TSOD - 12. kapitola

Překlad: Liv

TAG – kazeta

V SOBOTU ODPOLEDNE se ukázal Henry v tělocvičně bez Millie. Trochu mě to překvapilo, protože s ním chodila vždycky, ale odmávl jsem to rukou a cítil bodnutí zklamání v břiše, kterou jsem záměrně ignoroval. V hlavě jsem slyšel její slova. Jednou jsem někoho měla. Najednou jsem začal mít strach, že má někoho znovu, někoho ze školy, kde pracovala v úterky nebo jí možná Robin zase někoho dohodila. Millie tvrdila, že to nenáviděla, ale vždycky existovala výjimka.

Možná to bylo tím zklamáním nebo zvykem, ale konverzace s holkama v tělocvičně mi dneska zabrala více času. Objal jsem Deannu, roztomilou zrzku, kterou jsem jednou nebo dvakrát vzal na večeři a pozdravil pár dalších klientek, stejně jako by to udělal každý jiný dobrý majitel sportovního zařízení. Henry se na mě mračil z rohu, kde mu Cory ukazoval úder zespodu.

Napadlo mě, že se cítí zanedbaně, takže jsem si s Corym vyměnil místo, dávat Henrymu instrukce, a hodnotil jeho formu, která byla hrozná, vždy když se pokusil provést úder. Jeho čelist byla napjatá, pohyby trhavé a vypadal blízko k slzám.

„Henry! Co se děje, chlape? Jsme tady, abychom se naučili pár věcí a abychom vypadali přitažlivě pro holky. Uvolni se,“ dobíral jsem si ho a čechral mu vlasy.

Henry odstrčil mou ruku a náhle se divoce otočil, až se jeho pěst spojila s mým žaludkem a druhou rukou mi dal nepřímý úder do brady.

„Whoa!“ Napůl jsem se zasmál a zaměřil se na jeho nohy, a pak jsem ho nabral na své ramena, jako wrestler. Narovnal jsem se a zařval jako HulkHogan nebo TheUndertaker, otáčel jsem se ve velkých kruzích, dokud jsem si neuvědomil, že do mě Henry buší a zuřivě kopal okolo, ne tím způsobem, který by naznačovat, že je to zábava. Hned jsem ho postavil a dal mu ruce na ramena v případě, že by ztratil rovnováhu. Sám jsem měl trochu závrať a snažil jsem si pročistit hlavu.

Henry ale nepolevil.

Jeho obličej byl zuřivý a jeho ruce máchaly všemi směry. Dal jsem mu ruku na čelo, tak jak to dělával můj otec, když jsem byl malý, moje ruka držela jeho hlavu jako basketbalový míč a držel jsem ho od sebe na délku paže.

„Henry! Kámo, je to jen sranda. Uklidni se.“

To ho jen popohnalo a zdvojnásobil své úsilí mě skolit svými vychrtlými pažemi a ostrými koleny.

„Henry, mám o padesát kilo víc jak ty. Nemůžeš mě přeprat, chlapče!“

„Manute Bol měl 231 centimetrů!“ zařval. Lidi se začali dívat. Axel a Mikey přestali trénovat na žíněnkách poblíž a oba nás sledovali, těžce přitom oddechovali. Axel se postavil na nohy a mířil k nám.

„Co to kur–“ okamžitě jsem se odmlčel. Pokaždé, když zakleju, má Henry výraz, že ho to zasáhlo.

Musel jsem si s kluky promluvit o sprostých slovech, které jsme používali bez přemýšlení. Máme v kanceláři velkou sklenici, která je přeplněná penězi z naší výplaty.

„Budeš to muset vysvětlit, Henry.“ Sundal jsem ruku z jeho čela a dovolil mu přistoupit. Když začal bušit do mé hrudi, zabalil jsem kolem něj ruce a držel ho. Okamžitě mě udeřil hlavou, i když jí dosáhl sotva k mé bradě. Přitiskl jsem hlavu dolů a uvěznil tu jeho mezi stranou mé tváře a ramenem, tak jak to dělali boxeři, když se snažili zastavit boj a popadnout dech. Já se snažil o obojí, když jsem přemýšlel, proč Henryho tak naštval 231 centimetrový basketbalista.

„Henry!“ Mluvil jsem do jeho hustých vlasů. „Henry, já nevím, co se mi snažíš říct!“

„Dědeček Manutela Bola měl čtyřicet manželek.“ Jeho hlas byl trochu klidnější, ale pořád tam byl slyšet zápal a pod vším tím zápalem byly pořád slzy, které se mohly každou chvíli vylít z jeho očí.

„Opravdu?“ Zasmál jsem se a snažil se ho uklidnit. „Šťastnej chlap.“

Henry se prudce odstrčil, a uvolnil si hlavu, kterou mě praštil do brady.

Pustil jsem ho, zatímco jsem na zem plival krev a zakázaná slova. Myslím, že budu do sklenice muset hodit deset dolarů.

„Ne šťastnej!“ zařval. Odvrátil se a dupal na okraj žíněnky. Zvedl svůj pytel, mikinu a zamířil ke dveřím. Jen jsem ho sledoval, naprosto ohromený.

„Je na tebe nasraný,“ poznamenal Axel, jako bych na to ještě nepřišel.

„Jo. To je. Věděl jsi, že dědeček Manutela Bola měl čtyřicet manželek?“ skoro jsem se rozesmál.

Henry komunikoval tím nejvíc frustrujícím způsobem.

„Kdo je Manute Bol?“ zamračil se Axel.

„Basketbalový hráč – jeden z nejvyšších, kteří hráli NBA. Ze Súdánu, myslím.“

„Hmm. Henrymu se asi nelíbí, že máš čtyřicet přítelkyň, Velký Chlape.“ Axel použil přezdívku, kterou mi dala Millie.

„Co? Já nemám–“

„Ano, Tagu. Máš.“ Axel se na mě zazubil, jako by byl pyšný.

„Henry!“ Rozběhl jsem se přes tělocvičnu a snažil se dohonit Henryho, než mohl otevřít hlavní dveře. Nečekal na mě a chytil jsem ho až v polovině cesty ulicí.

„Henry, ty holky v tělocvičně a holky v baru nejsou moje přítelkyně.“ No, jednou byly. Ale ne tím způsobem, jak si myslí Henry nebo Axel. Měl jsem rád holky. Ony měly rády mě. Ale nic z toho nebylo vážné, nikdo se nevázal. Byly to moje kamarádky. A byly to holky.

„Amelie?“ zeptal se při chůzi.

„Ani Millie není moje holka,“ řekl jsem tiše.

„Tak si naser, Tagu.“ Řekl Henry tak jasně a jednoduše, že jsem mu málem zatleskal, protože mi konečně dal přímou a nekomplikovanou odpověď. Ale když jsem si uvědomil, co mi řekl, a s jakou konečností, jásot mi umřel na jazyku. Henry pokračoval v chůzi a já ho sledoval odcházet.

ZAKLEPAL JSEM NA dveře Ansersonů krátce před sedmou v neděli večer, ale potřeboval jsem trochu vytrvalosti, než mi někdo přišel otevřít. Málem jsem to vzdal, když mi přišel otevřít Henry a zaváhal, jestli mě pozdravit nebo ne.

„Čau, kámo. Jak je?“

Pokrčil rameny.

„Můžu dovnitř?“

Henry se posunul na stranu a pustil mě dovnitř, jeho oči na podlaze. Zabouchl za mnou dveře, ale pořád se mnou nenavázal oční kontakt, takže bylo jasné, že je na mě pořád nasraný.

„Henry?“ Jemně jsem ho šťouchl pěstí, byla to ta nejmenší rána, kterou jsem kdy dal. Jeho pěst se okamžitě sevřela. Jop. Pořád je nasraný.

„Před rokem 1900 se vítěz vyhlásil až ve stém kole,“ řekl Henry prkenně.

„A ve kterém kole jsme my, kámo? Nemyslím si, že s tebou zvládnu sto kol. Vzdávám se. Vyhrál jsi.“

„Žádné vzdávání.“

„Žádné vzdávání. Jedině když se mýlíš. A já se zmýlil. Je mi to líto, Henry.“

„Amelie?“ zeptal se. Chtěl jsem ho obejmout. Nechtěl omluvy, chtěl odpovědi a to jsem respektoval.

„Amelie je výjimečná. Není jako ostatní holky. Není jako žádná jiná holka, kterou jsem měl doteď rád. A já jí mám rád, Henry. Mám jí hodně rád. Ale když miluješ někoho, kdo tě bude potřebovat jiným způsobem a kdo na tebe bude spoléhat jiným způsobem, přináší to hodně odpovědnosti. Musím si být jistý, že jsem na takovou odpovědnost připravený. Rozumíš?“

„Prasečí měchýře byly jednou použity jako rugby míče,“ řekl Henry tiše.

„Chceš mi říct, že jsem prase, Henry?“

Henry se začal usmívat, jeho oči těkaly k těm mým, než se tomu nakonec podal a začal chrochtat a smát se nahlas.

„Přesně to mi říkáš!“ Zasmál jsem se s ním. „Myslím, že je to úplně poprvé, co jsi mi řekl vtip!“ Omotal jsem ruku kolem jeho krku, ale on mi dal úder zespodu, a chytil mě za nohy, přesně tak, jak ho to učil Cory. Zavýskl jsem, naklonil se k němu, obmotal ruce kolem jeho zad a zvedl ho do vzduchu, zatímco on mě pořád obmotané ruce kolem mých stehen, takže visel hlavou dolů.

„Nejlepší zápasník ve vesmíru! Řekni to, Henry. Řekni ‚Tagu, jsi ten nejlepší zápasník ve vesmíru!‘“ Dožadoval jsem se smíchem.

„Georges St. Pierre je nejlepší zápasník ve vesmíru!“ Vyjekl a uvolnil sevření mých stehen.

„St. Pierre!“ Zařval jsem a zvedl ho výš. „Řekni, že nejlepší zápasník ve vesmíru je TagTaggert.“

„ChuckLiddell je nejlepší zápasník ve vesmíru!“ vykřikl a sípal při tom.

„Co? Ten už je starý!“ Protestoval jsem, i když bych dal skoro všechno za to, abych dostal Liddella do mé tělocvičny.

„TagTaggert je nejhorší zápasník ve vesmíru!“ Henry se smál, z plna hrdla a jeho obličej byl stejně rudý, jako jeho vlasy. Postavil jsem ho na nohy a on se se smíchem zapotácel. Vzal jsem ho za ramena a vážně se na něj podíval.

„Nejlepší. Ten nejlepší zápasník ve vesmíru. Slyšíš?“

„Ronda Rouseyová je nejlepší zápasník ve vesmíru,“ vydechl, ale pořád se smál.

Zahoukal jsem a zvedl ruce. „Tak v tomhle máš asi pravdu, chlapče. Když už je řeč o nádherných a drsných ženách, kde je Bláznivá Millie?“

Henry ztuhl, poslouchal a potom ukázal na podlahu. Teď, když jsme nedělali tolik hluku, šlo slyšet dunění hudbu ze sklepa.

„Ukaž mi cestu.“

Henry se otočil a pochodoval halou přes kuchyň a jídelnu do velké prádelny. Bylo to čisté a organizované, stejně jako zbytek domu a já ji všiml, že má Millie samolepky s Braillovým písmem na koši na prádlo – jednu velkou bílou a druhou velkou červenou. V téhle části domu jsem nikdy nebyl, a když Henry ukázal na dveře a okamžitě ustoupil, pochopil jsem, že ho vůbec nezajímá, co Millie dole dělá.

Dveře se otevřely u úzkého schodiště, ze kterého jsem okamžitě znervózněl a pocítil závrať. Nelíbila se mi představa, že se po nich pohybuje Millie, mozek mi zaplnila představa, že se z nich kutálí dolů. Ale Millie v tomhle domě vyrostla, už po těch schodech pravděpodobně prošla milionkrát a určitě by se jí nelíbilo, že jsem tak ochranitelský. Přesto jsem se držel zábradlí, opatrně sestupoval a myslel na svou závrať. Hudba byla tak hlasitá, že mě Millie nemohla slyšet přicházet, ale kdy jsem došel na poslední schod, hudba náhle ustala a místo toho někdo začal tleskat a pískat. Překvapeně jsem se zastavil, pořád schovaný za rohem.

„Vypadala jsem směšně?“ slyšel jsem, jak se Millie zeptala. „Můžu to ukázat?“

„O čem to mluvíš, Amelie?“ odpověděl ženský hlas a já jsem poznal Robin, která byla jednou v baru. Mluvila jako většina amerických holek. Já jsem to například jako úplně nenáviděl. Ale Robin se zdála milá. „Už to ukazuješ. Jako, několik dnů v týdnu!“

„Ale tenhle pohyb jsem nikdy nedělala. Nemůžu říct, jak to vypadá, jak vypadá moje tělo, když to dělám. Cítím, že to dělám správně, ale…“ Millie se odmlčela.

Nakoukl jsem zpoza rohu, extrémně zvědavý. Amelie stála čelem ke mně, opřená o vysokou tyč.

Měla na sobě malé černé Tag Team šortky a tílko, vlasy svázané vysoko na hlavě a holé nohy. Robin ke mně byla zády, díkybohu, a sledoval jsem, jak vzala Millie za zápěstí a táhla jí k sobě. Potom si jejíma rukama přejela po vlastním těle, aby cítila měkkost jejího pasu, zaoblené boky a břicho.

„Tohle je víc akce, než kolik jsem měla za posledních pár měsíců. Ubohé,“ řekla Robin suše, pustila Milliiny ruce a já se usmál, najednou se mi líbila víc.

„Teď se dotkni vlastního těla, Amelie,“ řekla Robin, ustoupila a Amelie poslechla, přejela rukama po své hrudi, po plných ňadrech na ploché břicho a zastavila se na svých plnějších bocích. Potom sjela rukama na svůj zadek a uchechtla se, „Na tvůj zadek jsem si nesáhla, Robin. Pojď blíž.“

„Ha, ha. Nech si ruce pro sebe, šmátralko,“ zasmála se Robin. „Někde musí být hranice. Ale cítíš ten rozdíl, ne? Já mám hrboly. Ty máš křivky. Já jsem měkká, ty jsi zpevněná. Vypadáš tak, jak se cítíš, Amelie. Máš úžasné tělo. A když tancuješ, nezáleží na tom, jaký děláš pohyb, ale pokud se ti to zdá správné, garantuju, že to taky vypadá dobře.“

Robin v mých očích ještě stoupla.

„Opravdu?“ zeptala se Millie.

„Opravdu,“ odpověděla Robin.

Amelie se vyhoupla na tyč a několikrát se zatočila, skoro duchem nepřítomně, její copek se houpal, když se vztyčila nahoře a předvedla dokonalý prvek, než zahákla nohy a pověsila se vzhůru nohama. Být ve vzduchu vzhůru nohama zvládla o moc líp, než Henry. Dala ruce nad hlavu, a když ucítila pod dlaní betonovou podlahu, pustila se tyče, udělala nohama nůžky a postavila se zpátky do stoje, jako by to dokázala i ve spánku.

„Přála bych si, abych se takhle mohla dotýkat Taga. Přála bych si, abych ho mohla požádat o takové věci. Chci říct, cítila jsem jeho úsměv… ale chci cítit i zbytek.“ Vyhrkla Millie, jako by přiznala něco, co už dál nemohla držet v sobě.

Kousnul jsem se do jazyku, abych nezalapal po dechu a přemýšlel jsem, jak se sakra dostanu z téhle situace, aniž bych ztrapnil někoho ze zúčastněných.

„Amelie! Ty zlobivá holko!“ vyjekla Robin.

„Nesnažím se o to, Robin. Vím, že má silné ruce. Vím, že má dolíčky ve tváří a důlek v bradě. Vím, že má trochu křivý nos. Vím, že má tvrdé tělo a měkké rty. A taky vím, že má velké mozolnaté dlaně.“

„Přestaň! Začínám být vzrušená a v depresi,“ zasténala Robin. „Amelie… myslím, že TagTaggert je možná ten typ chlapa, který má rád ženy. Bez ustání. Chápeš? A ty jsi krásná… takže je jasné, že se mu zalíbíš. Ale… není to ten typ chlapa, který by tě udělal šťastnou dlouhodobě.“

„Ne.“ Amelie zavrtěla hlavou a odmítala Robinin názor, ať už byl na místě jakkoliv. „Ne. Je toho v něm víc. Je výjimečný a díky němu se cítím výjimečně i já. Občas si myslím, že mezi námi něco je. Cítím to v hrudi, třeba jak nemůžu popadnout dech, když je blízko. Cítím to i v žaludku, to když řekne mé jméno. Ale nejvíc to cítím, když mluví s Henrym. Je jemný. Je sladký.“ Millie pokrčila rameny. „Ale jindy si myslím, že je opravdu prostě jen ten typ chlapa, který se opravdu umí starat o lidi a já s Henrym jsme… nároční.“

Stáli jsme proti sobě, 5 metrů od sebe a Millie neměla tušení, že stojím ve stínu na druhém konci dlouhého sklepa a poslouchám, jak přiznává to, co ke mně cítí. Zvažoval jsem, že se proplížím po schodech zpátky nahoru, ale byly staré a hádám, že vržou jako klouby dědy. Chtěl jsem slyšet Millina tajemství a chtěl jsem se před nimi skrýt.

„Zajímalo by mě, jestli si užívá dotýkání stejně jako já,“ zamumlala Millie. „Chci, aby se mě dotkl, chci ho cítit. Ale chci, aby mě měl opravdu rád, tak jak ho mám ráda já. Ne jen ty hezké části mě. Chci, aby mě měl rád celou. Slepé oči, tvrdé kolena, velké uši, špičatou bradu. Celou. Takže když se mě dotkne a já se dotknu jeho, bude to nádherné a ne divné.“

Já bych si přál, aby mezi námi nestála Robin. Přál bych si přejít sklep, obmotat ruce kolem Millie, políbit tu špičatou bradu a šeptat ujištění do uší, které byly trošku větší, když o tom teď přemýšlím. Sklouzl jsem zpátky za roh, posadil se na poslední schod a schoval obličej v dlaních.

Vypustila to ven. A já jsem měl dost štěstí, nebo smůly, že jsem to slyšel. Měl jsem štěstí, protože do mě byla Amelie Andersonová zamilovaná. Měl jsem smůlu, protože jsem nemohl předstírat, že o tom nevím. Odmítal jsem poslouchat Mosese, když mi to v sobotu řekl. Odmítal jsem přemýšlet o tom polibku v koupelně nebo o té hranici, kterou jsem překročil, když jsem Millie položil na bílou přikrývku, kterou vidím pokaždé, co zavřu oči.

Ale když tady stojím a poslouchám, jak to Millie vypouští, už to ignorovat nemůžu. Nemůžu. Nemůžu předstírat, že mám víc času na rozhodnutí. Čas vypršel a já si musím vybrat.

Nezpochybňoval jsem své pocity. Ty pocity tady byly od prvního dne. Od začátku. Viděl jsem, jak stojí jak pastýřka, hlavu zakloněnou, jazykem chytala sněhové vločky a já jsem cítil, jak se ve mně něco pohnulo. Po třech dnech jsem se podíval na její obličej a cítil jsem tu ódu, něco, co jsem díky žádné jiné dívce necítil. A věděl jsem to. Od toho prvního dne jsem zjišťoval, že říkám věci, cítím věci a dělám věci, které jsem předtím nedělal. Z Millie se stal můj oblíbený pohled, moje oblíbená vůně, moje oblíbená chuť, můj oblíbený zvuk. Byla moje oblíbená. Ale o tom to nikdy nebylo.

Šlo o mě.

Millie to poznala tu noc, kdy jsem umyl krev z její kůže a políbil jí. Bláznivá Millie. Vůbec nebyla bláznivá. Věděla jak to je. A čekala, jestli budu dost odvážný, abych miloval slepou holku.

Líbat slepou dívku je neodpustitelný hřích, řekla, když mě škádlila. Ale v tom se mýlila.

Líbat slepou holku nebylo neodpustitelné. Nebylo neodpustitelné jí ani miloval. Ale milovat jí a potom opustit… to mi připadalo neodpustitelné. To bylo neodpustitelné. To je ta část, se kterou jsem bojoval.

Hudba se znovu rozezněla, ale tentokrát byla melodie pomalejší, smutnější – hudba spíš k poslechu než k tancování. Byl to DamienRice a jeho song „TheBlower’sDaughter“ a mě potěšilo, že ji Millie zná, a pocítil jsem tu naději ‚pokud-milujeme-stejnou-hudbu-musíme-pro-sebe-být-stvoření‘. Vstal jsem, vděčný za ten hluk, který mi umožní odejít, ale než jsem mohl udělat krok, vystoupila Robin zpoza rohu.

Když mě uviděla, vypískla a vyskočila do vzduchu. Přiložil jsem prst ke svým rtům a rázně zavrtěl hlavou. Millie nepotřebuje vědět, že jsem to slyšel.

Otočil jsem se a vyšel po schodech, doufal jsem, že jde Robin za mnou a doufal, že Millie nejde.

Vešel jsem do prádelny s Robin v patách. Zabouchl jsem za ní opatrně dveře, strčil ruce do svých předních kapes a setkal jsem se s jejím vytřeštěným pohledem.

„Chci, abys zakřičela dolů. Abys jí řekla, že jsem tady. Že za ní jdu dolů,“ nařídil jsem.

„Ale… ty… jak dlouho jsi tam byl?“ zakoktala.

Čekal jsem, bez odpovědi a Robina tvář se zkroutila do úšklebku.

„Máš o mě pravdu, víš,“ řekl jsem a dal jí nepřímou odpověď. „Mám rád ženy. Mám je moc rád. Hlavně krásně ženy. A nikdy jsem neměl zájem mít jen jednu. Dokonce jsem nikdy neměl přítelkyni. Nepoznal jsem žádnou holku, která by si udržela mojí pozornost. Až do teď.“

Robin se okamžitě přestala mračit a místo toho se jí rty stočily do úsměvu. Bez dalšího slova se otočila, otevřela dveře a zařvala po schodech. „Amelie! Máš společnost!“

Prošel jsem kolem Robin a mrkl na ní, než jsem zamířil zpátky dolů.

„Nepokaž to!“ zasyčela na mě. „Už toho zažila dost a víc nepotřebuje, TaguTaggerte. Sluníčko. Růže. Polibky. Adorace. To je tvoje práce. Žádné sračky nemáš povoleny!“

Nemohl jsem slíbit budoucnost bez sraček. Nemohl jsem ani slíbit, že žádné nezpůsobím. Nemohl jsem změnit svou DNA a byl jsem si jistý, že jsem takových věcí plný. Ale byl jsem odhodlán od nich držet Millie dál. Podíval jsem se přes rameno a jednou na Milliinu ochranářskou sestřenici kývl, potvrdil jsem, že jsem jí slyšel a Robin zavřela dveře, čímž nám dala soukromí, které jsem jim předtím neposkytl.

Millie stála a čekala, očividně si nebyla jistá, koho čekat. Rozpustila si vlasy a ty teď padaly neuspořádaně přes její ramena, ale neuhladila je, ani si nepotahovala oblečení. Byla tak královsky klidná a natolik v sebe věřila, že si nedělala starosti s něčím, co nemohla napravit. DamienRice zpíval o tom, že není schopen „odtrhnout od tebe oči“ a já jsem mohl jen souhlasně kývnout, když jsem se k ní přibližoval.

„Davide?“ odvážila se tiše. Z toho, že mě poznala, se mi znovu trochu zatočila hlava.

„Jsem ten jediný chlap, který dělá tolik hluku, když po těch schodech jde?“ Schválně jsem po schodech dupal.

„Ne. Měl bys slyšet Henryho. Ty jsi prostě… ten jediný chlap,“ připustila sladce. Její tváře zrůžověly a můj hrudník zaplnilo teplo.

Cítil jsem obrovskou záplavu úlevy. Byl jsem ten jediný chlap. Díky Bohu.

Zastavil jsem se krok od ní a natáhl se, abych si vzal její ruku do své. „Máš ráda tenhle song?“ zeptal jsem se. Bylo jasné, že měla a bylo jasné, že jsem hlupák.

„Miluju ho.“

„Já taky,“ zašeptal jsem. Sáhl jsem po její druhé ruce.

„AccidentalBabies.“

„Cože?“ Jemně jsem zatahal za její ruce a ona udělala krok dopředu. Byl jsem u ní tak blízko, že jsem si mohl položit bradu na temeno její hlavy a zvuk mého srdce přehlušil píseň Damiena.

„To je další jeho písnička… a myslím, že tu miluju ještě víc,“ zašeptala zpátky.

„Ale ta písnička je tak smutná,“ vydechl jsem a položil si tvář na její vlasy.

„To proto je krásná. Je zničující. Miluju, když mě písnička zničí.“ Její hlas zněl namáhavě, jako by měla problém dýchat.

„Ah, ten sladký druh utrpení.“ Pustil jsem její ruce a obmotal je kolem jejího těla.

„Ten nejlepší druh.“ Její hlas se zadrhl, když se dotkla naše těla.

„Už nějakou dobu trpím, Millie.“

„Opravdu?“ zeptala se ohromeně.

„Od té doby, co jsem tě viděl. Zničilo mě to. A já miluju, když mě holka zničí.“ Používal jsem její definici, ale pravda byla, že moje sestra byla jediná dívka, která mě zničila, a nebylo to sladké utrpení.

„Ještě nikdy jsem nikoho nezničila,“ řekla Millie slabě, šokovaně a trochu potěšeně.

Pořád stála s rukama podél boků, jako by nemohla uvěřit, že se to děje. Ale její rty se přesunuly blíž k mé čelisti, jako by si užívala to napětí mezi skoro a ne tak docela.

„Myslím, že už jsi zničila spoustu lidí,“ zašeptal jsem. „Jen o tom nevíš.“

„Nevidím vlastní chyby. Výhody slepé holky.“ Cítil jsem v jejím hlase smích. Ale já se právě teď smát nemohl. Já byl v ohni a ty plameny začaly být nepříjemné.

Konečně, jako by už nemohla déle odolávat, zvedla ruce k mému pasu. Roztřesené prsty a jemné dlaně sklouzly po mém břiše na mou hruď, kolem ramen, kde se pomalu zastavily, jako by si to chtěla pamatovat. Potom se dotkla mého obličeje, její palec našel důlek v mé bradě, a stejně jako poprvé se usmála. Váhavě natočila můj obličej směrem k ní.

Zlomek vteřiny předtím, než se naše ústa dotkly, jsem cítil její tiché slova.

„Chystáš se mě zničit, Davide?“ zeptala se.

„Bože, doufám, že ne,“ modlil jsem se nahlas.

Očekávání se rozpustilo mezi námi a já přitiskl své nárokující rty k jejím hledajícím ústům. A pak jsme se spojili dohromady, ruce se držely, těla se vlnily, hudba sténala, tanec v troskách. Sladká, sladká devastace.

„Na to je příliš pozdě…,“ myslím, že jsem jí slyšel zašeptat.