RT - 1. kapitola

Překlad: Teza

Ahoj, tak jste se dočkaly další kapitoly.

Holky, asi bych to viděla, že budu dávat jednu plus minus na týden jako u Sawyera. Když bude nějaká kratší, tak to snad bude dříve.

Jinak důležitá informace!! Překlad písničky (Leonard Cohen – Hallelujah) v této kapitole je z karaoketextů čili ne můj. Na to se ještě necítím. :D

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cohen-leonard/hallelujah-3664

Cade

O deset let později – Irák

Plahočím se mezi stromy a seschlými kusy trávy, když si to razím k lokaci, kam jsem chodil poslední tři noci, a ihned vím, že tam znovu je. Protože mě zasáhne ten nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšel, a jako vždy sladký, jemný zvuk toho hlasu je jako rána do mého hrudníku.

Vážně, co to kurva je?

Když dojdu k široké, travnaté mýtině, spatřím ji. Sedí v tureckém sedu, brnká na kytaru a zpívá něco, o čem si myslím, že je country… sračku, kterou bych nikdy neposlouchal. Ale kdybych věděl, že to vždy uslyším z jejího hlasu, rád bych to poslouchal každý zasraný den mého života.

Znova jsem oblbnut její krásou. Dlouhé, zrzavé vlasy padají přes záda ve volných vlnách a z toho pohledu mi cukají prsty touhou vědět, jestli budou na dotyk tak jemné, jak vypadají. Místo obvyklých letních šatů, ve kterých jsem ji vídával, na sobě má bílý nátělník bez rukávů, který volně visí na jejím těle, a džínové šortky. Moje oči cestují po jejích dlouhých, štíhlých, nahých nohách a střetnou se s párem kovbojských bot.

Způsob, kterým začalo zapadat slunce – na ni vrhá záři, ve které nevypadá opravdově. Díky tomu vypadá jako něco, čím se vám lidé snaží zaplnit hlavu, ale já vím, že je to hovadina, zasraný anděl. Ale pokud bych věřil na anděly, přísahal bych, že tahle holka jednímbyla. Celá její osobnost křičela nevinností.

Před třemi večery jsem odešel z tábora a šel na procházku, potřeboval jsem být sám. Měla to být rychlá dvaceti čtyř hodinová mise, ale už se to změnilo v pět dní a zdá se, že by to mohl být další týden. Nevadí mi být na misích, čím déle, tím lépe. Není to tak, že by na mě někdo doma čekal. Ale potřeboval jsem čas pro sebe, jelikož jsem pořád s týmem, neustále okolo lidí, to mě může podráždit. I když pro mě jsou někteří z těch chlapů jako bratři.

Na té procházce, jenom pár minut od základny, zachytil mou pozornost vlídný, jemný smích. Sledoval jsem ten zvuk a došel k mýtině, kde jsem ji našel s rancem iráckých dětí. Honila je, když hráli nějakou hru. V tu chvíli, kdy na ni přistál můj pohled, seněco stalo v mém hrudníku, něco, co jsem necítil léta, a nemám tušení proč. Jistě, je krásná, ale viděl jsem hodně krásných žen. K sakru, většinu z nich jsem taky ojel. Přece je na této holce něco, kvůli čemu jsem zůstal mezi stromy, mimo pohled, a sledoval ji, než odešla. Byla vše, na co jsem myslel celou noc a další den. Což mě opravdu nasralo.

Takže jsem se další večer vrátil v naději, že zachytím další letmý pohled na ni, chtěl jsem se ujistit, že jsem se choval jako zasraný idiot a že nebyla tím, v koho jsem si ji vybájil. Místo toho, abych dostal ujištění, které jsem chtěl, se vrátil ten samý pocit až na to, že tentokrát byl ještě silnější, protože měla kytaru a zpívala. Z jejího hlasu jsem zakořenil na místě a dech se mi zastavil v plicích. Pokud by to bylo možné, srazil by mě na zadek. Přísahám, že jsem nikdy nic takového předtím neslyšel.

Tu noc jsem seděl dvě hodiny a poslouchal, jak zpívá sračky, které bych nikdy neposlouchal. Cítil jsem se jako zkurvený zvrhlík, že jsem zůstal mimo dohled a špehoval ji, ale v žádném případě se k ní nepřiblížím. Stále se snažím pochopit, že po deseti letech naprosté necitlivosti nějaká hezká vesnická holka se zrzavými vlasy vyvolá v mém hrudníku něco, co nikdo jiný nevyvolal. Je to daleko od vřelosti, protože nejsem schopný něco takového cítit, ale je to stále něco.

Byl jsem zvědavý, co k sakru dělá bílá Američanka na takovém místě. Přestože byla většina vojáků odsunuta a válka byla prohlášena za ukončenou, pořád to je nebezpečné a vzpoura ještě pokračuje. Vlastně se to poslední dobou hodně zhoršovalo, což je důvod, proč jsem tady. Tak proč by k sakru byla zrovna ze všech míst tady?

Moje pozornost se posune přes louku k iráckému klukovi, který k ní jde s úsměvem. Vypadá na osm let a rozpoznám ho z první noci, kdy si s nimi hrála. Ta holka ho očividně očekává a je dokonce šťastná, že ho vidí, pokud můžu soudit podle jejího úsměvu.

A proč kurva dokonce i její úsměv posouvá sračky v mém rudníku?

Klučina k ní dojde a plaše jí podá jednu bílou květinu. Její úsměv se rozjasní, když ji přijímá a dá klukovi pusu na tvář. Malý mizerný šťastlivec.

Znovu se posadí a rozevře pro něho ruce. Otočí se a sedne se k ní na klín a ona mu do rukou dá kytaru. Ruce jí jdou okolo něho a pomáhá mu na ni brnkat. To děcko má ten největší úsměv na tváři a oba začnou zpívat písničkou, na které zřejmě pracovali.

Přistihnu se, že znovu nemohu odejít, tak si sednu ke stromu, u kterého jsem seděl poslední tři noci, a vsakuji všechno okolo ní. Opravdu mám hlavu v prdeli, když přijde na tuhle holku.

*

Faith

Slyšel jsem o tajném akordu,
který David zahrál hrál a to potěšilo Boha
ale tebe moc hudba nezajímá, viď?
Je to takhle:
kvarta, kvinta,
poklesnutí v moll, zdvih v dur
Bezradný král skládá Aleluja
Aleluja, Aleluja
Aleluja, Aleluja

Jak zpívám s Aadilem, sladkým iráckým hochem, kterého jsem potakala před týdnem, srdce se mi zahřívá nad radostným úsměvem na jeho tváři. Jsem si docela jistá, že miluje hudbu tak jako já. Nacvičovali jsme tuhle píseň od toho večera, co mě našel na této louce zpívat. Jeho angličtina není nejlepší, ale zlepšuje se a dokáže se mnou držet krok.

Vzpomínám na den, kdy jsem ho zpozorovala mezi stromy, jak mě poslouchá; měl na obličeji pohled údivu. Byl plachý, když jsem k němu poprvé přistoupila, ale rychle se rozehřál. Tu noc mu zcela propadlo mé srdce a od té doby přicházel každý večer na tohle místo, aby se mnou mohl být. Nedávno s sebou přivedl partu dětí a nádherně jsme si to užili. Naučili mě hry, které rády hrají, a já je naučila mé oblíbené.

Beth se trápí, že opouštím tábor, tak jsem se snažila přivést Aadila s námi. Ale z nějakého důvodu se bojí, že bude spatřen, tak jsem mu slíbila, že sem za ním přijdu každý večer do dne, kdy odjedu. Začal pro mě hrozně moc znamenat za tu krátkou dobu, co se známe, a bude mi velice chybět, až přijde čas mého odchodu.

Potom, co dokončíme písničku, se ke mně Aadil otočí s velkým úsměvem. „Vedl jsem si líp.“

Usměji se nazpátek. „Ano, vedl. Cvičil sis slova?“

Přikývne a úsměv mu trochu poleví. „Ale jenom tady,“ odpoví a poklepe si na hlavu.

„To můžu říct, vedl sis skvěle, Aadile. Jsem na tebe moc pyšná.“

Rozzářil se nad mou pochvalou. Už se ho chystám zeptat, jestli chce hrát znovu, když jsem přerušena hlasitým křikem. Podívám se přes louku a vidím rozzuřeného muže, jak se k nám řítí a křičí v arabštině.

„Ach ne. Můj táta,“ Aadil zalapá po dechu. Čistý strach mu omývá tvář a rychle se postaví. Ihned ho následuji a dám ruce na jeho úzká, třesoucí se ramena. Srdce mi začne bušit, když vidím, jak naštvaný ten muž je. Aadil se začne v arabštině hojně omlouvat, jedny z mála slov, které znám.

Rychle si uvědomím, že je jeho otec naštvaný, že je se mnou. Doufajíc, že rozumí angličtině, zvednu ruce a klidně se snažím vysvětlit, že nemám v úmyslu ublížit.

„Sklapni, krávo!“

No hádám, že to znamená, že rozumí angličtině. Zhluboka a nervózně se nadechnu a zkusím to znovu. Úplně mě ignoruje. Jakmile se dostane na dosah paže, zvedne ruku na Aadila.

„NE!“ pevně uzamknu ruce okolo Aadilova malého těla, otočím nás a připravím se na silnou ránu, která zasáhne má záda. Ale nepřišla.

Po pár vteřinách se úzkostlivě podívám za sebe a vidím velmi vysokého, velmi strašidelného Američana. Má ve vzduchu v pevném sevření zápěstí Aadilova otce, které předchází tomu, aby na mně ruka přistála. Američan nic neříká, ale chladné a tvrdé opovržení v jeho očích mluví dost.

Aadilův táta se ještě více rozzuří místo toho, aby vypadal vyděšeně, jako by každá osoba při smyslech byla před tímto mohutným mužem. „Všímej si vlastních věcí, vojáku. Nevíš, s kým si zasraně zahráváš.“

Voják?

Prohlížím si Američana trochu více zblízka a uvědomím si, že to je možnost. Také si všimnu, jak neuvěřitelně je krásný, pravděpodobně nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla, a také ten nejstrašidelnější.

Ve vojákově tvrdém výrazu se nic nezměnilo. Odtlačil Aadilova otce tak silně, že spadl na záda. „Je mi u prdele, kdo seš. Teď odsud vypadni, nebo z tebe nezbyde nic víc než vzpomínka, až s tebou skončím.“

Vau.

Podle vojákova smrtícího pohledu si dokáži představit, že by mohl vážně ublížit. Aadilův otec mu po několik vteřin oplácí pohled, než se postaví na nohy. Zakřičí něco na Aadila v arabštině, z čeho sebou malý klučina cukne. Držím ho pevněji a snažím se mu poskytnout tolik útěchy, kolik jen mohu.

„Tomu ještě není konec. Udělal jsi velmi hrubou chybu,“ vyhrožuje vojákovi, který nevypadá ani v nejmenším znepokojeně, než se otočí a vyrazí pryč.

Zírám na jeho vzdalující se záda a úlevně si oddechnu. Chystám se poděkovat Američanovi, když Aadil tiše popotáhne a přitáhne mou pozornost k němu. Klesnu před ním na koleno, a když do rukou vezmu jeho malý a vystrašený obličej, uvědomím si, že se moje vlastní ruce třesou. „Jsi v pořádku, Aadile?“

Zavrtí hlavou. „Musím jít.“

Hrozí, že mě panika zadusí, nechci, aby šel někom poblíž k tomu muži. „Nemyslím si, že to je dobrý nápad. Právě teď je hodně naštvaný. Proč se mnou nezůstaneš o trochu déle a nedáš mu čas, aby se uklidnil?“

Naneštěstí mám pocit, že žádné množství času jeho otce neuklidní.

Aadil znovu zavrtí hlavou, ihned nebere můj návrh v úvahu. „Ne, čím déle zůstanu, tím horší to bude.“

Žaludek se mi svírá strachem. „Aadile, bojím se o tebe. Vrať se mnou do tábora a vymyslíme způsob, jak ti pomoct.“

„Ne, budu v pořádku. Slibuji. Půjdu za Ommah.“ Ommah bylo další arabské slovo, které jsem se naučila. Znamenalo matka.

Dává mi pusu na tvář a objímá mě. Hrdlo mi začne hořet, když ho pevně stisknu nazpátek. O minutu později se odtahuji a dražím ho za ramena. „Přijdeš zpátky, abych věděla, že jsi v pořádku?“

„Ano. Nevím kdy, ale přijdu.“ Odtáhne se a plaše se koukne na vojáka, na kterého jsem zapomněla, že tam stále byl. „Děkuji vám, pane,“ vykucká potichu, než uteče. Sleduji, dokud nezmizí mezi stromy, a cítím se absolutně vyděšeně, že ho už znovu neuvidím.

Když se postavím, otočím se k vojákovi a nervózně polknu z toho, jak jeho masivní přítomnost stále vydává hrozivou vibraci. „Um, no, moc děkuju. Nejsem si jistá, jak jste nás našel, ale jsem jistě ráda.“

„Co to s tebou kurva je, dámo?“

Ucuknu nad jeho příkrým tónem, než mu oplácím pohled. „Pardon?“

„Řekl jsem, co s tebou kurva je? Víš, že tu mezi námi před pár měsíci byla válka, že jo? Tohle místo je pořád zasraně nebezpečný, zvlášť pro lidi jako ty.“

Lidi jako já?

„A tady jsi, bezstarostná vůči zasranýmu světu, hraješ si na zatracenou kytaru, zatímco jsi mimo s růžovýma brýlema na očích.“

„Hej!“ tlesknu rukama dost na to, abych sklapla jeho pompézní zadek. „Zaprvé, chlapíku, vím, že to není nejbezpečnější místo na světě. Můj tábor je jenom pár minut odtud a jsem vždy opatrná…“

„Opatrná?“ křičí v rozčilení. „Nazýváš skákání před pěst chlapa zasraně opatrným? Kriste, chtěl bych vidět, co si myslíš, že je zasraně bezpečný.“

„Co čekáš? Nepřihlížela bych a nenechala ho bít Aadila. A omluv mě, ale kdo umřel a udělal z tebe krále sraček?“

Teď jsem ještě naštvanější, že mě tenhle blbec donutil zaklít. S vědomím, že mu nedlužím žádné vysvětlení, začnu dupat pryč. Naneštěstí mě převládne vztek. Otáčejíc se, k němu znovu vyrážím a zakloním dozadu hlavu, dokud mu nečelím, pohled na pohled. Snažím se nenechat zastrašit jeho studeným výrazem a jeho velmi velkou velikostí, což je dosti nemožné, takže filmuji sebejistotu. Také si všimnu, že voní poměrně zatraceně dobře. Ten zlý, lahodně vonící blbec.

Rozzlobeně se oženu po pár zbloudilých vlnách, které mi vanou do tváře, a narovnám ramena, pak mu strčím prst do tvrdé hrudi. „Obeznámím tě s tím, že nejsem žádná přitroublá holka, která sedí a brnká si na kytaru s růžovými brýlemi. Takže než budeš házet úsudkyna někoho, koho ani neznáš, kamaráde, možná bys příště chtěl volit slova opatrněji. A když někdo řekne ‚děkuji‘, máš říct ‚není zač‘. Ne na ně klít a křičet. Zřejmě tě máma nenaučila žádnému chování.“

Potom, co jsem ho usadila na místo, se cítím o něco lépe, tak se zpátky otočím a vyrazím ke své kytaře. Něž se tam dostanu, stane se nemyslitelné: moje bota klesne do výmolu a vyvede mě z rovnováhy. Ostré bodnutí mi prořízne kotníkem a bolestivě přistanu na zadku.

Cítím, jak mi obličej červená do barvy mých vlasů, klesnu hlavou v porážce. Vážně, Bože? Nemohl jsi mě nechat spadnoutaspoň elegantně?

Stále za sebou cítím neslušného, sexy vojáka a vím, že se teď pravděpodobně válí smíchy, ale moje ego je příliš poraněné na to, abych se otočila a přesvědčila se na jistotu. Takže místo toho posbírám tolik důstojnosti, kolik můžu shromáždit, než se zpátky postavím, ale jakmile dám váhu na citlivý kotník, selže pode mnou. Ostře a bolestivě se nadechnu, když znovuspadnu na zem.

„Jen klid, výbušná žabko,“ říká, když ke mně přistupuje. Klesne přede mne a čekám, že na jeho krásném obličeji uvidím pobavení, takže jsem překvapená, když vidím ten samý tvrdý výraz, který měl po celou dobu.

„Jsem v pořádku. Jenom potřebuju chvilku,“ mumlám, stále cítím zlost a rozpaky. Zabručí, když se natáhne po mé noze, ale já uskočím. „Řekla jsem, že jsem v pořádku. Tak jdi a vrať se k čemukoliv, co jsi dělal, než ses tu ukázal a křičel na mě.“

Zcela mě ignoruje, podruhé se natáhne pro mou nohu a pak frustrovaně vydechne, když znova uhnu. „Poslouchej, zasraně se omlouvám, že jsem na tebe křičel, dobře? Teď, necháš mě se na to zasraně podívat, abych se ujistil, že není zasraně vymknutý?“

Civím na něho a přemýšlím, jestli to myslí vážně, a rychle si uvědomím, že myslí. „No to byla ta nejhorší omluva, kterou jsem kdy od koho slyšela.“

Upřeně se na mě dívá a nepokouší se ji nijak zlepšit. Když si uvědomím, že ani nezlepší, protočím oči a poddám se. Opatrně zhoupnu nohou zpět k němu a zalapám po dechu, když jeho velká, teplá ruka popadne mojí holou nohu. Ale ne z bolesti, z něčeho jiného, něčeho, co jsem ještě necítila. Jeho oči se mihnou zpátky ke mně a ze způsobu, jakým se na mě dívá, bych přísahala, že ví, na co myslím. Ale to v žádném případě nemůže, že?

Odvrátí pohled, odkašle si a zamumlá omluvu, než mi stáhne botu. Úlevně si oddechnu; vděčná, že si myslí, že moje reakce byla z bolesti, za což se ihned cítím provinile.

„To je v pořádku,“ tiše odpovím, nechci, aby se cítil špatně, že mi ublížil. I když nevypadá jako druh chlapa, který se cítí špatně, že někomu přivodí bolest.

Zatímco zkoumá kotník, dovolím si ho opravdu prohlédnout. Mé původní posouzení bylo správné, je ten nejkrásnější muž, kterého jsem viděla, i s tou celou ‚zabiju tě‘ vibrací, která z něho jde. Pocuchané tmavé vlasy jsou o trochu delší, než bych očekávala u vojáka. Doplňují teplý odstín pokožky a tmavé lískové oči, které mu rámují husté černé řasy. Kdybych měla hádat, řekla bych, že v sobě má nějaké mexické dědictví.

Bílé tílko, které má na sobě, odhaluje štíhlé, svalnaté tělo a ukazuje tribal obrazec černého inkoustu, který je pleten nahoru po přirozeně bronzové kůži a po vyřezaných svalech. Vzor jde až nahoru přes rameno a končí u klíční kosti. Všechno na něm je temně krásné a připomíná mi padlého anděla…

Moje oči se mihnou k těm jeho, když si odkašle, a můj obličej plápolá, když si uvědomím, že mě zrovna pozoroval, jak ho otevřeně okukuji. Božíčku, Faith, vzpamatuj se.

Místo toho, aby mě vyzval a dál mě uváděl do rozpaků, jemně sonduje můj kotník palci a zeptá se: „Bolí to?“

Zavrtím hlavou, bojím se toho, jak by můj hlas zněl, kdybych v tuhle chvíli promluvila. Když pustí mou nohu, okamžitě mi chybí teplé spojení z jeho hrubé ruky. Hoši, jsem žalostná.

„Nemyslím si, že je vymknutý, ale trochu nateklý, takže bude možná nějakou dobu citlivý.“

Odkašlu si a s přikývnutím se podívám dolů na boty. „Ano, jsem si jistá, že je to v pohodě. Děkuju. Budu tu prostě sedět a hýbat s tím na pár minut, než se znovu pokusím o chůzi.“

Když nic neříká a ani se nehýbe k odchodu, podívám se na něho a vidím jeho tvrdý pohled zaměřený na můj hrudník. Z nějakého důvodu se mi jeho chování zdá studenější, a když se podívám dolů, uvědomím si, že zírá na masivní přívěšek kříže z mincovního stříbra. Nervózně uchopím těžký kov a jsem zvědavá, proč se na to upřeně dívá. Jeho oči se konečně vrátí k mým a na krátkou vteřinu si jsem jistá, že na jeho obličeji vidím znít bolest. Ale bylo to tak rychlé, že si začínám myslet, že jsem si to představovala.

Je to mezi námi ještě divnější. „No, děkuju, že ses mi podíval na kotník. Opatruj se.“ Udělám grimasu nad svým ubohým pokusem o rozdělení našich cest a začnu se cítit provinile, doufám, že jsem neranila jeho city.

Zabručí a nezdá se, že by byl v nejmenším uražen. „Hezký pokus, Zrzko. Nenechám tě tu samotnou po tom, co se zrovna stalo s tím kreténem.“ Překříží si nohy a udělá si pohodlí, očividně nikam nejde.

Něco se mi rozehřeje v hrudníku z toho, že mě nazval Zrzkou. Vzhledem ke způsobu, jakým se ke mně choval, si říkám, proč se stará, co se mi stane. Sedne si naproti mně a usadí se ještě pohodlněji. „To nemusíš dělat. Jsem si jistá, že se nevrátí. Byl tady jenom pro Aadila.“ Zapomenutá úzkost se vrací při zmínce Aadila. Prosím, Bože, nechť je v pořádku.

„Co tu děláš?“ ptá se, prolomí mé myšlenky. Zvědavě na něho pohlédnu. „V Iráku, myslím.“

„Jsem na misionářské výpravě se svou církví.“ Znovu mu něco probliklo očima, ale než to vůbec mohu zpochybnit, je to pryč. „A co ty?“ zeptám se ve snaze ještě jednou prolomit to nepříjemné ticho. „Měl Aadilův otec pravdu, jsi voják?“

„Něco takového,“ odvětí a nenabídne více.

„Jak si věděl, že jsme byli v maléru?“

„Procházel jsem se.“

„Je tvoje základna někde poblíž?“

Odpoví jedním přikývnutím.

„Řekl ti někdy někdo, že jsi opravdu mluvka?“ neusměje se, jak jsem doufala. Dobřeee…

Je dobře, že ten chlap hezky vypadá, protože v sekci osobnosti za moc nestojí. Vím, že bych měla být dotknutá nebo dokonce vystrašená z vibrací, které hází, ale místo toho si přijdu zaujatá tímto sexy a hodně temným vojákem.

„Jak se jmenuješ?“ ptám se, chci o něm zjistit tolik, kolik mohu, než odejde. Nenabídne odpověď. „Oh, ale no tak. To jsou jenom kolik – dvě slova? To je perfektní otázka pro tvou slovní zásobu.“ Zasměji se svému sarkasmu.

Nepobaveně mě sleduje, nepřijdu mu tak vtipná, jako přijdu sobě. Začínám si myslet, že neodpoví, ale pak odpoví. „Cade Walker.“

To dává smysl, i jeho jméno je sexy. Na minutu si pro prohlížím, než přikývnu. „Sedí to k tobě.“ Místo toho, aby řekl ‚děkuju‘, pokračuje v zírání na mě. Vážně, co je s tím chlapem? „No, ráda tě poznávám, Cade. Jmenuju se Faith Williams.“ (pozn. překl. - faith = víra)

Zaskočí mě, když vyvalí smích, ale není na něm nic legračního. „Samozřejmě, že zasraně je.“

Cuknu sebou z jeho drzých slov a drsného tónu. Snažím se přijít na to, co mu na mém jméně vadí, než aby byla uražená. Pak přemýšlím nad jeho reakcí na můj náhrdelník a misionářskou výpravu. „Máš něco proti Bohu, Cade Walkere?“

Zaberu mu chvíli, než odpoví. „Ne! Nemůžu mít problém s něčím, v co nevěřím.“

Nejsem dotknutá jeho odpovědí, respektuji víry každého, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě to nerozesmutnilo. Zřejmě má o hodně víc problémů s Bohem než jen to, že v něho nevěří.

„Zlepšuje se kotník?“ ptá se, zatímco se staví.

No to je velice zjevné zamítnutí. Zjistím, že jsem zklamaná, že s ním nebudu více mluvit. I když opravdu nevím proč, jelikož okolo něho nebyla až taková sranda.

Přikývnu, když už hodlám vstát, vystrčí svou ruku, abych ji vzala. Podívám se na něho, překvapená jeho gestem. Jeho obvyklý tvrdý pohled je trochu jemnější, když čeká, až ji přijmu. Co za velmi matoucího muže.

Natáhnu se nahoru a dám svou malou ruku do jeho velké a jsem znovu uvízlá s tím samým pocitem, který jsem měla, když se dotknul mé nohy. Je to pocit mně neznámý, ale líbí se mi…hodně. Když mě vytáhne, dostane se mi přičuchnutí jeho čisté, mužské vůně a zabere mi každou unci vůle, abych se k němu nenaklonila. Vážně ztrácím kontrolu. Rychle pustí mou ruku, zřejmě nemá ten samý problém, jaký mám já z naší těsné blízkosti. Snažím se, aby to moc nebodlo.

„Um, no, znovu díky…za všechno.“

Otočím se a začnu pokulhávat k mé kytaře, když na mě zvolá: „Hej, Zrzko.“ Ignoruji maličké chvění, které dostávám ze své přezdívky z jeho hlubokého, sexy hlasu, a zpátky se k němu otočím, abych mu čelila. „Ujisti se, že se sem nevrátíš. Zvláště ne sama.“

Znovu si říkám, proč se zajímá. „Promiň, ale plánuji sem chodit každý večer, dokud neuvidím Aadila. Toto je jediné místo, o kterém ví, že mě tu najde.“

Rozčilí se, nelíbí se mu moje opověď. „Nemůžeš tu být o samotě, je to moc nebezpečný. Proč tomu zasraně nerozumíš?“

Odpovím se zářivým úsměvem, než abych byla rozrušená jeho rozhodnou odpovědí. „No pak tě nakonec možná znovu uvidím, Cade Walkere.“

Skloním se, začnu sbírat kytaru a divoce mi bije srdce, když ho cítím, jak mě celou dobu sleduje. Když se znovu postavím, ohlédnu se přes rameno a vidím, že na mě upřeně kouká. Místo uražení mu dám další jasný úsměv a mávnutí, než odejdu.

Ach ano, mám pocit, že dnešní večer nebude poslední, kdy uvidím Cada Walkera. Alespoň doufám, že není.