TBZ - 16. kapitola

Překlad: Lucie

Když jsem se probudila, v místnosti byla tma, kromě malé lampičky na nočním stolku. Everett si zavazoval tkaničky v křesle naproti posteli. Všimla jsem si, že jeho ruce byly bez obvazů, jeho klouby vypadaly ještě hůř než včera v noci.

Vzhlédl od zavazování tkaniček, čerstvě umyté vlasy mu padaly do čela. "Budeš brzy připravená?" V jeho hlase chyběla obvyklá vřelost. Pryč byla i jeho hravost. Něco ve spánku ho změnilo.

"Jo," zachraptěla jsem a vylezla z postele. Byla jsem úplně nahá. Everett vstal a šel do koupelny. "Kolik je hodin?"

"Tady," řekl, když po mě hodil moje oblečení. Neobratně jsem ho chytila a podívala se na svazek ve svých rukou. "Jsou čtyři," řekl, když vyšel z koupelny a naznačil mi, abych šla dovnitř. Byla mi zima, ale nebylo to z nedostatku oblečení. Everett byl úplně jiný člověk.

"Čtyři?" Řekla jsem nahlas. Tak brzy. Sebevědomě jsem popadla kufr, otočila se s ním do koupelny a zavřela jsem za sebou dveře. Podívala jsem se na svůj odraz. Moje vlasy byly v divokém nepořádku, oči jsem měla dokořán. Pravděpodobně to bylo šokem. Everett se ke mně nikdy nechoval takhle chladně.

Dala jsem si rychlou sprchu a usušila se malým ručníkem.

Když jsem se oblékala, všimla jsem si malé tašky s kosmetikou, kterou jsem si s sebou přinesla. Kousla jsem se do rtu, když jsem se rozhodla, co udělám.

Když jsem vyšla z koupelny, měla jsem na sobě šortky a tílko, obojí bylo mnohem více odhalující, než jsem byla zvyklá. Měla jsem na sobě make-up, nebylo ho mnoho, ale dost natolik, aby bylo poznat, že nějaký mám. Nechala jsem si rozpuštěné vlasy. Pokaždé, když se mokrý pramen vlasů dotkl mé pokožky, jsem se zatřásla.

Everett se na mě sotva podíval. "Připravená?" Zeptal se, ale pohled měl zaměřený na svůj telefon.

"Um. Ano."

"Skvěle," řekl bez špetky citu, po cestě ven popadl obě naše zavazadla, aniž by mi ukázal svůj obvyklý úsměv,, nebo utrousil sarkastický komentář.

Něco malého prasklo uvnitř mé hrudi. Bylo to, jako kdybych objevila novou emoci, kterou jsem nikdy předtím necítila.

Byla to neopětovaná touha. A byla to ta nejosamělejší emoce, co jsem kdy cítila.

***

Začínala jsem bláznit. Everett vypnul hudbu, prsty měl po celou dobu položené na volantu. Všechny věci, které mě na něm předtím rozčilovaly, mi najednou nevysvětlitelně chyběly, což mě rozčilovalo ještě víc.

Stále měl na sobě svoje sluneční brýle, i když se zdálo, že chrání jeho oči před mým pohledem víc, než před sluncem. Neřekl ani slovo od doby, co jsme nastoupili do auta. Nevychutnávala jsem si tu osamělost, nedávala jsem přednost mlčení před rozhovorem, cítila jsem škálu emocí od smutku po hněv. Smutek a touha převládaly nejvíce. Snažila jsem si představil, co jsem udělala špatně, ale nemohla jsem na nic přijít.

Na jeho místě bylo něco, co jsem poznala až příliš dobře: lhostejnost. Lhostejný Everett byl děsivý. Najednou jsem si něco přála, cokoliv. Aby mi Everett řekl, že jsem deset pod nulou, nebo pět pod nulou, nebo cokoliv jiného, pro co by se rozhodl. Mohl říct i něco nevhodného. Brala bych radši hrubého Everetta než tohohle.

To bylo samo o sobě zjevení, ale něco, pro co jsem se rozhodla vyčlenit, dokud jsem byla schopná analyzovat, proč dávám přednost Everettovi, který ve mě vyvolává dobré pocity, před Everettem, který mě ignoruje.

"Kam jedeme?" Zeptala jsem se nakonec.

"Picketwire Canyonlands." Ani neotočil hlavu mým směrem.

"Kde to je?"

"Na jihu."

No, to šlo opravdu dobře. "Co tam budeme dělat?"

"Jdeme na poznávají prohlídku kaňonem."

"Co je v kaňonu?"

"Věci."

Zaťala jsem čelist. "Dnes se chováš jako pitomec."

"Takový budu i zítra."

"Co máš za problém?"

Everett zabočil k čerpací stanici. "Proč si myslíš, že nějaký mám?" Zeptal, když vystupoval a zabouchl za sebou dveře.

No, vzteklý Everett byl lepší než lhostejný Everett.

***

Everett nalil nový led do chladničky spolu s několika lahvemi vody, z obchodu přinesl i nějaké ovoce a sendviče. Dokončovala jsem tankování, když jsem ho zpozorovala. Popadl opalovací krém a vyndal i několik malých ručníků ze svého kufru.

"Tys je ukradl z hotelu?" Zeptala jsem se trochu nedůvěřivě.

Viděla jsem, jak se mu nepatrně zvedly koutky úst, když se na mě podíval a v rukou držel ručníky. "Ano."

"Naúčtují ti je, víš."

"Tak je nech. Potřebujeme na dnešní cestu ručníky."

"Řekneš mi i něco jiného? Nebo mám i nadále trpět tvoje ticho po zbytek výletu?"

"Je to osmi hodinová cesta, takže jsem si jistý, že nějaký rozhovor proběhne." Položil chladničku na zadní sedadlo a zavřel za sebou dveře, jednu ruku nechal na dveřích, zatímco druhou si promnul čelo.

Moje frustrace rostla. "Proč se chováš tak chladně? Byl jsi v pořádku, dokud jsi neměl tu noční můru." Když jsem dořekla poslední slovo, střelil na mě pohledem.

"Nechci o tom mluvit." Everett otevřel dveře řidiče.

"Nezdá se mi, že bys někdy o něčem chtěl mluvit."

Sledovala jsem ho zavřít dveře, aniž by nastoupil. Obrátil se ke mně. "Ty jsi jedna na mluvení."

"To je slovní hříčka?"

"Ne."

Vrátila jsem hadici na své místo a zavřela víko od hrdla plnicího otvoru na benzín. "Kdo jsi? Lituješ toho, ce se stalo minulou noc? Protože jsi to byl ty, kdo s tím začal." Kousla jsem se do tváře a přála si, abych ty slova mohla vzít zpět.

"Nelituju toho." Konečně mu přes tvář přeběhly nějaké emoce. "Jak bych toho mohl litovat, Parker?"

Opřela jsem se o džíp, jen několik centimetrů od něj. "Proč mi neřekneš, co se děje?"

"Prostě se necítím dobře - klouby mě bolí, hlava mi třeští a ty se na mě díváš, jako na raněné zvíře."

Narovnala jsem se v zádech. "Ne, to nedělám," trvala jsem si na svém. "Jen jsi byl dnes mimořádně pitomcovatý."

"Pitomcovatý? Je to vůbec slovo?" S jeho hlasem se zpátky vracel hravý Everett.

"Jo, to je. Nemůžu lhát, vzpomínáš? Je to proti pravidlům."

Everettovy rty se trochu zvedly.

"Nech mě řídit," řekla jsem a nátáhla ruku pro klíče.

Everett se na mě podíval, jako kdybych byla blázen. "To se nestane."

"Ale no tak," řekla jsem a položila ruku blíž k němu. "Klouby máš oteklé. Nech je, ať si odpočinou. To zvládnu."

Everett se nejdřív podíval na mě a potom na mou ruku. O vteřinu později si mě přitáhl proti sobě. "Mám rád svoje auto."

"Budu opatrná," řekla jsem jemným hlasem. "Prosím."

Everett se na mě ostražitě díval. "Pod jednou podmínkou."

"Dobře," okamžitě jsem souhlasila.

"Polib mě." Já se naklonila, abych mu dala pusu, ale dal mi ruce na ramena, aby mě zastavil. "Počkej. Polib mě, jako bys to tak myslela."

"Jako bych myslela co?"

"Jako bys to tak myslela. To se nedá vysvětlit." Jeho hlas byl trpělivý, díval se na mě a čekal, co budu dělat.

Položila jsem mu ruku na hruď a přes košili jsem cítila, jak mu bilo srdce přímo do mé dlaně. Byla jsem překvapená, jak krásný rytmus to byl, ale potom mě pohltil smutek, protože jsem si uvědomila, že jednoho dne se tento rytmus zastaví. Příliš mnoho, Parker, nadávala jsem si. Umírá. Neromantizuj si to.

Moje ruka se z jeho hrudi přesunula na krk a obalila jsem ji zezadu kolem zátylku. Poškrábala jsem ho spičkami nehtů, až z něj vyšel zvuk plný potěšení. Cítila jsem vibrace v prstech. Druhou rukou jsem se dotkla jeho brady a otřela se palcem o jeho spodní ret. Jeho ústa se pootevřela, uvolnila dech a já jsem toho využila, abych ten dech uloupila, a tak jsem přiblížila své rty k těm jeho.

Jednou rukou mě chytil za bok, zatímco ta druhá putovala do mých vlasů. Jeho rty se otevřely a začal mě hluboce a vášnivě líbat.

Věděla jsem, že nikdy nezapomenu na tento polibek. Uprostřed parkoviště s prachem vířícím všude kolem nás. Jeho prsty se mi zarývaly do boku, zatímco druhou uchopil zadní část mé hlavy, držel mě pevně, tak pevně, že jsem nechtěla, aby mě někdy pustil. Všechny ostatní zvuky kolem nás zmizely a jediné, co jsem mohla cítit, bylo Everettovo tělo proti mému.

Znovu a znovu se odtahoval od mých rtů jenom, aby se k nim mohl zase vrátit, jako by mé rty byly jeho záchranným lanem, jeho kyslíkem.

Odtáhla jsem se a málem upadla. Odkud se to vzalo? Držela jsem si ruku na ústech a vyhýbala se přitom pohledu na Everetta. Nemohla jsem myslet. Zavřela jsem oči a přála si, abych se mohla vypnout, uzavřít se před Everettem.

Odešla jsem směrem k toaletám na čerpací stanici. Málem jsem narazila do dveří a spadla na studenou, špinavou, betonovou podlahu. Zavřela jsem dveře oběma rukama a roztřeseně zajistila zámek. Došla jsem až k umyvadlu pod zrcadlem.

Můj odraz odhalil to, čeho jsem se obávala. Pocity, které ve mně Everett vyvolával, se stávaly něčím víc.

"Do prdele!" Zařvala jsem na prázdnou koupelnu a narazila rukou do umyvadla. Zapnula jsem vodu, umyla si ruce až po lokty a nabírala jsem vodu do dlaní, kterou jsem si polévala obličej pořád dokola.

S mokrým obličejem jsem se podívala znovu do zrcadla. "Co mám dělat?" Řekla jsem nahlas. Tohle jsem nechtěla. Něchtěla jsem tyhle pocity. Ale nebyla jsem připravená vrátit se domů. Pokud něco, byla jsem víc než odhodlaná zůstat na tomto výletě s Everettem. Chtěla jsem, aby si to rozmyslel. Přes moje osobní pocity - které jsem nebyla připravená prozkoumávat - chtěla jsem, aby chtěl žít stejně jako chtěl, abych žila já.

Když jsem se vrátila k autu, Everett seděl na místě spolujezdce a měl zapnutou hudbu. Vzal si ledovou láhev vody z chladiče a přiložil si ji na své klouby.

Když jsem vklouzla na sedadlo řidiče, legračně se na mě na vteřinu podíval. "Co se ti stalo s obličejem?"

Rukou jsem vyletěla k zpětnému zrcátku. Make-up jsem měla rozmazaný kolem očí a po tvářích. Vypadala jsem příšerně.

Za použití palců jsem se snažila dostat pryč to nejhorší, nakonec jsem vzala tílko a utřela do něj zbytek. "Je to tvoje vina," řekla jsem s hlavou pohřbenou do tílka.

"Proč je to moje vina?"

"Udělala jsem si ten make-up pro tebe."

"Proč bys to dělala?"

"Protože," řekla jsem, vyndala obličej z tílka a podívala se na svůj odraz, jestli jsem nezapomněla na nějakou šmouhu. "Jsi byl tak chladný dnes ráno. Chtěla jsem tvou pozornost." Znělo to žalostně a litovala jsem toho, že jsem mu to řekla.

"Musela bys být mrtvá, abys nezachytila mou pozornost, Parker. Sotva jsi přežívala, když jsem si tě poprvé všiml, a to o něčem vypovídá. Tak si představ, jak se cítím právě teď."

"Jak se cítíš?"

"Já nevím, Parker." S těmi slovy jsem se na něj podívala. "Upřímně, nevím."

"Já taky ne," přiznala jsem.