěkl jsem a trhl sebou při zvuku svého hlavu.

„Tagu. Tady je Moses.“ Jeho hlas z reproduktoru zněl, jako by byl vedle mě. Přál jsem si, aby byl a byl jsem vděčný, že není.

„Jak je, chlape?“ řekl jsem a znovu sebou škubl, tentokrát kvůli toho, jak jsem byl falešný.

„Jsi v pohodě?“ Byla to otázka typu potřebuju-to-vědět, ne zdvořilá jako jak-se-máš a trochu mě to šokovalo. A byl jsem trochu nejistý. Jak sakra věděl, že nejsem v pohodě?

„Jo, jo. Proč se ptáš?“

„Viděl jsem Molly.“ Moses byl ve zdvořilé konverzaci na hovno.

Znovu jsem sebou trhl.

„Cože?“

„Neviděl jsem Molly už roky… od Montlake. Včera v noci jsem namaloval malbu Davida a Goliáše, jako z nedělní školy, místo toho, abych namaloval to, co jsem měl. Teď jsem pozadu. A dávám to za vinu tobě.“

„Mně?“ Poslouchal jsem jen napůl, když jsem vyjel z parkoviště a pokračoval v jízdě. Nevěděl jsem, kam mám namířeno.

„Jo. Tobě. Ten David v mé malbě vypadá až podezřele jako ty. Takže se mi tvoje mrtvá sestra snaží něco říct. To, nebo se jí nelíbí profese, kterou sis vybral.“

„David nakopal Goliášovi prdel, vzpomínáš? Není se čeho bát.“ Konverzaci jsem vedl mechanicky, a když jsem mluvil, moje myšlenky skákaly do všech stran.

„Nemyslím si, že to mělo co dělat s Goliášovým zadkem,“ zavrčel Moses. „Pokud si to pamatuju dobře, byla to jeho hlava. Goliáš dostal ránu mezi oči.“

„Jo… správně. To musí být ono. Včera večer jsem dostal mezi oči láhví piva.“ Bylo to včera? „Musel jsem na pár stehů. Jsem ohromený, Mo. Ty už jsi taky vědma?“

„Jsi v pořádku?“ A zase. Příkaz mu všechno říct.

„Jo. Jsem zašitý. Nebolelo to.“ Nelhal jsem. Nebolelo to. Ale odkrylo to pravdu.

Nejsem v pohodě. Ani trochu.

„To mě nepřekvapuje. Máš tu nejtvrdší hlavu ze všech. Co se stalo?“

„Někdo se posmíval Millie, když tancovala. Vzal jsem ho ven, abych ho vyhodil a on mě přetáhl po hlavě.“ Nechtěl jsem, aby Mo poznamenal, že mi to říkal. Nikdy neměl rád Morgana. Proto jsem vynechal jeho jméno.

„Millie?“ zeptal se.

„Millie,“ odpověděl jsem.

Byl chvíli zticha a já čekal.

„Už tam jsi, Tagu?“ zeptal se.

„Kde?“

Přes telefon se ozval hlasitý povzdech.

„Už tam jsi?“ řekl znovu, hlasitěji, pomaleji a jasněji.

„Jo. Už tam jsem. Miluju jí. To jsi chtěl slyšet?“ Ruce se mi začaly třást a najednou jsem neviděl na silnici. Auto za mnou zatroubilo a já si uvědomil, že jsem vyjel z jízdního pruhu.

Otočil jsem volantem a otřel si oči, protože jsem se nechtěl zabít, aspoň zatím.

„Nepotřeboval jsem to slyšet. Už jsem to věděl. Jsem za tebe rád, kámo. Ta holka je tak trochu zázrak.“

„Jo. To je.“ Slzy mi stékaly po tvářích a sevřel jsem volant oběma rukama.

„Nebyl jsem si jistý, jestli nějakou holku najdeš… nebo jestli vůbec nějakou potřebuješ. Ale potřeboval. Oba dva jsme potřebovali. Jak se to sakra stalo?“ Moje vyznání ho uklidnilo a v jeho hlase byl slyšet úsměv.

„Věříš v zázraky, Mo?“ Já se neumíval. Já hledal.

„Nemám na výběr. Už jsem toho viděl hodně.“

„Myslíš, že bych mohl dostat víc než jeden?“ Bylo těžké říct ty slova.

„Víc než jeden zázrak? Proč? Millie není dost?“ Zasmál se, ale slyšel jsem i překvapení.

Millie byla víc, než dost. Nebyl jsem chamtivý. Jen jsem chtěl trochu času, abych si ten zázrak mohl užít.