KM - 17. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Vzbudím se později než normálně, mám pocit, jako bych měla hlavu a pusu vycpanou vatou. Chvíli zápasím s tím, co se vlastně stalo – moc jsem pila? – ale pak se mi vzpomínky na minulou noc vrátí, a obrátí se mi při nich žaludek vzhůru nohama, zaplaví mě zoufalství. Julian se se mnou včera miloval. Miloval se se mnou poté, co mě zneuctil – po tom, co mě zdrogoval a vnutil mi proti vlastní vůli implantovat čipy – a já ho nechala. Ne, nenechala jsem ho; užívala jsem si jeho doteky, dovolila jsem teplu jeho laskání, aby odneslo pryč tu bolest vevnitř. Abych zapomněla, třeba jen na chvíli, na tu díru, kterou kvůli němu teď mám v srdci.

Nevím, proč tohle, ze všech hrozných věcí, které kdy Julian udělal, mě tak hrozně ovlivnilo. Vzhledem k okolnostem je umístění těch sledovacích zařízení do kůže – hlavně proto, aby mě udrželi v bezpečí – nic, v porovnání s mým únosem, zbitím Jakea nebo donucením k manželství.

Tyhle čipy nemám do konce života. Teoreticky, kdyby se mi podařilo uniknout z areálu, mohla bych najít doktora, který by implantáty vyoperoval. Včerejší strach byl zcela zbytečný; místo toho, abych se nad tím zamyslela, jsem se nechala ovládnout instinkty.

Tak či onak mám pocit, že včera jedna moje část zemřela – jako by vpich jehly zabil něco uvnitř. Možná je to proto, že jsem začala cítit, že si jsme s Julianem bližší, že se stáváme normálním párem. Nebo možná proto, že můj Stockholmský syndrom – nebo jak to psychologové nazývají – začal vytvářet duhy a jednorožce tam, kde nejsou. Ať je důvod jakýkoliv, cítím se teď bolestivě zrazená. Když jsem včera v noci nabrala vědomí, cítila jsem se tak zničeně, že jsem se chtěla zahrabat do díry a zmizet.

Ale Julian mě nenechal. Miloval se mnou. Miloval se se mnou, když jsem si myslela, že mě zbičuje – když jsem čekala, že mě potrestá za to, jak nehodná jsem byla. Dal mi něžnost, když jsem očekávala krutost; místo roztrhání mé osoby na kousky ze mě udělal celek, i když jen na pár hodin.

A teď… teď mi chybí. Bez něj po boku se ten pocit chladu začíná vracet, bolest mě pomalu začíná užírat zevnitř. Skutečnost, že to Julian i proti mým námitkám udělal – i přes moje prosby – je víc, než můžu zvládnout. Říká mi tím, že mě nemiluje – že mě nikdy nemiloval. Říká mi tím, že muž, kterého jsem si vzala, nejspíš nikdy nebude ničím větším, než mým věznitelem.

***

Julian na snídani nepřijde, což jen přidá na mé rostoucí depresi. Zvykla jsem si na to, že většinou jíme spolu a jeho nepřítomnost na mě působí jako odmítnutí – i když stále nechápu, jak po tom všem po něm můžu stále tak prahnout.

„Señor Esguerra si vzal jen rychlou svačinu,“ vysvětlí Ana, když mi servíruje vajíčka se smaženými lusky a avokádem. „Přišla mu nějaká zpráva, kterou musel hned řešit, proto se k Vám dnes ráno nemůže připojit. Omlouvá se za to a řekl mi, že za ním můžete kdykoliv přijít do kanceláře.“ Hlas má nezvykle vřelý a v očích vidím soucit. Nevím, jestli ví všechny detaily o tom, co se včera v noci stalo, ale řekla bych, že podstatu zaslechla.

V rozpacích se podívám dolů na talíř. „Dobře, děkuju ti, Ano,“ zašeptám, zírám na jídlo. Vypadá skvěle jako vždy, ale dnes ráno nemám na jídlo chuť. Vím, že nejsem nemocná, ale cítím se tak. Žaludek mám stažený a bolí mě na prsou. Rameno, stehno a kyčel mě po implantátech hrozně bolí. Jediné, co chci, je zalézt do postele a prospat celý den, ale naneštěstí to není možné. Musím zpracovat úkol do hodiny Anglické literatury a jsem už dvě hodiny pozadu v matematice. Dnes ráno jsem zrušila procházku s Rosou; nemám chuť se sejít s kamarádkou, když se cítím takhle.

„Dala byste si horkou čokoládu nebo něco jiného? Kávu nebo čaj?“ zeptá se Ana, která stále postává u stolu. Normálně když jíme s Julianem spolu, tak ji skoro nevidím, ale teď s odchodem z nějakého důvodu otálí.

Vzhlédnu od talíře a donutím se usmát. „Ne, nic nepotřebuju, Ano, děkuju.“ Zvednu vidličku, nabodnu trochu vajíček a vložím si je do pusy. Musím něco sníst, abych zmírnila starosti, které na naší hospodyni vidím. Zatímco žvýkám, vidím na Aně, že by chtěla říct ještě něco, ale pak zmizí v kuchyni a nechá mě dojíst snídani. Dalších několik minut bojuju s jídlem, ale chutná to jako písek, tak to nakonec vzdám. Vstanu a zamířím k verandě. Chci nasát trochu slunce. Chlad ve mně se neustále zvětšuje, deprese se prohlubuje s přibývajícími minutami.

Vyjdu ze dveří, přejdu na okraj verandy a opřu se o zábradlí, nadechuju se teplého, vlhkého vzduchu. Zatímco pozoruju široký trávník a strážné v dálce, cítím, jak se mi zamlžuje zrak, z očí mi začnou téct slzy. Nevím, proč brečím. Nikdo neumřel; nic hrozného se nestalo. Během posledních dvou let jsem si prošla už horším a vypořádala jsem se s tím – přizpůsobila jsem se a přežila. Kvůli téhle maličkosti bych se neměla cítit, jako by mi někdo roztrhal srdce na kousky.

Mé rostoucí přesvědčení, že Julian není schopný lásky, by mě nemělo tak ničit. Lehký dotek ruky na mém rameni mě vytrhne z utrpení. Rychle si otřu tváře, otočím se a překvapí mě, když uvidím Anu s nejistým výrazem ve tváři.

„Señoro Esguerrová… chci říct, Noro…“ zakoktá se při mém jméně, přízvuk má silnější než obvykle. „Omlouvám se, že ruším, ale zajímalo by mě, jestli byste neměla minutku?“

Udiveně nad tou výjimečnou žádostí přikývnu. „Samozřejmě, o co jde?“ Ana a já si nejsme nějak zvlášť blízké; vždycky byla v mé přítomnosti odtažitá, zdvořilá, ale ne přátelská. Rosa mi prozradila, že je Ana taková, protože to Julianův otec od svých zaměstnanců vyžadoval, a těžko se toho zvyku zbavuje.

Aně se nad mou odpovědí uleví, usměje se a přijde blíž, také se opře o zábradlí. Zvědavě se na ni podívám. Přemýšlím, co by mi mohla chtít, ale vypadá spokojeně, i když tu jen tak stojí, pohled upřený do dáli. Když se konečně otočí čelem ke mně a promluví, její slova mě zastihnou nepřipravenou. „Nevím, jestli to víte, Noro, ale Váš manžel přišel o všechny, které kdy miloval,“ řekne jemně, odtažitost ta tam. „O Mariu, rodiče… A to nezmiňuju další, které znal v tomhle areálu či jinde ve městě.“

„Ano, vyprávěl mi o tom,“ řeknu pomalu, obezřetně si ji prohlížím. Nevím, proč se zničehonic rozhodla se mnou o Julianovi mluvit, ale víc než ráda si ji poslechnu. Možná že kdybych svému manželovi lépe porozuměla, bylo by pro mě snazší si od něj udržet citový odstup. Možná že kdyby pro mě nebyl taková hádanka, tak by mě tak silně nepřitahoval.

„Dobře,“ řekne Ana tiše, „Pak doufám, že rozumíte, že Vám Julian nechtěl ublížit včera večer… že ať už udělal cokoliv, tak jen proto, že mu na Vás záleží.“

„Záleží?“ Z úst mi unikne ostrý a hořký smích. Nevím, proč se o tom bavím zrovna s Anou, ale zdá se, že jakmile se to téma otevřelo, nejde zavřít zpátky. „Julianovi nezáleží na nikom, kromě sebe samého.“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Mýlíte se, Noro. Záleží. Moc mu na Vás záleží. Vidím to. S Vámi se chová jinak, než s ostatními. Opravdu jinak.“

Zírám na ni. „Jak to myslíš?“

Povzdechne si a otočí se na mě celá. „Váš manžel byl vždycky temné dítě,“ řekne a já v jejím pohledu zahlédnu smutek. „Hezký chlapec, matčiny oči a rysy, ale uvnitř byl tak tvrdý… Byla to chyba jeho otce, řekla bych. Starý señor se k němu nikdy nechoval jako k dítěti. Od doby, kdy byl Julian dost starý na to, aby mohl chodit, ho jeho otec nutil dělat věci, které by žádné dítě dělat nemělo…“

Pozorně poslouchám, skoro se neodvažuju dýchat, když pokračuje.

„Když byl Julian malý, bál se pavouků. Měli jsme tu jednoho velkého, děsivého. Jednoho z těch jedovatých. Když na to Juan Esguerra přišel, vzal svého pětiletého syna do lesa a nutil ho chytit několik pavouků holýma rukama. Pak ho donutil je pomalu zabít, aby Julian viděl, jaké to je zvítězit nad strachem a donutit nepřítele trpět.“ Odmlčí se, rty k sobě vzteky silně tiskne. „Julian poté dvě noci nespal. Když se to jeho matka dozvěděla, brečela, ale nemohla s tím nic udělat. Señorova slova tu měla váhu zákona a všichni museli poslouchat.“

Polknu žaludeční šťávy, které se mi derou do krku, a podívám se jinam. Co jsem se dozvěděla, jen přidává na mém zoufalství. Jak mám čekat, že bude Julian někoho milovat, když ho vychovávali takovým způsobem? Fakt, že je můj manžel chladnokrevný zabiják se sadistickými tendencemi, není překvapující; spíš se divím, že to není ještě horší.

Je to beznadějné. Zcela beznadějné.

Ana vycítí mou bolest, položí mi ruku na rameno. Její dotek je teplý a utěšující, jako od mámy. „Dlouho jsem si myslela, že z Juliana vyroste jeho otec,“ řekne, když se otočím zpátky k ní. „Krutý a bezcitný, neschopný jakékoliv něžné emoce. To jsem si myslela do té doby, než jsem ho jednoho dne, kdy mu bylo asi dvanáct, viděla s malým koťátkem. Bylo maličké, celé načechrané s velkýma očima. Nebylo schopné samo jíst. Něco se stalo jeho matce, Julian ho našel venku a přinesl ho dovnitř. Když jsem ho viděla, snažil se mu vnutit mléko a výraz v jeho tváři-“ Zamrká, oči má najednou vlhké. „Byl tak… tak něžný. Byl s tím koťátkem tak trpělivý, jemný. A já věděla, že jeho otec neuspěl, že ten kluk má stále šanci něco cítit.“

„Co se tomu kotěti stalo?“ zeptám se a připravím se na odpověď. Čekám, že uslyším nějakou další hororovou story, ale Ana jen pokrčí rameny.

„Vyrostlo v jejich domě,“ řekne a jemně mi stiskne rameno, než ruku odtáhne. „Julian si ho nechal jako mazlíčka, říkal mu Lola. On a jeho otec se kvůli tomu často hádali – starý Señor zvířata nesnášel – ale to už byl tenkrát Julian dost starý a tvrdý na to, aby se svému otci postavil. Nikdo se toho malého stvoření nedovolil ani dotknout, když bylo pod Julianovou ochranou. Když odjel do Ameriky, vzal si ho s sebou. Co vím, žilo dlouhý život a umřelo na stáří.“

„Oh.“ Mé napětí se zmírní. „To je dobře. Ne, že Julian přišel o mazlíčka, ale že žilo dlouho.“

„Ano, to je opravdu dobře. A víte, Noro, způsob, jakým se díval na to kotě…“ Hlas se jí ztratí a jen se podivně usměje.

„Co?“ zeptám se obezřetně.

„Někdy se tak na Vás dívá. S tou samou něžností. Možná to vždycky neukazuje, ale cení si Vás, Noro. Miluje Vás svým vlastním způsobem. Opravdu tomu věřím.“

Stisknu rty k sobě a snažím se zadržet slzy, které se mi derou do očí.

„Proč mi to říkáš, Ano?“ zeptám se, až jsem si jistá, že se mi hlas nezlomí. „Proč jsi sem přišla?“

„Protože Julian je mi blízký jako syn,“ řekne něžně. „A protože chci, aby byl šťastný. Chci, abyste oba byli šťastní. Nevím, jestli se tím pro Vás něco změní, ale myslela jsem, že byste měla vědět něco víc o svém muži.“ Stiskne mi ruku a pak odejde zpátky do domu. Nechá mě stát opřenou o zábradlí, ještě víc zmatenou než předtím.

***

To odpoledne se k Julianovi nepřipojím. Místo toho se zamknu v knihovně a pracuju na úkolu do Anglické literatury, snažím se u toho nemyslet na svého manžela, a jak moc mu právě teď chci sedět po boku. Vím, že by se mi udělalo lépe, kdybych se vedle něj posadila, že samotná jeho přítomnost by mi pomohla se vztekem a smutkem, ale masochistické já mě drží od něj. Nevím, co si tím snažím dokázat, ale jsem odhodlaná si od něj alespoň na pár hodin udržet odstup.

Samozřejmě, že u večeře se mu nevyhnu.

„Dnes jsi nepřišla,“ pozoruje mě, když nám Ana servíruje houbovou polévku jako předkrm. „Pročpak?“

Pokrčím rameny, nevšímám si prosebného pohledu, kterým mě Ana obdaří, než zmizí v kuchyni. „Necítila jsem se dobře.“

Julian se zamračí. „Jsi nemocná?“

„Ne, to bude z počasí. Navíc jsem musela dokončit jeden úkol a dohnat pár hodin.“

„Opravdu?“ Sleduje mě. Nahne se dopředu a tiše se zeptá, „Můj miláčku, ty trucuješ?“

„Ne, Juliane,“ odpovím sladce, jak jen dokážu, a ponořím lžíci do polévky. „Trucování by jen dokazovalo, že jsem naštvaná na něco, co jsi udělal. Ale já naštvaná být nemůžu, ne? Můžeš mi provádět, co se ti zlíbí a já si to musím nechat líbit, je to tak?“ Polknu silně kořeněnou polévku a přeslazeně se na něj usměju, užívám si, jak přivře oči, při mé odpovědi. Vím, že si zahrávám, ale dnes v noci nechci něžného Juliana. Je to pro mě pak matoucí.

K mému vzteku na to neskočí. Ať už jsem ho jakkoliv naštvala, má to jen krátký účinek a během chvilky se zase opře zpátky do židle, na rtech se mu objeví sexy škádlivý úsměv. „Snažíš se ve mně vyvolat pocit viny, zlato? Určitě víš, že tuhle emoci neznám.“

„Samozřejmě, že ne.“ Chci, aby ty slova zněly hořce. Dokonce i teď nade mnou drží moc.

Zazubí se na mě, je si vědom svého vlivu na mě, a zaboří lžičku do polévky. „Jez, Noro. Jak jsi naštvaná, mi můžeš ukázat v ložnici, slibuju.“ S touhle dráždivou výhružkou se vrhne do jídla, nenechá mi jinou možnost, než následovat jeho příkladu. Zatímco jíme, vyzvídá na mě Julian informace o tom, jak mi jdou hodiny a jak to jde s online programem. Vypadá, že ho opravdu zajímá, co chci říct, a brzy zjistím, že se mu svěřuju s problémy v matice – jak někdo tak nudný předmět mohl vymyslet? – a probírám s ním klady a zápory humanitního kurzu na příští semestr. Jsem si jistá, že mu moje problémy přijdou směšné – nakonec, jde jen o školu – a pokud to tak je, nedává to najevo. Místo toho se cítím, jako bych si povídala s kamarádem, nebo možná poradcem.

To je jedna z věcí, která dělá Juliana tak neodolatelným: jeho schopnost naslouchat, mít pocit, že jsem pro něj důležitá. Nevím, jestli to dělá schválně, ale je jen pár věcí, které jsou svůdnější, než když vám někdo věnuje plnou pozornost. A tu mám už od prvního dne. Únosce nebo ne, vždycky jsem se díky němu cítila chtěná a žádaná, jako bych byla středem jeho Vesmíru.

Jako by na mně opravdu záleželo.

Jak večeře pokračuje, přemítají se mi Anina slova neustále v hlavě. Jsem opravdu ráda, že je Juan Esguerra mrtvý. Jak mohl otec něco takového udělat vlastnímu synovi? Co za monstrum chtělo ze syna udělat zabijáka? Představím si dvanáctiletého Juliana, jak se postaví za to bezmocné kotě, a pocítím pýchu. Řekla bych, že nechat si to kotě proti otcově vůli nebylo vůbec jednoduché.

Pořád nemám v úmyslu Julianovi odpustit, ale zatímco mluvíme o jiném kurzu, přemýšlím nad možností, že za implantování těch sledovacích zařízení možná nemůže Julianova stalkerovská stránka. Je možné, že se o mě vážně bojí? Mohla by jeho láska být tak temná a majetnická? Tak zvrácená? Vím o smrti Marie a jeho rodičů, ale nikdy jsem si tyhle dvě věci nespojila, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že Julian ztratil všechny, na kterých mu záleželo. Pokud má Ana pravdu – jestli jsem pro Juliana opravdu výjimečná – pak není překvapující, že zašel do takové krajnosti, aby zajistil mé bezpečí. Hlavně poté, co o mně už jednou přišel.

Je to šílené a děsivé, ale ne překvapující.

„Takže co bylo dnes ráno tak naléhavé?“ zeptám se, když dokončuju druhý talíř pečeného lososa, který nám Ana připravila jako hlavní chod. Chuť k jídlu se mi vrátila, stopy dřívější nechuti jsou pryč. Je úžasné, co se mnou Julianova přítomnost dělá; jeho blízkost je mnohem lepší, než jakýkoliv jiný nakopávač. „Že ses nepřipojil ke snídani?“

„Oh, ano, chtěl jsem ti o tom říct,“ řekne Julian a v jeho očích zahlédnu temné nadšení. „Peterovi kontakty v Moskvě nám získali povolení k odstranění Majida a zbytku Al-Quadaru z Tádžikistánu. Jakmile budeme připraveni – doufejme, že za týden – provedeme náš krok.“

„Páni.“ Zírám na něj, nadšená i znepokojená tou novinkou. „Když jsi řekl ‚my‘, myslel jsi své muže, že?“

„No, ano.“ Julian se zdá, že ho má otázka přivedla do rozpaků. „Vezmu skupinu asi padesáti nejlepších vojáků a zbytek nechám tady na pozemku.“

„Ty se toho útoku zúčastníš?“ Srdce mi vynechá, když čekám na jeho odpověď.

„Samozřejmě.“ Vypadá překvapeně, jako by se divil, že jsem myslela opak. „Na tyhle operace jdu vždycky, pokud můžu, také. Navíc mám na Ukrajině ještě nějaké jednání, které je lepší projednat osobně, takže to můžu udělat po cestě zpátky.“

„Juliane…“ Cítím se najednou špatně, všechno jídlo mi v žaludku ztěžkne. „Zní to opravdu nebezpečně… Proč musíš jít?“

„Nebezpečně?“ Zasměje se. „Bojíš se o mě, můj miláčku? Můžu tě ujistit, že není potřeba. Máme početní i palebnou přesilu. Nemají šanci, věř mi.“

„To nevíš! Co když nastaví bombu nebo něco?“ Zvednu hlas, když si vzpomenu na horor během exploze skladiště. „Co když vás nějak překvapí? Víš, že vás chtějí zabít-“

„No, technicky mě chtějí donutit, abych jim vydal tu výbušninu,“ opraví mě, na rtech se mu objeví temný úsměv, „a pak mě zabít. Ale nemusíš se bát, zlato. Prohledáme jejich území, jestli se na něm nenachází nějaké bomby, a budeme ozbrojeni tak, že bychom měli přežít i výbuch.“

Odstrčím talíř, ani trochu mě neuklidnil. „Takže si to ujasníme… Ty mě donutíš mít sledovací zařízení tady, kde mi nezkřiví nikdo ani vlásek na hlavě, zatímco ty sám se vydáš do Tádžikistánu hrát si na vojáčky?“

Julianův úsměv se vytratí, výraz v obličeji zbrutální. „Já si nehraju, Noro. Al-Quadar je reálná hrozba, která se musí zničit, jak nejrychleji to jde. Musíme zaútočit předtím, než půjdou po nás, a tohle je dokonalá příležitost.“

Zlostně na něj zírám, zmítá se ve mně nespravedlnost celé téhle věci. „Ale proč tam musíš osobně? Máš všechny ty vojáky a žoldáky – určitě tam nemusíš být-“

„Noro…“ Jeho hlas je něžný, ale oči má tvrdé a chladné, jako led. „O tomhle nebudeme diskutovat. Den, kdy se začnu bát vlastního stínu, bude dnem, kdy tohle odvětví obchodu nadobro opustím – protože by to znamenalo, že jsem změknul. Změknul a zpohodlněl, jako muž, jehož továrnu jsem převzal, když jsem začínal…“ Znovu se usměje, když se na něj šokovaně dívám. „Oh, ano, můj miláčku, jak myslíš, že jsem se dostal od drog ke zbraním? Převzal jsem cizí obchod a stavěl na tom. Můj předchůdce měl také vojáky a žoldáky, ale byl to srab, a všichni to věděli. Nedržel pevně otěže, takže bylo jen otázkou času, než ho pár podplacených lidí zabilo a jeho firmu mi předalo.“ Julian se odmlčí, nechá mě tu informaci vstřebat, než dodá, „Já takový muž nebudu, Noro. Tahle mise je pro mě důležitá a mám v úmyslu na ni dohlédnout. Majid tentokrát nepřežije – o tom se přesvědčím.“