KM - 15. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Šokovaně zírám na Juliana, bušení srdce mi duní v uších. Část mě nemůže uvěřit, že to udělá proti mé vůli – označkuje si mě jako nějaké stupidní zvíře, odepře mi jakoukoliv možnost soukromí a svobody – zatímco zbytek křičí, jaký jsem idiot, že jsem měla tušit, že se nezměnil.

Jenže posledních několik týdnů bylo zcela jiných, než to, co jsme prozatím zažili. Začala jsem si představovat, že se mi Julian začal otevírat, že mě vpouští do svého života. I přes jeho dominanci v posteli a kontrolu, kterou drží nad všemi aspekty mého života, už jsem se pomalu přestávala cítit jako sexuální hračka, a více jako partnerka. Věřila jsem, že se stáváme normálním párem, že se o mně začíná opravdu zajímat… respektovat mě.

Jako hlupačka jsem naletěla deziluzi šťastného života s mým únoscem – s mužem, který nemá svědomí ani morální hodnoty.

Jsem tak hloupá, tak naivní. Chci si dát facku a brečet současně. Vždycky jsem věděla, kým Julian je, ale stále jsem se nechala unášet jeho šarmem, jeho chováním, které mi říkalo, že mě chce a potřebuje.

 Dovolila jsem si myslet, že bych pro něj mohla znamenat víc než jen majetek.

Jakmile si uvědomím, že tu stále sedím, vrtám se v bolestivém zklamání, odsunu se od stolu a vstanu, abych čelila Julianovi. Pořád mám stažený žaludek a nově jsem i naštvaná. Čistá a intenzivní naštvanost mi projíždí každou buňkou v těle, zametá zbytky šoku a ublížení. Ty čipy nemají nic společného s mou bezpečností. Znám rozsah bezpečnostního zabezpečení na pozemku a vím, že jsou nulové šance, že by se sem někdo dostal. Ne, ti znovu objevení teroristi jsou jen záminka, příhodná výmluva pro Juliana, aby udělal to, co nejspíš celou dobu plánoval. Dává mu to šanci, jak zvětšit rozsah moci nad mým tělem, připoutat mě k němu tak silně, že se nebudu bez jeho vědomí moci ani nadechnout. Ty čipy ze mě udělají vězně po zbytek mého života… a i když Juliana neskutečně miluju, tohle není osud, který jsem ochotna přijmout.

„Ne,“ řeknu a jsem překvapená, jak klidný hlas mám. „Nechci ty implantáty.“

Julian nadzvedne obočí. „Oh?“ Z očí mu šlehají blesky, ale zároveň v nich vidím pobavení. „A jak tomu zabráníš, můj miláčku?“

Zvednu bradu, srdce mi začne bušit jako zběsilé. I přes několik hodin tréninků se Julianovi nevyrovnám. Během třiceti vteřin mě přemůže – nehledě na fakt, že má pod palcem všechny své strážné. Jestliže se rozhodl mi ty čipy implantovat, nemůžu ho zastavit.

„Naser si,“ vyštěknu, každé slovo jasně vyslovím. „Naser si ty i tvoje čipy.“ Mé instinkty pohání čistá zuřivost. Hodím talířem po Julianovi a vyrazím ze dveří. Talíř dopadne s hlasitým zařinčením na zem a uslyším, jak začne Julian nadávat, zatímco se vyhýbá zbytkům jídla. Na chvíli jsem ho rozptýlila. To je vše, co potřebuju, když běžím do foyer. Nevím, kam mám namířeno, ani nemám žádný uskutečnitelný plán. Jen vím, že tu nemůžu zůstat a jít pokorně s Julianem.

Nemůžu být znovu jeho malá, poslušná oběť.

Slyším, jak za mnou vyběhne, když probíhám domem, a najednou mi před očima bleskne první den na ostrově. Tam jsem taky běžela, snažila se uniknout muži, který se stal mým životem. Pamatuju si, jak vyděšená jsem byla, jak jsem byla omámená drogami, které mi dal. To byl ten den, kdy mi Julian poprvé představil zdrcující potěšení z bolesti, den, kdy jsem si poprvé uvědomila, že už nejsem pánem svého života.

Nevím, proč mě ty čipy tak překvapily. Julian nikdy neukázal náznak výčitek nad tím, že rozhoduje o celém mém životě. Nikdy se neomluvil za to, že mě unesl nebo mě donutil si ho vzít. Chová se ke mně pěkně, protože chce, ne proto, že by z toho měl následky. Neexistuje nikdo, kdo by mu zabránil v tom, co mi chce udělat, neexistuje žádné záchranné slovo, které bych mohla použít v případě, že by zašel daleko.

Možná jsem jeho manželka, ale pořád jsem jeho zajatkyně.

Jsem teď u vchodových dveří, sáhnu po klice a otevřu je. Koutkem oka zahlédnu Anu, která stojí u zdi, zírá na mě, jak vylétnu ze dveří s Julianem za patami. Běžím tak rychle, že se ani nestačím cítit trapně za to, jak nás vidí. Myslím, že naše správcová tuší o dominantnosti našeho vztahu – a doufám, že si myslí, že jde jen o nějakou hru. Netuším, kam běžím, když sebíhám ze schodů, ale na tom nezáleží. Jen se chci Julianovi na chvíli vyhnout, získat trochu času. Nevím, co tím získám, ale vím, že to potřebuju – že potřebuju cítit, že jsem udělala něco, čím jsem se mu vzepřela, že jsem jen bez boje nesklonila hlavu.

Jsem v půlce trávníku, když po mně Julian sáhne. Cítím jeho silné oddechování – musel běžet na maximum – a pak mi rukou stiskne levou paži, otočí mě a dopadne na mě těžkým tělem. Náraz mě na chvíli omráčí, vyrazí mi dech, ale mé tělo reaguje na autopilota a začnu se bránit. Místo toho, abych se snažila odplazit, se zmenším a snažím se Juliana dostat z rovnováhy. V tu samou chvíli zamířím kolenem do jeho rozkroku a pravou rukou udeřím do brady. Julian můj útok očekává, takže uhne, moje pěst mine a koleno narazí do stehna. Než mám šanci zkusit něco jiného, odhodí mě na záda a přišpendlí mě k zemi svou vahou, zablokuje mi nohy a chytí mi zápěstí nad hlavou. Teď jsem naprosto bezbranná a on to ví.

Když se mi podívá do očí, zasměje se. „Nebezpečná, že?“ zašeptá a položí se na mě pohodlněji. K mému vzteku se mu dech vrací do normálu a v očích mu vidím pobavení. „Víš, kdybych to nebyl já, kdo tě to naučil, můj miláčku, tak by to možná i fungovalo.“

Hruď se mi zvedá a zase klesá, zírám na něj, bublá ve mně touha mu provést něco hnusného. Skutečnost, že si tohle užívá, mě přivádí k nepříčetnosti. Seberu veškerou svou sílu ve snaze ho ze sebe shodit. Je to samozřejmě zbytečné; je dvakrát větší než já, hromada svalů. Jediné, čeho docílím, je ještě větší pobavení od něj.

A jeho vzrušení – jak ucítím zvětšující se tlak na svém stehně.

„Slez ze mě,“ procedím mezi zuby, jasně si uvědomuju reakci svého těla na jeho vzrušení. Tuhle pozici si spojuju se sexem a nesnáším se za to, že mě to vzrušuje. Navzdory vzteku ve mně narůstá potřeba a touha. Jde o další věc, nad kterou už nemám kontrolu; mé tělo je zvyklé reagovat na Julianovu dominanci. Jeho smyslné rty se zkroutí do spokojeného úsměvu. Ten bastard si je vědom mého nechtěného vzrušení. „Nebo co, můj miláčku?“ zírá na mě jako na svou kořist, vklíní mi kolena mezi nohy. „Co uděláš?“

Oplácím mu vzpurně pohled, snažím se nevšímat si jeho erekce, kterou mě už tlačí mezi nohy. Stojí mezi námi jen jeho džíny a mé spodní prádlo, a já vím, že se Julian může zbavit těchto překážet lusknutím prstu. Jedinou překážkou, aby mě neošukal přímo tady a teď, je – a s tou taky počítám – skutečnost, že na nás mají výhled všichni strážní a kdokoliv, kdo by se procházel kolem domu. Julian není exhibicionista – na to je moc majetnický – a já jsem si jistá, že by si mě takhle veřejně nevzal.

Může mi provést cokoliv jiného, ale teď jsem v bezpečí od sexuálního trestu. Díky tomuhle a vzteku mu lehkovážně odpovím, „Vlastně, ta pravá otázka je, co uděláš ty, Juliane?“ řeknu klidně a hořce. „Odtáhneš mě, kopající a křičící, tam, kde mi implantují ty čipy? Protože to je to, co udělám, víš - nebudu v tomhle poslušná vězenkyně. S tou rolí jsem už skončila.“

Jeho úsměv zmizí, nahradí ho krutá odhodlanost. „Udělám cokoliv, co tě udrží v bezpečí, Noro,“ řekne tvrdě a zvedne se na nohy, s tím zvedne zároveň i mě. Bráním se, ale je to zbytečné; během vteřiny mě zvedne do náruče, rukou mi dál drží zápěstí a druhou mě chytí pod koleny tak, že s nimi nemůžu ani hnout. Rozzuřeně se prohnu v zádech, ve snaze povolit jeho sevření, ale drží mě opravdu pevně. Dosáhnu jen toho, že se unavím a po několika pokusech se přestanu snažit, s těžkým oddechováním se nechám nést jako bezmocné dítě zpátky do domu.

„Můžeš křičet, jestli chceš,“ informuje mě, když dojdeme k verandě. Hlas má klidný, tvář bez výrazu. „Nic to nezmění, ale můžeš se snažit.“

Vím, že na mě nejspíš používá obrácenou psychologii, ale zůstanu potichu. Otevře zády dveře a vejdeme dovnitř. Předchozí vztek začíná opadat, nahrazuje ho rezignace. Vždycky jsem věděla, že bojovat s Julianem nemá smysl, a dnešek to jen potvrdil. Můžu se bránit, jak chci, ale bude to zbytečné. Když mě Julian vnese do foyer, všimnu si, že tam Ana stále stojí, šokovaně a fascinovaně si nás prohlíží. Musela tu zůstat a sledovat nás přes okno. Cítím její pohled v zádech, když kolem ní Julian beze slova projde.

Teď, když první nával adrenalinu pominul, se cítím trapně. Jedna věc je, že si Ana všimne pár modřin na mých stehnech, ale druhá, že nás vidí takhle. Jsem si jistá, že už viděla horší – nakonec, pracuje pro kriminálníka – ale i tak se cítím nepříjemně odhalená. Nechci, aby lidé na tomhle pozemku věděli o tom, jaký mám s Julianem vztah; nechci, aby se na mě dívali s lítostí v očích. Toho jsem si užila dost v OakLawn a nechci to zažít znovu.

„To mi ty čipy vrazíš prostě do těla?“ zeptám se Juliana, když mě přinese do naší ložnice. „Bez anestezie?“ Hlas mám plný sarkasmu, ale upřímně mě to zajímá. Vím, že si můj manžel užívá, když mám bolesti, takže nevylučuju, že to pro něj bude jistá sexuální zkušenost.

Julianova čelist se napne, když mě postaví na zem. „Ne,“ řekne odměřeně, pustí mě a ustoupí. Oči mi okamžitě padnou na dveře, ale Julian mi stojí v cestě, zatímco zamíří ke komodě a začne se v ní přehrabovat. „Ujistím se, že nic neucítíš.“ A vytáhne malou, dobře známou injekční stříkačku. Polije mě studený pot. Poznávám ji – je to ta, kterou měl v kapse, když se pro mě vrátil, ta, kterou by na mě použil, kdybych s ním dobrovolně nešla.

„Tak, jak jsi mě zdrogoval, když jsi mě unesl z toho parku?“ Hlas mám vyrovnaný, což zrazuje fakt, že uvnitř běsním. „Co je to za drogu?“

Julian si povzdechne, vypadá unaveně, když ke mně přejde. „Má to dlouhý a komplikovaný název, který si z hlavy nepamatuju – a ano, je to ta, kterou jsem použil, abych tě dostal na ostrov. Je to nejlepší droga svého druhu, s velmi malým počtem vedlejších účinků.“

„Malý počet vedlejších účinků? Jak milé.“ O krok ustoupím, přejedu očima po pokoji, jestli najdu něco, co bych mohla použít ke své obraně. Ale nic tu není. Nic kromě krému na ruce a krabice papírových kapesníčků vedle postele. Pokoj je naprosto uklizený, zbavený veškerého nepořádku. Pořád ustupuju, dokud se lýtkem nedotknu postele a pak si uvědomím, že nemám kam jinam jít.

Jsem uvězněná.

„Noro…“ Julian je teď ani ne krok ode mě, stříkačku drží v pravé ruce. „Nedělej to těžší, než to musí být.“

Těžší, než to musí být? To myslí kurva vážně? Nová vlna vzteku obnoví mou sílu. Padnu na postel a přetočím se přes ni ve snaze dostat se na druhou stranu, abych mohla běžet ke dveřím. Než se ale dostanu ke kraji, Julian leží na mě, svalnaté tělo mě tlačí do matrace. S obličejem přitisknutým do nadýchaných peřin můžu sotva dýchat, ale než dostanu možnost panikařit, Julian se trochu nadzvedne a umožní mi tak otočit hlavu na stranu. Zatímco se nadechuju, cítím, jak se hýbe – pochopím, že odkrývá jehlu – a vím, že mě od zdrogování dělí pouhé vteřiny.

„Nedělej to, Juliane.“ Ty slova ze mě vyjdou v zoufalé, zlomené žádosti. Vím, že je marné ho prosit, ale nemůžu dělat nic jiného. Srdce mi prudce buší na prsou, když zahraju poslední kartou. „Prosím, jestli ti na mě záleží – jestli mě miluješ – prosím, nedělej to…“

Slyším, jak se na chvíli zastaví, pocítím kapku naděje – kapku, která okamžitě zmizí, když mi něžně odhrne vlasy z krku a odhalí tak pokožku. „Vážně to nebude tak hrozné, zlato,“ zašeptá a pak ucítím ostré píchnutí na krku.

Okamžitě ucítím, jak mi těžknou končetiny, rozmaže se mi vidění, jak začne droga účinkovat. „Nesnáším tě,“ donutím se ještě zašeptat, než upadnu do temnoty.