Sizzle - 1. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Thalia

Hrudky nové pohovky mě bolestivě kopaly do zad, když jsem se přesunula do nové polohy; stejně nepohodlné jako první. Nikdy nepochopím, jak mě Callie přesvědčila, abych ho koupila. Nenáviděla jsem ji – od barvy, odporně hnědé; podle designéra, okrově žlutá, přes četné boule a hrboly, kterým jste nemohly uniknout, bez ohledu na to, jak jste na něm seděli. 

Připomínalo mi to starou, rozmlácenou pohovku v zimní zahradě mojí mámy. Kterou jeden můj strýc vytáhl a dal do domu na stromě, který jsme si postavili na vysokých topolech.

Usmála jsem se při té vzpomínce. Moje první poznávací sezení, se stalo na tom stromě, na té pohovce. Ethan. Ethan Rock; školní atlet a největší kretén. Sladce mluvil v domě na stromě s každým úmyslem dostat na třetí metu. Ukončila jsem to mým kolenem do jeho harampádí, když na mě můj otec křičel z paty stromu; tak že z nás vyděsil hovno. Ethan, samozřejmě na mě už nikdy nepromluvil, ale i tak je to vzpomínka.

„Thalie, čemu ses sakra zubila?“

„Ethan Rock,“ odpověděla jsem mé spolubydlící Callie, která přerušila mé vzpomínky.

„Hm, nemyslím si, že ho znám. Budeš jíst ty boloňské špagety?“

Otočila jsem hlavu a podívala se na ni a vyprskla smíchy. 

„Zbyla nějaká v pánvi?“ Zdálo se, že jí zástěra má na sobě sakra hodně červené omáčky.

Callie byla nejhorší kuchař na světě, a vždy trvala na tom, že další jídlo, které uvařila, je lepší, než to předchozí. 

Nikdy to tak nebylo.

„Ha, legrační.“

„Už je to hotový?“

„Za deset minut,“ řekla, než se otočila zpátky do malé, stísněné kuchyně.

„Dobře.“ Doufala jsem, že nebudu litovat toho, že budu jíst, to co udělala.

S Callie jsem se potkala během několika prvních týdnů od zahájení našeho prváku na vysoké škole, a to při studiu anglické literatury – kousek před třemi lety. 

Po letních prázdninách jsme se vrátily jako seniorky. Nemohly jsme se dočkat, až se budem naparovat kolem kampusu. Do prdele, z koho jsem si dělala srandu?

Nemohly jsme se dočkat, až absolvujeme a konečně vykročíme do reálného světa. Měly jsme to všechno naplánované, nebo alespoň Callie měla. Neměla jsem ponětí o tom, kam jsem chtěla jít, nebo to, co bych chtěla dělat, ale myslela jsem si, že když budu mít titul z angličtiny, otevře mi to další dveře, když jsem o tom tak přemýšlela.

Všechno, co jsem věděla, bylo, že až v příštím roce absolvuju, domů nepůjdu. Otřásla jsem se při té myšlence.

Když jsem byla doma, oba mí rodiče ke mně chovali jako dítěti, po deváté večer, zákaz vycházení. Povzdechla jsem si při myšlence na ně. 

Bylo mi dvacet jedna a chtěla jsem být, jako většina jednadvacetiletých; mít možnost užít si, než úplně zblbnu z práce a dalších povinností.

Všude tam, kde skončím, vím, že to bude s Callie, i když v té myšlence jsem si uvědomila, že se budu muset naučit vařit, kdybychom nechtěly přežívat na donášce, nebo zemřít z otravy jídlem.

Přinutila jsem svou kostru vstát z pohovky a šla jsem, krátkou vzdálenost do koupelny, která byla tak malá jako kuchyň. 

V těsném prostoru bych se mohla dotknout WC, umyvadla a sprchového koutu a cítit se při tom stísněně. Byl ta to místnost, sotva o velikosti dřezu na umývání po večeři.

Nájemné bylo levné, takže si myslím, že bych si neměla příliš moc stěžovat. Rodiče mi dávali měsíční příspěvek, který pokrýval nájemné, účty a jídlo. Dokonce mi i nějaké peníze zbývaly, které jsem si ukládala na horší časy, nebo až dokončím školu, spolu s penězi z mého částečného úvazku.

Povzdechla jsem si a otočila kohoutkem, stříkajíc si studenou vodu na tvář. 

Zelené oči mi vrátily můj pohled v zrcadle. Zasténala jsem, když jsem si uvědomila, že moje tmavé kudrnaté vlasy, které byly zajištěny v drdolu v zadní části hlavy, se uvolnily. 

Zbloudilé vlasy se držely po celé hlavě v nepořádku. Stáhla jsem ručník z držáku a usušila se obličej, s extra švihem nad mým pihovatým nosem, v naději, že jedna nebo dvě pihy uvíznou na ručníku. 

Nenáviděla jsem pihy! 

Můj červený kartáč na vlasy byl v nádobě na okraji vany, a tak jsem ho rychle vzala, odstranila drdol z mých vlasů a přejela přes ně kartáčem, a rozhodla se, nechat je viset kolem ramen.

Osvěžená jsem šla do kuchyně a posadila se k našemu stolu pro dvě osoby, zatímco Callie dávala omáčku na těstoviny.

Položila přede mnou talíř a já nemohla udržet úšklebek nad ostrým pachem neznámých koření, který driftoval z talíře. 

Ach jo.

„Thalie, slibuji, že to je… dobré,“ ujišťuje mě mezi sousty. 

„Myslíš to vážně?“

„Dobře, já mám hlad, takže jdu do toho.“ Zvedla jsem vidličku, namotala dlouhé nudle s odkapávající omáčkou a vložila ji váhavě do úst. Chuť praskla na jazyku a k mému překvapení to bylo… jedlé! Překvapeně jsem se podívala na Callie.

„Říkal jsem ti to.“ Ušklíbla se.

„Co se stalo? Proč to chutná dobře“ To je věc mezi nejlepšími přáteli – mohli jste je urazit, aniž by si to brali k srdci. Callie také byla sama k sobě upřímná a věděla, že vařit neumí.

„No, díky za projev důvěry. Pořád jsem ti říkala, že jeden z těchto dnů přijde,“ odpověděla Callie, a mávla vidličkou kolem ve vzduchu.

„Jo, to jsi říkala a sleduj, co děláš s tou vidličkou.“

Zbytek jídla jsme dojedly mlčky, pak jsem nám nalila i sklenku vína, se kterou jsme se přesunuly do obývacího pokoje spolu se zbytkem láhve. 

Pohodlně jsme se usadily na pohovce s nohama na kávovém stolku, konverzace a víno mezi námi teče snadno. Než jsme se nadály, byly jsme na druhé láhvi vína.

„Tak kdo je Ethan Rock?“

Zamračila jsem se na ni. „Trvalo ti to dost dlouho se na to zeptat.“

„Ještě jsi neodpověděla.“

„Ethan Rock byl školní sportovec, neboli školní kretén, který se pokusil dostat na třetí metu v mém domku na stromě. Zarazil to můj táta, když mě začal volat,“ chichotala jsem se. 

„Vrazila jsem mu koleno do jeho harampádí. Skončil válením se po celé podlaze v jeho krátkých šortkách, když jsem se snažila vést rozhovor s tátou, aniž bych se smála. Ethan semnou už znovu nikdy nepromluvil.“

„Ó můj bože. Kolik vám bylo let?“

„Sladkých šestnáct,“ odpověděla jsem, začínajíc pociťovat důsledky vypití téměř dvou láhví vína s Callie.

„Nic sladkého na tom, co málem udělal.“ Propukly jsme ve smích.

Po vyzvednutí sama sebe z podlahy jsem šla do kuchyně pro další víno a dort, který jsem přinesla s sebou domů z práce.

„Tady, dej si se mnou.“ Předala jsem kousek Callie, před usazením zpátky dolů vedle ní.

„Proč jsem nedostala tu práci v obchodě s dorty místo v čistírně?“

„Protože máš pořád chuť na sladké. Nyní jsi hubená; pokud bys vzala práci s dorty, nebyla bys schopná projít dveřmi,“ dobírala jsem si svou trucující kamarádku.

„Myslela jsem, že jsi moje kamarádka.“

„Jsem. To je důvod, proč pracuju v obchodě s dorty a ty ne,“ zasmála jsem se.

Obě jsme nenáviděly naši práci, které jsme považovaly za otrockou práci, i když jsem to měla o něco lepší v prodejně s dorty. Dnes už byl bohužel můj poslední den. 

Obchod s dorty byl na akademické půdě, a byl otevřen pouze během univerzitních semestrů, zatímco čistírny, kde pracovala Callie byla otevřená 24/7, což je ke Calliinině nelibosti, neustále.

„Než budeš příliš opilá na to, abys přemýšlela, chci vědět, co se děje mezi tebou a Liamem… a neříkej mi, že nic.“

Vstřebávala jsem Calliininu otázku. 

Jak bych mohla odpovědět, když jsem ve skutečnosti, neměla jsem tušení? V uplynulých šesti měsících jsme měli několikrát rande a jednou nebo dvakrát zašli do kina, ale něco tam chybělo. 

Upřímně, myslím, že kdybych nebyla tak zaneprázdněna studováním, řekl bych mu něco, o nedostatku podobnosti mezi námi. On mě ani nepolíbil jinak než na tvář. Liam byl dobrý společník a poměrně zábavný, takže proč s ním prostě nechodit jako jeho ‚přítelkyně‘.

Callie na mě zírala s trpělivostí světce. Její dlouhé nohy odpočívaly vedle mých na konferenčním stolku a byla schoulená na pohovce. Oči přivřené líným způsobem; blond vlasy, které spadají do nepořádku, i když takhle vypadá už od rána.

„Liam je dobře vypadající, ale ještě se mi nesnažil dostat do kalhotek; Ani jednou. Políbil mě, tak nějak, ale žádné jiné doteky…“  Zaváhala jsem před tím, než jsem vyhrkla, „Letos v létě s ním jedu domů.“

Callie dusila douškem vína, který právě upila, červená tekutina zbarvila její bílé triko, když se jí oči rozšířily v šoku. 

„Zbláznila ses?“

„Pravděpodobně ano,“ zasténala jsem.

Callie si otřela triko, přičemž se na mě šokovaně dívala.

„Podívej, víš, nechci jít domů.“ Odpočítávala jsem důvody, na prstech. 

„Všechny brigády tady jsou již obsazeny. Ty pojedeš pryč s rodinou, a nechci se dotknout svých úspor. Něco použít můžu, ale většinu chci zachránit; Ty to víš.“

Vyhnula jsem se jejímu pohledu, když jsem jí odříkala všechny své důvody pro to, že půjdu. 

„Liam řekl, že jeho rodiče chtějí, aby mě přivedl domů. On také řekl, že budu mít svůj vlastní pokoj, a mám ho ráda, ale jako kamaráda. Abych byla upřímná, myslím, že je to, to co chce, i když o mně stále vykládá jako jeho přítelkyni.“ Zamračila jsem se.

„To může skončit jen katastrofou.“ Callie se posadila, její pohled je vážný,

 „Co budeš dělat, když to bude všechno lest, aby se ti konečně dostal do kalhotek? Protože můžu říct, že takhle ráda ho nemáš; i když pochybuji, že bys s tím někdy začala,“ Callie skončila, pravda zvonila v jejích slovech.

„Pak se s tím vypořádám, pokud nebo když se to stane,“ zamumlala jsem.

Callinin tvrdý pohled mnou projel, až mě donutila se pod ním nepohodlně posunout předtím, než potlačila zívnutí s hřbetem ruky. 

„Musím se vyspat a nezapomeň, že jdeme v dopoledních hodinách nakupovat,“ připomněla mi, když se snažila vstát z pohovky a vyrazila do jejího pokoje.

Přes její varování, jsem se na jízdu domů s Liamem těšila, i když jsem měla trochu obavy ze setkání s jeho rodiči. 

Doufejme, že tam potkám ŽHAVÉHO kovboje. Měli v Alabamě kovboje, že jo?

Vstala jsem z pohovky a zamířila do svého pokoje, kde jsem se zhroutila na vrcholu postele. Byla jsem tak unavená.