KM - 16. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Nesnáším tě… Jestli mě miluješ, nedělej to…

Když zvednu její bezvládné tělo, opakují se mi Nořiny slova neustále v hlavě, znovu a znovu, jak zaseknutá deska. Vím, že by to nemělo bolet, ale bolí. Pár vět, které mě dokázaly zasáhnout, rozbít zeď, kterou jsem se po Mariině smrti obklopil – zeď, která měla držet odstup od všech a všeho, kromě ní. Není pravda, že mě nenávidí. Vím to. Chce mě. Miluje mě, nebo si alespoň myslí, že miluje. Až tohle všechno skončí, vrátíme se zpátky k životu, který jsme měli posledních několik měsíců, až na to, že já se budu cítit lépe.

Nebudu se tolik bát, že o ni přijdu.

Jestli mě miluješ, nedělej to…

Kurva. Nevím, proč mi tak záleží na tom, co řekla. Já ji určitě nemiluju. Nemůžu. Láska je pro ty, co jsou šlechetní a obětaví, pro lidi, kteří stále mají srdce. To já nejsem. Nikdy jsem takový nebyl. Co cítím k Noře, není nic jako ta něžná emoce, kterou popisují v knihách a filmech. Je hlubší, mnohem niternější, než tohle. Potřebuju ji zároveň s násilím, které mi svírá vnitřnosti, které mě jak ničí tak povzbuzuje. Potřebuju ji tak, jako potřebuju vzduch, a udělám cokoliv, abych si ji udržel.

Umřel bych pro ni, ale nikdy bych ji nenechal odejít.

Vynesu její malé tělo z ložnice do obývacího pokoje. David Goldberg, náš místní doktor, už tu čeká se zdravotní taškou a potřebné věci má rozložené na gauči. Už ráno jsem se ho ptal, jestli by sem mohl zajít, aby to mohl udělat, co nejdříve po večeři, a jsem rád, že je tu na čas. Dal jsem Noře jen čtvrtinu dávky, která byla v stříkačce, a chci se ujistit, že je všechno hotové předtím, než se probudí.

„Už je uspaná?“ zeptá se Goldberg, když vstane, aby nás přivítal. Malý, plešatějící muž kolem čtyřiceti je jedním z nejtalentovanějších chirurgů, kterého jsem kdy potkal. Platím mu sice hodně, ale stojí to za to. V mé práci nikdy člověk neví, kdy bude potřebovat dobrého doktora.

„Ano.“ Opatrně položím Noru na gauč. Levá ruka jí z něj visí dolů, tak ji něžně zvednu a dám do pohodlnější pozice, zatímco se ujistím, že jí šaty zakrývají útlá stehna. Goldbergovi by to bylo jedno – má spíš slabost pro mě než moji ženu – ale ani tak se mi nelíbí představa, že je odhalená, i když před mužem, který je gay.

„Víte, mohl jsem prostě jen znecitlivět dané místo,“ řekne a natahuje se po potřebných nástrojích. Všechny jeho pohyby jsou nacvičené a účinné; je mistr v tom, co dělá. „Jde o jednoduchý zákrok – nic, co by vyžadovalo pacienta v bezvědomí.“

„Takhle je to lepší.“ Dál nic nevysvětluju, ale myslím, že to Goldberg chápe, protože nic dalšího neřekne. Místo toho si natáhne rukavice, vytáhne velkou injekční stříkačku s tlustou jehlou a přejde k Noře.

O krok ustoupím, abych mu dodal prostor.

„Kolik čipů to bude? Jeden nebo více?“ zeptá se a podívá se mým směrem.

„Tři.“ Už jsem o tom přemýšlel a dává to největší smysl. Kdyby ji vzali, mohli by moji nepřátelé nějaké čipy hledat, ale je nepravděpodobné, že by hledali tři.

„Dobře. Jeden dám do ramene, druhý na kyčel a třetí na vnitřní stranu stehna.“

„To zní dobře.“ Čipy jsou maličké, velikostí asi jako zrnko rýže, takže o nich Nora za pár dní nebude ani vědět. Také mám v plánu jí koupit speciální náramek s čipem jako návnadu; což bude čtvrté sledovací zařízení. Takhle únosci uvidí náramek, a pokud budou hloupí, zbaví se ho a nebudou hledat další.

„Nuže dobrá,“ řekne Goldberg, natře Nořino rameno dezinfekčním přípravkem na místě, kam zapíchne injekční stříkačku. Vyteče kapka krve, když zajede stříkačka do kůže; pak dané místo znovu dezinfikuje a obváže ho obinadlem. Jako další je čip do kyčle a pak vnitřní strana stehna. Celá procedura zabere ani ne šest minut, Nora celou dobu klidně spí.

„Hotovo,“ pronese Goldberg, stáhne rukavice z rukou a sbalí si tašku. „Za hodinu můžete obinadlo sundat, to už by neměla místa krvácet, a přelepit je klasickou náplastí. Několik dalších dní to bude citlivé, ale neměli by zůstat žádné jizvy. Kdyby něco, zavolejte mě, ale neočekávám potíže.“

„Výborně, děkuju.“

„Bylo mi potěšením.“ A s tím Goldberg dobalí tašku a vyjde z místnosti.

***

Nora se vzbudí kolem třetí ráno. Spím lehce, takže se vzbudím hned, jak se začne vrtět. Vím, že jí bude bolet hlava a bude jí nevolno, proto mám na nočním stolku připravenou sklenici s vodou, kdyby měla žízeň. Předpokládám, že vedlejší účinky budou slabé, když jsem jí dal jen malou dávku. Když jsem ji tenkrát unesl z parku, dal jsem jí mnohem víc, abych se ujistil, že bude spát celý den plus celou cestu na ostrov, takže dneska by se měla vzpamatovat rychleji.

Nesnáším tě...

Kurva, znovu už ne. Odsunu vzpomínky na její vyčítavá slova a soustředím se na přítomnost. Cítím, jak se vedle mě přetáčí ze strany na stranu, z pusy jí unikne malé zavzlykání, když se otře o citlivé místo na rameni. Ten zvuk ve mně něco vyvolá, dostane se mi z nějakého důvodu pod kůži. Nechci, aby měla Nora bolesti – alespoň ne kvůli tomuhle – a tak se pro ni natáhnu a přisunu si ji blíž k sobě, abych ji mohl zezadu obejmout.

Ztuhne, jakmile se jí dotknu. Vím, že je už vzhůru a uvědomuje si, co se stalo.

„Jak se cítíš?“ zeptám se slabým hlasem a hladím ji po stehně. „Chceš vodu nebo něco?“ Nic neřekne, ale cítím, jak lehce zavrtí hlavou, což si vyložím jako souhlas. „Dobře.“ Sáhnu rukou za sebe a neobratně popadnu sklenici. Nadzvednu se na loket, rozsvítím lampičku, abych ji viděl, a podám vodu Noře.

Párkrát zamrká, aby si přivykla světlu. Vezme si ode mě vodu a posadí se. Během toho pohybu jí sjede přikrývka z těla a odhalí tak její horní část. Než jsem ji uložil do postele, tak jsem jí svlékl, je tedy nahá a její malá růžová prsa jí zakrývají pouze vlasy. Při tom pohledu mnou projede známý pocit, ale potlačím ho. Nejdřív se chci ujistit, že je v pořádku.

Nechám ji se napít, než se zeptám. „Jak se cítíš?“

Pokrčí rameny, odmítá se na mě podívat. „Asi dobře.“ Zvedne ruku, aby se dotkla místa na rameni, kde má náplast. Vidím, jak se lehce zachvěje, jako by jí byla zima. „Musím na záchod,“ řekne najednou, a aniž by čekala na mou odpověď, vyleze z postele. Než zmizí ve dveřích, prohlížím si její kulatý zadek, a můj penis na ten pohled okamžitě zareaguje, nevšímá si mých pokynů, aby byl v klidu.

Povzdechnu si a položím se zpátky do postele. Co si to nalhávám? Vždycky na mě má takový efekt. Nemůžu ignorovat její nahé tělo, stejně jako nemůžu přestat dýchat. Skoro nedobrovolně sjedu rukou pod pokrývku, sevřu ruku kolem péra a zavřu oči, představuju si její teplou, sametovou kundičku, jak se kolem něj svírá, jak je vlhká a úzká…

Nesnáším tě.

Kurva. Otevřu oči, vzrušení vevnitř opadne. Pořád ho mám tvrdého, ale chtíč se teď mísí s tlakem na hrudi. Nevím, odkud to vychází. Měl bych se teď cítit lépe, když jsem jí dal ty čipy, ale necítím. Místo toho se cítím, jako bych o něco přišel… něco, co jsem ani nevěděl, že mám.

Naštvaně zavřu zase oči, tentokrát se soustředím na rostoucí bolest v koulích, když jezdím rukou nahoru a dolů po mém ptákovi. I kdyby mě nenáviděla, no a co? Měla by mě nenávidět, za to všechno, co jsem jí udělal. Nikdy jsem nenechal tyhle obavy, aby mě zastavily před něčím, co jsem chtěl, a nemám v plánu s tím teď začínat. Nora si na to sledovací zařízení zvykne stejně tak, jako si zvykla na to, že je moje, a jestli někdy někdo prolomí moje bezpečnostní zajištění pozemku, bude mi za mou prozíravost ještě děkovat.

Zaslechnu otevírání dveří, otevřu oči a vidím, jak vychází z koupelny. Pořád se na mě přímo nedívá. Místo toho má oči přilepené k zemi, když spěchá k posteli a vleze si pod peřinu, kterou si přitáhne až k bradě. Pak se bezvýrazně kouká do stropu, jako bych neexistoval.

Jako by mě svou lhostejností pleskla přes obličej.

Chtíč ve mně se změní na ostřejší, temnější. Tohle chování nemíním trpět a ona to ví. Nutkání ji potrestat je silné, téměř neovladatelné, ale skutečnost, že už jsem jí ublížil, mi zabrání v tom ji svázat a oddat se mým sadistickým choutkám.

Stejně bez trestu ale neodejde. Ne dnes, ani nikdy jindy.

Zbavím se peřiny, posadím se a přikážu jí, „Pojď ke mně.“

Chvíli se nehýbe, ale pak se na mě podívá. V tom pohledu není strach, ani žádná jiná emoce. Její velké tmavé oči jsou jako bez života. Vypadá jako panenka. Tlak na hrudi vzroste. „Pojď ke mně,“ zopakuju, tvrdost v hlase maskuje vzrůstající chaos. „Hned.“

Poslechne. Odstrčí peřinu na stranu, prohnutá v zádech ke mně po všech čtyřech přejde. U toho má lehce zvednutý zadek. Tohle je přesně způsob, kterým se má v ložnici pohybovat. Dech se mi zrychlí, penis se mi zvětší. Vytrénoval jsem ji dobře; dokonce i vystresovaná ví, jak mě potěšit.

„Hodná holka,“ zašeptám, natáhnu se po ní hned, jak je mi na dosah. Levou rukou jí vjedu do vlasů, pravou jí obejmu kolem pasu a přitáhnu si ji k sobě. Pak se pusou skloním k její a hladově ji políbím.

Chutná jako zubní pasta, rty má jemné a ochotně mi oplácí polibek. Když ji dál líbám, zavře oči, ruce mi položí na ramena. Cítím, jak mě její bradavky tlačí do prsou, a vědomí, že na mě reaguje stejně, jako já na ni, mi vyšle vlnu úlevy do celého těla, zmírní mé znepokojení.

Ať už má jakkoliv divnou náladu, je pořád moje a na tom jediném záleží.

Zatímco ji stále líbám, nahnu se dopředu a položím ji pod sebe. Jsem opatrný, snažím se netlačit na citlivá místa přelepená náplastí. Monstrum ve mně možná touží po její bolesti a slzách, ale touha ji utěšit, vzít její mrtvý pohled z očí, ho přebíjí.

Nechám se unášet touhou a začnu ji utěšovat. Celou jí líbám, chutnám její jemnou, teplou kůži. Masíruju jí ruce, paži, nohy, chodidla a zase všechno od začátku, užívám si její tiché sténání, když jí uvolňuju ztuhlé svaly. Pak ji pusou a prsty přivedu k orgasmu, oddaluju vlastní vyvrcholení, dokud mi koule skoro nezmodrají.

Když konečně vstoupím do jejího těla, je to, jako bych byl doma. Její teplá, hladká kundička mě vítá, stahuje se kolem mě tak těšně, že se udělám téměř okamžitě. Když se v ní začnu pohybovat, obtočí mi ruce kolem zad, objímá mě, drží mě blízko u sebe – a když společně dosáhneme orgasmu, naše těla se napnou v blaženém štěstí.