RT - 3. kapitola

Překlad: Teza

Faith

O pár večerů později sedím s kytarou na svém obvyklém místě a říkám si, co tak dlouho Cadovi trvá. Znovu zkontroluji čas na mobilu. Normálně tu touhle dobou už je. Nad myšlenkou, že se mu něco stalo, se mi kroutí žaludek, což nepomáhá vzhledem k tomu, že z něj byl už uzel kvůli Aadilovi.

Prosím, Bože, nechť jsou oba v pořádku.

Cade se tu se mnou scházel každou noc od našeho prvního setkání. Po většinu času nic neříká a z větší části mluvím já, ale sem tam se otevře a sdílí o sobě něco malého. Konečně se mnou podělil o to, že je SEALák, a řekl mi trošku o tréninku. Také mi řekl o svých přátelích: Sawyerovi a Jaxsonovi.

Užila jsem si každičkou noc, kterou jsem s ním strávila, ale včerejší je má oblíbená. Zaskočil mě, když mě požádal, abych mu zazpívala, což jsem udělala. Skončilo to tak, že jsem zpívala skoro celé dvě hodiny, které jsme společně měli. Ujistila jsem se, že vyberu písničky, o kterých jsem si myslela, že by se mu líbily, a on se upřímně zdál, že je spokojený s tím tu jen sedět a poslouchat mě. Hodně lidí mně říkalo, že mám hezký hlas, ale něco na způsobu, jakým mě sledoval a poslouchal, mě nutilo se cítit odlišně. Vyvolávalo mi to pocit mimořádnosti.

Cade Walker není jako žádný muž, kterého jsem dosud potakala. Je sexy, cynický, sklíčený, ale hlavně tajemný. I když jsem vděčná za tu trochu, co se mnou sdílel, zjistila jsem, že chci vědět více. Jako co ho udělalo mužem, kterým je teď. Mužem, který je silný a tichý, který se nikdy neusmívá a který nevěří v Boha. Ale ze všeho nejvíce chci vědět, co ho učinilo mužem, který si o sobě nemyslí, že je dobrý.

Nemaluj si mě v dobrém světle kvůli mém výběru kariéry. Není na mně nic dobrého.

Tato jedna poznámka se mi nepřetržitě přehrávala v hlavě a pokaždé mi srdce oteklo smutkem. Z toho ho chci stáhnout do holoty a dovědět se o každém temném místě, které v sobě má. Chci vědět každou jeho vadu a pak mu říct, jak dokonalý je, protože mu to očividně předtím nikdo neřekl, což není překvapující po jeho zmínce o rodině z minula.

To mě trápilo nejvíce. Vědět, že nikoho nemá, žádnou rodinu. Chová se jako, že ho to nezajímá a že tomu dokonce dává přednost, ale to nemůže být pravda. Musí být mimořádně osamělé nemít nikoho ke komu přijít domů nebo komu říct, že ho miluje a že mu chyběl.

Možná je hodně netečný, ale také o něm vím spoustu dobrých věcí. Nejenom, že je mužem, který bojuje za svou zemi, ale podívejte se, jak se postavil za mě a Aadila. Nebo jak sem chodí každou noc, protože se bojí o moje bezpečí… I když jsem doufala, že je to trochu více než to. Doufala, že možná cítí to samé propojení jako já, protože hoši cítím propojení. Nikdy jsem nic takového k nikomu necítila. Zvláště k někomu, koho sotva znám, a někomu, kdo nenávidí ty samé věci, pro které já žiji: Boha a lásku.

Nemívám přítelkyně, Zrzko. Jenom šukám.

Žaludek se mi stáhl v odpovědi na jeho vulgární poznámku, která se mi ozývala v hlavě. To je něco, co se mi děje často od té doby, co jsem ho potkala. Nutí mé tělo, aby toužilo po věcech, které ještě budu cítit s někým jiným.

Jsem si docela jistá, že jsem jediná dvaceti dvouletá panna na táto planetě a není to kvůli mé víře nebo náboženství. Je to, protože jsem ještě nepotkala nikoho, s kým bych cítila dost silné spojení. Vím, že je šílené, že to cítím teď, ale v životě existují chvíle, kdy věřím, že se věci dějí z nějakého důvodu, že máme potkat určité lidi a silně věřím, že Cade je jeden z nich. Jak jinak můžu vysvětlit pocity, které ve mně vyvolává?

Nesnáším přemýšlet nad tím, že přijde brzy den, kdy už nebudeme mít tyto společné večery, ale ještě více rozrušující je vědět, že ho s největší pravděpodobností nikdy znovu potom neuvidím. Přemýšlela jsem, že se ho zeptám na kontaktní informace, ale nechci, aby si myslel, že jsem šílená pronásledovatelka. A pokud budu upřímná, trochu se bojím jeho odmítnutí.

I když s tím, jak to jde dneska, se mi asi ani nedostane šance se s ním rozloučit. Znovu pohlédnu na mobil a vidím, že uběhlo dalších třicet minut, a opět se začnu bát, že se mu něco stalo. Ale jakmile se ta myšlenka vynoří, spatřím ho na druhé straně mýtiny, jak jde ke mně.

Ach díky Bohu. Celé moje tělo je zaplaveno sladkou úlevou, pak neschopná se zastavit, vstanu a běžím k němu, potkávajíc ho v půli cesty. Vrazím do jeho těla a hodím okolo něho ruce, když ho pevně obejmu. Napne se a je jasně nepohodlný s mou náhlou náklonností, ale příliš se mi ulevilo, abych se zajímala.

„Všechno v pořádku, Zrzko?“ zeptá se, zní jak zmateně, tak starostlivě.

„Teď už je. Byla jsem tak vystrašená, že se ti něco stalo, nikdy nechodíš pozdě.“

Na pár vteřin se na nás snese ticho, než jeho ruce jdou okolo mě. Srdce mi v překvapení vynechalo úder z jeho oplaceného gesta, ale hlavně mé tělo propuklo radostí. Obejme mě jeho teplo a já zhluboka vdechnu, líbí se mi aroma jeho čisté mužné vůně.

Odkašle si. „Promiň, dnes se to protáhlo. Blížíme se k dokončení toho, co jsme sem přišli udělat.“

Jeho odpověď se mnou udeří o realitu a zklamání rozmáčkne mé srdce, ale snažím se to odstrčit, nechci zničit náš dnešní, možná poslední večer.

Po dalším hlubokém nádechu, ustoupím a přilepím si na obličej úsměv, který necítím. „No jsem ráda, že jsi tu teď, protože jsem ti přinesla překvapení.“ Popadnu ho za ruku a vedu ho zpátky k mému místu a snažím se ignorovat brnění, které vystřeluje po mé ruce jenom z kontaktu našich spojených rukou.

„Něco jsi mně přinesla?“ zeptá se s podrážděním.

„Ano. Vlastně jsem nám obou něco přinesla.“ Sedajíc si vedle své kytary, ho stáhnu dolů a hrabu se v pouzdře, dokud nenajdu, co hledám. „Tadá!“ držím čokoládovou tyčku a tančím mu s ní před obličejem. Zírá na mě bez výrazu, jasně bez dojmu.

„Haló? Vidíš, co tu mám, Walkere? Čokoládu s karamelem. Je to má poslední. Myslela jsem, že by bylo hezké se o ni s tebou podělit. To ukazuje, jak tě mám ráda, protože se o svou čokoládu nedělím jen tak s někým.“ Zdá se, že na něho ani tohle nezapůsobilo. „Božíčku, je těžké potěšit chlapa jako ty. Myslela jsem, že z toho budeš šílet. Jak dlouho jsi byl pryč od amerického jídla? Pro mě to bylo jen pár dní a už mi chybí některé z mých oblíbených.“

„Nebylo to tak dlouho a čokoláda není něco, co postrádám. Přece kdybys měla biftek, to by byla jiná,“ odpoví a lehne si jako vždy s rukama za hlavou.

Z pohledu na jeho tvrdé, štíhlé tělo takhle natáhnuté se mi sbíhají sliny. Pospíším si a otevřu čokoládovou tyčinku, než udělám něco impulsivního, jakože ho obskočím… nebo si z něho ukousnu. Nad tou myšlenkou mi unikne nepatrné zahihňání. Tázavě se na mě podívá v podivení, co mi přijde tak vtipné.

Odkašlu si. „No, je mi líto, že tě zklamu, ale to se nikdy nestane, protože nejím maso. Jsem vegetariánka.“

V šoku se mu vykulily oči. „Co? Jak kurva přežíváš bez masa?“

Obrátím oči v sloup. Jsem zvyklá na poslouchání tohoto komentáře od lidí, zvláště mužů. „Přežívám docela snadno a mnohem zdravěji než většina lidí, mohu dodat. Zvířata jsou naši přátelé a odmítám je jíst. Chceš slyšet příběh, jak jsem se stala vegetariánkou?“ jeho odpovědí je další prázdný pohled.

„Dobře. Beztak jsem měla v plánu ti to říct. Takže tady to je: když mi bylo sedm, měla jsem kamarádku, která vlastnila dobytčí farmu. Měli tu nejsladší krávu jménem Hank a měli jsme docela pouto. Vždy rozpoznal vůz mých rodičů, když jsme přijížděli, a vždy na mě čekal u plotu. Upřímně, více času jsem trávila s ním, jak s mou kamarádkou. Byl milejší než ona, jestli mě chápeš.“ Zvedne na mě obočí, tak to vezmu jako potvrzení, že rozumí. „Každopádně, jednoho dne jsem se tam stavila a Hank byl pryč. Když mi řekli, co se mu stalo, brečela jsem tři dny v kuse a přísahala, že se už nikdy znovu nedotknu masa. Celé dětství jsem prosila rodiče, aby mi koupili farmu, abych mohla mít krávy, prasata a kuřata – které bych nikomu nedovolila sníst. Naneštěstí to nepadlo na úrodnou půdu, ale aspoň mě nikdy nenutili jíst maso, i když ho sami dál jedli.“

Na chvíli mě v tichosti sleduje, než řekne: „Od toho krávy jsou, Zrzko.“

Zírám na něho. „Ne, nejsou. Konec, žádná čokoládová tyčka pro tebe nebude, kámo!“ rty se mu lehce zvednou a srdce mi vynechá úder. Ach hoši, mohu si jenom představovat, jak sexy by vypadal s plným megawattovým úsměvem. Vezmu si to jako misi, vidět ho, než odjede.

Pozvednu tyčinku ke rtům a ukousnu si. Oči se mi poklesnutím zavřou a zasténám potěšením ze sladkého, mňamózního výbuchu v ústech. Nízké zamručení pronikne vzduchem a vytáhne mě z blaženého milování čokolády. V okamžení jsem oči otevřela a viděla Cada, jak se na mě dívá s výrazem, z kterého mi tep vyletí nahoru. Polknu sousto, v rozpacích, pak mu podám tyčku. „Chceš?“ nabídnu, i když jsem řekla, že se o ni nepodělím.

„To je v pohodě, Zrzko. Nech si ji.“

„Nevadí mi to. Jenom jsem si dělala srandu s tou poznámkou o krávách… no tak trochu. Přenesla jsem ji pro nás oba, abychom si ji vychutnali.“

„Věř mi, vychutnávám si tě sledovat, jak ji jíš.“ Vau… jeho divoký pohled nekmitne od mého a z jeho slov spolu se vzrušením, které je silné v jeho hlase, se mi sevřou nohy k sobě, aby zmírnily menší bolení, které mezi nimi začíná.

Než mohu vymyslet chytrou odpověď, rychle prolomí moment odvrácením pohledu a změnou tématu. „Kdy se vracíš tam, odkudkoliv pocházíš?“

Odkládajíc svou čokoládovou tyčinku na později, si lehnu na bok, abych mu čelila, a rukou si podepřu hlavu. „Je to tvůj způsob, jak se mě zeptat, odkud jsem, Walkere? Víš, v případě, že bys mě někdy chtěl vyhledat?“ Zasměji se, když mi dá svůj obvyklý tvrdý pohled, a když si uvědomím, že neodpoví, rozhodnu se ustoupit. „Jsem tu na další týden. Pak se vrátím do Montany. Odkud jsi ty?“

„Původně pocházím z Colorada, ale žiju v Kalifornii. Ne že bych byl někdy doma.“

„Jezdíš často na mise?“

„Jop. Přesně, jak to mám rád.“

„Po jedeš na další po téhle?“ přikývne. „Odjedeš brzy?“ snažím se udržet smutek z mého hlasu, ale vím, že jsem neuspěla.

Ohlédne se na mě. „Jo. Pravděpodobně za den nebo dva.“

Přikývnu, když spolknu své zklamání, a snažím se odlehčit atmosféru. „Chudáčku. Beze mě budeš tak ztracený.“ Pozvedne na mě obočí.

„Je to pravda. Kdo pro tebe bude zpívat, když budu pryč? Nebo ti ukazovat, jak válet na muziku? Přiznej to, Walkere, budu ti chybět, až budu pryč…“ posadím se a začnu pleskat do kolen a tleskat rukama do rytmu, pak začnu zpívat: „Až budu pryč, až budu pry-y-č, budu ti chybět, až budu pryč.Budou ti chybět mé vlasy. Budu ti chybět úplně všude, oh, budu ti chybět, až budu pryč.“

Zvuk cvrčků naplní noc, když na mě v tichosti upřeně kouká. „Ladíme!? Tlustá Amy?“  Zavrtí hlavou, nemá tušení, o čem mluvím. „Vážně, Walkere? Vyšlo to do kin před pár měsíci. Je to epický film. Musíš se na to podívat, až se dostaneš domů.“

Jeho nic neříkající zabručení nezní moc slibně. „Beru tě za slovo, Zrzko.“ Pokrčím rameny; pro mě za mě, jeho ztráta. „Ale máš pravdu,“ dodá potichu, nedívá se na mě, „budeš mi chybět a i tvůj hlas.“

Srdce se mi v hrudníku zastavilo a šířilo se mnou teplo z jeho neočekávaných slov. Vidím, jak se jeho výraz změní v zamračení, a mohu říci, že lituje svého přiznání. „Taky mi budeš chybět, Cade… hodně.“

Pochopím, že se to pro něho stává až moc intenzivní, tak to rychle znovu odlehčím. „Chci říct, další týden tady budu tak osaměle sedět s povídat se sama se sebou… ach počkat, to už dělám.“

Pár sekund na to, co ty slova opustí má ústa, se stane něco neuvěřitelného. Ten vtip nejenomže vyloudí ten největší úsměv, který jsemod něho ještěměla vidět, ale také z jeho hrudníku zaburácí hluboký smích. Je tochraplavý, hrubý a nejkrásnější zvuk, který kdy padl do mého ucha. Doslova mě okrade o dech.

Když na mě pohlédne, zvuk prudce přestane. „Proč se na mě k sakru takhle díváš?“

Usměji se a pravdivě odpovím. „Protože ty, Cade Walkere, máš ten nejvíce sexy úsměv, který jsem kdy viděla, a ten nejkrásnější smích, který jsem kdy slyšela.“

Nepohodlně se poposune. „Na mně není nic zasraně krásnýho, Zrzko. Nikdy znovu ke mně nepřiřazuj to slovo do jedné věty. A bylo to spíš tiché uchechtnutí, než smích.“

To rozhodně nebylo, ale místo toho, abych to řekla, se snažím uklidnit jeho raněné ego. „Dobře, promiň, chtěla jsem říct, že tvoje skoro tiché uchechtnutí bylo drsné.“

„To je lepší.“ Rty mu cukají, zatímco se směju.

Jelikož se zdá v lepší náladě než obvykle, rozhodnu se zavést rozhovor k věci, po které jsem umírala touhou vědět. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Ohlédne se po mně. „Můžeš se zeptat, ale nemůžu slíbit, že odpovím.“

Pozastavím se a přemýšlím nad jeho odpovědí, pak přikývnu. „To je fér.“ Odkašlu si, když se nervózně posunu. „No, jen jsem si říkala… proč nevěříš v Boha?“ sleduji, jak se napne a stopa po jeho dřívějším nenuceném chování zcela vymizí. Do prčic. Než špatně pochopí, kam tím mířím, rychle říkám: „Nesoudím, přísahám. A nemusíš mi to říkat, pokud nechceš. Jsem jenom zvědavá, co tě nutí v Něho tak moc nevěřit.“

Na moment je zticha a já trpělivě čekám, zatímco se rozhoduje, jestli mně odpoví, nebo ne. K mému překvapení odpoví. „Prostě nevěřím. Jsem ten druh osoby, co nevěří sračkám, který nemůžou bejt vysvětlený.“

Mám pocit, že je to víc než to. „Některé z nejlepších věcí v životě nemohou být vysvětleny.“

Teď se ke mně otočí s podrážděním v očích. „Rozhlédni se, Zrzko. Pokud existuje velký a mocný Bůh, jak tolik z vás věří, vážně si myslíš, že bychom žili v takhle posraném světě?“

Pokrčím rameny. „Věřím, že jsme byli dáni na tento svět se svobodnou vůlí. Proč je Jeho prací spravovat nepořádek, který udělali ostatní? Tolik lidí čeká, až Bůh změní to špatné na světě, ale já silně věřím, že to On čeká, až to změníme my.“

„Oh jebat na to!“ prskl drsně. „To z tebe mluví tvůj starej, sračky, kterýma ti vymyl mozek.“

Snažím se nenechat ten komentář, aby mně ublížil. „Souhlasím s tím, že žijeme ve světě, který může být velice ošklivý, ale taky věřím, že krásné části převažují ty špatné. Na tomto světe existuje spousta krutých lidí, ale silně důvěřuji, že je více těch dobrých. To je důvod, proč jsem tady. Můj táta vždycky říká…“

„Tvůj otec je ten nejhorší druh zasraných lidí tam venku,“ zakřičí a přeruší mě, zuřivost se vznítív jeho očích, jak jsem ještě neviděla. „Jsou to lidé jako on, kteří vymysleli iluzi Boha, aby je lidé následovali. Aby je mohli zasraně ovládat.“

Z toho stoupne můj vztek. „Můj otec je pastor, Cade, ne…“

„Takže si myslíš, že to z něj dělá dobrého člověka? Myslíš si, že je automaticky dobrý, protože stojí před skupinou lidí a káže hromadu hoven? Zasraný kněz znásilnil a zabil mou sedmiletou sestru, protože to údajněbylo zasranou vůlíBoží!“

Ach můj bože.

Polknu žluč, která sloupá mým hrdlem, a srdce se mi tříští na milion kousků z bolesti v jeho očích. Mohu říci, že je naštvaný, že mu to vyklouzlo. Okamžitě se postaví a já se snažím popadnout jeho ruku, abych ho zastavila. „Cade, moc se omlouvám. Nevěděla jsem…“

„Jsi teď zasraně šťastná, Faith?“ trhnu sebou nad způsobem, jakým se vysměje mému jménu. „Šťastná, že konečně víš, proč nevěřím v Boha? Lidé jako tvůj otec by měli být zasraně uzamčeni od společnosti. Pak by svět byl zasraně lepším místem!“

Zavrtím hlavou a slzy začnou bodat mé oči. „Ne. To není pravda. Můj táta je dobrý muž. Nevím, kdo ublížil tvé sestře, ale můžu tě ujistit, že to nebyl žádný Boží muž.“

„Nech si svý zasraný kázání pro někoho, kdo o to kurva stojí. Pro tvé dobro, Zrzko, doufám, že se jednoho dne zasraně probudíš a přidáš se k realitě. Čím dříve si uvědomíš, že žádný zasraný Bůh neexistuje, tím líp ti bude.“

Než mohu přidat další slovo, otočí se a vyrazí pryč. Zmateně sedím a snažím se vsáknout, co se zrovna stalo.

Zasraný kněz znásilnil a zabil mou sedmiletou sestru, protože to údajně bylo zasranou vůlí Boží!

Slzy začnou proudit dolů po mé tváři a srdce se mi láme nad malou holčičkou, která nikdy nedostala šanci na život, nad malým chlapcem, který ztratil svou sestru, a nad mužem, kterého to zřejmě stále tak moc bolí. Ale nejvíce se mi srdce tříští na tím, že náš společný čas skončil tímto způsobem, protože vím, že ho už nikdy znovu neuvidím. Ostrá bolest mi řeže hrudník a mé slzy tečou rychleji. Proč mám pocit, jako bych ztratila něco, co jsem nikdy neměla?

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/anna-kendrick/cups-430116

http://www.csfd.cz/film/34829-ladime/prehled/