TM - 22. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Když o pár hodin později přistáváme, umírám žízní a zoufale potřebuju na záchod. Podívám se na Beth a vidím, že je na tom ještě hůř, oči má prázdné. Z otoku na její tváři je teď ošklivá modřina a na rtech má zaschlou krev. Se spoutanýma rukama se k ní nemůžu natáhnout, abych ji uklidnila svým dotykem. Jakmile se letadlo dotkne země, odepnou nás a vytáhnou nás z letadla se stále spoutanýma rukama před tělem. Šéf k nám přijde, rychle nás pohledem zkontroluje, než nás vede k černému SUV zaparkovanému několik metrů daleko. Vykřikne na muže nějaké rozkazy, čímž pochopím, že naše dobrodružství bude pokračovat. Než nás přinutí nastoupit do auta, promluvím. „Hej,“ řeknu tiše, „musím na záchod.“

Beth po mně hodí vystrašeným pohledem, ale nevšímám si jí, soustředím se na jejich vůdce. Radši umřu, než abych si počůrala kalhoty – nebo můj nemocniční úbor, pokud na tom záleží. Chvíli uvažuje, dívá se na mě, pak ukáže palcem směrem ke křoví. „Jdi, děvko,“ řekne rázně. „Máš jednu minutu.“

Drápu se směrem ke křoví, nevšímám si muže se zbraní, který jde za mnou. Díky bohu se dívá jinam, když si přidřepnu, abych se vyčůrala, obličej mám rudý studem. Koutkem oka sleduju Beth, která o několik metrů dál následuje mého příkladu. Když jsme obě hotové, nastoupíme do dalšího vydýchaného auta. Tentokrát je cesta delší a klikatější, jelikož jedeme něčím, co připomíná džungli. Když dojedeme k nenápadné budově – našemu cíli – jsem propocená a mám strašnou žízeň. Taky mám hlad, ale tahle potřeba, která mě trápí, je druhořadá.

Když vejdeme do budovy, vedou nás směrem k dvěma železným židlím v rohu. Pouta mám rozepnutá, ale než mám čas jásat, ten samý muž, který mě hlídal u čůrání, mi sváže ruce za zády. Pak mi připoutá kotníky k nohám židle a ještě kolem mě obtočí další provaz. Jeho dotek na mém těle je divný, neosobní. Jsem pro něj jen věc, ne žena. Otočím hlavu na stranu, Beth dělají to samé, až na to, že její věznitel si vyžívá v její bolesti a sváže jí nohy silněji. Nevydá ani hlásky, ale obličej ji ještě víc zbělá a silně k sobě tiskne rty. Bezmocně to všechno sleduju, a když nás muž opustí, otočím od ní hlavu a prozkoumávám naše okolí. Zdá se, že můj prvotní odhad byl správný. Jsme uprostřed skladiště s vysokými bednami a kovovými policemi uprostřed místnosti. Teď, když jsme bezpečně svázané, od nás všichni muži odejdou k velkému stolu v jiném rohu.

Beth a já máme konečně soukromí.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se jí, snažím se držet hlas tiše. „Ublížili ti? Než jsem vyšla, myslím…“

Zavrtí hlavou a stiskne k sobě rty pevněji. „Jen mě párkrát uhodili,“ řekne tiše. „Nic to není. Neměla jsi vycházet, Noro. Bylo to hloupé.“

„Stejně by mě našli. Byla to jen otázka času.“ Jsem o tom přesvědčená. „Víš, kdo to je nebo co chtějí?“

„Nejsem si jistá, ale můžu hádat,“ řekne a mne si ruce. „Myslím, že jsou součástí Džihádské teroristické skupiny, o které mi Julian před pár měsíci vyprávěl. Evidentně jsou na něj naštvaní, protože jim neprodal nové zbraně, které vyvinul.“

„Proč ne?“ ptám se zvědavě. „Proč jim je neprodal?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Julian si pečlivě vybírá, když přijde na jeho obchodní partnery. Možná jim dost nevěřil.“

„Takže nás mají jako páku?“

„Jo, myslím, že ano,“ řekne tiše. „Alespoň ty. Někdo na klinice k nim musel patřit, protože věděli, kdo jsi, a co pro Juliana znamenáš. Spala jsem v jedné místnosti dole, když mě našli a okamžitě mě vzali do druhého patra do pokoje, kde jsi měla být. Myslím, že tě chtějí použít jako důvod, aby jim Julian prodal své zbraně.“

Ztěžka se nadechnu. „Chápu.“ Můžu si jen představovat, jací jsou ti muži psychopati, když zabili nevinné civilisty, jen aby svázali Julianovi ruce. Myslí mi běhají příšerné obrázky zmrzačených lidí. S námahou se mi je podaří zatlačit, nechci, aby mě celou pohltila panika.

„Je štěstí, že Julian v tu dobu nebyl v nemocnici,“ řekne Beth, když přeruší mé myšlenky. „Zabili každého, všech šestnáct Julianových mužů, kteří nás chránili.“

Ztěžka polknu. „Šestnáct mužů?“

Beth přikývne. „Měli šílenou přesilu, přišli s asi čtyřiceti muži. Neviděla jsi to nejhorší, protože přišli z druhé strany. Na schodišti byla hromada mužů, ale hodně jich bylo z jejich řad.“

Zírám na ni, snažím se kontrolovat dýchání. Kurva, kurva, kurva. Musí jít o pořádnou zbraň, když obětovali tolik vlastních mužů. Prodá jim je, kdyby nás tím mohl zachránit? Záleží mu na nás s Beth dostatečně? Vím, že chce mě – a že mu na mě záleží – ale nevím, jakou hraji roli, pokud jde o jeho obchody.

Samozřejmě, i když by jim dal, co požadují, není žádná záruka, že nás propustí živé. Pamatuju si, jak mi Julian vyprávěl o Mariině smrti… o tom, jak ji zabili, aby ho potrestali. V Julianově světě mají činy následky. Velmi brutální následky.

„Myslíš, že pro nás přijde?“ zeptám se šeptem Beth. Ironie toho všeho mě neopouští. Teď považuju Juliana za svého potenciálního zachránce, mého rytíře v zářivé zbroji. On je jediný, od koho potřebuju zachránit.

Podívá se na mě, její oči jsou v bledé tváři děsivě tmavé. „Přijde,“ odpoví. „Přijde si pro nás. Jen nevím, jestli na nás bude ještě záležet.“

***

Uplyne několik hodin. Muži nás ignorují, i když se nám někteří občas dívají na nahé nohy, když jim šéf nevěnuje pozornost. Naštěstí je nemocniční úbor neforemný a z tlustého materiálu – nejméně sexy outfit, který si můžete představit. Při pomyšlení na to, že se mě jeden – nebo více – z nich dotýká, mi naskakuje husí kůže. Také nám nedají nic k jídlu ani pití. To není dobré znamení; znamená to, že je jim jedno, jestli žijeme nebo umřeme. Mám takovou žízeň, že jediné, na co myslím, je voda a v žaludku mám pocit prázdna. Nejhorší věc ze všeho je ale studený strach z představ z hororových filmů. Snažím se mluvit s Beth, abych nevyšilovala, ale po našem posledním rozhovoru je zticha a odpovídá jednoslovnými větami. Jako by tu ani hlavou nebyla. Závidím jí. Také bych tak chtěla utéct, ale nemůžu. Aby se tak stalo, potřebuju Juliana a jeho erotické mučení.

Když jsem připravená začít křičet z pocitu marnosti, vstoupí do skladu dva muži. K mému překvapení vypadá jeden jako obchodník; jeho oblek je elegantní a dobře padnoucí, přes rameno má stylovou Strotter tašku. Vypadá relativně mladě, nejspíš na třicet, a v dobré kondici. Je do hladka oholen, s olivovou kůží a lesklými tmavými vlasy, by mohl být na titulce GQ – nebýt skutečnosti, že je nejspíš terorista.

Prohodí několik slov s muži na druhé straně skladiště a pak zamíří ke mně a Beth. Když se přibližuje, všimnu si chladného lesku v jeho očích, a jak se mu rozšíří nosní dírky. Jeho pohled mi připomíná nějakého hada. Potlačím zachvění, když se zastaví několik centimetrů od nás a prohlíží si mě, hlavu ukloněnou na stranu. Také se na něj dívám, srdce mi silně buší do hrudního koše. Objektivně by mohl být považován za hezkého, ale já necítím žádnou přitažlivost. Cítím jen strach. Vlastně se mi uleví; jednu mou část zajímalo, jestli ke mně strach patří – jestli je mi předurčeno, aby po mně toužili muži, kteří mě děsí. Teď chápu, že jde jen o Juliana. Muže přede mnou se bojím a odpuzuje mě – naprosto normální reakce v téhle situaci.

„Jak dlouho znáš Esguerru?“ zeptá se ten muž směrem ke mně. Má britský akcent smíchaný s jiným, exotickým. Při zvuku jeho hlasu zvedne vyděšeně Beth hlavu, je zpátky mezi námi.

Chvíli se s odpovědí zdráhám. „Kolem patnácti měsíců,“ řeknu nakonec. Nemyslím, že prozrazuju něco zásadního.

Nadzvedne obočí. „A to tě celou dobu schovával? Působivé…“

Potlačím nutkání se zasmát. Julian mě doslova držel schovanou na svém ostrově, takže má víc pravdu, než si uvědomuje. Rty se mi mimovolně zkroutí a zahlédnu v jeho obličeji překvapení.

„No, jsi odvážná malá děvka, co?“ řekne pomalu, sleduje mě. „Nebo si myslíš, že je to jen vtip?“

Neodpovím. Co bych měla říct? Ne, nemyslím, že je to vtip. Vím, že mě bude mučit, a že mě nejspíš zabije, než mě vrátí Julianovi. Nějak mi prostě přijde správné neodpovědět. Zkrabatí čelo a já si uvědomím, že jsem ho nějak naštvala. Vypadá jako kobra předtím, než zaútočí. Srdce mi začne prudce bušit a já ztuhnu, připravuju se na výbuch, ale on jen otevře svou tašku a vytáhne iPad. Podívá se dolů, rychle vyťuká nějakou zprávu a pak se podívá zpátky na mě. „Uvidíme, jestli si Esguerra myslí, že je to vtip,“ řekne slabě a zavře tašku. „Pro tvé dobro, holka, doufám, že ne.“

Pak se otočí a odejde pryč, zamíří zpátky ke shromážděným mužům.

***

Navzdory mému strachu a nepohodlí, se mi nějakým způsobem podaří na židli usnout. Mé tělo se stále uzdravuje z operace a já jsem jak fyzicky, tak psychicky vyčerpaná z událostí posledních dní. Vzbudí mě zvuk hlasů. Muž v obleku a malý muž, který mě přivázal k židli, stojí přede mnou a nastavují směrem ke mně kameru. Polknu, sleduju je. V puse mám sucho jako na Sahaře a navzdory době, která uplynula, nemám potřebu jít na záchod. Hádám, že jsem dehydratovaná.

Všimnou si, že jsem vzhůru. Kravaťák – jak se rozhodnu tomu muži říkat – se na mě ušklíbne. „Čas na show. Uvidíme, jak moc chce Esguerra svou malou čubku zpátky.“

Žaludek se mi otočí a podívám se směrem k Beth. Dívá se před sebe, obličej bílý a pohled prázdný. Nevím, jestli spala, ale vypadá ještě víc mimo, než předtím.

Natočí kameru směrem k nám, několikrát zkontrolují úhel a pak se Kravaťák postaví vedle mě. Hned, jak se světlo na kameře rozsvítí, položí mi ruku na hlavu a prudce mě zatáhne za vlasy. „Víš, co chci, Esguerro,“ řekne a dívá se přímo do kamery. „Máš čas do zítřejší půlnoci, abys mi to dal. Když to uděláš, tak té tvé děvce neublížím. Dokonce ti ji vrátím. Pokud ne, no… tak jako tak ti ji vrátím.“ Odmlčí se a ďábelsky se usměje. „Kousek po kousku.“

Dívám se do kamery, do krku mi stoupají žaludeční šťávy. Neublížili mi – zatím – ale cítím z těch mužů násilí. Je to ta samá temnota, která vyzařuje z Juliana. Tihle muži jsou ale jiní. Nepodřizují se společenským pravidlům. Nehrají podle stejných pravidel, jako ostatní.

Kravaťák pustí moje vlasy a přejde k Beth. „Možná o mně pochybuješ, Esguerro,“ řekne, pořád mluví ke kameře. „Možná si myslíš, že to neudělám. No, tady ti ukážu, co se té tvojí děvce stane, pokud nedostanu, co chci. Začneme s tou zrzkou a zítra po půlnoci-“ kývne směrem ke mně, „se přesuneme k ní.“

„Ne!“ zakřičím, když si uvědomím, co má v plánu. „Nedotýkej se jí!“ Snažím se osvobodit, ale provazy mě drží. Není nic, co můžu udělat. Bezmocně se dívám, jak stiskne ruce kolem Bethina krku a začne ji škrtit. „Nedotýkej se jí, kurva! Julian tě za tohle zabije! Zabije tě!“

Kravaťák ignoruje mé výkřiky a vykřikne povel v arabštině. Jiný muž k němu přistoupí a přeřízne Bethininy provazy. Zahlédnu její vyděšený pohled a pak jí hodí na zem. Kravaťák jí tlačí kolenem do zad a zatáhne ji za vlasy tak, že musí zalomit hlavu. Beth bezmocně bubnuje nohama o zem a mé výkřiky jsou hlasitější, když vezme Kravaťák nůž a pomalu jí začne řezat do tváře. Beth vykřikne, zmítá se a já vidím, jak krev stříká všude kolem. Zmlknu, zvedne se mi žaludek, ale on ještě neskončil. Jako další je na řadě její druhá tvář, pak jí odřízne kus masa z ramene. Její bolestivý křik se ozývá celým skladištěm a já k němu přidávám svůj hysterický pláč. Cítím její bolest, jako by byla moje, a nedá se to zvládnout. „Nech ji být!“ křičím. „Ty zasranej zkurvysyne! Nech ji být!“

Nenechá, samozřejmě. Pokračuje dál v řezání, v tmavých očích se mu blýská nadšení. Uvědomím si, že si to užívá. Nedělá to kvůli kameře. Beth pomalu přestává bojovat, její křik se přemění ve vzlykání. Krev je všude. Beth se v ní doslova topí. Nevím, jak během toho zvládá být při smyslech. Přede mnou se objeví černé tečky a cítím, jako by na mě padala zeď. Hrudní koš se mi stáhne a plíce se dožadují vzduchu. Z ničeho nic s sebou Bethino tělo škubne a než ztichne, vydá ze sebe podivný zvuk. Jediné, co teď slyším, je můj těžký dech. Beth leží nehnutě v kaluži krve, z krku jí stříká další. Kravaťák vstane, otře si nůž o kalhoty a otočí se ke kameře. „Tohle byla jen rychlá ukázka, Esguerro,“ řekne a usměje se. „Nechtěl jsem to protahovat, když vím, že potřebuješ čas na to, abys mi dodal, co žádám. Samozřejmě, pokud to nedostanu, pak další představení bude mnohem, mnohem delší.“ Pomalu se vydá směrem ke mně, krvavýma rukama mi přejede po tváři. „Ta tvoje malá čubka je tak hezká, že možná nechám své muže, aby si s ní nejdřív pohráli, než začnu…“

Tentokrát se kontrolovat nezvládnu. Zvratky mi vystoupají do krku a sotva stihnu otočit hlavu, než vyhodím obsah svého žaludku na zem.