TM - 24. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Dalších dvacet čtyři hodin mám jako v mlze. Po té, co se dostanu na nohy, jsem dezorientovaná, hlava mi třeští a cítím se jako jedna velká modřina. V uších mi hučí a všechno vypadá vzdáleně. Musela jsem při tom výbuchu omdlít, ale nejsem si jistá. Když můžu konečně chodit, oheň, který pohltil budovu, už dohořívá.

Napůl omráčená vyšplhám nahoru na kopec a začnu prohledávat zbytky skladiště. Občas najdu něco, co vypadá jako spálená končetina, a párkrát narazím na celé tělo, kterému chybí jen hlava nebo noha. Vím o těch nálezech, ale nemůžu je zcela zpracovat. Cítím se vzdálená, jako bych tu nebyla. Nic se mě nedotýká. Nic mě nezajímá. Dokonce i fyzický pocit je potlačen šokem.

Hledám ho hodiny. Když přestanu, slunce je vysoko na obloze a já jsem celá zpocená.

Nemám jinou možnost, než čelit pravdě.

Nikdo nepřežil. Je to jednoduché.

Měla bych brečet. Měla bych křičet. Měla bych něco cítit. Ale necítím. Jen se cítím prázdně. Odejdu ze skladiště, nevím, kam jdu a je mi to jedno. Jsem schopná jen dávat jednu nohu před druhou. Když se začne stmívat, dojdu k několika malým domkům ze dřeva a lepenky. Proudí tudy mělká říčka, ve které zahlédnu několik žen prát.

Jejich šokované pohledy jsou to poslední, co si pamatuju předtím, než pár metrů před nimi omdlím.

***

„Slečno Lestonová, mohla byste mi zodpovědět pár otázek? Jsem agent Wilson z FBI a tohle je agent Bosovsky.“

Vzhlédnu k baculatému muži středního věku, který stojí vedle mé postele. Není takový, jaké jsem si představovala agenty FBI. Jeho obličej je kulatý, skoro andělský, s narůžovělými tvářemi a modrýma očima. Kdyby si agent Wilson oblékl červenou čepici a nasadil bílé vousy, byl by skvělý Santa Claus. Naproti tomu jeho kolega – agent Bosovsky – je příšerně hubený s hlubokými vráskami. Poslední dva dny se zotavuji v nemocnici v Bangkoku. Evidentně některá z žen u té říčky uvědomila místní úřady o dívce, která zabloudila do jejich vesnice. Nejasně si vzpomínám, že mě vyslýchali, ale pochybuju, že dávalo smysl, co jsem říkala. Každopádně rozuměli natolik, že informovali americkou ambasádu mým jménem a američtí úředníci mě odtamtud odvezli.

„Vaši rodiče jsou na cestě,“ řekne agent Bosovsky, když na něj dál zírám bez jediného slova. „Jejich letadlo přistane za několik hodin.“

Mrknu, jeho slova nějakým způsobem prolomily vrstvu ledu, kterou jsem se od výbuchu izolovala. „Mí rodiče?“ dostanu ze sebe, hrdlo mám najednou oteklé.

Vysoký agent přikývne. „Ano, slečno Lestonová. Včera jsme je informovali a dostali je na nejbližší let do Bangkoku. Chtěli s vámi mluvit, ale byla jste pod sedativy.“

Zpracovávám tu informaci. Doktoři už mi říkali, že mám lehký otřes mozku zároveň s popáleninami třetího stupně a tržnými ranami na nohou. Kromě toho byli překvapeni mým zdravím – i přes dehydrataci, nedávnou operaci a několik modřin. Stejně mě ale museli uspat, abych si odpočala.

„Myslíte, že byste nám mohla zodpovědět několik otázek, než Vaši rodiče dorazí?“ Zeptá se agent Wilson, když zůstávám zticha.

Skoro nepozorovatelně přikývnu a on si přitáhne židli. Agent Bosovsky udělá to samé.

„Slečno Lestonová, loni v červnu jste byla unesena,“ začne agent Wilson, výraz v jeho tváři je vlídný a chápající. „Můžete nám o Vašem únosu něco říct?“

Na chvíli zaváhám. Chci jim o Julianovi říct? A pak si vzpomenu, že je mrtvý a na ničem nezáleží. Na vteřinu je ta bolest tak hrozná, že zapomenu dýchat, ale pak se zase uzavřu do ledové bubliny. „Jistě,“ odpovím. „Co byste chtěli vědět?“

„Znáte jeho jméno?“

„Julian Esguerra. On je-“ ztěžka polknu, „-byl dealer přes zbraně.“

Agentovi FBI se rozšíří oči. „Dealer přes zbraně?“

Přikývnu a řeknu jim vše, co vím o Julianově organizaci. Agent Bosovsky si píše poznámky, jak rychle jen může, zatímco agent Wilson se dál vyptává na Julianovy aktivity a na teroristy, kteří mě od něho unesli. Zdají se zklamaní, když jim řeknu, že je mrtvý – a že vím tak málo – tak jim vysvětlím, že jsem celou tu dobu byla držena na ostrově.

„Držel Vás tam celých patnáct měsíců?“ zeptá se agent Bosovsky, vráska na čele se mu prohloubí. „Jen Vás a tu ženu, Beth?“

„Ano.“

Agenti si vymění pohledy. Dívám se na ně a vím, co si myslí. Chudák holka, držená jako zvíře v kleci kriminálníkem. Taky jsem se tak cítila, ale už ne. Teď bych udělala cokoliv, abych vrátila čas a vrátila se do Julianova zajetí.

Agent Wilson se otočí směrem ke mně a odkašle si. „Slečno Lestonová, máme sexuálního poradce, se kterým si můžete odpoledne promluvit. Je velmi dobrá-“

„Není třeba,“ přeruším ho. „Jsem v pořádku.“

A je to tak. Necítím se jako oběť nebo zneužívaná. Jen se cítím prázdně.

Po několika dalších otázkách mě nechají o samotě. Neřeknu jim žádné detaily o mém vztahu s Julianem, ale myslím, že podstatu věci ví.

Jako další za mnou přijde specialista přes skici a já mu popíšu Juliana. Pobaveně se na mě dívá, když opravuju jeho črty. „Ne, jeho obočí je trošku silnější, rovnější… Vlasy má trochu víc vlnité, ano, takhle…“

Má problémy s Julianovými ústy. Je těžké popsat jejich krásu, ďábelský a andělský úsměv na nich. „Horní ret udělejte o něco plnější… Ne, to je příliš – měl by být trochu víc smyslnější, až krásný…“

Konečně je hotovo a z papíru na mě zírá Julianova podobizna. Znovu mnou projede bolest, ale prázdnota mě přijde hned zachránit, jako předtím.

„Je to hezký člověk,“ okomentuje to specialista, prohlížející si svou práci. „Takového muže každý den nepotkáte.“

Sevřu pevně ruce, nehty se mi zaryjí do kůže. „Ne, to ne.“

Další osoba, která za mnou přijde, je sexuální poradkyně, kterou zmínili předtím. Je to lehce oplácaná brunetka, která vypadá na čtyřicet, ale něco na ní mi připomene Beth.

„Já jsem Diane,“ představí se a přišoupne si židli. „Můžu ti říkat Nora?“

„To je v pohodě,“ řeknu vlídně. Nechci s touhle ženou mluvit, ale odhodlaný výraz v její tváři mi říká, že nemá v plánu odejít, dokud tak neudělám. „Noro, můžeš mi povyprávět o svém pobytu na ostrově?“ zeptá se a podívá se mi do očí.

„Co chcete vědět?“

„Cokoliv ti přijde příjemné, mně řekni.“

Chvíli nad tím přemýšlím. Pravdou je, že mi není příjemné říct cokoliv. Jak můžu popsat, jak jsem se s Julianem cítila? Jak můžu popsat vrcholy a pády našeho neortodoxního vztahu? Vím, co si bude myslet – že jsem padlá na hlavu, když jsem se do něj zamilovala. Že mé city nejsou skutečné, ale jsou vedlejším produktem mého zajetí. A nejspíš by měla pravdu – ale na tom už nezáleží. Něco je dobré a něco špatné, a pak tu je něco, co jsme měli spolu s Julianem. Nic a nikdo nevyplní tu prázdnotu ve mně. Ani milion sezení nezajistí, že ta bolest zmizí.

Zdvořile se na Diane usměju. „Omlouvám se,“ řeknu tiše. „Raději bych teď nemluvila.“

Přikývne, nevypadá překvapeně. „Chápu. Často, jako oběti, viníme sami sebe z toho, co se stalo. Myslíme, že jsme udělali něco, co způsobilo, že se to stalo zrovna nám.“

„To si nemyslím,“ řeknu. Dobře, možná jsem si s touhle myšlenkou dřív pohrávala, ale když jsem Juliana poznala, můj názor se změnil. Byl to muž, který si jednoduše vzal, co chtěl – a on chtěl mě.

„Chápu,“ řekne rozpačitě. Pak se jí obočí zase narovná, jakoby vyřešila nějakou hádanku. „Byl to dobře vypadající muž, že ano?“ pronese a pozorně se na mě dívá.

Tiše se na ni také dívám, neochotná cokoliv přiznat. Nemůžu teď mluvit o svých pocitech, ne, pokud chci udržet tu ledovou zeď, která mě drží příčetnou.

Chvíli se na mě dívá, pak vstane a podá mi kartu. „Až budeš připravená si promluvit, Noro, zavolej mi, prosím,“ řekne tiše. „Nemůžeš to v sobě držet. Nakonec tě to pohltí-“

„Dobře, zavolám Vám,“ přeruším ji, vezmu si vizitku a položím ji vedle na stolek. Lžu a jsem si jistá, že to poznala. Zvedne koutky v náznaku úsměvu a pak odejde, konečně mě nechá samotnou s mými myšlenkami.

***

K příjezdu rodičů trvám na tom, že vstanu a obleču se do normálního oblečení. Nechci, aby mě viděli ležet v nemocniční posteli. Jsem si jistá, že už si užili dost starostí o mě a poslední věc, kterou chci, je jim ještě přidat další důvod. Jedna ze sester mi dá džíny a tričko, které si vděčně obleču. Sedí mi dobře. Sestřička je malá Thajka a jsme téměř stejné postavy. Je zvláštní mít na sobě znovu tenhle typ oblečení. Zvykla jsem si na letní šaty, takže džíny jsou teď na mé kůži nezvykle drsné a těžké. Neobuju si žádné boty, protože se mé nohy neustále uzdravují z popálenin, jak jsem chodila po spáleninách skladiště.

Když mí rodiče konečně dorazí, sedím na židli a čekám na ně. První vejde máma. Její tvář se rozzáří okamžitě, jak mě uvidí a spěchá přes místnost ke mně, slzy jí stékají po tvářích. Táta je za ní a hned, jak mě oba obejmou, mluví jeden přes druhého a třesou se radostí. Široce se usmívám, oplácím jim objetí a dělám, co je v mých silách, abych je ujistila, že jsem v pořádku, že nemám žádné vážné zranění a nemusejí si dělat starosti. Ale nebrečím. Nemůžu. Všechno se zdá vzdálené a dokonce i mí rodiče se zdají víc jako vzpomínky, než skuteční lidé. Přesto se musím snažit chovat normálně; už jsem jim způsobila dost stresu. Po chvíli se uklidní a posadí se, abychom si mohli popovídat.

„Kontaktoval vás, že ano?“ zeptám se, když si vzpomenu na Julianův slib. „Řekl vám, že jsem naživu.“

Táta přikývne, obličej ztuhne. „Pár týdnů po tvém zmizení nám někdo vložil peníze na účet,“ řekne tiše. „Ve výši milionu dolarů z nevystopovatelného účtu. Mysleli jsme, že jsme vyhráli v loterii.“

Spadne mi brada. „Cože?“ Julian dal mým rodičům peníze?

„V tu samou dobu jsme dostali email,“ pokračuje táta, hlas se mu třese. „Předmět byl: ‚S láskou od vaší dcery‘. Byla tam tvoje fotka. Ležela jsi na pláži, četla sis. Vypadala jsi tak krásně, tak klidně…“ Polkne. „Psalo se tam, že se ti daří dobře a že jsi s někým, kdo se o tebe postará – a že máme ty peníze použít na zaplacení hypotéky. Také se tam psalo, že jestli s tou informací půjdeme na policii, vystavíme se nebezpečí.“

Zmateně se na něj dívám, snažím si představit, co si museli myslet. Milion dolarů…

„Nevěděli jsme, co dělat,“ řekne máma, ruce úzkostlivě tlačí k sobě. „Mysleli jsme, že bude dobré začít s vyšetřováním, ale zároveň jsme tě nechtěli nějak ohrozit, ať už jsi byla kdekoliv…“

„Co jste tedy udělali?“ zeptám se překvapeně? Agenti FBI neříkali nic o milionu dolarů, takže s nimi rodiče o tom nemluvili. Zároveň ale nemůžu uvěřit, že si rodiče vzali peníze a nezajímali se o to dál.

„Za peníze jsme najali tým soukromých vyšetřovatelů,“ vysvětlí táta. „Ty nejlepší, které jsme našli. Byli schopni vystopovat bankovní účet na Kajmanské ostrovy, ale pak už žádné stopy.“ Odmlčí se, podívá se na mě. „Použili jsme ty peníze, abychom tě našli.“

„Co se stalo, zlatíčko?“ zeptá se máma a nahne se ke mně. „Kdo tě unesl? Odkud ty peníze přišly? Kde jsi celou tu dobu byla?“

Usměju se a začnu odpovídat na jejich otázky. Zároveň je pozoruju, užívám si známých obličejů. Moji rodiče jsou krásný pár, oba jsou zdraví a v dobré kondici. Měli mě, když jim oběma bylo kolem dvaceti, takže jsou stále relativně mladí. Táta má jen malé stopy šedin ve vlasech, i když teď jich je tam o něco víc, než si pamatuju.

„Takže jsi opravdu plavala v oceánu a četla knížky na pláži?“ Máma na mě nevěřícně zírá, když jí popíšu normální den na ostrově.

„Ano.“ Široce se na ni usměju. „Jistým způsobem to bylo jako dlouhá dovolená. A on se o mě staral, jak vám řekl, že bude.“

„Ale proč tě unesl?“ zeptá se táta? „Proč nám tě ukradl?“

Pokrčím rameny, nechci jim vysvětlovat situaci s Marií a Julianovým majetnickým chováním. „Protože to byl takový typ muže, řekla bych,“ odpovím nenuceně. „Protože nemohl normálně randit, kvůli své profesi.“

„Ublížil ti, zlatíčko?“ zeptá se máma, oči plné sympatie. „Byl k tobě zlý?“

„Ne,“ řeknu tiše. „Vůbec ke mně nebyl zlý.“

Nemůžu jim vysvětlovat můj složitý vztah s Julianem, tak se o to ani nesnažím. Místo toho se přenesu k dalším věcem mého zajetí, soustředím se na to dobré. Vyprávím jim o mých ranních rybářských expedicích s Beth a mé znovunalezené vášni k malování. Popíšu jim krásu ostrova, a jak jsem se vrátila k běhání. Během toho se několikrát odmlčím, abych popadla dech. Oba dva na mě zírají se zvláštními výrazy v obličeji.

„Noro, zlatíčko,“ řekne máma nejistě, „jsi… jsi do Juliana zamilovaná?“

Zasměju se, ale zvuk, který ze mě vyjde, je prázdný. „Láska? Ne, jistě, že ne!“ Nevím jistě, proč si to myslí, když jsem se snažila o Julianovi nemluvit. Čím víc o něm přemýšlím, tím víc cítím, že se zeď z ledu kolem mě rozbije, zasype mě.

„Samozřejmě, že ne,“ řekne táta a zkoumavě si mě prohlíží. Vidím na něm, že mi nevěří.

Nějak oba mí rodiče vycítili pravdu – že jsem víc traumatizovaná z mé záchrany, než mého únosu.