KM - 5. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Oči má otevřené dokořán a bez mrknutí na mě zírá. Vím přesně, jak se rozhodne. Ať se její rodiče bojí, jak chtějí, bude tou nejšťastnější nevěstou na světě. Zahraje roli svého života.

Vztek a ještě něco jiného – něco, co dál nezkoumám – mi při té myšlence sevře žaludek. Rozumově chápu její zdráhání. Vím, co jsem, co jsem jí udělal. Chytrá žena by utíkala tak daleko, jak by jen mohla – a Nora byla vždycky chytřejší a bystřejší než většina. Je mladá. Občas na to zapomínám. Spokojené Američanky ve střední třídě se v jejím věku už ale vdávají. Je možné, že o manželství zatím nepřemýšlela; vlastně je to pravděpodobné, když jsem ji potkal na střední. Rozumově to všechno chápu… ale rozum nemá s mými divošskými pocity co dělat. Chci ji svázat, mrskat a pak ji šoustat, dokud nebude prosit o slitování – dokud nepřizná, že je moje, že beze mě kurva nemůže žít.

Nic z toho ale neudělám. Místo toho se chladně usměju a počkám na její rozhodnutí.

Lehce nakloní hlavu jako znamení souhlasu. „Dobře.“ Skoro ji neslyším. „Udělám to. Řeknu jim všechno o našem vztahu.“

Potlačím spokojenost. „Jak si přeješ, miláčku. Nechám Lucase, aby zařídil zabezpečenou linku.“

A s tím přejdu k Lucasovi, abychom probrali vše potřebné k této akci.

***

Požádám kněze Diaze, aby nám dal hodinu čas, než začneme s ceremoniálem a pak se posadím na lavici, abych dopřál Noře soukromí při rozhovoru s rodiči. Samozřejmě, že jejich rozhovor monitoruju přes bluetooth zařízení v uchu, ale o tom nemusí vědět. Opřu se pohodlně o zeď a připravím se na své představení.

Její matka to zvedne na první zazvonění.

„Ahoj, mami… to jsem já.“ Nořin hlas je veselý a optimistický, prakticky překypuje nadšením. Usměju se; bude ještě lepší, než jsem si myslel.

„Noro, zlato!“ Hlas Gabriely Lestonové je plný úlevy. „Jsem tak ráda, že voláš. Snažila jsem se ti dneska pětkrát dovolat, ale pořád jsem padala do hlasovky. Akorát jsem za tebou chtěla jít – počkat, z jakého čísla voláš?“

„Mami, nevyšiluj, ale nejsem doma, ano?“ Nořin tón je jemný, ale stejně svraštím obličej. Moc toho o normálních rodičích nevím, ale jsem si jistý, že slova ‚nevyšiluj‘ se postarají o pravý opak.

„Jak to myslíš?“ Hlas její matky se vyostří. „Kde jsi?“

Nora si odkašle. „Um, jsem v Kolumbii vlastně.“

„COŽE?“ trhnu s sebou, když mi zakřičí do ucha. „Co tím myslíš, že jsi v Kolumbii?“

„Mami, ty to nechápeš, je to dobrá zpráva…“ A poté se Nora pustí do vysvětlování, jak se zamilovala do ostrova, jak byla zničená, když si myslela, že jsem umřel – a jak byla radostí bez sebe, když zjistila, že jsem naživu.

Když skončí, ozve se ticho. „Chceš mi říct, že jsi teď s ním?“ zeptá se konečně. „Že se pro tebe vrátil?“

„Ano, přesně tak.“ Odpoví Nora vesele. „Nechápeš to, mami? Nemohla jsem o ničem z toho mluvit, protože to bylo těžké – protože jsem myslela, že jsem o něj přišla. Ale teď jsme zase spolu a je tu něco… něco skvělého, co ti musím říct.“

„Co je to?“ Její matka zní nepochopitelně ostražitě.

„Budeme se brát!“

Další dlouhé ticho na druhé straně. A pak: „Bereš si… ho?“ Potlačím další úsměv, když Nora začne přesvědčovat svou matku, že nejsem tak hrozný, jak si myslí – že jde o kombinace nešťastných okolností, které vedly k jejímu únosu, a že je to mezi námi teď jiné. Nejsem si jistý, jestli jí to Gabriela Lestonová žere, ale ani nemusí. Poskytnu tu nahrávku jako klíčový důkaz určitým úřadům, abych je uklidnil. Jsem pro ně příliš cenný na to, aby si se mnou zahrávali, ale neuškodí, když budu hrát podle nich. Vnímání je všechno a Nora jako moje manželka je pro ně mnohem schůdnější, než Nora jako moje vězenkyně.

Mohl jsem si ji vzít dřív, ale snažil jsem se ji udržet schovanou v bezpečí. Proto jsem ji unesl a vzal ji na ostrov: aby se nikdo nedozvěděl o její existenci a jak je pro mě důležitá. Teď když je to venku, chci, aby celý svět věděl, že je moje – že pokud se jí někdo dotkne, zaplatí za to. Zprávy o mé odplatě Al-Quadaru už se šíří kanály podzemí a já se ujistil, že řeči o ní budou ještě horší, než realita.

To tyhle řeči zajistí bezpečí Nořiny rodiny – jde o bezpečnostní opatření.

Je nepravděpodobné, že se ke mně bude snažit někdo dostat skrz její rodiče – nejsem zrovna rodinný typ – ale nechci nic riskovat. Poslední věc, kterou bych chtěl, je truchlící Nora.

Když Nora ukončí telefonát, je už kněz Diaz nervózní. Varovně se na něj podívám. Okamžitě se přestane nervózně ošívat a z obličeje mu zmizí všechny viditelné známky nervozity. Zná mě už od malička a ví, kdy má být klidný.

Když se znovu podívám Nořiným směrem, mává na mě a ukazuje, abych k ní šel. Vstanu a dojdu k ní, po cestě vypnu Bluethoot. Když se dostanu blíž, slyším, jak říká, „Poslouchej, mami, nech mě ti ho přestavit, ano? Požádám ho, aby to nahrával – bude to jako bys tu byla… Ano, spojíme se s tebou za několik minut.“ Zavěsí a vyčkává.

„Lucasi.“ Ještě než to řeknu, je u mě a nese s sebou laptop se zabezpečeným spojením. Položí ho na okenní parapet a namíří tak, aby nás zabírala kamera. O minutu později je vše připraveno a na obrazovce se objeví obličej Gabriely Lestonové. Tony Leston – Nořin otec – stojí za ní. Okamžitě na mě směřují dva páry očí, zkoumají mě se směsicí odporu a zvědavosti.

„Mami, tati, tohle je Julian,“ řekne Nora tiše a já lehce nakloním hlavu a usměju se. Lucas odejde na druhou stranu místnosti a nechá nás o samotě.

„Opravdu rád vás oba poznávám.“ Záměrně udržuju hlas klidný. „Nora vás už určitě o všem informovala. Omlouvám se za rychlost, s kterou se to všechno děje, ale byl bych rád, kdybyste se naší svatby zúčastnili. Vím, že je to pro Noru důležité, aby tu měla své rodiče, i když ne osobně.“

Není nic, co bych Lestonovým mohl říct, abych své činy omluvil nebo je donutil, aby mě měli rádi, tak se ani nesnažím. Nora je teď moje a oni se s tím musí smířit.

Nořin otec otevře pusu, aby něco řekl, ale jeho žena do něj ostře dloubne loktem. „Dobře, Juliane.“ Řekne pomalu a dívá se na mě očima, které jsou podobné její dceři. „Takže si bereš Noru. Můžu se zeptat, kde pak budete žít a kdy ji opět uvidíme?“

Usměju se na ni. Další chytrá žena. „Prvních pár měsíců nejspíš zůstaneme tady v Kolumbii,“ vysvětlím přátelsky. „Musím se tu postarat o nějaké záležitosti. Poté ale budeme velmi rádi, když nás navštívíte – nebo my navštívíme vás.“

Gabriela přikývne. „Chápu.“ Napětí v obličeji jí zůstane, ačkoliv v očích vidím, že se jí ulevilo. „A co Nořiny plány do budoucna? Co vysoká?“

„Ujistím se, že dostane skvělé vzdělání a bude mít šanci rozvíjet umění.“ Pohlédnu na Lestonovi. „Jsem si jistý, že si uvědomujete, že se Nora nemusí starat o peníze. Ani vy. Jsem finančně velmi dobře zabezpečen a o svou rodinu se starám.“

Oči Tonyho Lestona se naplní vztekem. „Nemůžeš si naši dceru koupit-“ začne, ale další dloubnutí jeho ženy ho umlčí. Nořina matka nejspíš tuhle situaci chápe lépe; uvědomuje si, že k téhle konverzaci nemuselo vůbec dojít.

Nahnu se k obrazovce blíž. „Tony, Gabrielo,“ řeknu tiše, „Chápu vaše obavy. Nicméně za půl hodiny bude Nora mou ženou – mou zodpovědností. Můžu vás ujistit, že se o ni postarám a udělám vše, aby byla šťastná. Nemusíte se bát.“

Tony k sobě pevně stiskne zuby, ale zůstane zticha. Je to Gabriela, která jako další promluví. „Ocenili bychom, kdybychom s ní mohli pravidelně mluvit,“ řekne nakonec. „Abychom se ujistili, že je šťastná stejně, jako je dnes.“

„Samozřejmě.“ Nemám s tímhle ústupkem problém. „Obřad za pár minut začne, takže pro vás nastavíme lepší spojení. Velmi rád jsem vás oba poznal,“ řeknu zdvořile a zaklapnu počítač. Otočím se a vidím, že se na mě Nora zmateně dívá. V dlouhých bílých šatech a upravených vlasech vypadá jako princezna – což znamená, že jsem zlý drak, který ji unese. Pobaven tou myšlenkou zvednu ruku a pohladím ji po tváři. „Připravená, miláčku?“

„Ano, myslím, že ano,“ zamumlá. Něco jí provedli s očima, ty ženy, které jsem najal. Jsou ještě větší a záhadnější. Její ústa vypadají také jemnější a zářivější, než normálně. Obzvlášť smyslně. Náhlé vzrušení mě přepadne nepřipraveného a musím se donutit o krok ustoupit, než na své vlastní svatbě udělám něco hříšného.

„Video je připravené,“ informuje mě Lucas, který k nám přijde.

„Děkuju, Lucasi,“ řeknu. Pak se otočím opět k Noře, vezmu ji za ruku a vedu ji ke knězi Diazovi.