TM - 27. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Dámy, děkujeme za všechny komentáře a poděkování. Knížka se vám evidentně líbila, což nás těší. Máme v plánu přeložit všechny tři díly, ten druhý začneme zveřejňovat brzy.

Užívejte pěkného počasí :-)

Knížku posílat nebudeme.

Začne to jako jakýkoliv jiný erotický sen. Silné ruce mi sjíždí po nahém těle, hrubé dlaně mě škrábou na kůži, když mi stiskne prsa, palcem mi přejede přes ztvrdlé bradavky. Natáhnu se k němu, cítím teplo jeho kůže, tíhu jeho velkého těla, které mě tlačí do matrace. Jeho svalnaté nohy mě přinutí roztáhnout ty moje a jeho erekce mě tlačí do přirození, přejíždí přes něj a vyvíjí tlak na můj klitoris. Zasténám, otřu se o něj, vnitřní svaly se stáhnou v potřebě ho dostat do sebe. Jsem vlhká, těžce oddechuji a mé ruce ho popadnou za pevný, svalnatý zadek, ve snaze si ho přitáhnout blíž k sobě, aby mě konečně šukal.

Zasměje se, ten zvuk rozpohybuje jeho hruď a jeho velké ruce mě chytí za zápěstí a přitisknou mi je nad hlavu. „Chyběl jsem ti, miláčku?“ zašeptá mi do ucha, jeho teplý dech vyšle mrazení do celého mého těla.

Miláčku? Julian mi ve snech nikdy neříkal-

Zalapám po dechu, rychle otevřu oči… a v lehkém ranním světle ho uvidím.

Juliana.

Nahého a vzrušeného, jak se nade mnou napíná. Tmavé vlasy má kratší než předtím a jeho nádherný obličej je plný chtíče, oči mu září jako modré drahokamy. Ztuhnu, zírám na něj, srdce mi buší do hrudního koše. Chvíli si myslím, že stále sním – že si se mnou moje mysl zahrává. Vidění mám zamlžené a uvědomím si, že jsem doslova přestala dýchat, že mi ten šok vytlačil všechen vzduch z plic. Nadechnu se, stále ztuhlá na místě a v tom Julian skloní hlavu, jeho rty se dotknou mých. Jazykem mi vjede mezi pootevřená ústa, a jakmile ho ochutnám, projede mi mráz po zádech.

V myšlenkách už nepochybuju. Je to opravdu Julian – je živý a zdravý.

Zuřivost mnou prudce projede. Je naživu – celou tu dobu byl naživu! Celou dobu, kdy jsem truchlila, kdy jsem se snažila dát dohromady svou duši, byl naživu, a nejspíš se smál mým trapným pokusům vrátit se do života.

Kousnu ho do rtu, silně, naplněná divošskou potřebou mu ublížit – rozcupovat mu maso jako on rozcupoval mé srdce. Železná chuť krve mi zaplní ústa, Julian sebou cukne dozadu a oči mu potemní. Ale já se nebojím. Už ne. „Nech mě být,“ zasyčím naštvaně, snažím se vymanit z jeho sevření. „Ty zasranej debile! Ty sráči! Neumřels! Nikdy jsi zasraně neumřel…“ Poslední slova ze mě vypadnou v naprostém ponížení, hlas se mi zlomí. Sevře pevně zuby, smyslnost jeho rtů kazí jen krvavý otisk mých zubů. Bez námahy mě drží dál, jeho tvrdý penis připravený do mě vniknout. Rozzuřeně se otočím na stranu, snažím se ho znovu kousnout, ale on si jen přesune obě mé ruce do levé dlaně a druhou mě chytí za vlasy. Teď se nemůžu vůbec hýbat; můžu se dívat jen na něj, slzy vzteku a frustrace mě pálí v očích.

Z ničeho nic se jeho výraz zjemní. „Podívejme, jak mému koťátku narostly drápky,“ zamumlá pobaveně. „Myslím, že se mi to bude líbit.“

Doslova vidím rudě. „Naser si!“ zakřičím, začnu sebou házet, naše nahá těla se o sebe začnou třít. „Jdi do prdele ty a to, co máš rád-“

Jeho ústa se vrhnou na moje, polknou má naštvaná slova. Mé zuby se pokusí o další kousnutí. Ucukne na poslední chvíli a zasměje se. V tu samou chvíli do mě špička jeho penisu vstoupí. Naštvaná jeho chováním vykřiknu – jeho pravá ruka pustí moje vlasy a pleskne mě přes tvář. „Shh,“ zašeptá mi do ucha, ignorujíc můj tlumený pláč. „Nechceme, aby nás tví sousedi slyšeli, že ne?“ Momentálně je mi jedno, kdo by nás mohl slyšet. Jsem plná potřeby křičet na něj, ublížit mu tak, jako on ublížil mně. Kdybych u sebe měla zbraň, ráda bych ho střelila za tu bolest, kterou mi způsobil. Ale zbraň nemám. Nemám nic a on do mě pomalu vstupuje hlouběji, jeho pták mě roztahuje, vstupuje do mě celou svou velikostí. Jsem stále vlhká z předchozího ‚snu‘, ale jsem také ztuhlá vzteky a mé tělo proti vniknutí protestuje, všechny mé svaly se stáhnou, aby ho udrželi venku. Je to jako naše poprvé – až na to, že emoce, které mi teď stahují hruď, jsou mnohem složitější, než tenkrát. Můj odpor pomalu slábne, tiše se na něj dívám, šokovaná jeho návratem.

Když je ve mně celou délkou, zastaví se a pomalu zvedne ruku k mé puse. Zůstanu zticha, slzy mi stékají z koutků očí. Skloní hlavu, něžně mě políbí, jako by se omlouval, že si mě tak nemilosrdně vzal. Mé plíce přestanou pracovat; jako vždy, jde o podivný mix krutosti a láskyplnosti, který mě vzrušuje, dělá mi spoušť v hlavě.

„Omlouvám se, zlato,“ zamumlá, rty mi slíbává slzy z tváří. „Nemělo se to stát takhle. Měl jsem tě chránit a posral jsem to. Tak děsně jsem to posral…“ pomalu vydechne. „Nikdy jsem neměl v úmyslu tě opustit, nechat tě jít-“

„Ale nechal.“ Hlas mám slabý a zraněný, jako zraněné dítě. „Nechal jsi mě si myslet, že jsi mrtvý-“

„Ne.“ Pustí mé ruce a opře se o lokty, orámuje mi obličej jeho statnýma rukama. Jeho oči se vpíjí do těch mých tak intenzivně, že mám pocit, že mě svým pohledem pohltí. „Tak to nebylo. Vůbec to tak nebylo.“

Pomalu přesunu ruce na jeho ramena. „Jak to tedy bylo?“ zeptám se hořce. Jak mi tohle mohl udělat? Jak mi mohl všechno vzít, ukrást, jen aby mě tak krutě potrestal?

„Všechno ti vysvětlím,“ slíbí, hlas má slabý a plný chtíče. Mezi obočím mu steče kapka potu a ucítím, jak ve mně jeho penis pulzuje. Drží nad sebou kontrolu silou vůle. „Ale teď, teď tě potřebuju, Noro. Potřebuju tohle…“ Přirazí a já zasténám, jak narazí na můj bod G a vyšle tak příjemný pocit do všech nervových zakončení. „Tak je to správně,“ zašeptá a zopakuje pohyb. „Tohle potřebuju. Chci cítit tvou malou kundičku. Chci tě šukat a chci tě celou. Každý centimetr tvého těla je můj. Noro, jen můj…“ znovu skloní hlavu a hluboce mě políbí, zatímco pomalými pohyby přiráží. Dech se mi zrychlí, teplo mi proudí tělem. Zatnu mu prsty do ramenou a obepnu nohy kolem jeho svalnatých nohou, aby se do mě dostal hlouběji. Po několika měsících abstinence je to skoro až moc, ale vítám slabé pálení, mimořádný pocit bolesti a potěšení. Cítím, jak ve mně roste napětí, ten nádherný pocit před orgasmem, a pak dosáhnu vrcholu přidušeným výkřikem, stáhnu vnitřní svaly kolem jeho penisu. „Ano, zlato, to je ono,“ zasténá, jeho rychlost se zvýší a pak jedním silným přírazem dosáhne svého vrcholu, jeho pták hluboko ve mně pulzuje. Cítím teplo jeho semene, které do mě uvolní, a držím ho, když na mě padne jeho silné, zpocené tělo.

***

„Dáš si kávu nebo čaj?“ zeptám se Juliana, když dělám něco ve své malé kuchyňce. Sedí u stolu u zdi, na sobě má jen džíny – jedinou věc, kterou na sebe po sprše hodil. Jeho vypracované, opálené tělo přitahuje můj zrak a ruce se mi lehce třesou, když se natahuju pro hrnek. S jeho krátkým sestřihem jsou jeho lícní kosti výraznější, rysy má teď ostřejší. Zamračím se a podívám se zblízka. Zdá se hubenější, než byl, jako by zhubnul. Julian ignoruje mé zírání a opře se o opěradlo židle, kterou jsem koupila v IKEI, nohy natáhne před sebou. „Káva by byla super,“ pronese líně a pozoruje mě nazpět přivřenými víčky. Připomíná mi pantera, který trpělivě čeká na svou kořist. Polknu, položím hrnek na linku a natáhnu se pro kávovar. Na rozdíl od něj mám na sobě džíny, teplé ponožky a svetr. Cítím se méně zranitelná, když jsem zcela oblečená, víc kontrolovaně. Celá ta situace se nezdá opravdová. Nebýt slabého pobolívání mezi nohama, byla bych si jistá, že mám halucinace. Ale ne, můj věznitel – muž, který byl středem mého vesmíru dlouhou dobu – je tady, v mém malém bytě a dominuje mu svou mocnou přítomností.

Jakmile je káva hotová, naleju nám každému šálek a přisednu si k němu. Cítím se vyvedená z rovnováhy, jako bych chodila na tenkém ledu. Jednu chvíli chci křičet štěstím, že je naživu, a v další ho chci zabít za to, že mě vystavil takovému mučení. Tak jako tak, někde vzadu v hlavě vím, že tohle není vhodná reakce na tuto situaci. Měla bych se snažit utéct a volat policii. Julian se ale nezdá, že by se téhle možnosti bál. Sebejistě sedí v mém bytě, jako by byl na ostrově. Zvedne hrnek, usrkne a podívá se na mě, na rtech mu pohrává šibalský úsměv. Obtočím ruce kolem hrnku, abych si zahřála dlaně. „Jak jsi tu explozi přežil?“ zeptám se tiše, stále se mu dívám do očí.

Ústa se mu jemně zkřiví. „Skoro nepřežil. Když viděli, že prohrávají, jeden čůrák se sebevražednými sklony nastavil bombu. Dva mí muži a já jsme byli blízko žebříku do sklepení a na poslední chvíli jsme se dostali dovnitř. Část podlahy na mě spadla, uzemnila mě a zabila jednoho z mých mužů. Naštěstí pro mě, ten druhý – Lucas – přežil a zůstal při vědomí. Dostal nás oba do odpadní roury, kde bylo dostatek čerstvého vzduchu z venku, že jsme se neudusili kouřem.“

Rozechvěle se nadechnu. Ta odpadní roura… To bylo jediné místo, kde jsem ten den nehledala, když jsem strávila hodiny procházením ruin budovy. Byla jsem tak rozrušená a šokovaná, že mě ani nenapadlo hledat přeživší.

„Když nás Lucas dostal oba do nemocnice, byl jsem na tom dost špatně,“ pokračuje Julian a podívá se na mě. „Měl jsem naprasklou lebku a několik zlomených kostí. Doktoři mě dostali do umělého spánku, aby se vypořádali s otokem na mozku, vědomí jsem nabil až před pár týdny.“ Zvedne ruku a dotkne se krátkých vlasů, a já si uvědomím důvod jeho krátkého sestřihu. Museli mu oholit hlavu v nemocnici.

Ruce se mi třesou, když zvedám hrnek, abych se napila. Přece jen skoro umřel – ne že by to jeho nepřítomnost omlouvalo. „Proč jsi mě tehdy nekontaktoval? Proč jsi mi nedal vědět, že jsi naživu?“ Jak mě mohl nechat se mučit déle, než to bylo nutné?

Nakloní hlavu na stranu. „A pak co?“ zeptá se, hlas nebezpečně jemný. „Co bys udělala, miláčku? Spěchala, abys mi mohla být po boku v Thajsku? Nebo řekla svým kamarádíčkům od FBI, kde mě mohou najít, aby mě dostali, dokud jsem slabý a bezbranný?“

Prudce se nadechnu. „Neřekla bych jim-“

„Ne?“ Střelí po mně pohledem. „Myslíš si, že nevím, že jsi s nimi mluvila? Že teď znají mé jméno a jak vypadám?“

„Mluvila jsem s nimi jen proto, že jsem myslela, že jsi mrtvý!“ Vyskočím na nohy a přitom skoro rozleju kávu. Všechen můj vztek konečně vypluje na povrch. Naštvaně chytnu roh stolu a dívám se na něj. „Nikdy jsem tě nezradila, dokonce myšlenka, že bych-“

Také vstane, rozloží přede mnou své vysoké, svalnaté tělo. „Ano, možná jsi měla,“ souhlasí, oči mu potemní, když na sebe zíráme každý z jednoho rohu stolu. „Měla jsi mě udat už na té klinice na Filipínách a utíkat tak rychle, jak jsi jen mohla, můj miláčku.“

Přejedu si jazykem přes suché rty. „Pomohlo by to?“

„Ne. Našel bych si tě kdekoliv.“

Žaludek se mi sevře nadšením a zároveň strachy. Nedělá si srandu. Vidím mu to ve tváři. Přišel by si pro mě a nikdo by ho nezastavil.

„Kdo jsi?“ Nadechnu se a nevěřícně na něj zírám. „Proč o tobě není žádný záznam ve složkách FBI? Jsi velký dealer zbraní, proč o tobě předtím neslyšeli?“

Podívá se na mě, modré oči mu září v opáleném obličeji. „Protože mám kontakty, Noro,“ řekne tiše. „A protože díky mým občasným jednáním s klienty se sem tam dozvím informace, které jsou pro Vládu spojených států cenné – informace, které zajistí bezpečnost americké veřejnosti.“

Brada mi poklesne. „Jsi špion?“

„Ne.“ Zasměje se. „Ne v tradičním slova smyslu. Nejsem ničí loutka – jen si vyměňujeme služby. Já pomáhám Vládě a oni o mně na oplátku neví. Jen pár vysoce postavených lidí v CIA ví, že existuju.“ Odmlčí se a pak dodá. „Nebo to bylo alespoň předtím, než tě FBI dostala do svých rukou, miláčku. Teď je to trochu komplikovanější a já budu muset využít pár službiček, aby tuhle informaci vymazali.“

„Chápu,“ řeknu nakonec. Hlava se mi točí. Muž, který mě unesl, pracuje s Vládou. To je víc, než teď zvládnu zpracovat.

Usměje se, evidentně si užívá můj zmatek. „Nepřemýšlej nad tím moc, miláčku,“ poradí mi a v jeho očích vidím pobavení. „Jen proto, že občas pomáhám zabránit teroristickým útokům, to ze mě nedělá dobrého člověka.“

„Ne,“ souhlasím. „To nedělá.“ Otočím se a přejdu k malému oknu, dívám se ven. Slunce začíná vycházet a na zemi je jemný poprašek sněhu. První sníh sezóny – musel napadnout přes noc. Neslyším ho se hýbat, ale z ničeho nic je za mnou, jeho silné ruce mě obejmou a přitáhnou si mě k tělu. Cítím mužnou vůni jeho kůže a mně se uleví. Julian je naživu.

„Takže kam půjdeme?“ zeptám se, stále se dívám ven z okna. „Vezmeš mě zpátky na ostrov?“

Chvíli je zticha. „Ne,“ řekne nakonec. „Nemůžu. Ne bez Beth.“ Hlas má přiškrcený a já si uvědomím, že mu taky chybí, že také cítí její ztrátu.

Otočím se v jeho objetí, vzhlédnu k němu a položím mu ruce na prsa. „Jsem ráda, že jsou ti sráči mrtví.“ Slova ze mě vyjdou v slabém, naštvaném zasyčení. „Jsem ráda, že jsi je všechny zabil“

„Jo,“ řekne a já v jeho očích zahlédnu záblesk vzteku a bolesti. „Muži, kteří jí ublížili, jsou mrtví a já podnikám kroky, abych zničil celou jejich organizaci. Až skončím, Al-Quadar nebude nic, než složka v archivu.“

Držím jeho pohled bez mrknutí. „Dobře.“ Chci je zničit. Chci, aby je Julian roztrhal na kousky a nechal je pocítit Bethinu bolest. V tu chvíli si naprosto rozumíme. On je zabiják a to je přesně to, co od něj teď potřebuju. Nechci sladkého, něžného muže se svědomím – chci monstrum, které brutálně odpoví na Bethinu smrt. Lehce se pousměje, skloní se a jemně mě políbí na čelo. Pak mě propustí, přejde k posteli, kde má zbytek oblečení. Zamračeně sleduju, jak si natahuje triko s dlouhým rukávem, ponožky a boty. „Odcházíš?“ zeptám se, cítím, jak mi při té myšlence, zaplaví srdce chlad.

„Ne,“ odpoví, obleče si kabát a přejde k mému šatníku. „My odcházíme.“ Otevře od něj dveře, vytáhne zimní bundu a teplé boty a hodí je směrem ke mně.

Automaticky kabát chytím a obleču si ho. „Znovu mě unášíš?“ zeptám se a obuju se.

„Nevím.“ Přejde ke mně, vezme mou tvář do dlaní a jemně mi přejede palcem přes spodní ret. „Unáším?“

Také nevím. Poprvé za několik měsíců se cítím naživu. Znovu cítím emoce, silné a zářící. Strach, nadšení a radost.

Lásku.

Není to sladká, něžná láska, o které jsem vždycky snila, ale je to láska. Temná, zvrácená a chorobná, je to závislost i potřeba. Vím, že mě svět za mou volbu odsoudí, ale potřebuju Juliana tak moc, jako on mě.

„Co když s tebou nechci jít?“ Nevím, proč mám nutkání se zeptat. Už teď vím odpověď.

Usměje se. Odtáhne ruce z mé tváře, natáhne se do kapsy od bundy a vytáhne malou injekční stříkačku.

„Chápu,“ řeknu klidně. Je připraven na všechny možnosti. Zastrčí stříkačku zpátky a nabídne mi ruku. Chvíli se zdráhám, ale pak mu vložím ruku do velké dlaně. Proplete prsty s mými a v ten moment je jeho pohled tak modrý, skoro zářivý. Vyjdeme spolu ven, držíme se za ruce jako pár. Vede mě k autu, které na nás čeká – černé auto se skly, které vypadá nezvykle tlustě. Jako neprůstřelné sklo. Otevře mi dveře a já vyšplhám dovnitř. Když se auto rozjede, přitáhne si mě blíž a já mu zaryju hlavu do hrudi, dýchám známou vůni.

Poprvé za několik měsíců se cítím jako doma.

***

KONEC

***