TD - 4. kapitola

Překlad: Marťa

„Brooklyn, tady Jason Monroe. Samozřejmě musíme nějaké věci probrat, takže ti nechám číslo na svoji asistentku a můžeš všechno zkoordinovat s ní. Potom, co jsi odešla z jednání jsem mluvil s panem Danielsem o případném plánu B. Žádný takový neexistuje.  Budeme spolu muset pracovat, takže se ozvi Sandy na číslo 555-9010.“

Tím zpráva skončila. Žádné sbohem ani mrzí mě náš drsný začátek. Taky si zablokoval číslo, abych mu nemohla zavolat zpátky a říct mu, jak je drzý. Zůstala mi jenom Sandy, jeho asistentka.

Poté, co jsem Jerrymu napsala zprávu, aby pro mě přijel dřív, vytočila jsem Sandyino číslo a řekla jsem si, že si vybiju hněv na ní. Jestli s ním pracuje každý den, nejspíš ho nenávidí stejně, jako já. Možná bych jí mohla nabídnout novou práci.

„Dobrý den, u telefonu Sandy.“

„Ahoj, Sandy. Tady Brooklyn Heartová.“

„No nekecej!“ Zaječela tak hlasitě, až jsem si musela telefon držet na délku paže ze strachu, že by mi mohly prasknout bubínky.

Trapné „uhm“ a smích byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla.

„Bože, omlouvám se. Člověk by si myslel, že si na mluvení s celebritami zvyknu, ale ty jsi Brooklyn Heartová. Páni. To je šílené.“

Usmála jsem se jejímu vzrušení. Alespoň Jasonova asistentka mě má ráda.

„Dobře,“ řekla a slyšitelně se nadechla. „Už jsem v pořádku.“ Další dva hluboké nádechy a pak konečně pokračovala. „Předpokládám, že voláš, aby ses nějak domluvila na tom duetu, na kterém budete s Jasonem pracovat.“

Už jsem se chystala jí odpovědět, když jsem uviděla Jerryho, jak s autem zastavuje před kavárnou. „Ano, je to tak,“ řekla jsem Sandy, když jsem opustila kavárnu se skloněnou hlavou tak, abych použila blonďaté vlasy, jako oponu, chránící mě před číhajícími objektivy. Přes telefonní linku jsem slyšela šustění papíru, a pak Sandy znovu promluvila.

Samozřejmě. Napadlo mě, jestli si Jason sám oblékl své kalhoty.

„No, Sandy, je tu jen jeden menší problém,“ řekla jsem sladkým tónem. Věděla jsem, že jí dostávám do ošemetné situace, ale její šéf je, tak jako tak, debil.

Chtělo to ještě trochu sladkého přemlouvání a lístků na můj další koncert, ale nakonec mi dala jeho číslo. Byla bych Jasonovi zavolala hned, ale měla jsem schůzku s parfumérií, která mi měla vyrobit vlastní vůni a hned potom jsem se měla zastavit u krejčího. Nakonec jsem se do svého bytu dostala v šest hodin odpoledne, takže jsem mohla čelit Jasonovi v soukromí svých čtyř stěn.

Když jsem vešla do budovy, za pultem stála mladá recepční, která mě uvítala malý mávnutím. Byla to mladá dívka, než víc, než pětadvacetiletá, s jednoduchým, pevným drdolem na krku. Když mluvila, oči jí těkaly po místnosti, jako by chtěla zjistit, jestli jsme samy a nikdo jiný neuslyší, co mi chce říct.

„Slečno Heartová, o situaci z dřívějška bylo postaráno,“ řekla šeptem a pokračovala. „Pán odešel krátce po vás a na cestu jsme mu vaším jménem předali ovocný koš.“

Oh dobře, zřejmě když máte sex s Brooklyn Heartovou, odejdete s ovocným košem. Jaký krásný zážitek.

„Mockrát vám děkuji,“ řekla jsem a snažila jsem se, při cestě k výtahu, neschoulit do klubíčka. To byl důvod, proč nemám sex. Nestojí to, za tu námahu. Už nikdy nebudu svému vibrátoru kupovat koš s ovocem.

Jakmile jsem dorazila do bytu, přitiskla jsem se zády na dveře a prohlédla si obývací pokoj. Byl nádherný, se vším tím bílým a krémovým plyšovým nábytkem a jasně modrými tapetami na stěnách. Věděla jsem, že tu nebudu žít navěky, ale byla jsem tu doma už třetí rok a ve světě, který kolem mě pulzuje, jsem potřebovala mít svou malou svatyni.“

„Jak je, ségra?“ Zavolala z kuchyně Cammie, když zabouchla dveře lednice. No, toliko ke svatyni.

„Co tady děláš? Myslela jsem, že máš hodinu?“ Zeptala jsem se, upustila svou kabelku na stolek u dveří a skopla boty z nohou.

Když jsem se přiblížila, uvědomila jsem si, že má Cammie na talíři humus, pitu, mrkev a celer. Bylo tam dost jídla pro pět lidí.

„Jo, to bylo před čtyřmi hodinami,“ odpověděla. Aha, pravda.

Cammie žila na koleji, ale kdykoliv se mohla dostat pryč, zůstávala v mém bytě – což bylo v poslední době stále častěji. Věděla jsem, že cítí tlak z přechodu ze studentky, na zaměstnance na plný úvazek, což nastane během několika nadcházejících měsíců. Asi chtěla být někde, kde cítila stálost a bezpečí. A taky žila z mého jídla.

„Dej mi taky,“ řekla jsem a klesla na pohovku. „Nejedla jsem celý den.“

„Protože jsi vykuchávala modela, zatímco spal?“ Řekla Cammie, když si nabírala mrkev a namáčela si jí v humusu.

„Ano,“ připustila jsem rozpačitě.

„Chudák Jorge,“ prohlásila s uličnickým úsměvem.

Smála jsem se. „Nedělej si o Jorgeho starosti. Dostal tolik ovoce, že ho bude jíst rok.“

„Co to má znamenat? Je ovoce slang pro anál nebo tak něco?“

Vyplivla jsem kousek pity z pusy a ten přistál se žuchnutím na mém nedotčeném koberci.

„Cammie! Ježísi.“

To jí rozesmálo ještě víc. Myslím, že chtěla, abych z ní dostala infarkt.

„Uklidni se,“ řekla Cammie. „Já vím, že ty, a chlapec od spodního prádla, jste tak daleko nezašli. Jen bych si přála, aby byl pod tím prádlem větší.“

„To jen… měla jsi někdy sex s brazilským modelem spodního prádla a myslela si, opravdu sis myslela, že to bude lepší?“

„Tak to nemůžu posoudit.“

Smála jsem se jejímu suchému odseknutí.

„Dobře, bylo to hrozné. Žádné chvění, žádné ohňostroje a rozhodně žádný šťastný konec.“

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně vážně.“ Pokrčila jsem rameny. „Dostanu se přes to. Od této chvíle budu myslet jen na věci, které s mou vagínou nesouvisí.“

„Jo, mohla bys tam ukládat své příjmy,“ vtipkovala Cammie.

Natáhla jsem ruku, abych jí zastavila, než se na tohle téma rozmluví víc. Ráda bych, aby mi moje ranní káva zůstala v žaludku, moc děkuji.

„Když si zavolám, budeš mlčet nebo se mám zase zamknout v koupelně?“

Pokrčila rameny. „Nechápu, v čem je takový problém. Volala jsi s Channingem Tatumem a já jen dělala v pozadí sexuální zvuky. Vážně, jak jsem tomu mohla odolat?“

Střelila jsem po ní prázdným pohledem, tak zvedla obranně ruce nahoru. „Hele, půjdu si pro svůj laptop a udělám si nějakou práci, než si vyřídíš ten svůj super důležitý hovor.“ Ano, použila uvozovky ve slovech super-důležitý.

„Dobře,“ řekla jsem, zhluboka se nadechla a sáhla po telefonu na stolku. Čím dřív Jasonovi zavolám, tím dřív se můžeme pokročit a začít pracovat na tom pitomém projektu.

Prsty se mi třásly tím nejotravnějším způsobem, jak jsem listovala v seznamu kontaktů a snažila se najít M, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Káva mě vždy znervózní.

Jason Monroe. Tady byl.

Měla jsem náhlé nutkání přidat si k jeho kontaktu obrázek ďábla, který se ukáže pokaždé, když mi zavolá, ale pak jsem si vzpomněla, že by to stejně byla jen ztráta času.

„Chystáš se volat nebo jen zírat na displej, jako podivínka?“ Řekla Cammie, která sebou plácla vedle mě se svým MacBookem.

„Ach, já se jen ujišťovala, že vím, o čem chci mluvit, než vytočím číslo,“ odpověděla jsem, abych bránila svou nešikovnost.

Odpověděla jen pochybovačné „hmm“. Trefila jsem se na správné místo a vytočila hovor. Přidržela jsem si telefon u ucha. Jedno… dvě… tři zazvonění trvalo, než hovor přijal.

„Jason.“

Takhle odpověděl. Co jsem s tím měla dělat? Říct jeho jméno zpátky?

„Hm, Jasone, tady je Brooklyn.“

„Brooklyn kdo?“

Oh, no tak. Kolik lidí, pojmenovaných po čtvrti v New Yorku, zná? „Heartová,“ odpověděla jsem ostře.

„Jak ses dostala k mému číslu?“

Cammie se vedle mě ušklíbla a já si v ten okamžik uvědomila, že se ta malá potvora přitiskla uchem z druhé strany k mému telefonu. No, ušetřím si námahu jí říkat, jak je drzá, a počkám s tím, až dokud nezavěsím.

„Záleží na tom? Musíme si promluvit o tom, jak pojmeme nás duet.“

Povzdechl si. „Už bylo rozhodnuto. Jedeme na můj ranč v Montaně, kde píseň napíšeme a nahrajeme. Pokud nemůžeš jet, napíšu píseň sám a ty se jí můžeš naučit před vystoupením. Jsem si jistý, že si toho dokonale schopná.“

Co mu kdo strčil do zadku, že je takový?

„Páni. Ty jsi pravděpodobně ten největší osloprd, jakého jsem kdy potkala.“

Zasmál se tomu. Ten parchant se skutečně zasmál. „Osloprd není slovo, a pokud bys chtěla taková slova navrhnout do naší písně, byl bych raději, kdyby ses v Montaně vůbec neobjevovala.“

Cammie mě štípla do nohy a já věděla, že je stejně naštvaná, jako jsem byla já.

„Poslouchej, ty „pane Boží dare hudby“, napíšeme ten duet společně, a bude to úžasná píseň. Předvedeme jí na jevišti a pak už spolu nikdy nemusíme promluvit. Jak ti to zní?“

„Už se nemůžu dočkat,“ protáhl ta slova takovým způsobem, který měl vliv na můj žaludek, a to takový, že probudil mé libido, jako už dlouho nikdo.

Zavěsila jsem dřív, než mohl říct cokoliv jiného, s Cammie jsme se na sebe mlčky podívaly a já měla pocit, že uběhly alespoň dvě hodiny.

„No, myslím, že jedeš do Montany.“