MMJMNJ - 9. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Mockrát děkuji za přečtení a komentář! Tentokrát zase kratší kapitola. Desátá bude hodně dlouhá.

Elena

Zírala jsem do Liamovi mile se usmívající tváře a on se díval do mé. Zřejmě se probudil dřív než já a už mě nějakou dobu pozoroval.

„Co děláš?“ zeptala jsem se a všimla si, že už je oblečený do obleku.

Usmál se a začal mě hladit po tváři. „Dívám se na svoji krásnou ženu.“

„Co by sis dal k snídani?“

„Je mi to jedno, zeptej se Jesse, co by si dal.“ řekl. Chvíli mě pozoroval beze slov. „Proč jsi od včerejška tak zamlklá?“ Proč? Celou dobu jsem ho pozorně analyzovala. Dřív jsem jeho chování moc neřešila. Teď jsem přemýšlela o každém jeho slově. Rozhodla jsem se mu dát zkušební lhůtu, ale připadala jsem si trošku jako hlupák. Přece už jsem s ním žila přes rok. Něčeho bych si přece všimla. Kromě nějakých konzervativních výstřelků nebo dominance, mi nikdy nic neprovedl.

„Jsem zamlklá?“ Pokud nevíte jak odpovědět, je nejlepší odpovědět otázkou.

Dal mi pomalý a něžný polibek. „Už jsi přemýšlela, co bys chtěla k narozeninám?“

„Neptáš se trochu brzy?“

„Konec srpna je skoro za dveřmi.“ Vstal z postele. „Uvažoval jsem o nějakém společném víkendovém pobytu v Evropě. Co myslíš? Rád bych to zamluvil dopředu. Třeba i na dřív, protože vím, že pak možná budeš potřebovat čas kvůli škole.“

„Zní to dobře.“ Také jsem vstala a začala stlát postel. Byla jsem překvapená, že by si kvůli mně udělal čas celý víkend.

„Po snídani musím na schůzku. Vrátím se navečer.“

Usmála jsem se. „Dobře, jdu si dát sprchu. Pak se zeptám Jesse na tu snídani.“

Jess

Sprchoval jsem se a přemýšlel. Byl jsem někde mezi „dávej pozor na Elenu“ a „vyhýbej se Eleně“. Vzhledem k tomu, že se mi povedlo zkontaktovat mého starého mistra, u kterého jsem se učil bojová umění ještě před odchodem do armády, tak to vypadá na zlatou střední cestu. Chci začít zase chodit na pravidelné tréningy. Což znamenalo dvě hodiny lekce plus hodinová cesta čtyřikrát týdně. Stejně se budu muset časem odstěhovat, takže spíš plánuju dát Eleně najevo, že se mi může kdykoliv ozvat. Akorát když jsem se převlékl, ozvalo se zaklepání.

„Dále!“

„Dobrý ráno.“ řekla Elena a ani nevešla. Jen dovnitř strčila hlavu. „Co by sis dal k snídani?“

Zahrál jsem překvapený obličej. „Ty klepeš?“

„Neslyším žádnou hudbu. Tak co to bude?“

„Lívance?“

Usmála se. Až teď jsem si dokázal uvědomit, že se od jisté doby začala usmívat jinak. Předtím to bylo poloviční až falešné. „To se ptáš?“

„Ne, vlastně, zapomněl jsem, že tam mám ten koláč. Táta si určitě dá taky. Má ho rád.“

„Aha. Takže to mám bez práce.“ Pokrčila rameny a ukázala na postel. „Na co máš připravenou tu tašku?“

„Po snídani jedu na tréning. Budu teď jezdit často.“ odpověděl jsem. „Jak to jde s tátou?“

Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „Jako vždycky. Možná je teď dokonce milejší. Ale stejně jsem zmatená. Hrozně ho pozoruju. Nechci mu to zatím říkat. Navíc jak mu to mám říct – Hele čmuchala jsem o tobě. Koukej kápnout božskou. - Mám nutkání se vyptávat sousedů a prohledat mu věci.“ Falešně se zasmála. „Jsem cvok, viď? Vždyť už s ním žiju dlouhou dobu. Navíc nesouhlasil s tou mojí školou. Myslím, že by ho to k něčemu už dávno vyprovokovalo.“

„Nikdy nenosíš rozpuštěné vlasy?“ Kurva! Proč se na tohle sakra ptáš? A proč na ni tak zíráš? Jasně líbí se mi na holkách husté dlouhé vlnité vlasy. Čím delší tím lepší. Co že to říkala? Asi od půlky jsem přestal poslouchat.

Podívala se na mě jako bych se zbláznil. „Co prosím?“

Zakroutil jsem hlavou. „To nic. Pojďme na snídani.“

Přešla to. Šli jsme tiše do kuchyně, kde už táta připravoval kávu. Celou dobu jsem mlčel. Jen táta s Elenou občas něco prohodili. Táta hned po snídani zmizel. Chtěl jsem udělat to samé, ale Elena mě zastavila.

„Proč se chováš tak divně?“

„Já se chovám divně?“

Zasmála se. „Bože, jsi ještě divnější než předtím.“

„A to mi říká ta, co nosí tričko naruby. Měl bych ti pomoc se obléct, mamino?“

Zatvářila se naštvaně. „To tričko není naruby! Je jen trošku sepranější.“

„Už mě poznáváš?“

„Jo, tohle znělo jako ty. Teď už jdi, než tě přetáhnu utěrkou.“

Usmál jsem se. „Nezapomeň na zítřejší party.“