TM - 26. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

„Víš, myslím, že je do tebe pořád zamilovaný,“ řekne mi Leah, když mě veze domů. „Překvapilo mě, že tě nepozval hned na rande.“

„Na rande? Jake?“ podívám se na ni nevěřícně. „Jsem poslední holka, se kterou by chtěl randit.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ řekne zamyšleně. „Možná jste byli jen na jednom rande, ale tvé zmizení ho fakt dostalo. A taky jak se na tebe dnes díval…“

Nervózně se zasměju. „Leah, prosím, to je šílené. Jake a já máme složitou minulost. Dneska to chtěl uzavřít, to je vše.“ Představa randění s Jakem – nebo kýmkoliv jiným – je divná a cizí. V myšlenkách pořád patřím Julianovi a pomyšlení na to, že se mě dotýká jiný muž, mě zneklidňuje.

„Jo, uzavřít, jasně,“ Leahnin hlas se promění v ironický. „Celý večer na tebe zíral jako na obrázek. Uzavřít to není, co po tobě chce, to ti garantuju.“

„Ale no tak-“

„Ne, vážně,“ řekne Leah a zastaví se na semaforu. „Měla by sis s ním vyjít. Je to super kluk a vím, že se ti předtím líbil…“

Podívám se na ni a mám chuť jí prozradit své nutkání se chránit. „Leah, to bylo předtím,“ pronesu pomalu, rozhodnutá odhalit trochu pravdy. „Už nejsem ten samý člověk. Nemůžu randit s kluky, jako je Jake… ne po Julianovi.“

Zůstane zticha a obrátí svou pozornost zpátky k semaforu. Když zastaví před mým bytem, otočí se ke mně. „Omlouvám se,“ pronese tiše. „Bylo to ode mě hloupé a netaktní. Vypadáš tak normálně, že jsem na chvíli zapomněla…“ Polkne, v očích se jí zalesknou slzy. „Kdyby sis o tom chtěla promluvit, jsem tu pro tebe – víš to, že jo?“

Přikývnu a usměju se na ni. Mám štěstí, že mám kamarádku, jako je ona, a někdy brzo využiji její nabídky. Ale ne teď – ne, když je to všechno ještě čerstvé.

***

Několik dalších dnů se táhne šnečím tempem. Přežívám z minuty na minutu, den po dni. Každé ráno si napíšu seznam věcí, které ten den chci splnit a pilně to dodržuju, nehledě na to, kolikrát se chci zahrabat do postele a nikdy nevyjít. Většinu času obsahuje můj seznam normální věci, jako jídlo, běhání, jít do práce, nakoupit a zavolat rodičům. Občas přidám něco speciálního, třeba poslat žádost na vysokou na jarní semestr – což udělám, jak jsem Leah řekla. Také se zapíšu na lekce střelby. K mému překvapení se ukáže, že mi to se zbraní jde. Můj instruktor tvrdí, že jsem přirozený talent, a já pak začnu hledat, co všechno musím splnit, abych mohla získat střelecký průkaz v Illinois. Také začnu brát lekce sebeobrany a začnu se učit pár základních chvatů, abych se uchránila. Nikdy se neubráním mužům jako Julian nebo mužům, kteří mě a Beth zajali, ale vědomí, že vím jak střílet a bojovat, mě uklidňuje. Mezi těmito aktivitami, prací a umění, nemám moc času chodit do společnosti, což mi vyhovuje. Nejsem v náladě dělat si nové přátele a všichni mí staří kamarádi jsou pryč. Jake a Leah se oba vrátili do Michiganu. Přidal si mě na Facebooku a občas si píšeme, ale na rande mě nepozval. Jsem ráda. I kdyby nechodil na školu tři a půl hodiny odsud, nikdy by to mezi námi neklapalo. Jake je dost chytrý na to, aby si uvědomil, že zaplést se s někým jako já – s někým, kdo je stále v Julianově zajetí - nevzejde nic dobrého.

Zdá se mi o něm skoro každou noc. Jako noční můra, kdy si pro mě v noci přijde, v době, kdy jsem nejzranitelnější. Plíží se mi do myšlenek bez slitování, tak jako si jednou vzal i mé tělo. Když neprožívám jeho smrt, jsou mé sny sexuální. Sním o jeho puse, penisu, rukou. Jsou všude, na mně i ve mně. Sním o jeho překrásném úsměvu, jak mě držel a jak mě hladil. Jak mě mučil, dokud jsem na všechno nezapomněla a neztratila se v něm.

Sním o něm… a pak se probudím vlhká a vzrušená, mé tělo je prázdné a dychtí po jeho vlastnictví. Jako závislák, který si prochází abstinenčními příznaky. Zoufale toužím po nápravě, po něčem, co uspokojí mé potřeby.

Nejsem připravená na randění, ale to je mému tělu jedno – a nakonec se tomu poddám. Obléknu se, popadnu starou občanku a vyrazím do baru.

***

Muži kolem mě krouží jako mouchy. Je to jednoduché, tak zasraně jednoduché. Samotná holka v baru – to je všechno, co potřebují. Vycítí mou touhu jako vlci svou kořist, mou dychtivost po více než chladné a osamělé posteli. Nechám je, aby mi koupili pití. Panáka vodky, pak tequillu… Když se jeden zeptá, jestli chci odejít, všechno kolem je jako v mlze. Přikývnu a nechám se zavést k jeho autu.

Je to dobře vypadající třicátník, s pískově blond vlasy a modro-šedýma očima. Není moc vysoký, ale dobře stavěný. Je to právník, jak mi prozradí, když nás veze k motelu nedaleko. Zavřu oči, když dál mluví. Nezajímá mě, kdo je, a co dělá. Chci jen, aby mě ošukal, zaplnil prázdnotu ve mně. Aby zmizel ten chlad, který mi prostupuje kostmi.

Na recepci zaplatí pokoj a jdeme nahoru. Když vejdeme do pokoje, sundá mi kabát a začne mě líbat. Cítím z něj pivo a chuť tacos. Přitiskne mě k sobě, svýma nedochvilnýma rukama začne přejíždět po mém těle – a najednou zjistím, že už dál nemůžu.

„Přestaň.“ Odstrčím ho tak silně, jak jen můžu. Překvapeně o pár kroků ustoupí.

„Co to kurva-“ vykřikne na mě, pusu nevěřícně otevřenou.

„Omlouvám se,“ řeknu rychle a popadnu kabát. „Není to tvoje chyba, přísahám.“

A než stačí cokoliv říct, vyběhnu z pokoje. Chytnu taxi a jedu domů, je mi špatně z alkoholu a cítím se mizerně. Moje závislost se nedá vyléčit, nejde uhasit mou žízeň. I když jsem opilá, nechci, aby se mě dotýkal jiný muž.