KM - 14. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Několik dalších týdnů je dokonalých. Kromě jednodenní cesty do Mexika kvůli vyjednávání s Juarezkým kartelem, trávím všechen čas v areálu s Norou. Vzhledem k tomu, že jí začala škola, tak je celé dny ponořená do učebnic, papírů a testů. Je tak zaneprázdněná, že často studuje dlouho do noci – což se mi nelíbí, ale nic s tím nenadělám. Vypadá, že chce dokázat, že dokáže udržet krok se studenty, kteří se tam dostali vlastními silami, a já ji nechci odrazovat. Vím, že to dělá částečně kvůli rodičům – kteří se stále bojí o její budoucnost se mnou – a částečně proto, že si libuje ve výzvách. Navzdory stresu vypadá, že si to užívá, oči se jí lesknou nadšením a je plná energie. Tenhle její vývoj se mi líbí. Rád ji vidím šťastnou a sebevědomou, spokojenou se životem se mnou. Její rostoucí síla a odolnost se mi zamlouvá. Nikdy jsem ji nechtěl zlomit, jen jsem chtěl, aby byla moje – a těší mě, že se ke mně čím dál víc hodí.

I když většinu jejího času pohlcují věci do školy, Nora pokračuje v lekcích s Monsieurem Bernardem. Tvrdí, že v malování a kreslení nachází klid. Také trvá na pokračování v tréninku sebeobrany a střelby dvakrát týdně – požadavek, který velice rád plním, jelikož nám to dopřává víc času spolu. Vidím, že je se zbraněmi lepší než s noži, ačkoliv vyniká v obojím. Také se stala docela dobrá v jistých bojových chvatech, její malé tělo se pomalu mění ve vražednou zbraň. Dokonce jsem kvůli ní jednou krvácel z nosu, když mě do něj praštila loktem a já to nestačil vykrýt. Úspěch, na který by měla být pyšná, ale samozřejmě jako hodná holka se okamžitě zhrozila a začala mě litovat.

„Proboha, moc se omlouvám!“ Běží ke mně, popadne ručník, aby zastavila krvácení. Vypadá obavami bez sebe tak, až vybuchnu smíchy, i když mě nos bolí jako kráva. Tohle mám za to, že se během tréninku rozptyluju. Přistihla mě nepřipraveného, když jsem jí zíral na prsa a představoval si, že jí stáhnu tričko.

„Juliane! Proč se směješ?“ Nořin hlas je pisklavý, když mi tlačí ručník na obličej. „Měl bys zajít k doktorovi! Můžeš to mít zlomené-“

„To je dobré, zlato,“ ujistím ji mezi záchvaty smíchu a převezmu si z jejích třesoucích rukou ručník. „Můžu tě ujistit, že už jsem zažil horší. Kdyby to bylo zlomené, poznal bych to.“ Hlas mám tlumený, jak si tisknu ručník na nos, ale mezi prsty cítím chrupavku, která je rovná, nepoškozená. Budu mít modřinu, ale to je všechno. Kdybych na poslední chvíli neuhnul, mohla by mi kompletně zlomit nos a úlomky kosti by se mi mohli dostat do hlavy a zabít mě na místě.

„Není to dobré!“ Nora o krok ustoupí, stále vypadá naštvaně. „Mohla jsem ti vážně ublížit!“

„Nezasloužil bych si to?“ řeknu jen z poloviny škádlivě. Vím, že jedna její část pořád nelibě nese, že jsem ji unesl – že ke mně kvůli tomu bude vždycky cítit zášť. Kdybych byl jí, neomluvil bych se mi. Hledal bych příležitost, jak mi nakopat zadek.

Zírá na mě, ale vidím, že se začíná uklidňovat, když prvotní šok pomine. „Nejspíš,“ odpoví o stupeň nižším hlasem, než měla. „Ale to neznamená, že chci, abys trpěl. Chovám se pak hloupě a nerozumně, jak vidíš.“

Zazubím se na ni a odložím ručník. Nos už přestává krvácet; jak jsem předpokládal, šlo jen o lehký úder. „Nejsi hloupá,“ řeknu tiše a přiblížím se k ní. I když mě stále bolí nos, pociťuju silnější bolest mnohem níž. „Jsi přesně taková, jaká chci, abys byla.“

„S vymytým mozkem a zamilovaná do mého únosce?“ zeptá se ironicky, když se pro ni natáhnu.

„Ano, přesně taková,“ zašeptám a vytahuju jí sportovní podprsenku přes malá, perfektně tvarovaná prsa. „A opravdu šukatelná…“ A když ji položím na žíněnku, mé zranění je poslední, na co myslím.

***

Jak Nořin semestr postupuje, vytvoříme si rutinu. Já se obvykle vzbudím před ní a jdu si zatrénovat s mými muži. Když se vrátím, je vzhůru, takže sníme společně snídani a pak zamířím do kanceláře, zatímco Nora se jde projít s Rosou a poslouchá během toho online lekce. Po pár hodinách se vrátím do domu a poobědváme. Pak jdu zpátky do kanceláře a Nora se buď sejde s Monsieurem Bernardem na lekci umění nebo jde se mnou, kde tiše studuje, zatímco já pracuju nebo řídím jednání. I když to vypadá, že nedává pozor, vím, že dává – protože se mě u večeře často ptá na související otázky. Její zvědavost mi nevadí, i když vím, že v hloubi duše se jí nelíbí, co dělám. Skutečnost, že dodávám zbraně kriminálníkům a používám kruté metody k tomu, abych si vynutil nějaké obchody, Nora nenávidí. Nechápe, že kdybych to nedělal, dělal by to někdo jiný a svět by nebyl o moc bezpečnější nebo lepší. Drogoví lordi a diktátoři by se ke zbraním dostali tak jako tak. Jedinou otázkou je, kdo by na tom získal – a já upřednostňuju sebe. Vím, že s tímhle odůvodněním Nora nesouhlasí, ale nezáleží na tom. Nepotřebuju její souhlas – jediné, co potřebuju, je ona sama.

A je moje. Je se mnou tak často, že začínám zapomínat, jaké to je nemít ji po boku. Vzácně jsme od sebe déle než pár hodin, a když jsme, chybí mi tak intenzivně, až mě z toho bolí na hrudi. Netuším, jak jsem byl schopný se od ní na ostrově odloučit na dny nebo týdny. Teď se mi ani nelíbí, když jde Nora běhat beze mě, takže se jí snažím v podvečer sekundovat při jejích sprintech v areálu. Dělám to proto, že chci společnost své manželky, ale také proto, abych věděl, že je v bezpečí. Ačkoliv mi ji mí nepřátelé tady vzít nemůžou, jsou tu hadi, pavouci a jedovaté žáby. V blízkém lese jsou jaguáři a další predátoři. Šance, že by ji napadlo divoké zvíře, je malá, ale nechci to riskovat. Nezvládám pomyšlení na to, že by byla zraněná. Když Noru chytil slepák, málem jsem panikou vyskočil z kůže – a to bylo ještě předtím, než jsem na ní byl závislý na téhle úrovni.

Strach, že ji ztratím, začíná hraničit s chorobným strachem. Vím to, ale nevím, jak to kontrolovat. Je to nemoc, na kterou se zdá neexistuje lék. Neustále se o Noru bojím. Chci vědět, kde je každou vteřinu dne. Vzácně ji mám z dohledu, ale když ano, nemůžu se soustředit, hlavu mi plní smrtící nehody, které by ji mohly postihnout a další hrozné scénáře.

„Chci na Noru nasadit dva strážné,“ řeknu Lucasovi jedno ráno. „Chci, aby ji sledovali, kdykoliv se bude procházet po areálu, aby se ujistili, že se jí nic nestane.“

„Jistě.“ Lucas nad nezvyklým požadavkem ani nemrkne. „Řeknu Peterovi, aby uvolnil dva svoje nejlepší muže.“

„Skvěle. A chci, aby mi každou hodinu podávali zprávu.“

„Považuj to za hotové.“

Tyhle zprávy na několik týdnů zaženou můj strach – dokud nedostanu email, který mi obrátí svět vzhůru nohama.

***

„Majid je naživu,“ řeknu u večeře Noře, pozorně sleduju její reakci. „Dozvěděli jsme se to od jednoho z Peterových kontaktů v Moskvě. Viděli ho v Tádžikistánu.“

Šokovaně roztáhne oči. „Cože? Ale vždyť umřel během výbuchu!“

„Ne, bohužel ne.“ Snažím se udržet vztek pod kontrolou. Skutečnost, že je Bethin vrah naživu, mi spaluje vnitřnosti vztekem. „Ukázalo se, že on a čtyři další opustili skladiště dvě hodiny předtím, než jsem se tam dostal. Neviděla jsi ho tam, když jsem pro tebe přišel, že?“

„Ne, neviděla.“ Nora se zamračí. „Myslela jsem, že je venku, stráží budovu nebo něco…“

„To jsem si myslel taky, ale nestrážil. Nebyl nikde poblíž, když skladiště vybuchlo.“

„Jak to víš?“

„Rusové zajali jednoho z těch čtyř mužů, který tu noc s Majidem odešel. Chytili ho v Moskvě, chtěl vyhodit do povětří metro.“ Navzdory mým snahám slyším ve svém hlase zuřivost a vidím, že Nora ztuhne. Jestli existuje téma, které ji naštve, tak to jsou vrazi Beth. „vyslýchali ho a zjistili, že se skrýval posledních několik měsíců ve Východní Evropě a Střední Asii, stejně jako Majid a jeho kumpáni.“

Než stačí Nora reagovat, vejde do jídelny Ana.

„Dáte si dezert?“ zeptá se nás služebná. Nora zavrtí hlavou, její krásné rty se stáhnou do malé linky.

„Pro mě nic, díky,“ řeknu odměřeně. Ana zmizí a opět nás nechá o samotě.

„Takže teď co?“ Zeptá se. „Půjdeš po něm?“

„Ano.“ A až ho najdu, rozeberu ho na kousky – ale to Noře říkat nebudu. Místo toho vysvětlím, „jeho stoupenec přiznal, že ho viděl v Tádžikistánu, takže tam začneme s naším hledáním. Evidentně si našel nové stoupence během posledních pár měsíců. Dostal do Al-Quadaru čerstvou krev.“

Tahle novinka mě trochu zneklidňuje. Ačkoliv jsme provedli teroristům značné škody, Al-Quadar je rozesetý po celém světě a má několik stále fungujících buněk. V kombinaci s novými rekruty, se tyhle buňky mohou stát nebezpečné – a podle Peterova zdroje chystá Majid něco velkého… něco v Latinské Americe.

Připravuje se na odvetný útok.

Zabezpečením na pozemku se samozřejmě nedostane, ale jen při té myšlence, že si ti sráči přijdou pro Noru, ve mně vzbuzuje zuřivost a strach.

Ten silný, nepochopitelný strach, že ji ztratím.

Pozemek hlídá více než dvě stě vysoce trénovaných mužů a dalších několik dronů mapuje areál. Nikdo se jí tady ani nedotkne, ale to nemění nic na tom, jak se cítím. Nepotlačuje to paniku, která ve mně roste. Jediné, co chci, je vzít Noru a odvést ji co nejdál to jde, na místo, kde ji nikdo nenajde… kde bude jen a jen moje. Ale takové místo už neexistuje. Mí nepřátelé o ní ví a ví, jak je pro mě důležitá. Dokázal jsem to tím, že jsem pro ni šel. Jestli stále chtějí ty výbušniny – a jsem si jist, že ano – budou se je snažit dostat. Přehnanost nebo ne, kvůli téhle informaci potřebuju udělat další opatření, abych zajistil Nořinu bezpečnost.

Musím se ujistit, že se s ní můžu vždycky spojit.

„Na co myslíš?“ zeptá se Nora se starostlivým výrazem ve tváři. Uvědomím si, že na ni už několik minut zírám, aniž bych něco řekl.

Donutím se usmát. „Nad ničím důležitým, můj miláčku. Jen se chci ujistit, že jsi v pořádku, to je vše.“

„Proč bych neměla být v bezpečí?“ Vypadá spíš zmateně než ustaraně.

„Protože se povídá, že Majid chystá něco v Latinské Americe,“ vysvětlím tak klidně, jak jen dovedu. Nechci ji vyděsit, ale chci, aby pochopila, proč musím udělat tyhle předběžné opatření. Proč musím udělat to, co jí udělám.

„Myslíš, že se chystají sem?“ Trochu zbledne, ale hlas má stále klidný. „Myslíš, že zaútočí na areál?“

„Mohli by. Nezáleží na tom, jestli uspějí, ale nejspíš se o to pokusí.“ Natáhnu se přes stůl, sevřu prsty kolem jejích tenkých prstů, abych ji svým dotykem ujistil. Její pokožka je studená, prozrazuje její nervozitu. Lehce jí začnu masírovat dlaň, abych jí prohřál. „Proto se chci ujistit, že tě vždycky najdu, zlato – že budu vždycky vědět, kde jsi.“

Zamračí se. Její dlaň je teď ještě studenější, po chvíli ji odtáhne. „Co tím myslíš?“ Její hlas je klidný, ale cítím, jak jí v krku tepe, začíná se jí zrychlovat tep. Jak jsem čekal, nejásá nad tím nápadem.

„Chci do tebe vložit sledovací zařízení,“ vysvětlím a dívám se jí do očí. „Umístím je na několik míst v tvém těle, takže pokud mi tě někdo vezme, budu schopen tě hned vysledovat.“

„Sledovací zařízení? Myslíš… něco jako GPS nebo tak? Jako něco, co se dává na dobytek?“

Sevřu rty. Bude to s ní těžké, to poznám. „Ne, nic takového,“ řeknu. „Tyhle sledovací zařízení jsou utajovaná a pouze pro lidi. Obsahují GPS čip, ano, ale také mají senzory, které sledují srdeční tep a teplotu těla. Takhle budu vždycky vědět, že jsi naživu.“

„A budeš vědět, kde jsem,“ řekne tiše, oči jí v bledé tváři potemní.

„Ano. Vždycky budu vědět, kde jsi.“ Ta myšlenka mě zalije úlevou a uspokojením. Měl jsem to udělat už před týdny, hned, jak jsem ji přivezl z Illinois. „Je to pro tvou bezpečnost, Noro,“ zdůrazním. „Kdybys měla ten čip, když tě s Beth unesli, hned bych tě našel.“ A Beth by byla stále naživu. Poslední část neřeknu, ale ani nemusím. Při mých slovech sebou Nora trhne, jako bych do ní udeřil, přes obličej jí přelétne bolestivý výraz.

O vteřinu později se vzpamatuje. „Tak si to vyjasněme…“ Nahne se dopředu, opře se o předloktí a já sleduju, jak proplete prsty tak silně, až jí zbělají klouby. „Chceš mi do těla implantovat nějaké čipy, které ti kdykoliv řeknou, kde jsem – jen abych byla v bezpečí na odlehlém pozemku, který má víc bezpečnostních opatření, než Bílý dům?“

V hlasu slyším sarkasmus a cítím, jak se mi mění nálada. Dopřál jsem jí hodně věcí, ale nebudu riskovat její bezpečí. Nebude to lehké, pokud se rozhodne nespolupracovat, ale nenechám se jejím odmítavým postojem odradit, abych neudělal správnou věc.

„Přesně tak, můj miláčku,“ řeknu jemně a vstanu ze židle. „To je přesně to, co chci. Ty sledovací zařízení dostaneš dnes, Noro. Vlastně hned.“