SD - 10. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 29 týdnů, 6 dní

Tmavé stromy se rýsují jako obrovské tyčky skořice. Jezero Galonagah o půlnoci vypadá jako plát černé polevy z karamelizovaného cukru. Měsíc se podobá perfektnímu bílému kolu sýra Brie.

Jsem sakra ztracená. Taky hladová. Ale to není nic nového. Jsem hladová přibližně 364 dní v roce. Jediný den, kdy nejsem hladová, jsou Hitlerovy narozeniny. A taky den po Díkůvzdání. Naštěstí tyto dva dny nejsou jeden, jinak bychom to pojmenovali ‚DíkybohuHitlertozabaliltehdyve40.letech‘ a to zcela jistě nezní tak, jak to má kapitalistická Amerika u svých svátků tak ráda.

Ve své rozsáhlé a usilovné úvaze o důležitosti svátečního veselí se dokážu ztratit ještě víc. Na rozdíl od obecného mínění baterky přidávají na úžasnosti snad jen tím, že jsou skvělá věc, kterou můžete použít pro vyvolání nouzového vzteku. Rozčiluju se sama na celé dvě vteřiny a protože je to strašné a tiché, hned to vzdám a posadím se. Na skunkův příbytek. Ten velký bručoun je samo sebou nepotěšený a nasměřuje svůj zadek včas, aby stihl můj kotník kompletně zmáčet ďábelskou sprškou.

„Ty podělaný-,“ umlknu a zakryju si nos rukávem mikiny. „Ty bídáku! Slyšíte, slyšíte, tahle pruhovaná bestie ze zdejších lesů je SRÁČ. Oh, Ježíši, tohohle se nikdy nezbavím, že ne?“

Skunk na zlomek sekundy obdivuje své dílo než zmizí. Neschopně za ním hrozím pěstí. Nemůžu si tu zahrávat s místní prohnanou divočinou. Musím znovu najít Tallie. Les za dne je dost odlišný od lesa během temné noci, a když zaslechnu chraplavě zakrákat vránu, začnu litovat svého rozhodnutí potulovat se po očividném místě natáčení Záhady Blair Witch. Ale držím se okraje útesu a pečlivě dávám pozor, kde je okraj a jdu podél něj.

Konečně z lesů vykoukne bílý kříž a já k němu uháním. Zemina je stále načechraná v místě, kde jsem hrabala a já jí vyhrabávám znovu. Vykrádání hrobů není má vysněná práce, ale začínám v tom být sakra dobrá. Ne že by to někdo potřeboval vědět. Vůbec někdy.

„Ahoj, Tallie,“ řeknu potichu. „Vrátila jsem se.“

Malý růžový balíček je špinavý. Odhrnu z něj zeminu a borové jehličí. Tallie ke mně vzhlíží svýma prázdnýma očima. Měla by modré, když Sofie má modré a Jack taky. Vsadím se, že by byly úžasné, jako lapis lazuli nebo oceán za letního dne. A ona by byla překrásná – se Sofiinými vlasy a Jackovou výškou a tváří. Usměju se a otevřu balíček a popadnu ten náramek s jejím jménem.

„Nebude vadit, když si to odnesu?“

Tallie tu leží a já přikývnu a vezmu si ho, stříbro se zaleskne v měsíčním světle. Zase balíček zavřu a znovu ho pohřbím, což doufám bude naposledy.

„Přijdu na návštěvu,“ řeknu. „Přinesu ti hračku, dobře? Vím, kde sehnat ty dobré.“

„Hej! Tudy!“

Něčí hlas prořízne noc a les zašustí s nově příchozími. Kroky, těžké a hluboké, se odráží půdou. Je jich hodně. Hodně potenciálních sériových vrahů připravených useknout mi hlavu hasičskou sekerou. Nebo jsou to rodiče Avery. Každopádně jsem v hajzlu. Skrčím se za hnijící kmen a zadržím dech. Sotva slyším jejich hlasy, jsou dost daleko ale taky dost blízko.

„Našels něco?“

„Ne, pane. Jste si jistý, že je to to místo?“

„Samozřejmě. Můj zdroj je důvěryhodný. Hledej dál. Potřebujeme důkaz.“

Důkaz? Má neuváženě úžasná zvědavost nade mnou vyhraje a já vykouknu přes kmen. Muž v dokonalém tvídovém obleku stojí společně se dvěma dalšími muži v tmavých stejných oblecích. Muž v tvídu je hodně vysoký a má široká ramena. Jeho vlasy jsou šíleně bílé a má auru starého-bílého-chlápka-ve-vedení, která mě okamžitě nutí ho nemít ráda. Není to Averyn táta – viděla jsem ho při dni otevřených dveří. A je bohatý, ale ne tak bohatý jako tenhle  chlápek – hodinky Rolex, italské kožené boty a kdokoli, kdo pobíhá kolem se dvěma chlápky v oblecích a udílí jim příkazy, je dost bohatý na to, aby měl spoustu nepřátel.

„Pane, nebude vadit, když se zeptám – vážně Jack Hunter stojí za všechny ty potíže? Je to jen středoškolák,“ zeptá se jeden z těch v obleku. Chlápek v tvídu vzdychne.

„Ano. Je na střední škole. Ale zbývají mu 4 měsíce do vysoké. Je to jen otázkou času než harvardští skauti odhalí jeho brilantnost a já mám v úmyslu ho naverbovat před nimi. Nedovolím Aramonovi, aby mi tohohle vyfouknul. Je příliš chytrý, příliš nemilosrdný a příliš perfektní. Je budoucností mé společnosti. Teď se vraťte k hledání. To tělo tu někde musí být. Hledejte špatně kopaný hrob, cca 1,8 na 0,6 m.“

Tělo. Nemluví o těle Tallie. Jdou po plně dorostlém dospělém těle. Jak o té noci můžou vědět? Jak si vůbec můžou být jistí, že je pohřbené tady? A kdo je k sakru zdroj toho chlápka v tvídu?

Pohnu nohou, protože mě začíná brnět a je to ta poslední věc, kterou kdy udělám. Teoreticky. V alternativní realitě, kde oni mají zbraně. Ale ve skutečnosti je nemají. Vše, co mají, je sluch. Což je trošku problematické.

„Co to k čertu bylo?“ vzhlédne jeden z obleků.

„Jelen?“ navrhne ten druhý.

„Tady jeleni nejsou,“ řekne tvídový chlápek.

„Moriyamo, zkontroluj to tam.“

Jeden oblek se začne blížit ke mně, záda má nahrbená a jeho pěst je zaťatá. Říkat, že nechci být chycená těmito chlápky, je jako říkat, že být uprostřed požáru je trochu nepohodlné. Srdce mi buší v uších. Šmátnu po kameni a hodím ho nalevo od sebe. Oblek ztuhne a začne se otáčet za zvukem. A já se pohnu na opačnou stranu kolem kmene, pomalu.

A pak něco chundelatého přeběhne přes mou nohu a já neschopná zadržet svůj úžasný hlas, vykřiknu. Nebo zazpívám árii z opery. Nemůžu si být jistá, protože z ničeho nic vznikne chaos a já utíkám a někdo utíká za mnou a ten tvídový chlápek křičí a něčí ruka mě popadne za vlasy a já ztuhnu a zabrzdím a přikrčím se a ten člověk vyletí přes mou hlavu dolů z kopce, s chomáčem vlasů v jeho ruce.

„Dík, žes mi zničil práci, ničiteli!“ zakřičím. Má škodolibá radost má jen jepičí život, protože mě dožene druhý oblek a obejme mě tak, že mám paže přišpendlené k tělu.

„Polib si! Jednou mě musíš pustit!“

„To si nemyslím, princezno.“ Snaží se bránit mému vzpírání se. Změním svůj hlas, aby byl milý.

„Prosím, nech mě jít. Tvé budoucí děti ti poděkují.“

„Cože?“

Využiju moment jeho zmatení a vykopnu svou patu do jeho rozkroku. Vypustí ze sebe přidušené zaúpění a zhroutí se, a já se mu vytrhnu a sklouznu se z kopce. Mé auto není moc daleko od stezky. Vzduch pálí jako studený plamen, jak klesá jeho teplota. Mé nohy chtějí zkolabovat a nikdy už znovu nepracovat. Není to strach. Dobrá, trochu strachu v tom je. Ale asi tak 15%. 60% je nadšení z toho, jaký jsem fantastický ninja a zbylých 25% na mě v mé hlavě křičí, abych dala vědět Jackovi o těchhle hajzlech. Platonicky myšleno. Před tím jsme si psali a napsala jsem asi nějakou hloupou blbost o Tallie, ale nepřipadal mi naštvaný.

Konečně mě stezka dovede na parkoviště a já se vyškrábu do svého limetkově zeleného Brouka. Nezklam mě, zlato. Zakašle a zadrhává při startu a já divoce mrknu zpět na začátek stezky. „No tak, no tak, teď není čas se na mě vyprdnout! Vyber si to jindy! Třeba až nebudu zdrhat jako o život před záhadnými gangstery v tisíci dolarových oblecích s maličkými koulemi!“

Motor se rozhučí k životu a já udělám ten nejlepší obrat do protisměru v Ohiu. Což hodně vypovídá, protože každý tu řídí jako by právě dostal řidičák a oslavoval to šesti pivy.

***

Zastavím u krajnice ve chvíli, kdy je mezi mnou a jezerem Galonagah 16 kilometrů a 14 McDonaldů, ze kterých si lze vybrat. Nikdy mě nenajdou. Tedy pokud na parkovišti neviděli moje auto a zrovna teď po něm nepátrají, což je pravděpodobné. Zvažuju půlnoční přemalování. Možná bych prostě mohla, já nevím, vykoupat ho velmi rychle v krvi mých nepřátel a změnit ho na červené? Avery nemá dostatek krve, a mně je jí tak nějak líto, a jediní další lidé, které skutečně nenávidím, jsou lidé, kteří mě pronásledují, a-

„Dáte si k tomu kečup?“

Vzhlédnu a pokladník mi podává objednávku hranolek. Jen hranolek. Celý pytel hranolek.

„Kečup je jen velká iluze. Jen když si na hranolky dáte barbecue omáčku, poznáte skutečnou pravdu a svobodu,“ vynadám mu.

Vypadá náležitě poučený. Zamířím k nejbližšímu nejméně zapatlanému stolu a vdechnu vůni svého zmaru. Když je můj žaludek trošku uchlácholen, napíšu Jackovi.

„Potřebuju s tebou mluvit. Osobně. Hned.“

Jeho odpověď je téměř okamžitá.

„Co se stalo? Je něco špatně?“

„Nechci to řešit přes zprávy. Kde jsi?“

Přijď do Hiltonu, ulice First a Broadview. Potkáme se v hale.“

Popadnu svůj pytel hranolků a vypadnu. Neměla bych být vyděšená. Neměla bych být nervózní. Odehnala jsem ho, ale jsem drak a on je jen princ a já chrlím oheň a vměšuju se a zraňuju lidi, které má rád, a jeho, ale pořád jsem drak a můžu odletět, když budu muset. Budu v pohodě. Vždycky jsem v pohodě. Přežila jsem Bezejmenného. Přežila jsem Lea. Tohle můžu taky přežít. Jsem v pohodě. Jsem v pohodě.

Najdu si parkovací místo 4 ulice od hotelu. Hilton je malý v porovnání s tím v Columbusu, ale je nazdobený – čerstvé orchideje a fontána v hale s mramorovou podlahou. Recepční se na mě usmívá. Jack čeká, sedí v koženém křesle s příliš perfektním postojem a obyčejnou flanelovou košilí a džínama. Je nervózní. Ve vteřině, kdy vejdu dveřmi, vyrazí a jde ke mně.

„Co se stalo?“ dožaduje se. „Jsi v pořádku?“

„Vyhrála jsem milion d-dolarů,“ řeknu. Z nějakého důvodu se mu nemůžu podívat do tváře. Stud a vina, nejspíš.

„Třeseš se jako list. Pojď. V pokoji je tepleji.“

„Ne-já-,“ odtáhnu se. „Já jen, jen ti chci něco říct, a pak odejdu. Nechci – nechci-“

„Být ve stejném pokoji se mnou?“ zeptá se tiše.

„Jen... nebuď ke mně milý. Ocenila bych, kdybys teď na chvilku zapomněl, že jsem předstírala, že neexistuješ několik minulých týdnů, aspoň na tak dlouho, než ti to řeknu. Něco jako vyvinout si amnézii. Počkat, kruci. Ne. To už tu bylo. Je to hrozný. A taky je v tom zahrnuta spousta želé.

„Isis-.“

„Někdo se hrabe v tvojí minulosti. Někdo jiný kromě mě, chci říct. Viděla jsem je u jezera.“

Jack přimhouří oči.

„Mrzí mě to, zase jsem šla za Tallie, kvůli Sofii – požádala mě o to, a-.“

Odchází k výtahu.

„Hej! Počkej! Ještě jsem neskončila!“

„Nastup.“

„Uh, ne? Tys neviděl film Nenávist? Nastupovat do výtahů po setmění je jako pozvánka pro voodoo.“

„Buď nastoupíš do výtahu a vrátíš se se mnou do pokoje nebo odejdeš.“

Nafouknu tváře a na několik vteřin zoufale hledám řešení.

„Dobrá! Ale hned potom odcházím!“

„Okamžitě tě pak vykopnu,“ slibuje. Tak nějak se kvůli tomu cítím líp, ale divným do zadku bodajícím způsobem. Dveře se zavřou a on stiskne tlačítko pro jedenácté patro. Následuje přibližně 30 vteřin, kdy stojíme společně v těsném prostoru. Je cítit po mátě a potu, v dobrém smyslu. Namáčknu se do nejvzdálenějšího rohu a myslím na to, jak se se Sofií mají rádi a zabírá to, udržuje mě to od vzpomínek, které číhají těsně pod povrchem té vůně. Výtah se otevře a on mě vede do pokoje 1106. Není to velký pokoj, ale je nádherný a manželská postel je rozházená způsobem, kterým to dokáže rozházet jen sex. Ne že bych to znala. Ale je rozbordelená a sex věci zaneřádí, všechny ty tekutiny, a já fakt musím přestat myslet na sex, když čelím svému nepříteli, kterého mimochodem v žádném případě nemám ráda, jen mě znepokojují různí děsiví chlápci v oblecích v mém sousedství, protože jsem hodný samaritán, to je vše-

„Přestaň přemýšlet nahlas,“ zuje si Jack boty.

„Jsem ohromena,“ řeknu. „Určitými nedávnými událostmi.“

„Přemýšlelas nahlas. O sexu. Je to snad pro tebe nedávná událost? Gratuluji. Kdo je ten šťastný muž?“

„Mořský slimák,“ opravím ho a posadím se na židli. Opatrně.

„Snažil jsem se být milý.“

„Nedělej to. Jsi v tom příšernej.“

Jackovy rty se zavlní ve zbytku úsměvu, ale rychle to odezní.

„Pořezala ses?“

Sleduju jeho prst, kterým mi ukazuje na džíny. Obrovská trhlina podél stehna odhaluje ošklivou červenou řeznou ránu, krev znečišťuje látku v jejím okolí.

„Aaa, člověče! To byly moje oblíbené džíny! Viděla jsem v nich Amelii!“

„Asi bych byl víc rozrušený tou otevřenou ránou v tvém mase,“ zavrčí.

„No, to je tvoje věc. Mně osobně krev nevadí. Vídám jí každý měsíc. A taky bys měl přestat tolik protáčet oči, protože jsem někde četla, že to vážně poškozuje tvůj zrak a nebyl bys ani zdaleka tak odměřený a záhadný, kdybys teď pořád narážel do zdí, že jo?“

„Jdi do sprchy.“

„Ne, co má tohle být, Jersey Shore show? Sám si jdi do sprchy!“

„Smrdíš jako skunk. A krvácíš. Potřebuješ sprchu!“

„No byl tam docela velkej skunk. Ale vážně, tohle zabere tak dvě vteřiny a pak budu daleko od tvých vlasů jak z kachního zadku, tak poslouchej.“

„Ne,“ zkříží si paže na hrudi. „Naneštěstí má schopnost nesmírného soustředění je kompromitována puchem divočiny a pohledem na krev. Dej.Si.Sprchu. Jsou tam ručníky a župan a já objednám pokojovou službu, aby ti vyprala a usušila tvé oblečení.“

„Jsi fakt milej, kámo. Je to odporný. Ta barva ti nesedí k očím. Žádný z deseti lidí by si znovu ten pěkně – pěkný makeup nekoupil.“

„Jsem praktický. Mám stejně ještě nějakou důležitou práci. Než vylezeš, tak ji dokončím a budu schopný věnovat svou plnou pozornost tvé zřejmě chaotické zkušenosti zahrnující mou minulost. Teď běž.“

„Oh, já tě tak nenávidím.“

„Dobře. Upřednostňuju to před mlčením.“

Otočí se k notebooku a začne psát. Vina dosedne jako těžký kov na mou hruď. Mechanicky se pohybuju do koupelny a zamrkám, když si stahuju své zablácené džíny a mikinu. Mám dost jizev na celá staletí. Díky, malé koule. Zaklepání na dveře mě donutí vyletět až ke stropu.

„Dej mi svoje oblečení,“ řekne Jack.

„Díky, díky mockrát. Teď mám místo hlavy žárovku.“

„O čem to blábolíš? Prostě mi dej své šaty.“

„Jdi pryč! Nechám je na podlaze. Nemůžu riskovat, že se nakazím tvou chorobou.“

„Dobrá. Ale pospěš si.“

„Ty si pospěš,“ zabručím vtipně. Pravda mi zní až v srdci. Všechno ve mně bije, tluče na mou kostru a kůži, že chce utéct a odplazit se jako naducaný nezávislý kus masa. Jsem nahá. Jsem nahá a 3 m ode mě je kluk a já panikařím, ale nedám to na sobě znát, ani na hlase, ne ve výběru svých slov, protože panika je normální, panikařit budu vždycky, když budu nahá a kolem bude kluk, najednou se třesu, když otevírám dveře, když jsem si jistá, že je pryč, a nechám oblečení na podlaze a zamknu za sebou.

Mám hloupé spodní prádlo. Je růžové s pandou. Bude si myslet, že jsem děcko. Bude si myslet, že jsem nedospělá.

‚Hloupá malá holko. Jsi odporná. Myslíš si, že by někdo na téhle planetě chtěl jít na rande s tlustou, odpornou holkou, jako ty?‘

Horká voda je skvělá úleva a pomáhá mi s tím třasem a drahý šampon a mýdlo voní jako mléčné mandle. Adrenalin z mého útěku se snižuje a když vylezu a zavážu si kolem sebe župan, cítím se jako nová osoba. Osoba, která není – já. A to by právě teď bylo hezké. Kterákoli jiná dívka by se netřásla. Kterákoli jiná dívka by nepanikařila, že musím teď vyjít ven jenom v županu. Následuje další zaklepání na dveře.

„Co?“ vylítnu.

„Mám pro tebe oblečení. Není tvoje, ale je to lepší než župan. A taky mám náplasti.“

„Nech to za dveřmi.“

Vykouknu a rychle věci vtáhnu dovnitř. Je to hebká sukně, dlouhá a lesklá a černá, a bílá košile. Ta košile je očividně Jackova – voní jako on. A na límečku je otisk růžové rtěnky. Protočím oči. Žádný div, že má u sebe dámskou sukni a je zašitý v Hiltonu. Na ránu si dám náplast a vyjdu z koupelny.

„Už jsi skončil s prací, jo?“ zeptám se. Rychle vzhlédne od počítače, zastaví se, když jeho oči najdou košili a sukni a přikývne.

„Ano. To bylo naposledy.“

„Chceš říct – tvá poslední schůzka? Navždycky?“

Přikývne.

„To je skvělý. Gratuluju, že už nikdy nemusíš být sexuálním otrokem!“

Ohrne ret. „Oh, zmlkni.“

„Jaký je to pocit? Být zase volný?“

„Je to divoká legrace,“ pronese vážně.

„Ah! Snažíš se odpoutat mou pozornost!“ ukážu na něj. „Poslouchej, nějací chlápci prohledávali lesy, kde je Tallie. Slyšela jsem je mluvit a hledali tělo. Ne Tallie. Dospělé tělo.“

Jack zavře notebook. „Jak vypadali?“

„Dva chlápci v černých oblecích, očividně poskoci a jeden velký chlápek v tvídovém obleku. Měl bílé vlasy a choval se dost panovačně, jako by mu to tam patřilo. Fakt drahý hodinky. Vypadal dost bohatě celkově.“

„Řekl, kdo je? Nebo nějaký náznak?“

„Ne. Jen to, že odcházíš na Harvard a chtěl tě naverbovat pro svou společnost před ostatními skauty. A nazýval tě brilantním a bezcitným a ještě jinými nesmysly, ale většinu z toho jsem zapomněla, protože vždycky začnu vypínat, když ti lidé lichotí.“

„Co se stalo potom?“

„No, oni zaslechli mě. Přesněji mou nohu na hlučné zemi. Tak jsem utekla. Shodila jednoho chlápka dolů z kopce a druhého kopla do koulí. Nebyla to špatná noc, jestli se to tak dá říct.“

„A tys prostě... nasedla do auta a přijela sem hned potom?“

Zvednu pytel s chladnoucími hranolky. „Doplnila jsem palivo.“

Chytne se prsty za kořen nosu. „Sakra.“

„Něco je špatně? Teda kromě korporátních chlápků, co ti jdou po krku? Chraň si svůj krk, mimochodem. Je to písnička od Wu-Tang Clan. A je to mírně řečeno dobrý krk. Zírala jsem na něj mnohokrát, když jsem uvažovala, že tě zaškrtím.“

Uchechtne se. Já zkřížím ruce na prsou.

„Co je tu k smíchu?“

Potřese hlavou, pár jeho hloupých vlasů mu sklouzne do hloupých očí. Jeho jizvy jsou sotva patrné, ale pořád je má, jako inkoustové stopy těžších časů.

„Je to hezké. Mít zpátky tvé staré já.“

„Oh.“

„Chybělo mi to,“ pokračuje. Jeho oči jsou jemnější, ale z ničeho nic ztvrdnou. „To máš fuk. Zapomeň, že jsem to řekl.“

Následuje ticho a najednou jsem oslepená bolestí hlavy. Pulzuje a vysílá záblesky bílé žhavé elektřiny podél mé páteře. Je to stejná bolest, jakou jsem cítila v kanceláři Mernichové. Kruci, kruci, kruci. Ne teď, mozku, ne teď-

Už předtím jsem na sobě měla jeho košili. Ta vůně je stejná. Dal mi jí, abych v ní spala, protože můj halloweenský kostým byl příliš těsný a byla jsem opilá, a ten pokoj měl na sobě obrázky moře a byl cítit po levanduli a já byla šťastná, na pár sekund se ke mně naklání a líbá mě a já byla šťastná. Realita a mé vzpomínky se slévají dohromady. Jsem v hotelu, ale zároveň jsem v tom mořském pokoji. Košile je jemná. Jeho vůně je stejná. Až na to, že současný Jack sedí u svého počítače, zírá na mě znepokojenýma očima, a Jack z minulosti se nade mnou naklání, jeho rty jsou na mém krku, mé klíční kosti, mých ústech, v koutku mých rtů, a-

„Isis, jsi v pořádku?“ ptá se hotelový Jack. „Zapomeň, co jsem říkal. Snažím se nechat minulost být. Někdy je to obtížný a říkám směšný věci. Už nejsi součástí mého života, přesně jak jsi chtěla. Vytěsnil jsem tě. Slibuju.“

‚Mám tě ráda.‘

Něco bolestivého a monstrózního se mi otevře v hrudníku, jako obrovská temná mucholapka. Mé dvě já k němu vztáhnou ruku ve stejnou chvíli.

„Vzpomínám si,“ zašeptám. Jeho prsty jsou dlouhé a jemné, ale cítím v nich sílu. „Vzpomínám si na haloweenskou párty. Řekla jsem ti, že tě mám ráda. Ty-tys mě políbil. My-“

Sofiina slova se mi rozléhají v hlavě.

‚To proto tě políbil. To proto se vůbec obtěžoval tě poznat. Protože jsi stejná jako já. Beznadějná jako já.‘

Pustím jeho ruku, jako by mě spálila.

„Promiň. Kruci – mrzí mě to.“

„Za co se omlouváš?“ zamumlá Jack.

„Domýšlím si věci! Mé vzpomínky jsou zpátky, ale znám už i celý příběh, takže se omlouvám, že to vůbec vytahuju!“

„Vrátila se ti paměť?“ jeho hlas je přidušený, ale odkašle si. „To je-to je dobře. Nemusíš se omlouvat za-“

„Jen chci říct, že to nebylo – očividně tu noc to nebyl skutečný, uh, polibek. Teda byli jsme oba dost opilí! Nemyslel jsi to vážně, byl jsi jen divně hodný jako občas býváš čas od času, a já byla super opilá, takže když jsem řekla, že tě mám ráda, myslela jsem jako soupeře, víš? Jako přítele, se kterým můžu bojovat verbálně a tak!!! Jo. Fakt jsem tě měla ráda jako soupeře. Člověče, bojovat s tebou byla zábava!“

Zasměju se, ale zní to prázdně dokonce i pro mé vlastní uši.

„A vždyť víš. Připomínám ti Sofii. Jsme si trochu podobné, někde hluboko, takže to dává smysl, že tě to zmátlo a políbils mě. Naprosto v pořádku. Naprosto pochopitelné. Člověče, jen se omlouvám, že jsem se ti opile vnutila a pak udělala naprostý opak a vylekala se jako malá holčička. To si přece nikdo nezaslouží., chápeš mě? Fakt mě to mrzí, že sis tím musel projít.“

***

Chtěl jsem jí objímat celé měsíce. Je to potřeba, kterou jsem udusil, pečlivě kontrolovaný oheň uzamčený ve středu ledovce. A ona mě nevědomky testovala znovu a znovu; popichovala mě a rýpala do mě a někdy si na led vzala motorovou pilu, ale nikdy se nedostala skrz, protože jsem Jack Hunter a já se kontroluju za každých okolností.

Až na jedinou výjimku, tehdy v tom přímořském pokoji. A ona si myslí, že to bylo falešné. A klade za to na sebe hromadu viny. Viny, která pochází z minulosti a od Willa Cavanaugha. Jestli to nezastavím hned, bude se tím zraňovat. Uzavřený kruh Willova poškození by jen do ní zabodl své trny hlouběji.

„Nechci tě vyděsit,“ řeknu konečně. Vzhlédne ke mně, teplé skořicové oči jsou překvapené.

„Cože?“

„Nechci tě ranit. A nechci, aby ses cítila nepohodlně-“

„Um-“

„Ale vůbec nejsi jako Sofie. Jsi Isis Blaková – tvrdohlavá a praštěná a milá  a silná. Ty jsi přesně ty. A proto jsem tě taky políbil tehdy v noci – protože jsem chtěl políbit Isis Blakovou. A udělal jsem to. A bylo to ode mě uspěchané a nevyžádané. Měla jsi právo mě zastavit a odvrátit se. Bála ses a já jsem podpořil ten strach tím, že jsem se tě snažil políbit a je to má chyba. Ne tvoje.“

Její tvář zbledne šokem a pro jednou v jejím životě je zticha.

„Ano, byli jsme opilí,“ pokračuje. „Tys byla, přesněji, a já byl jen trošku. Takže já jsem ten, kdo měl být chytřejší a omlouvám se. Zašel jsem daleko a moc rychle. Byl jsem nadšený,“ uchechtnu se temně. „Pro jednou ve svém životě jsem byl nadšený. A není to omluva, ale doufám, že ti to pomůže pochopit mé jednání z té noci.“

Její šokovaný obličej se nezmění.

„Mrzí mě to,“ usměju se. „Znovu už se to nestane.“

Nic neříká. Musím přerušit to napětí. Vstanu a protáhnu se, prokřupu si krk a zápěstí.

„Měla bys jít. Už je dost pozdě a jsem si jistý, že jsi unavená. Musíš si odpočinout. Díky, žes mi řekla o těch mužích. Vyhledám si je-“

Něco do mě zezadu narazí a trvá mi to sekundu než mi dojde, že to je ona, rukama mě obejme kolem pasu a přitáhne si mou páteř ke svému hrudníku. Zaboří svou tvář do mých zad.

„Já to chci,“ zašeptá. „Já... já chci, aby se to s-stalo znovu.“

Síť pochybností ve mně povolí vlákno po vláknu a každý sval v mém těle se uvolní. Je to úleva, čistá a naprostá, proudící skrze mě. Nejsem sám, kdo to chce. Nejsem sám a má kůže se zahřívá a dýchání je snazší, jak se to poznání vsakuje s každou vteřinou ticha. To, co řekla tehdy v noci v přímořském pokoji, nebylo jen opilé blábolení. Má mě ráda. A já to poznání nasávám, jak jen můžu, než si začne třít tvář o mou košili jako zvíře, něco divokého a zvyklého si označovat ostatní svým pachem.

„Chci ti něco ukázat,“ řekne.

„Dobře,“ udržuju hlas pečlivě klidný a hluboký.

Odendá ruce na obou mých bocích a vytáhne si rukáv na pravé paži. Vždycky, ale vážně vždycky udržovala tu paži zakrytou. Nikdy nenosila trika s krátkým rukávem a i tehdy, když jsem jí viděl v té blůze, pečlivě schovávala rukáv, aby jí zakrýval a svou paži pokládala dolů. Jako by to už byl její reflex, držet tu paži z dohledu.

Zadrhne se mi dech.

Tam, na jemné spodní straně jejího zápěstí jsou znaménka. Kulaté svraštělé bílé jizvy. Jsou jich tucty. Zakrývají její kůži, jizvy se vzájemně pokrývají jako porostlé jezírko. Spáleniny od cigaret.

„Jak-,“ zarazím se, ačkoliv už znám odpověď. „Promiň. Neměl bych se ptát.“

Její ruka se chvěje, když to říká. „Bezejmenný.“

Zavřu oči. Vyslechnout to potvrzení od ní je ještě víc rozrušující a mnohem víc to láme srdce než jakákoli domněnka, kterou bych získal sám.

„Je to hnusný, já vím,“ zasměje se roztřeseně. „Promiň, nechtěla jsem tě znechutit-“

Otočím se a obtočím kolem ní své paže, opatrně, abych nevyvinul příliš velký tlak nebo ji nestisknul tak pevně, že by se cítila v pasti. Její ústa proti mojí hrudi mě rozechvívají, ale potlačuju to až do poslední vteřiny. Vidím jizvu na vršku její stále vlhké hlavy. Voní jako mandle a borové jehličí.

„Na tom není nic odporného,“ řeknu. „Můžu?“

Váhá, a pak přikývne. Sáhnu kolem a zvednu její zápěstí, jemně přejíždím prsty přes znaménka. Zvýšené okraje jsou drsné, ale v ostatních částech jsou jemné. Přejedu po každém kroužku svým palcem.

„Vypadá to jako galaxie,“ řeknu. „Plná hvězd a supernov a vybuchujících kryogejzírů a spousty dalších překrásných vědeckých věcí, které bych mohl dál vyjmenovávat, ale to by tě nejspíš k smrti nudilo.“

Zasměje se a ten zvuk mi vibruje na žebrech.

„Mám ještě jinou,“ ukáže si na hlavu. „Ta není tak ošklivá, ale je o dost větší. Říkej mi Zjizvená tvář. Hlava. Lebka. Zjizvená lebka je rozhodně švédská death metalová kapela.“

Nakloním se a políbím jí na čelo. Jizva pod mými rty je jemná.

„Někdy si je budem muset poslechnout,“ řeknu. Vydá zvuk, co napůl zní jako vyjeknutí a jako vzdech.

„Něco se stalo?“

„N-Ne. Jen že... aby někdo – líbal – um - aby někdo... tohle dělal – um-“

„Nelíbí se ti to?“

„To ne! Mně-mně se to líbí. Je to fakt – um, prostě fakt je to hezké. Je to hezký pocit. Um,“ zaboří svou tvář do mé košile, jako by se snažila zmizet. Ale vidím, jak jí červenání stoupá až na čelo.

***

Cítím, jak roztávám. Uvnitř cítím teplo a cítím se divně uvolněná. A nechci, aby to někdy přestalo.

Cítím se bezpečně.

Poprvé za dlouhou dobu se cítím vážně, vážně v bezpečí. Jako by mě nic nemohlo rozhodit. Jako by pro jednou Bezejmenný nemohl natáhnout své prsty a dostat se ke mně skrze mé vzpomínky.

„Byla jsem vyděšená,“ zamumlám. „Když jsem utíkala před těmi chlápky. A bojím se, že viděli moje auto.“

„Můžeš zůstat tady, jestli chceš,“ nabídne Jack. „Lehni si na gauč.“

„To by bylo fakt skvělý.“

„Dobře. Musím něco dokončit, ale klidně si zalez do postele.“ Popadne svůj počítač a sedne si na gauč. Skoro mě i mrzí, že jsem přišla o jeho teplo, ale pak si vzpomenu, že je počítačový blázen. Zahlédnu prázdný talíř od něčeho, co asi byla sójová omáčka, a můj žaludek vydá zvuk umírající krávy. Jack pozvedne obočí, ušklíbne se.

„Hladová? Nebo je to jeden z těch úžasných zvuků, co dělá tvůj mozek, když se snaží hodně přemýšlet?“

„Sklapni,“ začervenám se. „Mám své hranolky.“

„Ty tě nabalzamují skrz na skrz,“ řekne a zvedne telefon. „Obstaráme ti něco, co by nepřežilo radioaktivní zamoření, dobrá?“

Ponořím se do přikrývek a snažím se nemyslet na skutečnost, že v nich Jack měl sex s nějakou starou dámou. Jsou víc cítit po něm než po ní, to něco znamená. A je to tak nadýchané, že bych klidně mohla ležet na mém vlastním naducaném břiše.

„Haló, ano, to je pokoj 1106. Rád bych si objednal parmazánového lososa se špenátovým salátem, a ještě crème brulee. Ano. Ano, děkuji.“

Když zavěsí, pozvednu obočí.

„Fakt? Najednou se topíš v penězích?“

„Moje poslední klientka platí za pokoj. Mohli bychom si objednat tucet humrů a ona by je musela zaplatit.“

„Aha, výhody sexuálních služeb,“ padnu do polštářů. Neodpoví, je ponořen do svého počítače. „Hele, kdo byl vlastně ten chlápek v tvídu?“

Jack se uchechtne. „Podle tvého popisu myslím, že už jsem ho potkal.“

„Jako fakt? Kde, v gay klubu?“

„V baru. Kde ze mě vymlátil duši.“

„To odtud jsi měl ten vzhled rozsekaného hamburgeru?“

Jack přikývne. „Je dobrej. Nejspíš trénovaný. Karate, pokud můžu hádat podle jeho postavy a úderů.“

„A ty jsi jen trénovaný v odpalování, že jo? Jako basebalový profesionál.“

„Do střední školy jsem dělal taekwondo. Je mnohem lepší než já.“

„Někdo mi poslal obrázek,“ řeknu. „Tvé ruky na basebalové pálce a těla-“

„Já vím. Wren mi to řekl. Přesněji, zařval to na mě. V knihovně.“

„Wren? Křičel? No tak, lhaní není legrační. Kromě toho, když je.“

„Byl moc nabuzený,“ ignoruje mě Jack. „Rozrušený. Je plný mnoha věcí a máme složitou minulost, ale je překvapivě věrný k lidem, které považuje za své přátele. Ne že by na tom záleželo, když se tu noc otočil zády, ale i tak. Ten nápad se cení. Změna a druhé šance a všechny ty žvásty.“

„Někoho jsi zabil,“ řeknu. Není za tím žádný strach. Ukázala jsem mu svou jizvu a on neucuknul. Takže když řekne ano, taky to se mnou ani nehne. Jeho ledové oči sebou kmitnou. Následuje dlouhé slabé ticho, během kterého jistě může slyšet můj burácející předbíhající srdeční tep ze vzdálenosti 3 m.

„Přepadli z pobřežního útesu, když přede mnou utíkali. Ani jsem se jich nedotkl, ale je to jako bych je zabil. Ostatní tři se uzdravili ze svých zranění.“

Měsíce tlaku toho tajemství se zvednou jen tak náhle. Cítím, že mohu znovu konečně dýchat. Říká mi pravdu – vina v jeho očích je zřejmá. Kdyby to byla lež, byly by čisté.

Přepadl z útesu. Jack nikoho nezabil. Ve skutečnosti ne. Ale jsem si jistá, že si myslí pravý opak.

„A co... o co jde s tím tělem?“

Jack na mě zlostně pohlédne: „Ty nejsi znepokojená?“ Někoho jsem zabil. Jsem vrah, Isis.“

„Bránil jsi Sofii. Stejně jako jsi bránil mou mámu a mě před Leem. To ty děláš. Ochraňuješ lidi.“

Otevře pusu, a pak ji zavře a zírá na podlahu.

„Podívej,“ začnu. „Udělala jsem pár věcí, na které nejsem pyšná. Vím, jaké to je, chtít někoho zabít. Vážně to vím. Chystala jsem se zabít Lea, když mi máma poprvé řekla, co se mezi nimi stalo. Měla jsem to všechno naplánované – omámila bych ho chloroformem a kdyby ho to nezabilo, uřízla bych mu péro řeznickým nožem, a pak jeho prsty a pak jeho hrdlo. Někdy se mi o tom zdálo. Chtěla jsem to víc než cokoliv. Chtěla jsem, aby zaplatil za to, co jí udělal.“

Jack ke mně zvedne oči. Pokrčím rameny.

„Takže jo. Vím, jaké to je.“

V jeho očích probleskne něco jako vděčnost.

„Takže řekni,“ tlačím na něj. „O co jde s tím tělem?“

„Tys mi některé věci neřekla. Já ti taky nemůžu některé věci říct. Takhle to chodí.“

„Dobře. Dobře. To je fér. Takže ten chlápek v tvídu chce vědět, kde jsi se zbavil těla. Ale proč?“

„Protože na mě chce mít páku,“ řekne Jack pomalu. „Vydírat mě. Abych, nejspíš, nastoupil do jeho společnosti.“

„Protože už teď jsi skvělý obchodník.“

„Protože jsem perfektní, tečka,“ ušklíbne se. Hodím po něm polštář navíc a ten ladným obloukem přeletí jeho počítač a rozpleskne se mu do tváře.

„Díky, fyziko!“ zvednu palec k nikomu. Jack agresivně vykašle peří  a pokračuje ve psaní.

„Wow, jsi fakt zažranej do té věci v počítači. Wow. Nemůžu přestat říkat wow.“

„Přestaň říkat wow.“

„Co to tam wowuješ? Chci říct děláš?“

„Stopuju emailovou adresu, která ti poslal ten obrázek.“

„Oh. A pak co? Co se stane, až ho najdeš?“

„Pak ho odpálím,“ zavrčí Jack.

Pozvednu obočí.

„Poškodím mu hard disk,“ opraví se.

„To je trochu víc legální,“ souhlasím. „Bohužel ne taková sranda.“

Přivezou jídlo, pokojská s ním přijede a odejde, když jí Jack dá dýško, a já slupnu každý drobek na podnosu během pěti minut.

„Ježíš, ženská, takhle se zadusíš.“

„Stojí to za to!“ zašvitořím a vsrknu crème brulee. Začnu mohutně kašlat.

„Dus se tišeji,“ otočí se zpět k počítači a mumlá si pro sebe. „Tady. Konečně. Ten chlápek je neuvěřitelně dobrej. Ale když spustím bytový sken, můžu-“

Zmlkne jako jelen, co zaslechne cvaknutí zbraně.

„Já tu... umírám...,“ připomenu se mu z podlahy.

„IP adresu jsem vystopoval až do Good Falls na Floridě. Tvého rodného města,“ řekne. „Někdo od vás ti to poslal. Musí to být někdo, koho znáš. Koho odtud znáš, kdo je tak dobrý v počítačích?“

Srdce se mi zadrhne a já přestanu předstírat a skutečně začnu umírat.

„Isis? Co se děje?“

Zírám na hotelový strop, přemýšlím, kolik kroků mi to zabere na toaletu. Nechci se znovu pozvracet na Jacka, ať už to posledně bylo jakkoli báječné. Jackova tvář se zhmotní nad mou vizí.

„Isis, jsi bledá-“

„On,“ řeknu jemně. „Vyhrál státní mistrovství v hackování každý rok na nižší střední.“

„Kdo?“

Myslela jsem, že mi dal pokoj. Ani mě nenapadlo, že za tím emailem by mohl být on. Skoro rok mlčení mě přesvědčil, že jsem volná.

Zatnu zuby a ruce si položím přes oči, jako by to mohlo zablokovat tu temnotu. Věděla jsem, že to bezpečí dlouho nevydrží. Nikdy nevydrží. Temnota si vždycky najde cestu dovnitř stejně jako teď.

„Bezejmenný.“