RT - 2. kapitola

Překlad: Teza

Cade

Jsi zasraný idiot, Walkere. Nadávám si za minulou noc, když se blížím k ženě, ke které jsem si přísahal, že se nikdy znovu nepřiblížím. Věřil jsem jí, když řekla, že se sem bude vracet. Ta holka zřetelně není dostatečně bystrá na to, aby s sebou někoho přivedla.

Alespoň si říkám, že to je ten důvod, proč se vracím. V žádném případě to není, protože nemůžu dostat tu sexy rudovlásku z hlavy. Ježíši, jestliže jsem si myslel, že je krásná zdálky, tak to není nic proti tomu, jak vypadala zblízka. Všechno je na ní nádherné; její lehce sluncem políbená pokožka je hladká a bezchybná. Má malý cákanec pih přes perfektně tvarovaný nos, což můžete vidět pouze, pokud jste dost blízko. I její hlas, když nezpívá, je zasraně krásný. Je tak unikátní; nic takového jsem dosud neslyšel – jemný a sladký, ale silný. Je dokonalá, až na jednu věc… jednu opravdu velkou věc.

Zaskřípu zuby, když myslím na ten zasraný náhrdelník okolo jejího krku. Fakticky mě vysírá, že i s vědomím, co okolo ní dělám, a tím, v co věří, ji pořád zasraně chci. Přesně tady tohle ukazuje, jak moc mám hlavu v prdeli. Ta holka je kompletně opak toho, co bych kdy chtěl, ale zdá se, že to moje tělo cítí jinak.

Nikdy jsem nepotkal holku jako ona. Když jsem byl totální čurák a řval na ni, rozčilila se a vrátila to, než aby byla vystrašená, jako by byla většina lidí. Ta holka může být sladká a nevinná, ale je zřejmé, že pokud někdo zatahá za nitky, stane se z ní nevraživý člověk. Z čehož mi jenom pták více ztvrdl, než už byl. Pak, navrch toho všeho, jsem ji přistihl, jak na mě s vděčnostízírá, zatímco jsem jí prohlížel kotník, a ten ruměnec, který potřísnil její tváře… Ježíši. Zabralo mi každou unci kontroly, kterou jsem měl, se krotit, abych z ní nestrhal oblečení a nezjistil, kde ten ruměnec končil.

Moje myšlenky jsou náhle zastaveny, když dojdu k mýtině a spatřím ji. Opírá se o strom se zakloněnou hlavou, zatímco brnká na kytaru. Jako obvykle, touhle dobou večer, slunce začalo zapadat a odlévalo na ni záři, ve které vypadala tak nevinně, jak vím, že nevinná je.

Věděl jsem, že nemám možnost, a šel k ní, protože teď když jsem ji potkal, bych byl ještě větší zvrhlík, kdybych zůstal mezi stromy. Vím, že bych se měl držet dál od této dívky, víc pro její dobrotu než moji, ale stále si říkám, že tu jsem pro její ochranu.

Její oči jsou zavřené, když k ní dojdu, ale ví, že tam jsem. „Je hezké tě mít zpátky, Cade Walkere.“

Pták mi škubne ze zvuku jejího jemného hlasu, říkajíc mé jméno. Když otevře oči, zaměří svůj nevinný smaragdový pohled na mě a poctí mě krásným úsměvem. Odstrčím pocit, který si rozehřívá cestu do mého hrudníku.

Se zabručením si sednu vedle ní, ale ne moc blízko. Ta kočka prokázala, že je pro mě zasraně nebezpečná. „Moc se nevzrušuj, Zrzko, nenechala jsi mi moc na výběr, jelikož jsem věděl, že tu budeš znovu sama.“

Její úsměv se rozšíří. „Taky tě rád vidím, Faith,“ odpoví líbezně.

Bezvýrazně na ni zírám, zcela nepobavený jejím sarkasmem, ale jsem rád, že není uražená, že se chovám jako kretén. „Beru to tak, že se to děcko ještě navrátilo?“ zeptám se a změním téma.

Smutně zavrtí hlavou. „Ne. Opravdu doufám, že dnes večer přijde. Moc se o něj bojím.“

Odvrátím pohled a rozhodnu se nepřidávat na témasvé myšlenky. Existuje hodně důvodů, proč by se kluk nevrátil, z žádného z nich by se necítila líp.

Cítím na sobě její oči. „Neoblíkáš se jako voják.“

Lehnu si jako mrtvola do trávy s rukama za hlavou. „Nikdy jsem neřekl, že jsem.“

„Ale řekl jsi…“

 „Řekl jsem: ‚něco takového‘.“

Na chvilku se pozastaví. „Hmmm, dobře, tak co? Speciální operace? CIA? Námořnictvo? Námořní pěchota?“ škubnu na ni obočím a ona se usměje. „Můj děda byl mariňák. Moc toho nevím, ale vím trochu.“

„Jsem překvapený, že by byl v pohodě s tím, aby jeho vnučka cestovala na místo, jako je tohle.“

Pokrčí rameny. „Byl ustaraný a i můj táta, i když je to jeho církev, se kterou tu jsem.“

Hlava mi vystřelí k té její tak rychle, že skoro dostanu hyperflexi krku. „Tvůj otec je zasraný kněz?“ nechtěl jsem, aby to vyšlo tak drsně.

Nakloní hlavu a pozoruje mě, což zasraně nesnáším. „Je pastor, ano.“

Žaludek mi klesl hrůzou. Ach kurva. Není tak nevinná, jak jsem si myslel? Udělal jí nějakou sračku? Zatnu čelist proti zuřivosti, která mi pumpuje tělem nad tou myšlenkou. Uklidni se, chlape, tahle sračka není tvoje věc.

„Je tu něco, nad čím jsem uvažovala, Cade. Jak to, že muž, který bojuje za svou zemi a zachraňuje životy, nevěří v Boha?“

„Nemaluj si mě v dobrém světle kvůli mému výběru kariéry. Není na mně nic dobrého.“

„Přijde mi těžké tomu věřit, když má muž velice úctyhodnou práci.“

Zavrtím hlavou nad tím, jak je naivní. „Ve skutečnosti jsem perfektní osobou pro svou práci: nemám rodinu, nebojím se umřít a nemám problém se zabíjením lidí, kteří si to zaslouží.“

Jeden by si myslel, že potom, co jí řeknu, že se nestarám o zabití jiné osoby, se mě bude vyptávat dále, ale ne, místo toho si vybere jednu zasranou věc, o které pohrdám mluvit. „Nemáš rodinu?“

Ignoruji zármutek v jejím hlase. Nepotřebuji lítost, není na tom nic smutného. „Ne!“

„Co tvůj táta?“

„Je mrtvý.“

„Ach, to je mi líto.“

„Nemusí, mě není.“

Cítím, jak se do mě zavrtávají její oči, ale stále se na ni nepodívám. „A tvoje máma?“ zeptá se opatrně.

Pokrčím rameny. „Nevím a nezajímám se.“

„A co…“

„To je dost otázek!“ puknu, nechci, aby se dál ptala. Okamžitě se cítím jako sračka, když sebou trhne.

„Promiň. Nechtěla jsem vyzvídat.“

Místo připuštění její omluvy změním téma. „Řekni mi, co je to s tebou a hudbou?“

Ta otázka ji uvolní a úsměv znovu ozdobí její obličej. Opře se o strom a jemně začne recitovat slova do básně: „Hudba vyslovuje, co nemůže být vyjádřeno. Konejší mysl a dává jí klid. Léčí srdce a dělá ho celým. Plyne z nebe, aby zhojila duši.“ S úsměvem na mě shlédne. „Vidíš, Cade, stejně jako potřebuji kyslík k přežití, Bůh a muzika drží mou duši naživu.“

Všechno tohle bylo v pohodě až na tu zasranou část s Bohem. Vlastně mi je jí líto, jak je ošálená. Ale vím, že to není její chyba a že to má co dělat s tím, že to do ní otec tlačil…žaludek mi rozvíří nad myšlenkou, co dalšího do ní tlačil. Rychle odstrčím hnusnou myšlenku, neschopný snést na to myslet. „No musím přiznat, Zrzko, jsi dost dobrá. Proč nezpíváš kariérně?“

„Myslím si, že pokud bych kariérně zpívala, nemilovala bych to tak jako teď, není to něco, co bych chtěla dělat profesně. Ale jsem zvědavá, Cade, kdy jsi mě slyšel zpívat?“

No kurva! Chytil ses sám, ty idiote! Letmo na ni pohlédnu a vidím na její tváři vědoucí úsměv. Neodpovím, protože se z toho v žádném případě nevyhrabu.

Zašeptá s jemným smíchem. „Neboj, Walkere, tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ Zírám na její drzý úsměv a zvažuji, že jí ten samolibý úsměv setřu, převrátím ji a ponořím se do kundičky, která bude, jak se vsadím, ta nejsladší a nejtěsnější, kterou jsem dosud cítil…

„Miluju všechnu hudbu,“ řekne, naštěstí mě vytáhne z perverzních myšlenek. „Elvis je jeden z mých oblíbených umělců, stejně jako Johnny Cash a Beatles. Mám moc ráda country, staré písně a rock and roll. Každá písnička má příběh – vychází někomu ze srdce a z duše. Ve skutečnosti mi docela jde se strefovat lidem do jejich žánru muziky,“ řekne pyšně.

„Oh jo? Jsem zvědavý, schválně jestli rozpoznáš ten můj.“

Usměje se nad výzvou, když se vrtá po pouzdře na kytaru, pak se postaví s iPhonem.

„Vzala sis s sebou do Iráku iPhone?“

„Ano. Používám ho na poslouchání písniček a focení.“

Sleduji ji projíždět seznamem písniček, jak předpokládám. Usměje se, když zřejmě najde, co hledá. „Tohle si představuju, že posloucháš.“ Najednou z jejího mobilu začne vřeštět ‚We’re Not GonnaTakeIt‘ od TwistedSister.

No do prdele, jestli to není pravda, že si mi tahle písnička líbí. Ale vtipná je tady ta roztomilá, nevinná vesnická dívka v krátkých, bílých šatech a kovbojských botách s hlavou bouchajíc do rytmu, jako by byla na nějakém rockovém koncertě.

Nakonec po třiceti vteřinové show jejího kolébání do textů se zasměje a koukne na mě. Úsměv jí odumře a spadnou ústa. „Oh moje dobroto! Je to úsměv, co vidím na tvé tváři, Cade Walkere?“ rychle si uvědomím, že mám na rtech lehký úsměv.

Sevře si hrudník, jako by měla mít infarkt, a dramaticky spadne na zem. „Buď klidné srdce mé, ten muž někde tam má smysl pro humor.“ Pohlédne na mě a zasměje se mému pohledu, přijde si zasraně nesmírně legrační.

„Jen klid, Zrzko. Jen jsem přemýšlel nad tím, jak směšně jsi vypadala.“ Směšně roztomile, ale to si nechám pro sebe.

Místo uražení se usměje a překulí ke mně. „S radostí bych vypadala směšně každý den, kdybych věděla, že to přinese úsměv na tvůj krásný obličej, Walkere.“

Pták se mi změní v ocel a oči jsou přitáhnuty k jejím plným rtům k zulíbání. Zabere mi každou unci vůle, kterou vlastním, se zastavit a neochutnat ji. Ani si nezasloužím dýchat stejný vzduch s touhle holkou, natož ji líbat.

Úsměv se jí promění ve vědoucný. „Máš přítelkyni, Cade Walkere?“

Proč říká celé mé jméno a proč se mi to kurva líbítak moc? „Nemívám přítelkyně, Zrzko. Jenom šukám.“

Nezdá se, že by ji pravdivá odpověď zmátla, jak jsem čekal. „Mmmmm,“ odpoví tiše, než si lehne vedle mě, trochu blíž, než je pohodlné. „A tady jsem a stále čekám na svůj první polibek.“

Hlava mi vystřelí jejím směrem. V žádném zasraném případě! „Snažíš se mi říct, že ti nikdy předtím kluk nedal pusu?“

„Samozřejmě, že jo,“ odvětí se smíchem. Proč mě vysírá tohle slyšet? „Ale neměla jsem ‚ten polibek‘.“

Cože?

Otočí se na mě s úsměvem a musí mi na obličeji vidět zmatení. „Víš… ‚ten polibek‘. Který cítíš po celém těle, jakmile se tvé rty dotknout jejich, a všechno, co se děje okolo, opadne. Mohli byste být na nejrušnějším, nejhlučnějším místě, ale všechno utichne a zdá se, že se čas zastavil. Jako byste v tu chvíli byli jediní lidé na planetě. To je ten polibek, který si budeš pomatovat po zbytek života a nikdy nebudeš mít další podobný, pokud to nebude s tou stejnou osobou, protože to byl ‚ten polibek‘.“

Zírám na ni a říkám si, jestli to myslí vážně, rychle si uvědomím, že ano. Ježíši, je vážně zasraně ošálená. „Promiň, ale zklamu tě, Zrzko, budeš čekat celý život, protože žádná taková věc neexistuje.“

Úsměv se jí rozšíří místo toho, aby vypadala zklamaně. „Taky jsi svůj ještě neměl, hej, Walkere?“

Protočím oči. „Věř mi, taková věc neexistuje. Ta kravina pochází ze stejný sračky jako láska. Je to všechno předstírání.“

„Nevěříš ani v lásku?“ dám jí pohled na styl ‚co k sakru myslíš‘, což ji jenom rozesměje. „No mluv jen za sebe, Cade, jednoho dne budu ten polibek mít a taky plánuju se zamilovat.“

Zabručím. „Tak to hodně štěstí.“

„Vau díky, ale nebudu ho potřebovat.“ Zpátky pohlížím na její pobavený obličej. „A i když bych ráda zůstala a řekla ti všechny důvody proč, obávám se, že to bude muset počkat do zítra. Je čas, abych se vrátila zpátky do tábora.“

Přetočí se, sesbírá kytaru a zandá do pouzdra. Pohled se mi zaměří na její zadek, když se ohne, a přeju si, aby se její šaty zvedly o trochu více, abych mohl vidět, co pod nimi má. Naneštěstí se to nestane.

Když se postaví, smutně se rozhlédne po mýtině. „Snad Aadil přijde zítra večer.“

Mám pocit, že se to děcko nevrátí, ale znovu se rozhodnu si to nechat pro sebe.

Úsměv se jí vrátí, když shlédne na mě. „Každopádně, doufám, že tě zítra večer znovu uvidím, Cade Walkere.“ Pošle mi pusu a pluje svým sladkým country zadkem přes louku.

Neoplatím jí rozloučení, a když ji sleduji odcházet, okamžitě mi chybí zvuk jejího vlídného hlasu a pohled na její ohromující úsměv. Co se mi to kurva děje?