TSOD - 11. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

NIKDY JSEM NEPOZNAL svého tátu. Vlastně jsem ani neznal svou matku, když na to přijde. Ale věděl jsem, kdo byla. Znal jsem její jméno, její život, její rodinu, její slabiny. Jmenovala se Jennifer Wrightová, byla blondýna, měla modré oči, byla bílá a fetovala. Měla mě, opustila mě, umřela. Měli jsme třídenní vztah, který nezahrnoval výměnu důležitých informací, a ona byla jediná, kdo znal mého tátu. Měl tmavou pleť – to jsem po něm zdědil – a to bylo všechno, co jsem věděl.

Občas jsem na něj myslel. Kde byl, kým byl, jak se má. Přemýšlel jsem, jestli má ponětí o tom, že má syna. Přemýšlel jsem, jestli by chtěl být dědečkem. Přemýšlel jsem, jestli rád maloval.

Přemýšlel jsem, jestli vypadá jako já. Přemýšlel jsem. To je asi lidská přirozenost.

Millie věděla, kdo je její otec. On o ní taky věděl. Věděl, kde je. Ale vybral si, že se distancuje od ní i svého syna a já jsem přemýšlel, jestli to není horší. Šance je, že můj otec neměl tušení. Šance je, že by mě neopustil, kdyby si mohl vybrat. Mohl jsem mu dát tuhle výhodu.

Henry a Millie takový luxus neměli.

Opustil jsem místnost, když Tag začal vysvětlovat, jak vběhl do domu a našel na zemi stopy krve. Svěděly mě z toho dlaně, hořel mi krk a jeho popis mi připomínal dobu, kdy jsem našel tragédii ve vlastním domě. Navíc jsem si všiml, že se Millin prst vznáší nad tlačítkem stop, jako by sama chtěla jeho hlas umlčet, když zabíhal do takových detailů. Georgia mě následovala z místnosti, a i když nás Millie slyšela odcházet, nezastavila nás.

Henry s námi seděl v kuchyni. O Tagově nepřítomnosti nic neříkal a na nic se neptal, takže jsem přemýšlel, kolik mu Millie říká. Neposlouchal Tagovy nahrávky. Když nebyl ve škole, seděl se sluchátky na hlavě a poslouchal zápasy, sledoval videa na YouTube nebo hrál ve svém pokoji na Xboxu.

„Vědci zjistili, že mezi sportovními fanoušky stoupne hladina nasycených tuků až o šestnáct procent, když prohraje jejich oblíbený tým.“ Řekl Henry jen tak mimochodem, když otevíral ledničku a prohlížel si obrovské balení zmrzliny. Nebyl jsem si jistý, jestli se jen snažil navázat konverzaci, konstatoval jaký velký dopad má prohra ve sportu, nebo jestli má prostě hlad.

„Chceš večeřet? Mohli bychom objednat třeba pizzu,“ nabídl jsem.

Henry sklonil hlavu k hliněnému hrnci na pultu a já si opožděně všiml, že v kuchyni voní něco horkého a pikantního.

„Amelie udělala chili. Spoustu. Fanoušci baseballu konzumují přibližně deset milionů chili ročně.“

„No, Kathleen má hlad a chili není na jejím menu,“ odpověděla Geogia, posadila Kathleen na pult a překopávala se v přeplněné tašce, kterou tahala všude a hledala něco, čím by jí mohla nakrmit. Kathleen netrpělivě vykřikla.

Henry odolal zmrzlině, zavřel mrazák a vytáhl z kredence misky.

Zjevně jsme byli pozváni k večeři. Vyndal z lednice sýr a omáčku, položil je na pult a po očku sledoval Kathleen, když si začala stěžovat hlasitěji.

„Kathleen nevypadá jako ty,“ řekl najednou Henry a zíral na mě.

„Uh, ne. Nevypadá. Ne tak docela,“ koktal jsem a nevěděl, co jiného říct. Bez dalšího slova se Henry otočil a odešel z kuchyně. Slyšel jsem, jak vyběhl schody a zmateně se podíval na Georgiu.

„Slyšela jsi to, ženo?“ zeptal jsem se jí. „Henry si nemyslí, že Kathleen vypadá jako já. Nechceš mi něco říct?“

Kathleen znovu vykřikla. Georgia se s mističkou nakrájených banánů nepohybovala dost rychle.

Georgia se usmála a vystrčila na mě jazyk, když Kathleen popotáhla. Georgia položila lžičku do žluté břečky a krmila naši malou šelmu, která kvílela, když se nadechovala.

„Možná nevypadá jako ty, Mosesi. Ale rozhodně je to stejné sluníčko jako ty,“ odsekla Georgia, ale naklonila se ke mně a políbila mě na rty. Nevadilo mi, že moje malá holčička s ďolíčky je podobná více své matce.

Slyšel jsem, jak Henry dupe po schodech dolů a já se odtáhl od měkkých úst mé ženy, zrovna když procházel dveřmi kuchyně. Zastavil se vedle mě.

„Vidíš?“ Svíral v ruce fotografii a mával s ní před mým obličejem. „Já taky nevypadám jako můj táta.“

Vzal jsem fotografii z jeho rukou a studoval ji. Byla na krajích opotřebovaná, jako by jí Henry často svíral. Ten muž na fotce mi byl povědomý, stejně jako jsou sportovci povědomí mnoha lidem. Andre Anderson byl dobře známý a obdivován. Stál před foťákem a usmíval se s velmi malým Henrym v náručí. Vypadal šťastně a uvolněně, spolu s Henrym na sobě měli stejné dresy Obrů.

„Máš pravdu. Ty a Millie se podobáte spíš mámě,“ řekl jsem a podával mu obrázek zpátky. Neměl jsem rád obrázky. Zřídka kdy ukazovaly pravdu. Byla to jako zlatý lak přes polystyren, který dělal věci lesklé a jasné, když pod tím bylo všechno křehké. Obrázek možná vydal za tisíc slov, ale nezasloužil si to.

„To proto, že jsme s ní strávili více času,“ řekl Henry vážně, jako by to bylo všeobecně známo, jako by to nezáviselo na přírodě. Do určité míry to byla pravda. Manýry, vtípky, styl. Všechny tyhle věci se daly naučit a kopírovat.

„Takže když s Kathleen strávím spoustu času, bude mi podobná?“ zeptal jsem se ho.

Henry nejistě sjel pohledem ze mě na mé chrochtající banánem umatlané dítě a potom zpátky na mě.

„Doufám,“ řekl.

Georgia se uchechtla, já jsem zahoukal a natáhl ruku do vzduchu, aby si se mnou Henry mohl plácnout.

„Slyšíš to, Georgio? Henry doufá,“ zajásal jsem. „To asi znamená, že táta tvého dítěte je krásný chlap.“

Henry se zřejmě nesnažil být vtipný a kašlal na mě. Georgia zvedla ruku, plácla si se mnou místo něj a mrkla na mě.

„Pokud bude vypadat jako ty, všichni budou vědět, že jsi její otec,“ řekl Henry, jeho hlas dokonale klidný, oči vážné. „A to jí udělá moc šťastnou.“

Přikývl jsem, už bez úsměvu.

„To proto chodím do tělocvičny. Chci vypadat jako Tag,“ dodal. Odložil obrázek a naplnil čtyři misky jídlem. Jednu podal mě, další umístil před Georgiu mimo dosah Kathleen. Než se pustil do jídla, vzal čtvrtou misku do obývacího pokoje a slyšeli jsme, jak Millie děkuje svému bratrovi. Henry se vrátil a beze slova se pustil do večeře. Všichni jsme byli potichu, zatímco jsme poslouchali, jak Tag pokračuje ve svém příběhu.

**

TAG - kazeta

LIDÉ, KTEŘÍ VIDÍ, neustále otáčejí hlavy. Dokud jsem nezačal trávit čas s Millie, nevšiml jsem si toho. Ale pohyb byl přímo svázán se zrakem. Kam se hlavy otáčely, tam se stáčely i oči a tělo, ale Millie se pohybovala opatrně, páteř rovnou, bradu pozvednutou, pevně držela ramena a byla připravená se chytit jakékoliv nápovědy. Když si zavazovala tkaničky, nesklopila hlavu k nohám, a nedívala se vzhůru, když jí nad hlavou zacinkal zvoneček, zatímco otevírala dveře obchodu. Pohyb hlavy jí neposkytoval žádné informace a jako výsledek byla dokonale klidná a podivně nepropustná. Vypadala díky tomu vznešeně, jako japonská Geisha. Ale bylo to taky zastrašující.

Byl jsem odjakživa neklidný a její klid mě vábil, a když se soustředila na ty nejmenší detaily, byl jsem si víc vědom sám sebe, své velikosti a mou tendencí rozbíjet věci. Vždycky jsem byl víc na fyzické věci, radši jsem objímal, než abych se držel zpátky, radši jsem se dotýkal, než abych mluvil, i když jsem dělal obojí. Přemýšlel jsem, jestli by Millie byla tak řízená, kdyby mohla vidět, nebo jestli je její vyrovnanost a trpělivost vedlejší produkt její slepoty. Uvolněně se pohybovala pouze v případě, když tancovala, ruce přilepené k tyči, hlava se pohybuje s hudbou a tělo pulzuje rytmem.

Když jsem měl možnost, sledoval jsem jí tancovat. Nebylo to jejím skrovným outfitem, ladnými končetinami, vypracovaným tělem ani lesklými vlasy, ale byl jsem chlap a tyhle věci jsem okamžitě vzal na vědomí.

Ale všechny holky byly krásné, silné a měly štíhlá těla. Všechny holky tancovaly dobře. Ale já jsem sledoval Millie. Sledoval jsem Millie, protože mě fascinovala. Byla něco zbrusu nového, omamná směs dívky a záhady, známá ale naprosto cizí. Nikdy jsem nepoznal někoho, jako je ona a přesto cítím, že se známe už věčnost. A od toho okamžiku, co jsem se podíval na její obličej a pocítil ódu-radosti-a-do-prdele, jsem k ní cítil víc, víc, víc a nemohl jsem to zastavit, nemohl jsem od ní odvrátit zrak a byl jsem bezmocný ke všem rozumným věcem. A rozumná věc, by byla, kdybych se držet dál. Ale nikdy mě nikdo nepovažoval za obzvláště chytrého člověka.

Teď stála naprosto klidná ve středu přeplněné místnosti, lidé kolem ní procházeli a její oči byly otevřené a nevidoucí. Ale otevřené. Její nehybnost upoutala mou pozornost. Její rovný taneční postoj byl nepochybný, brada vysoko, ruce volně kolem těla. Na něco čekala. Nebo všechno kolem sebe absorbovala. Nepoznal jsem to, ale nemohl jsem odvrátit pohled. Všichni kolem ní spěchali a zdálo se, že jí nikdo pořádně neviděl, kromě pár lidí, kteří na její tvář bez úsměvu hodili podrážděný pohled, když procházeli a když si všimli, že není „normální“, spěchali pryč. Jak je možné, že jí nikdo nevidí, když je tou první věcí, kterou vidím já? Její šaty byly modré. Bledě, nebesky modré, které měly stejnou barvu jako její oči. Její vlasy zářily, rty měla červené a držela svou hůlku jako tyč, kymácela se a vypadalo to, jako by chtěla tancovat. Nikdy předtím nepřišla do baru jen tak. Všiml bych si jí.

Od toho polibku uběhl skoro týden. Millie pracovala jako obvykle a pořád byla usměvavá, klidná, soustředěná, nenáročná a nezávislá. Byl jsem si jistý, že jí to budu muset vysvětlit. Ale zdálo se, že se to Millie nedotklo. Nebo mě možná měla přečteného. Nevím, ale byl jsem současně vděčný a uražený, že po mně nechtěla vysvětlení. Místo toho jsem jí doprovázel domů jako vždycky a konverzovali jsme jako staří přátelé, i když jsem se přistihl, že na ní hledím delší dobu, pohled mám upřený na její rty a přemýšlím o ní, když nejsme spolu. Být s Millie mě trochu rozmazlilo. Nemusel jsem hlídat své pocity nebo kontrovat svůj výraz. Mohl jsem se na ní dívat jako muž, který se dívá na svou milenku a ona by o tom neměla tušení.

Neměla tušení, že se na ní dívám právě teď, i když jsem doufal, že přišla kvůli mně. Omluvil jsem se lidem, které jsem právě pozdravil a zamířil k ní. Podle toho, jak zvedla bradu a mírně se jí zvětšily nozdry, mě slyšela přicházet, i když hlavu neotočila. Vzal jsem její hůlku a postavil jí na stranu. Potom jsem položil ruku na její bok a vzal její ruku do své. Byl jsem přece bohaté dítě, vzpomínáte? Máma ně naučila všechny věci bohatých. Tancování, dobré mravy, všechno, co mi mohlo pomoct dosáhnout svého. Všechny ty věci, díky kterým mi lidé věřily a díky kterým jsem se cítil trošku špatně. Ale Millie chtěla tancovat, to šlo vidět a nikdo jí k tanci nepozval. Díky Bohu. Nemyslím si, že bych zvládl sledovat, jak tancuje s někým jiným.

Držel jsem jí pevně a cítil každý její nádech. Byla klidná, ale něco cítila. Cítila tu ódu. Nevedl bych jí po podlaze jen tak ze strany na stranu. Věděl jsem, jak tancovat a přesně to budeme dělat.

„Víš, jak tancovat valčík, miláčku?“

Opovržlivě zvedla jedno obočí. „Kdo je tady tanečník, Davide?“

„Jenom jsem se ujišťoval, že mi stačíš, zlatíčko,“ řekl jsem nakřáplým hlasem. Když si odfrkla, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Elegantně položila levou ruku na mé rameno a signalizovala, že je připravená.

„Budeme tancovat, nebo se mě budeš prostě jenom držet?“ netrpělivě se zavrtěla.

„V pořádku, pojďme tancovat.“ Načež jsem se začal pohybovat, přitáhl jsem si jí blíž, až stála na špičkách, její ňadra se tiskla k mé hrudi a její nohy se dotýkaly mých. Bez námahy vklouzla do tance, odpovídala mému kroku, mému načasování a létali jsme po místnosti. Jedna-dva-tři, jedna-dva-tři, jedna-dva-tři, tancovali jsme valčík a všichni nás sledovali. Nikdo už takhle netancoval. Kromě nás.

Millie měla oči zavřené, rty pootevřené a tváře lehce zarudlé.

RayLaMontagne zpíval o tom, že ho zachránila žena.

A já mu věřil.

„Nenechá mě jít,“ zasténal. „Nenechá mě jít.“

Zpíval jsem s ním, rty jsem měl přitisknuté do Milliných vlasů. Zvedla obličej a poslouchala, když jsme se společně pohybovali. Potom se jedna píseň proměnila v druhou – další písnička na stejnou dobu – a potom další. Udělal jsem si poznámku, že musím dát dýško DJi. Věděl, co dělá. A já jsem znal každé slovo.

Přitáhli jsme dost pozornosti, i když o tom Millie nevěděla. Skupinka žen stála na okraji parketu, hlavy měly u sebe, oči přilepené na nás a já si uvědomil, že jsem spal s každou z nich, i když jsme ani s jednou netancoval. Kara, Brittney, Emma a Lauren. Dobrý Bože. Byly to kamarádky? Nevěděl jsem, že se spolu všechny baví. Chodily do baru a cvičily v posilovně. Mrkl jsem, když jsem zachytil pohled Brittney. Skončili jsme spolu v dobrém a já jsem neviděl žádný důvod se nechovat přátelsky. Ve skutečnosti jsem to ani s jednou z nich nebral moc vážně. Při pohledu na jejím zamračené tváře mě napadlo, že to asi v tak dobrém neskončilo.

Brittney se odtrhla od skupinky a šla k nám, jako by se procházela po molu a já byl fotograf. Měl bych otočit Millie pryč, ale parket byl malý a Brittney vypadala odhodlaně.

„Tagu! Já chci taky! Kdo mohl tušit, že umíš tancovat, brouku?“ zavrkala hlasem sladkým jako cukr a ve vzduchu jsem cítil vanilkový parfém. Přitiskla se ke mně a objala můj biceps, jako bych netancoval s jinou ženou.

Millie ztuhla a ustoupila. Popadl jsem jí za ruku.

„Teď tancuju s Millie. Na další písničku. Jo?“

Brittney trucovala tím způsobem, kdy se opravdu naštvala, ale pořád se snažila být roztomilá a mou ruku nepustila.

„No tak, Tagu. Přivádíš mě do rozpaků. Neodmítej mě.“

Millie se odtáhla z mého náručí. „Nasměruj mě k mojí holi a řekni, jak je daleko. Deset metrů? Dvacet? Budu v pořádku. Nedělej si o mě starost.“ Její výraz byl prázdný, ramena držela vzadu.

„Bude v pohodě, Tagu,“ broukla Brittney. Byla si zřejmě dobře vědoma, že je Millie slepá.

„Právě teď tancuju s Millie, Britt,“ řekl jsem pevně a slyšel jsem ve svém hlase podráždění. Střelil jsem pohledem k okraji parketu, kde se choulily ženy a pozorovaly naše malé drama. Smály se, jako by šlo o jeden velký vtip.

„Fajn.“ Brittney nedbale pustila mou paži. Pomalu se otočila, trucovitě špulila pusu a loudala se pryč.

Písnička dohrála a na chvíli bylo absolutní ticho. Potom se ozval její hlas nahlas a jasně.

„Ty jsi takový děvkař, Tagu. Je to skoro trapné,“ zavolala přes rameno a pár lidí se zasmálo. „S kým dalším se vyspíš?“

„Nikdy jsem nepředstíral, že jsem něco jiného.“ Zavolal jsem na ní a široce se usmál na ženy za ní. Smích se ozval hlasitěji a chlap vedle mě zvedl ruku, abych si s ním mohl plácnout. Ale Millie se nesmála. Do prdele.

Její dlaň byla pořád v mé, ale naše těla už se neblížily k tanci. Nechtěl jsem opustit parket. Nechtěl jsem se chovat, jako by Brittney něco pokazila. DJ udělal, co mohl, dal mi za sebou tři pomalé skladby. Možná si myslel, že pomáhá, když pustil na plno Justina Timberleka a díky jeho Sexy Back mi vibrovaly zuby a několik dalších lidí se k nám připojilo na parketu, takže už to nevypadalo, že máme s Millie publikum. Potřeboval jsem záminku si k sobě znovu přitáhnout Millie, ale nebyl jsem si jistá, jestli by byla ochotná se připojit k tanci na píseň od JT.

Udělal jsem krok k ní, aby se naše těla dotkla a přitiskl jsem rty k jejímu uchu, aby mě slyšela přes muziku.

„Pořád chceš tancovat s děvkařem?“

„To záleží. Sledují nás lidi?“ její ústa se otřela o mou tvář, když promluvila.

Podíval jsem se kolem nás na zvědavé a soucitné pohledy. „Jo. Sledují.“

„Dobře. Tak budeme tancovat.“ Ovinula ruce kolem mého krku a zvedla obličej, usmívala se na mě.

A já jsem znovu slyšel tu ódu, tak hlasitou, že se mi podlamovaly nohy.

Zvrátil jsem hlavu a hlasitě se zasmál. Více lidí se podívalo naším směrem. Tak ať se dívaj.

„Opravdu tě mám rád, Millie.“

„To protože jsi děvkař!“ Dobírala si mě.

A potom jsem na mluvení úplně zapomněl, protože jsem se snažit držet krok s Millie. Do háje, ta holka uměla tancovat. Celou dobu se mě držela alespoň jednou rukou, aby měla svůj střed, svou kotvu, a bylo to ta nejžhavější věc, kterou jsem kdy viděl. Ta skutečnost, že mě nemohla vidět tancovat, byla osvobozující a na všechny ostatní jsem zapomněl. Zapomněl jsem i na sebe.

Nepřestali jsme, dokud jsme oba nelapali po dechu a než se Milliny tmavé vlasy lepily na její vlhké čelo a tváře. Její úsměv zářil a já jsem nemohl popadnout dech, i když to nebylo kvůli námahy, ale kvůli Millie. Millie byla nenasytná, já jsem byl uchvácen a najednou jsem jí chtěl jen pro sebe.

Popadl jsem dvě láhve s vodou zpoza baru, rychle zkontroloval, že všechno běží jak má a zdá se, že můj barman všechno zvládal.

Millie na mě čekala, držela hůl a já popadl její kabát, když jsme vyklouzli zadními dveřmi na čerstvý, studený vzduch, její ruka zastrčena v mé a tlumené basy, které se ozývaly z baru, napodobovaly bušení mého srdce.

Stáli jsme mlčky, dokud si Millie nepovzdychla, a přehodila si láhev s vodou do druhé ruky, aby si mohla zvednout vlasy z vlhkého krku. Odmítla kabát, trvala na tom, že je příjemné cítit chladný vzduch na pokožce. Držela vlasy na vrcholku své hlavy, štíhlou paži měla vysoko nad hlavou, která byla nakloněná dopředu a já jsem si vychutnával ten krásný pohled, opět vděčný, že jsem nemusel skrývat svůj obdiv.

„Omlouvám se,“ řekl jsem.

„Za co?“

„Jsem trochu děvkař.“

„Já vím.“

„A to ti nevadí?“

„Na mě to neplatí.“

Polkl jsem.

„Oh, jo? Proč myslíš, že to na tebe neplatí?“

„Vzpomínám si, že jsem tě musela skoro prosit, abys mě políbil.“ Millie nechala své vlasy spadnout zpátky na ramena a zkřížila ruce na prsou. U každé jiné holky bych si myslel, že to byl jenom způsob, jak přitáhnout mé oči ke svým ňadrům, což se taky stalo, ale Millienemohla vědět, jak jsou dokonale rámované nebo jak měsíc rozzářil její pokožku.

„A já si pamatuju, že jsem tě rád poslechl,“ protáhl jsem tiše.

Neodpověděla, neusmála se, nehádala se se mnou a já jsem byl bezradný.

„Omlouvám se,“ řekl jsem znovu.

„Za co?“ zopakovala.

„Brittney byla hrubá. A byla hrubá kvůli mně, ne proto, kým jsi. Víš to, viď?“

„Všechny musí být tak zmatené.“

„Kdo?“

„Všechny ty ženy v tvém životě.“

Tomu jsem se zasmál. „Proč?“

„Protože trávíš čas se mnou. Tancuješ se mnou. Odcházíš se mnou. Doprovázíš mě domů každou noc.“

Čekal jsem.

„Musím přiznat, že jsem taky trochu zmatená, Davide.“ Její hlas byl jemný, ale ne nesmělý. Millie nebyla nesmělá a to jsem na ní miloval.

„Vždycky mi říkáš Davide. Proč?“ Změnil jsem téma. Byl jsem stejně zmatený jako ona a nebyl jsem připraven jí dát odpověď.

„Protože ti David perfektně sedí,“ řekla jednoduše a nechala mě změnit téma.

„Co to znamená?“

„Jména něco znamenají. Spousta rodičů se zaměří na to, jak jméno zní nebo jak se píše. Uvažuju, jak často si někdo udělá čas, aby zjistil, co jméno znamená, nebo jestli alespoň jméno znamená něco pro ně. Jmenuje se tak milovaný člen rodiny? Jmenuje se tak místo, na které mají dobré vzpomínky? Co? Nebo je to jen proto, že se jméno Ashley píše A-S-C-H-L-E-I-G-H ve snaze být jedinečný? Lidi z Utahu, i když jsou pobožní, mají zvyk dávat nesmyslné jména s nesmyslným hláskováním.“

„Tak proto Moses a Georgia nechtěli pojmenovat KathleenTaglee. Byl jsem uražený.“

Zahihňala se, což jsem přesně potřeboval.

„Dobře. Takže David se ke mně perfektně hodí. Co znamená David?“

„Miláček. Milovaný.“

„Miláček? Milovaný? To si ze mě musíš dělat srandu!“ Můj hlas zněl sarkasticky, a když jsem ty slova vyslovil, vtipně jsem je protahoval.

„Jsi miláček všech. Každý tě miluje.“

„Hmm. Tak proč ne ty?“ Sakra. Musím s tím přestat.

„Protože moje jméno znamená práce,“ odpověděla drze.

„Práce?“

„Ano. To je význam Amelie. Práce.“

„Oh, to je hluboké,“ protáhl jsem.

„Ano. A Henry znamená „pravítko domu“. Což miluje a bere velmi vážně.“

„To se vsadím,“ zasmál jsem se.

„Když už je řeč o Henrym, musím jít.“ Povzdechla si Amelie.

„Zavezu tě.“

„Ne. Ty jdi dovnitř. Já se projdu.“

„Amelie–“ protestoval jsem, protože jsem neměl čas jí doprovázet a pak se zase vrátit zpátky. Musel jsem se vrátit dovnitř, potřeboval jsem vidět a být viděn. Musel jsem pozdravit spoustu lidí a už dlouho jsem ignoroval své povinnosti hostitele.

„Není to bezpečné, Amelie,“ naléhal jsem.

„Nejsi za mě zodpovědný, Davide,“ řekla jemně. „Chci se projít. Ráda se procházím. Chodila jsem domů předtím, než jsem tě poznala a budu chodit domů i až budeš pryč.“

Polkl jsem nadávku.

„Zavoláš mi, nebo řekneš Henrymu, aby mi napsal, abych věděl, že jsi došla domů v pořádku? Prosím?“ Vyštěkl jsem.

„Jasně.“ Souhlasně přikývla. Vklouzla rukami do kabátu, vysvobodila si vlasy z límce a já jsem jí sledoval. Nelíbilo se mi, že chodí domů sama, když už bylo po jedenácté hodině. Narovnala svou hůl a držela před sebou prázdnou láhev, kterou zjevně chtěla, abych vzal. Když jsem to udělal, dotkla se moje ruka její a oba jsme vyskočili, jako bychom poslední hodinu nestrávil tancováním s našimi těly pevně u sebe.

„Víš, Davide, mýlil ses.“

„V čem?“

„Ta moje řeč.“

„Tvoje řeč?“ Vůbec jsem nevěděl.

„Jednou jsem někoho měla,“ řekla tiše.

Nechápavě jsem na ní zíral, než do mě tvrdě udeřilo pochopení. Její řeč. Ta noc, kdy jsem jí políbil.

Ta noc, kdy jsem se zeptal, jestli je panna a pak jí řekl, že lže, když tvrdila, že není.

Odcházela pryč, hůl klepala do chodníku a přes rameno zavolala rozloučení.

Sledoval jsem jí jít, houpala se, jako by pořád slyšela píseň RayeLaMontagneho.

Znovu jsem zanadával a rychle šel k autu. Mohla se procházet, pokud chtěla. Ale já se musím ujistit, že se dostaneme domů. Držel jsem se v dálce a sledoval, jak zabočila na svou ulici, a plížil se blíž, než zavřela branku svého domu. Když vlezla do dveří, rychle jsem auto otočil a jel s plynem na podlaze zpátky k baru. Byl jsem ubohý.

Henry mi o pár vteřin později napsal zprávu, že dorazila, přesně jak mi Millie slíbila.

Henry: Amelie je doma. Její obličej je smutný. Mohammad Ali praktikoval abstinenci šest týdnů před svými zápasy.

Současně jsem se zasmál a zaklel. Zdálo se, že si o mě každý myslí, že jsem děvkař.