TSOD - 15. kapitola

Překlad: Liv

Ahoj, holky!

Chci poděkovat za komentáře, jste skvělé :)

Mám pro vás dobrou zprávu a to sice, že se v dnešní kapitole konečně pohneme dopředu.

A v další kapitole už tak trochu dostanete odpověď na to, proč Tag odešel! Víc neřeknu :D

Zatím se mějte famózně! 

TAG – kazeta

„TAGU?“ LISA VYPADALA UDÝCHANĚ, měla vytřeštěné oči a ruce se jí třásly. „Um, myslím, že máme problém. Morgan… Morgan je tady. Už několik hodin pije a teď začíná být trošku hrubý. Nechci, aby se dostal do maléru. Morg je můj kamarád. Nevím, co se stalo s jeho práci, ale, no-“ Byl jsem za barem, dával instrukce Vinci a teď jsem zamířil do zadní části, Lisa klusala vedle mě a zastávala se Morgana.

Hudba hrála – bylo to něco hrdelního a Amelie byla v osmiúhelníku, točila se a vlnila kolem vysoké tyče, na tváři připnutý odhodlaný úsměv. Ale na rozdíl od toho prvního dne, kdy jsem jí viděl tancovat, a každý další den, její oči byly teď otevřené a pohyby měla ztuhlé. Očividně si to neužívala.

„Nelíbí se mi to, co vidím!“ zařval hlas. „Tobě se líbí, co vidíš, princezno?“ Smích. „Ať se vrátí Danielle!“

Ostatní diváci přestali pozorovat Amelii a mhouřily oči do rohového boxu. Díky slabému osvětlení ho nešlo poznat a hlasitá hudba maskovala jeho hlas, ale Morgan dělal všechno pro to, aby byl slyšet. Atmosféra neměla nic společného se sexuálním napětím nebo se spoře oděnou tanečnicí, která dělala svůdné pohyby pod světlem.

Byl tak soustředěný na ironický aplaus Amelii, že mě neviděl přicházet. Takže když jsem se natáhl k boxu a vytáhl ho za ucho ven, postavil se na nohy s výkřikem plným bolesti a překvapení.

Lady Gaga zpívala o pokerové tváři a Amelie se snažila držet její rady, tancovala jako panenka, bez schopnosti vidět drama, které se rozvíjelo před ní. Byl jsem za to nesmírně vděčný. Lisa vypískla a Morgan zařval, když jsem ho táhl od jeho stolu, čímž jsem shodil prázdné láhve a převrhl další dvě židle u naštěstí neobsazeného stolu.

Pár zákazníku zatleskalo a hvízdlo, když jsem dal ruku kolem Morganovy hlavy a vedl ho k nouzovému východu. Strčil jsem do dveří, zrovna když Amelie dokončila své číslo. Nečekal jsem, až jí nahradí další tanečnice. Chtěl jsem Morgana z dohledu a nechtěl jsem, aby ho někdo slyšel, až z něj vymlátím duši. Ale když jsme se dostali ven ze dveří, oba bez dechu, oba vytočení, Morgan ztratil rovnováhu, držel se mého předloktí, které jsem měl kolem jeho krku a druhou ruku se po mně ohnal. Byl to zoufalý útok, ale náhodou měl v ruce pivní láhev, která se s hlasitým zvukem rozbíjení spojila s mým čelem.

Ta rána mě ohromila, spadl jsem na koleno a stáhl Morgana sebou. Krev mi naplnila oči a hlavu mi naplnil vztek.

„Řekneš mi, o čem to bylo, Morgu? Řekneš mi, proč ses rozhodl vrátit?“

Jednou rukou jsem si otřel krev na čele a druhou rukou tlačil Morganovu hlavu k zemi.

„Chci svou práci… Chci zpátky svou práci,“ zakvílel a snažil se mi odtlačit ruku. „Měl jsem v plánu si dát jen jeden dva drinky, abych dostal odvahu ti říct, že chci zpátky. Díval jsem se, jak tancuje Danielle a Crysti. Pak jsem měl pár dalších drinků. A potom přišla ona. Prostě mě naštvalo, že ona má pořád práci a já ne. Kde je tvoje věrnost, Tagu? Nechápu to, chlape.“

Můj zrak se rozostřil a v hlavě mi začalo bušit, jako by mě Morg místo láhve od piva praštil Thorovým kladivem. Někdo vyběhl ze dveří a já jsem pustil Morgana a snažil se najít rovnováhu. Nemůžu spadnout. Ztratit vědomí znamená v mém světě otřes mozku. A otřes mozku znamená povinnou pauzu a testování. Na to nemám čas. Vince a Leo byli najednou u mě, dívali se na Morgana, který pořád ležel přede mnou, jako by nevěděl, co dělat. Oči měl vytřeštěné, když si všiml krve, která mi tekla z rány, kterou sám způsobil. Sundal jsem si černé tričko, otřel jím krev z mých očí a přitiskl ho na ránu na hlavě. Připadalo mi, že mám pod prsty díru jako Grand Canyon a můj žaludek se zvedl.

„Nevracej se, Morgu. Jsem za druhé šance. Ale tohle? Tady? To mi stačilo. To byla tvoje druhá šance a ty jsi zopakoval všechny své chyby. Ukázal ses v jasných barvách a mě se nelíbí, jak v nich vypadáš. Nechci tě tady.“

Výlet na pohotovost, to je přesně to, jak jsem strávit večer. Museli vyndat skleněné úlomky z mého čela a to bolelo víc, než celá ta rána. Injekce Novocainu taky nebyla procházka růžovou zahradou. Ale nechal jsem oči otevřené a pořád jsem mluvil, když mi doktor zašíval hlavu.

„Budete vypadat trochu jako Frankenstein,“ řekl doktor dobrosrdečně. „Máte třicet stehů, které vám drží čelo pohromadě. Ale je to hned u linie vlasů, takže by to mělo být dobře schované. Mám větší starosti o otřes mozku. Vaše hlava je extrémně oteklá, zorničky pořád nejsou v normálu a vaše řeč i kolena jsou trochu vratká. Asi budeme muset objednat MRI, jen pro jistotu. Ve skutečnosti na tom trvám.“

„Takhle já mluvím, doktore. Tak zním, když jsem unavený. Jsem vzhůru osmnáct hodin a MRI není jen tak, ne?“ Měl jsem MRI na střední škole, když jsem se na býkovi jménem Ginger snažil udržet osm sekund. Poslal mě hlavou na plot hned ve chvíli, kdy jsem na něj dosedl.

Míň než osm sekund stačilo k testu, který trval věčnost. Zjistil jsem, že mám klaustrofobii a už nechci jezdit na býkovi.

Navíc jsem se cítil v pohodě a chtěl jsem vidět Amelii. Bude jí zajímat, kde jsem. Leo mě odvezl do nemocnice, Vince se vrátil do baru a ten nový chlap Chuck se ujistil, že šel Morgan domů. Všichni dostali instrukce, aby drželi jazyk za zuby. Millie si nemusí dělat starost o mojí hlavu. Věděla jen to, že byl v baru výtržník, o kterého bylo postaráno. To jsem řekl zaměstnancům. Řeknu jí zkrácenou verzi toho, co se stalo a Morganovo jméno vynechám. Ale její směna skončila už před hodinami a od té doby, co jsme se poznali, jsem tam poprvé nebyl, abych jí doprovodil domů. Napsal jsem jí zprávu, že za ní přijdu hned, jak budu moct – má na telefonu aplikaci, která jí zprávy přečte nahlas. Schválně jsem napsal tu zprávu směšně, protože je legrace slyšet ten robotický hlas. Ona zareagovala textem písně o buzení a já jsem odpověděl tím, že jsem jí poslal zase spát.

„Pustím vás domů hned, jak to bude hotovo. Poskytne nám to taky další hodinu na pozorování. Ve vaší branži a s náplní dne si nemůžete zahrávat s poraněním hlavy.“

Zabručel jsem, ale doktor byl neoblomný a já to nakonec nechal být, protože to bylo jednodušší, než se snažit hádat.

Nakonec musel doktor k jinému naléhavému případu a mě posadili na kolečkové křeslo a zavezli k trubce, ve které strávil vyčerpávajících pětačtyřicet minut, zatímco mi dělali obrázky mozku. Byly tři ráno, když jsem konečně vycházel z nemocnice. Dostal jsem slib, že radiolog dostane výsledky, promluví si s lékařem, který vyšetření objednal a někdo mi zavolá. Odmávl jsem to rukou.

Kromě tupé bolesti v čele a zoufalé potřebě sprchy jsem se cítil naprosto v pořádku. Sestra, která mě propouštěla, se ptala, jestli mám někoho, kdo by se mnou mohl zůstat a každou chvíli mě budit, jen pro jistotu.

Leo usnul v čekárně a já jsem ho nechtěl zdržovat déle, než jsem musel. Navíc Millie byla jediná, s kým jsem chtěl strávit noc, teda těch pár hodin, které zbývají. Leo mě vyhodil doma, kde jsem šel do vany, pečlivě jsem si vymyl krev z vlasů a u Millie jsem byl ve čtyři hodiny.

Možná jsem neměl řídit, ale cítil jsem se dobře a nechtěl jsem to prodlužovat. Věděl jsem, kde je schovaný náhradní klíč k předním dveřím, protože mi ho Henry ukázal se vší vážností muže, který má důležité tajemství. Byl zastrčený uvnitř ozdoby přímo naproti dveřím, a když jsem ho po hmatu našel, v duchu jsem Henrymu poděkoval.

Otevřel jsem dveře a vrátil klíč do Henryho skrýše, než jsem vklouzl do tmavé haly a po špičkách vylezl po schodech nahoru.

Rozsvítil jsem světlo v jejím pokoji, což je rozhodně výhoda toho, že milujete slepou holku, a našel jí nataženou přes postel, její telefon u hlavy a ruce omotané kolem polštáře, jako by nechtěla být sama. Zhasnul jsem, sundal si boty a ve tmě přišel k posteli, kde jsem si lehl vedle ní. Vzal jsem jí z rukou polštář, dal ho pod svou hlavu a přitulil jí k sobě. Hlavu jsem jí položil na svou hruď, což byla kompenzace za ten polštář, který jsem jí vzal.

„Ahoj,“ řekla ospale, ale radost v jejím hlase mě zahřála.

„Ahoj. Spi. Nechtěl jsem tě vzbudit. Chtěl jsem tě jen vidět.“

„Taky tě chci vidět,“ zamumlala a její ruce okamžitě začaly prozkoumávat mé tělo, takže jsem přestal být ospalý. Tohle pro nás bylo poprvé, to spaní vedle sebe a byl jsem spokojený jen s tím, ale její ospalé vzdechy a pohybující ruce mi ukazovaly i jiné možnosti. Mělo mi dojít, že okamžitě objeví obvaz na hlavě.

„Co to je?“ zeptala se a prsty mi pohladila hlavu.

„Pár stehů, které jsem dostal potom, co mi opilý výtržník rozbil láhev piva o čelo.“

Okamžitě se posadila.

„Můj opilý výtržník?“ zeptala se nevěřícně.

Neodpověděl jsem.

„Takže tam jsi byl? V nemocnici? Proč mi to nikdo neřekl? Proč jsi mi to ty neřekl?“

„Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti.“

„Ale… ale… já jsem tvoje holka, že? Takže je to moje práce. To lidi dělají, když se o sebe navzájem starají. Dělají si starosti!“ Její hlas se zvýšil a já jí okamžitě utišil tím, že jsem jí začal hladit po vlasech. Tohle už jsme řešili.

„Lidi, kteří se o sobě starají, nezpůsobují zbytečné starosti. Jsem v pořádku. A až se to zahojí, budu mít super jizvu, které se budeš moct dotýkat.“

Millie odstrčila mou ruku a vstala z postele, beze slova šla do koupelny.

Dveře zavřela trochu hlasitěji, než bylo nutné a já se snažil nesmát. Millie byla typická žena, když došlo na to, jak projevovala svou nelibost. Neměla radost, že jsem jí takové věci neříkal. Slyšel jsem spláchnutí záchodu a chvíli něco dělala. Když konečně vyšla z koupelny, položila se vedle mě a já předstíral spánek, jen abych zjistil, co udělá. Chvíli ležela strnule vedle mě, pak se ke mně otočila a objala mě kolem pasu.

„Vím, že nespíš,“ zašeptala.

„Jak to můžeš vědět?“

„Jsi moc klidný a posloucháš.“

„Slyšíš, jak poslouchám?“

„Lidi se nadechují velmi mělce anebo vůbec nedýchají, když opravdu poslouchají.“

„Snažím se slyšet tvé myšlenky.“

„Jsem naštvaná.“

„Zase tak naštvaná nebudeš. Vyčistila sis zuby, i když jsi nemusela. To znamená, že mě chceš políbit. To znamená, že máš v plánu mi odpustit.“

„Jsem naštvaná, protože tě mám opravu ráda. A ze stejného důvodu tě chci taky políbit.“

„Jsi naštvaná, protože mě máš ráda?“

„Jsem naštvaná, protože tě miluju,“ přiznala s povzdechem. „A ty jsi mi nedal vědět, že jsi zraněný.“

„No, já tě taky miluju, Millie. A vždycky se budu snažit tě chránit. Takový jsem. To dělám. Kdybych ti řekl, že potřebuju pár stehů, nespala bys tady tak sladce, že bych tě mohl sníst. Kousala by ses do rtu a dělala si starosti místo toho, aby sis o mě nechala zdát.“ Naklonil jsem se a svými zuby zatahal za její spodní ret, jemně jsem napodobil to, co dělá ona, když si dělá starosti. Políbil jsem jí na našpulené rty a cítil, jak jí hněv opouští, když jsem jazykem sjel mezi její rty.

Začali jsme dýchat rychleji, těla jsme měli neklidná a Millie se odtáhla první, zjevně nebyla úplně připravená dneska rozšířit naše poprvé. Zavřel jsem oči a nutil své srdce, aby zpomalilo, když mě hladila po hlavě, prsty sklouzla do mých vlasů a zmírňovala tupou bolest, která pořád číhala za mýma očima.

„Davide?“ zašeptala.

„Jo?“

„Zazpívej mi.“

„Jakou písničku, zlato?“

„Nějakou o lásce.“

„Millie, Millie, jsi tak bláznivá. Jsem rád, že se nejmenuješ Willy,“ zazpíval jsem se svým nejlepším přízvukem.

„Willy?“

„Tak jinak.“ Odkašlal jsem si a začal znovu. „Millie, Millie, jsi tak bláznivá. Jsem rozhodně rád, že nemáš pindíka.“

„To není píseň o lásce,“ zahihňala se.

„Dobře. Tak co tohle? Miluju tvoje nohy. Miluju tvou hruď, ale to místo tady, to miluju nejvíc.“ Lechtal jsem její ploché břicho a ona se svíjela.

„Zpívej!“ nakázala a plácala mě přes ruku.

„Miluju tvou bradu a tvůj legrační úsměv, miluju tvoje vlasy a to místo tady.“ Polechtal jsem jí pod pravým žebrem a ona mě se smíchem chytla za prsty.

„Miluju to! Druhou sloku, prosím.“

„Miluju, jak třeseš zadkem, miluju, jak voníš ovocem! Miluju, že mi říkáš Davide, a… la la la, s Davidem se nic nerýmuje.“

„To bylo krásné,“ smála se. „Jak se to jmenuje?“

„Jmenuje se to ‚S Davidem se nic nerýmuje.‘“

„S Davidem se nic nerýmuje?“ Její hlas byl nevěřícný a na nějakou dobu byla ticho, jako by se snažila přijít s nějakým rýmem. Potom pohladila stranu mého obličeje, její prsty se dotkly brady, a když znovu promluvila, její hlas byl stejně něžný, jako její dotek.

„Cítím tě tak blízko, když tě poslouchám.“

„To proto chceš, abych zpíval? Já myslel, že je to mým medovým hlasem.“ Zažertoval jsem, ale moje hrdlo se najednou sevřelo.

„Nejen to. Píseň nemůžeš vidět. Tu píseň cítíš, slyšíš, můžeš se podle ní pohybovat. Stejně jako tě nemůžu vidět já, ale cítím tě a můžu se pohybovat směrem k tobě. Když jsi se mnou, mám pocit, že mám Davida, o kterém nikdo neví. Je to Davidova píseň a nemůže to slyšet nikdo jiný, jen já.“

Moje srdce se otřáslo a pak se zvětšilo. Měl jsem hruď plnou srdce, které je velké jako Hulkovo, zabalil jsem jí do náruče a zabořil hlavu do jejího krku.

„Ne. To není mnou. To je ta óda, Millie. Cítím to taky, pokaždé když jsi vedle mě.“

„Óda, jo? Tak tomu říkáš?“

„Tak tomu říkám.“

„Myslím, že si nechám Davidovu píseň. Je moje oblíbená,“ řekla proti mé tváři.

„Pokud budu zpívat, tak musíš tancovat,“ zašeptal jsem, moje ústa našla její a z hudby mezi námi se stalo hučení, rytmický pulz a my jsme tancovali kolem ohně, dokud spánek nezpomalil naše kroky, neztlumil naší píseň a nestáhl nás dolů.

(Konec kazety)

MOSES

MILLIE VSTALA A BEZ VAROVÁNÍ zvedla diktafon nad hlavu a hodila ho na zem, jako by už nemohla slyšet ani slovo. Když dopadl na zem, zadní strana se otevřela a velké D baterie se kutálely po zemi jako ranění vojáci, kterým se pokazil tank, a zbraně došly.

Georgie a já jsme se dívali, neschopní vytvořit větu. Millie se třásla vzteky a z očí jí tekly slzy.

„Už nevím, co si mám myslet. Nevím, co mám dělat! Sedíme tady a posloucháme, jak nám vypráví příběh, kterému jsem před dvěma týdny bezvýhradně věřila. Ale je pryč. Je mi vlastně… trapně. Zavolal jsem ti, narušila jsem vaše životy a dělám vědu z toho, že odešel. Ale je jasné, že se sám rozhodl odejít!“ Millie se několikrát trhaně nadechla, ale její brada se dotkla hrudi, zdálo se, že vztek odešel tak rychle, jak přišel.

„Nejhorší na tom je… že skutečně doufám, že jen nevěděl, jak mi říct, že si to rozmyslel. Doopravdy doufám, že se prostě vzbudil a uvědomil si, že do mě nakonec není zamilovaný. Doufám v to. Protože nemůžu myslet na alternativu, která by nebyla stokrát horší. Protože je lepší ho ztratit, než ho ztratit.“

Vím přesně, co myslí.

Můj telefon se rozezněl místností a Georgia si klekla a naskládala baterie zpátky do diktafonu, když jsem se omluvil, abych mohl přijmout hovor.

„Mikey,“ pozdravil jsem a vyklouzl ze dveří.

„Mosesi,“ řekl. „Mám novinky.“

Srdce mi udělalo kotrmelec.

„Tag bude zítra bojovat ve Vegas. V MGM. Cory dneska ráno na ESPN viděl vážení. Zjevně je to změna na poslední chvíli. Je to velký zápas, Mosesi. Velký zápas. Je to Terry Shaw proti Jordanu Jonesovi. Ale teď se to změnilo na Terry Shaw proti Tagu Taggertovi.“

Brada mi klesla a odtáhl jsem telefon od ucha, abych se na něj podíval. Jako by Mikey nebyl Mikey a telefon nebyl telefon.

„Zkurvysyn,“ zasyčel jsem a přitiskl telefon znovu k uchu.

„Přesně to jsem řekl. Všichni jsme mimo. Nevíme, co si myslet, chlape. Bude zápasit a nikdo to neví. Jsme jeho tým. Co to kurva dělá, Mosesi?“

„Nemám tušení, Mikey,“ vydechl jsem. Cítil jsem úlevu, protože jsme ho našli a bylo mi špatně strachem, protože se bojím toho, co bude následovat.

„Měli bychom jít? Máme jet do Vegas a čelit mu?“

Šlo poznat, že je Mikey nasraný. A zmatený.

„Jak těžké bude dostat se k zápasníkovi v MGM, pokud nemáš povolení ani pozvánku?“ zeptal jsem se pochybovačně.

Mikey zaklel a já sám pro sebe přikývl. Tohle nevyjde. Pokud tam Tag nechtěl svůj tým, tak se k němu nedostanou.

„Jsou tam všichni, Mikey? Všichni kluci?“ zeptal jsem se.

„Jo, všichni kromě Paula. Ale zbytek je tady, Mosesi.“

„Tak tam počkejte. Budu tam za pět minut.“

Zavolal jsem do domu a dal Georgii vědět, že jdu pryč. Nebyl jsem připravený Millie říct, co jsem se právě dozvěděl. Potřeboval jsem více informací. Soudě podle jejího pokusu rozbít diktafon, už toho má dost. Ale stejně ten diktafon fungoval. Slyšel jsem Taga, který mluvil, jako by nikdy neodešel a já jsem zase pocítil vztek.

O čtyři minuty jsem prošel dveřmi tělocvičny a zamířil do kanceláře. Jak Mikey slíbil, byli tam všichni kluci a záznam byl puštěný. Byla to reklama, stejně jako každé vážení. Váha byla ve středu místnosti a jeden po jeden, každý zápasník zaujal svou pozici.

Sledoval jsem, jak se Tag svlékl bez svého obvyklého úsměvu. Tvářil se vážně. Žádné dolíčky ve tvářích, žádné bušené do hrudi, žádné nesmysly. Postavil se na váhu v Tag Team kšiltovce a nylonových šortkách, které měli na zadku žlutě napsáno Tag Team. Stál, dokud se neřekla jeho váha a pak ohnul paže na fotku. Vypadal štíhle, ale možná to bylo tím, aby se vlezl do požadované hmotnosti.

„Vypadá hubeně.“ Axel potvrdil to, co jsem si myslel. I když hubeně se říct nedalo. Tag byl velký a svalnatý, až směšně, ale něco na jeho tvářích a kyčelních kostech bylo vyzáblé. „Většinou má kolem sto kilo, ale teď má devadesát tři. Co si myslel, že se stane, když shodí sedm kilo?“

„Nebyl v tělocvičně už tři týdny, tak proto!“ vykřikl Cory.

„A bude bojovat proti zatracenému Terrymu Shawovi. To klidně může být krvavá lázeň,“ zasténal Mikey a sledoval, jak na váhu stoupá Terry Shaw, který vypadal nevrle a arogantně. Vrhl na Taga výraz plný pohrdání. Tag ho ignoroval.

„Ne.“ Andy tvrdohlavě zavrtěl hlavou. „Tag ví, co dělá.“ Složil si ruce na prsou a podíval se na nás. „Jen my nevíme, co dělá. Ale vím jednu věc. Jedu do Vegas.“

„Já taky,“ řekl Cory.

„Počítejte se mnou,“ souhlasil Mikey.

„Budu řídit.“ Axel vytáhl telefon, jako by bylo rozhodnuto.

„Musím to říct Millie,“ povzdechl jsem si.

„Co jí řekneš, Mosesi?“ zeptal se Andy.

„Možná bychom měli jet a podívat se, co se děje, než jí něco řekneme,“ navrhl Axel. Jeho obličej byl plný obav a velké paže měl složené na hrudi. Všiml jsem si, že Axel je docela ochranný co se týče Millie a Henryho, ale byl jsem si jistý, že kluci souhlasí s tím, co jsem si myslel. Tag utekl. Z nějakého důvodu odešel a já jí to budu muset říct.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Ne, to nejde. Musím jí říct, že jsme ho našli.“

Axel neústupně zavrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit a zbytek kluků držel oči upřené na podlaze.

Můj telefon zapípal, oznámil mi zprávu a já se podíval dolů.

Georgia: Zavolej mi.

„Dejte mi chvilku, chlapi,“ řekl jsem. Georgia to vzala po prvním zazvonění.

„Mosesi?“ Její hlas byl napjatý.

„Jo?“

„Myslím, že víme, proč odešel. Přijď zpátky k Millie. Musíš si to poslechnout.“