RT - PROLOG

Překlad: Teza

Cade

Ležím v posteli s hlavou zastřenou alkoholem a moje tělo je stále rozrušené adrenalinem ze rvačky, do které jsem se dostal dnes v noci. To je naposledy, co nechám Sawyera, aby mě vytáhl na party se snobskými sportovci. Říkal jsem mu, že se tohle stane, ale ten kluk je vždy v náladě na večírky a z nějakého důvodu se necítí na to, aby šel beze mě.

Zatínám a uvolňuji ruku, moje citlivé klouby bolely z toho, jak jsem jimi otevřeně mlátil do obličeje ClayeRogerse. Ten kretén má štěstí, že koupil jenom zlomený nos a rozbitou pusu. Možná příště bude přemýšlet dvakrát, než otevře svou zasranou klapačku na mou rodinu. Myslí si, že nevím, že můj otec je násilnický opilec a máma ubohá feťačka? Byl jsem na konci otcových pěstí skoro každý den. Nemusel mi to kurevsky připomínat.

Nesnáším, když lidé vytáhnou mého tátu, protože mi je pak připomenuto, kdo jsem a odkud pocházím. Někdy, když jsem venku se Sawyerem, si dovolím zapomenout nebo aspoň předstírám, že jsem někdo jiný, někdo, kým nejsem. Ale pak, o nocích jako dnes, dostanu zasraný budíček. Který mně nejen připomíná, kdo jsem, ale také to, že v sobě mám stejnou temnotu, kterou měl on. Jsou chvíle, kdy mohu cítit, jak to ve mně hnisá a čeká, až to bude vypuštěno, vždy tam, ale nikdy nevynořeno. Pohřbívám to hluboko; doufám, že to jednou odejde, pokud to budou ignorovat dost dlouho.

Poslední věc, kterou chci, je se stát jím nebo, k sakru, mou matkou, když na to přijde. Ne, ne matkou…Marií. Nezaslouží si být pojmenována mamkou. V některých chvílích si myslím, že je horší jak starej. Zasraně do mě tloukával tak moc až do bodu, kdy jsem z toho po několik dní nemohl vstát v postele, a ona se nikdy kurva nestarala. Nikdy nebyla dost silná se mu postavit.

Jedna z nejlepších věcí, co se mi kdy stala, byla, když se jednu noc můj kreténský otec opil do němoty a omotal svoje auto okolo stromu. Myslel jsem si, že se po tomhle srovná a začne se chovat jako máma, kterou vždy měla být, ale ne. Až donedávna sotva pracovala a vždy byla moc zaměstnaná upínáním se na každého zasraného ztroskotance, který by ji poskytl další dávku.

„Cade?“

Ten sladký, slabý hlásek prolomí moje patetické myšlenky a já se podívám na hodiny, vidím, že je jedna hodina ráno. Stočím pohled ke dveřím a ve tmě rozeznám maličkou postavu. Mia. Ta jediná dobrá věc, která vzešla z mých posraných rodičů, a jediný důvod, proč jsem stále v téhle pekelné díře. Kdyby nebylo mé sestřičky, už bych odtud dávno odešel.

„Hej, mrňousi. Co ještě děláš vzhůru?“

„Nemůžu spát. Můžu spát znova s tebou?“ už se pohybuje směrem ke mně ještě, než dokončí otázku, ví, že neřeknu ne. Nikdy bych jí na nic neřekl ne.

Toto je čtvrtá noc za dva týdny, kdy se mnou spala. Normálně ji ani neslyším přijít; prostě se probudím s ní přilepenou na hrudníku nebo zádech. Je očividné, že ji něco trápí.

Posunu se, když se její maličké tělo doplazí vedle mého velkého. Na patnáctiletého kluka jsem větší než děcka mého věku; to je jediná věc, za kterou jsem vděčný, že jsem zdědil po starým. Mia je úplný protiklad mě. Na sedmiletou je menší než většina. Je také sladká, nevinná a nepotřísněná. Není v ní unce temnoty.

Začíná mě mořit vina z toho, že nejsem schopen udělat více, abych nás odsud oba kurva dostal, pryč od Marie. Říká, že se to zlepší díky novému chlapovi, se kterým se vídá a který jí pomůže se dostat na správnou cestu…Boží cestu.

Jo jasně, ten chlap je zasraný cvok a Maria je ještě šílenější, jestli si myslí, že s ním budeme někde bydlet. Zaslechl jsem, jak se ji snaží přemluvit, abychom šli žít do jeho domu, který je v nějakém areálu, který je zasraně uprostřed ničeho. Šel jsem si to vyhledat, jakmile jsem je o tom slyšel mluvit. To místo je izolované a zadá se, že je úplně obrácené vzhůru nohama. Myslel jsem si, že ten chlap je amiš nebo něco, ale Maria říkala, že není. Nevím, co to sakra je; vše, co vím, je, že tam moje sestra žít nebude.

Mia se vedle mě zkroutí se svým růžovým vycpaným králíkem, kterého s sebou neustále nosí a kterého jsem pro ni vyhrál na pouti před dvěma roky. Shlédnu na ni a vidím tu silnou, bílou mašli uvázanou v jejích vlasech, kterou nosila každou noc do postele tak dlouho, co si vzpomínám. Její jemný, nevinný obličejík je natočený nahoru ke mně a její čokoládově hnědé oči jsou naplněné smutkem.

„Mluv se mnou, prcku. Co se děje?“

Podívá se dolů na můj hrudník a pokrčí rameny. „Jenom jsem nemohla spát.“

„Jsi si jistá, že to je všechno? V poslední době sem chodíš často.“

V odpovědi přikývne a já se rozhodnu to nechat plavat, protože vím, že by mi řekla, kdyby bylo něco špatně. Jsme si docela blízcí.

Na pár minut je ticho a myslím si, že usnula, dokud nezašeptá: „Cade, věříš v Boha?“

Co to kurva? Alkohol, který mně před chvílí zamlžoval mozek, se začne vyjasňovat. Její otázka mě zastihla nepřipraveného a říkám si, jak bych měl reagovat. Rozhodl jsem se pro pravdu.

„Nevím. Vlastně jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Jsou chvíle, kdy si myslím, že možná existuje, ale i chvíle, kdy si to nemyslím.“ Tím chci říct, co za Boha nechá mou sladkou sestřičku zaseklou v takové pekelné díře, jako je tahle?  Jedna věc je do ní hodit mě, ale Mia si to nezaslouží.

Když nic neřekne, znovu se na ni kouknu a vidím, že se mi stále upřeně dívá na hrudník. „Proč se ptáš?“ mám zasraný pocit, že vím proč.

„Pan Charles říká, že je zvláštní a že s ním Bůh mluví. Říkal, že musí následovat Božínařízení, nebo nepůjdeme do nebe.“

Vidíte, věděl jsem to. Šílený, zasraný blázen. „Je plnej sraček, Mio, dobře? Ten chlap je cvok.“ Něco, co bych měl vědět, poněvadž se ním Maria tahá.

„Mamka mě nutí jít tam do kostela zítra ráno. Půjdeš se mnou?“  Zhluboka vypustím dech a vymýšlím, jak ji jemně odmítnout. Než mohu něco říci, znovu promluví. „Prosím, Cade. J-já ho opravdu nemám moc ráda.“

Z něčeho v jejím slabém hlásku se napnu. „Mio? Je něco špatně? Řekl ten chlap něco nebo udělal něco, z čeho jsi rozrušená?“  Pro jeho dobrotu doufám, že radši neudělal, protože ho neopravitelně zmrvím.

Odpovědět jí dalo minutu. „Ne. Jak jsem řekla, jenom ho nemám ráda a mamka mě nutí tam jít zítra o samotě, když musí pracovat. Nechci jít sama.“

Myslím, že je načase si promluvit s Marií o Mie a o tom, aby někam chodila s jejími šílenými aférkami. Podívám se do rozšířených, doufajících očí mé sestry a rezignovaně vydechnu. „Jo, Mio, půjdu.“

A dám si malý rozhovor s tím zasraným šílencem o všech těch sračkách, kterými dáví mou sestru. Taky mu oznámím, že nikdy nebudeme součástí jeho posraného života. Náš už je zkurvený dost.

„Díky, Cade. Věděla jsem, že s tebou můžu počítat.“ Vrhne ruku okolo mého pasu a pohřbí hlavu do mého nahého hrudníku. Uteče další minuta, než řekne: „Myslíš si, že jsem dostatečně hodná holka, abych šla do nebe, až umřu?“

Z pochybnosti v jejím hlasu se mi stáhne hrudník. Ježíši, ten chlap ode mě pořádnou nakládačku. Otočím se na bok, omotám ruku okolo mé sestry a přitáhnu si ji blíž. „Jo, Mio, pokud existuje jedna věc, kterou sijsem jistý, je to ta, že pokud se někdo dostane do nebe, jsi to ty.“

Přitulí se ještě blíže ke mně. „Miluju tě, Cade.“

„Taky tě miluju, prcku. Zítřka se neboj. Budu tam a všechno bude v pohodě.“

Přikývla mi do hrudníku. Z jejího malého tepla a z alkoholu, který jsem měl dříve v noci, semoje tělo začne uvolňovat a spánek mě stahuje. Ještě než sklouznu do tvrdé dřímoty, si jsem jistý, že jsem ji slyšel zašeptat: „Omlouvám se, Cade.“

*

Další ráno se probouzím se suchou, nechutnou chutí v puse a opravdovým bušením za očima. Se zasténáním se začnu otáčet, ale zastavím se, když vzpomenu, že vedle mě byla minulou noc Mia. Otevřu oči a vedle sebe vidím prázdnou postel. Pohlédnu na hodiny, které říkají deset hodin dopoledne. Do prdele! Vystřelím a začne mě zaplavovat panika, než uslyším pohyb v kuchyni. Vypustím úlevný povzdech a moje tepová frekvence se znovu začne zpomalovat do normálu. Možná ji nakonec Maria nenutí.

Zamířím do kuchyně a vidím matku oblečenou do práce a vypadá ještě hůř, než se já cítím. Zřejmě si včera v noci šlehla něco silného. Pokud by moje matka nebyla feťačka, byla by krásná. Viděl jsem fotky s ní, když se prvně dali dohromady s tátou. Byla mladá, krásná Mexičanka se stejnýma nevinnýma očima jako moje sestra. Ale po letech užívání drog a hodně posraných vztahů vypadá vyčerpaně a o mnohem starší než na třicet pět let.

„Kde je Mia?“

Ignoruje mou otázku a sype obsah své kabelky na pult, dokud nenajde, po čem se shání. Popadne lahev, vytřese aspirin a několik si jich hodí do pusy, než se napije vody.

„Řekl jsem: kde je kurva Mia?“

Ucukne, pak se točí a zírá na mě. „Přestaň křičet. Charles ji vyzvedl asi před hodinou, aby ji vzal k sobě do kostela do areálu.“

Moje dřívější panika se vrátí záplavou zpět. „Řekl jsem jí, že s ní půjdu. Co sis sakra myslela, nechat toho psychouše ji někam vzít?“

„Ach Cade, přestaň. Už s ním předtím byla o samotě. Bude v pohodě.“ To je poprvé, co jsem o tomhle slyšel. „Navíc nechtěl, abys ji vzal. Nemyslí si, že bys tam zapadnul.“

„To protože je ten chlap zasranej blázen. Kriste! Prosila mě, abych šel s ní, řekla mi, že ho nesnáší.“

Prosím, Cade. Nechci tam být sama, opravdu ho nemám ráda… Její slova se mi přehrávají v hlavě a střeva se mi sevřou, když pomyslím na to, jak vystrašeně její hlas zněl.

Najednou jsem zamořen pocitem, že je něco opravdu špatně. Ženu se do pokoje, hodím na sebe tepláky a triko, pak popadnu list papíru, na který jsem napsal tu adresu, než vpadnu zpátky do kuchyně. Vystrčím ruku k Marii. „Dej mi klíče od tvého auta, hned!“

„Co? Ne, za chvíli musím jít do práce. A hlídej si tón, když se mnou mluvíš. Charles má pravdu; měla bych tě poslat na vojenský tábor. Vůbec mě nerespektuješ.“

Temnota, kterou někdy cítím, ve mně znovu začne hnisat a míchat se s děsem a hysterií. Zatlačím jí do pultu a musí ve mně vycítit ten posun, protože se jí strachem rozšíří oči.

„Nechceš se mnou teď vymrdávat, Mario. Dej mi klíče od tvého auta.“ Nervózně polkne, ale neudělá žádný pohyb, aby mi je podala. Cítím, že mi dochází čas a moje trpělivost praskne. „TEĎ!“ praštím pěstí vedle ní, z čehož poskočí.

Mrští je na mě. „Je v pořádku, Cade, uvidíš.“

„Zasraně by radši být měla. Protože pokud není, on nebude jediný, kdo zaplatí.“

„Jestli si myslíš, že tě někdo z areálu pustí dovnitř, když vypadáš, jako by ses chystal spáchat vraždu, tak se radši zamysli. Provozuje to místo a všichni mu jsou loajální.“

Dobré vědět.Odcházeje, mířím do jejího pokoje a prohrabávám její skříň, dokud nenajdu zbraň, kterou tam starej nechával. Se kterou předstíral, že je nabitá, zatímco mi ji držel u hlavy a zmáčkl spoušť, jako nějaká součást morbidní hry.

Pospíchám z domu, naskočím do mámina rozmláceného a na hovno auta a chvátám prdelí. Nezajímám se, jestli mě chytí policajti, skoro si přeji, aby to udělali, protože pak bychom se k ní dostali rychleji. I když nejsem dostatečně starý na to, abych řídil auto, řídím od dob, kdy mi bylo dvanáct. Hlavně kvůli tomu, že jsme potřebovali jídlo a Maria nebyla ve stavu, aby nám nějaké sehnala.

Moje úzkost se silněji a rychleji zvyšuje, jak se blížím. Kurva… Musím se uklidnit. Musí být v pořádku; řekla by mi, kdyby se něco dělo, správně?

O patnáct minut později, polovinu času, který by mi to mělo zabrat, jsem přijel k areálu. V dálce zpozoruji vozidla, jak se táhnou jedno za druhým ve dlouhé řadě, když opouští vchod velké, černé brány. Všiml jsem si, že se bude zavírat, tak jsem přidal a zvládl to dovnitř těsně, než se zavřela.

Když projíždím, zpozoruji kostel kousek po ulici po pravé ruce. Krátce registruji domy ze dřeva a ženy, které jsou oblečené jako z Domečku v zasrané prérii a stojí venku. Zírají na mě jako na cizince, který taky jsem. Zaparkuji před kostelem, mobil vsunu do kapsy a popadnu zbraň. Držím ji nízko vedle sebe, když vylézám z auta.

„Nemůžeš tady být, musíš odejít,“ řekne mladý ženský hlas.

Otočím se a v šoku se zarazím, když vidím holku, která vypadá na můj věk, s obrovským, zasraně těhotenským břichem. Co. To. Kurva. Rychle si uvědomím, že tohle místo je ještě posranější, než jsem si myslel. Žaludek se mi kroutí a hysterie stoupá.

„Jsem tady pro svou sestru a chci ji hned.“

Je očividné, že ví, o kom mluvím. Když neodpoví, zvednu na ni svou zbraň. V očích jí zajiskří strach, ale necítím soucit, vše, o co se zajímám, je dostat svou sestru pryž z toho pokurveného místa.

„Bez ní neodejdu. Takže mi radši řekni, kde je, nebo tě střelím na místě.“ Doufám, že bere mou výhružku vážně, protože skutečností je, že pokud přijde na život téhle holky nebo mé sestry, bude to život mé sestry.

„Prostě mu to řekni, Helgo.“ Další holka, která vypadá ještě mladší, se vedle ní usadí a třese se jako list.

„Nemůžeš změnit to, co je Boží vůlí. Bůh mluvil k Charlesovi ohledně tvé sestry, je na místě, kde být má.“

Z jejích slov moje panika letěla nahoru. Odcvaknu pojistku a střelím do země vedle nohou té šílené krávy. Obě dívky křičí a odskočí. „Táhněte do prdele a ať táhne i váš bůh. Ihned mi zasraně řekněte, kde je moje sestra!“ ruka se mi začíná třást zoufalstvím a strachem, které jsem nikdy necítil a které uchopí můj hrudník.

„Je vzadu v kostele, v jeho posvátném prostoru. Třetí dveře napravo,“ odpoví nakonec ta mladší.

Bez dalšího přemýšlení, vyběhnu schody ke kostelu. Další holka proběhne dveřmi přede mnou a já mrskám prdelí, abych ji dohnal.

„Otče Charlesi, je tu problém!“ křičí, zatímco buší na dveře.

Odstrčím ji pryč, jakmile ji doženu, ale je zamčeno. „Mio?“ zakřičel jsem, „jsi tam?“

Dávám ucho na dveře a slyším tlumené klení a šoupání. Pak slyším něco, z čeho se mi svírá hrudník beznadějí: slabé, tiché vzlyky. Mojí sestry.

Odstoupím a rozkopnu ty zasrané dveře dokořán. Z pohledu, se kterým jsem se setkal, mi krkem stoupla žluč a srdce mi tlouklo v uších. Několikrát zamrkám a myslím, že co vidím, není opravdové… nemůže být opravdové.

Moje sestra je přivázaná k zasrané posteli a má na sobě bílé šaty, které jsou zvednuté k jejím bokům a odhalují její nejsoukromější část. Dva muži drží ručníky, které jsou nasáklé její krví. Strach je vepsaný v jejich tvářích, jak zírají na mě a mou pistoli.

Rozhlédnu se a můj pohled přistane na Charlesi S. Winstonovi, chlapovi, jehož kalhoty jsou stále rozepnuté a pokryté sestřinou krví.

„Teď jenom zůstaň, kde jsi, synu. Toto je Boží vůle a ty nemůžeš změnit, co chce.“

Poprvé v mém životě je ta temnota, která se nikdy nevynořila na povrch, puštěna z provazu. „Ty zmrde!“ zaútočím na něho a vezmu ho k zemi. Zbraň mi vylítne z ruky ze síly mého těla, které přibouchne to jeho. Začnu sázet ránu za ranou do jeho obličeje a najednou se cítím, jako bych byl venku a koukal, jako bych neměl žádnou kontrolu nad svým tělem, když zuřivost a zoufalství pohání mé násilí.

Ruce mě rychle popadnou a uzamknou mi paže ze zády, dávajíce tomu kreténovi příležitost mě udeřit nazpátek. Ale necítím jeho údery; necítím nic než vztek a adrenalin, který běží mými žilami. Zvládnu se vytrhnout z rukou, které mě drží, a přistanu vedle mé pistole.

Když uvidím toho debila jít zpět k mé sestře, neváhám. Popadnu zbraň, zamířím a zmáčknu spoušť, střelím ho zezadu do hlavy. Ve skutečnosti po pár sekundách, které ale vnímám jako minuty, padá na zem. Honem vstanu a namířím ji na další dva chlapy. „Zasraně se nehejbejte nebo vás takyodstřelím.“

Tichý, slabý vzlyk mé sestry mě rychle prolomil v pohyb. Pospíchám k ní, zatímco držím pistoli namířenou na ty dva. Když se na ni dolu podívám, srdce se mi roztříští nad jejím uslzeným, bledým obličejem a strach nahradí můj vztek, když vidím množství krve, které ji obklopuje.

Vyrvu svůj mobil a zavolám 911, dám jim adresu lokace a nejasně jim říkám, co se stalo. Ty dva uprchnou z místnosti, ale nestarám se a nesnažím se je zastavit. Dáma se mě snaží udržet na telefonu, ale zavěsím, chci věnovat všechnu svou pozornost sestře.

Rozváži její zápěstí, vlezu na postel vedle ní a v táhnu si ji mezi nohy. Kolébám horní polovinu jejího tělíčka na hrudníku. Její namáhavé dýchání mi říká, že je to špatné.

Skloním se a dám ji pusu na čelo. „Vydrž, prcku, všechno bude v pořádku. Pomoc je na cestě.“ Slzy padají na její malý, bledý obličej a míchají se s jejími vlastními. V tu chvíli si uvědomím, že brečím. Nebrečel jsem od doby, co umřel táta. Zatnu zuby bolestí, která řeže mým hrudníkem jako horká čepel. „Proč jsi mi to neřekla?“ vychrlím.

„Omlouvám se, Cade,“ vzlykne slabě, „řekl, že by tě zabil, kdybych to někdy řekla.“

Bála se o mě; udržovala to tajemství, aby mě ochránila. Silně a rychle mě zasáhne vina, která se mixuje s dalšími bolestivými emocemi, které pulsují mým tělem. Nemyslel jsem si, že by se mi srdce mohlo stáhnout ještě těsněji, než už bylo, ale stáhlo se. Agónie, která mi rvala hrudník, mně znemožňovala dýchat.

Přitáhnu si ji blíže k sobě v domnění, že když ji budu držet pevněji, nebude mi schopná proklouznout, ale mýlil jsem se. Toho dne, než vůbec přijela záchranka, mi umřela sestra v náručí. A ta chvíle, kdy se naposledy nadechla, byla tím přesným momentem, kdy mé srdce zamrzlo ledem. Byl to ten samý den, kdy jsem přestal žít a pouze přežíval.