KM - 1. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Jsou dny, kdy nutkání ubližovat, zabíjet, je tak silné, že nejde potlačit. Dny, kdy ten malý závoj civilizovanosti sklouzne a odhalí monstrum uvnitř.

Dnešek není jedním z těch dnů.

Dnes ji mám u sebe.

Jsme v autě na cestě na letiště. Sedí přitisknutá k mému boku, své hubené ruce má obtočené kolem mě a obličej zabořený na mých prsou. Objímám ji jednou rukou, hladím ji po tmavých vlasech a užívám si jejich jemnost. Už jsou dlouhé, dosahují ji už skoro k pasu. Devatenáct měsíců si je nestříhala.

Od doby, kdy jsem ji poprvé unesl.

Nadechnu se, nasaju její vůni – lehkou, květinovou, ženskou. Je to nějaká kombinace šamponu a její unikátní vůně těla. Chci ji vysvléct a následovat tu vůni všude, prozkoumat každou křivku jejího těla.

Škubne mi v penisu a já si musím připomenout, že jsem ji zrovna šukal. Ačkoliv na tom nezáleží. Toužím po ní neustále. Zprvu mi to vadilo, tahle moje neustálá touha, ale už jsem si na to zvykl. Přijal jsem to bláznovství.

Vypadá klidně a spokojeně. To se mi líbí. Mám rád, když mě objímá. Ví, jaký jsem, a přesto se se mnou cítí v bezpečí. Naučil jsem ji, se tak cítit. Donutil jsem ji, aby mě milovala.

Po několika minutách se v mém objetí zavrtí, zvedne hlavu a podívá se mi do očí. „Kam jedeme?“ zeptá se a její řasy mě při zamrkání ovějí jako vějíř. Má ten typ očí, které dostanou chlapy na kolena – něžné, tmavé oči, které mě nutí myslet na přikrývku a nahotu. Donutím se soustředit. Kvůli těm očím se nemůžu soustředit. „Jedeme do mého domu v Kolumbii,“ odpovím na její otázku. „Tam, kde jsem vyrostl.“

Nebyl jsem tam roky – od té doby, co zavraždili mé rodiče. Nicméně otcův pozemek připomíná pevnost a to je přesně to, co teď potřebujeme. V posledních několika týdnech jsem tam nainstaloval dodatečné bezpečnostní zařízení, udělal to místo prakticky nedobytné.

Noru už mi nikdo znovu nevezme – o to se postarám.

„Budeš tam se mnou?“ V jejím hlase slyším toužebný tón, s úsměvem přikývnu.

„Ano, miláčku, budu tam.“ Teď když ji mám zpátky, je má potřeba být jí co nejblíž ještě silnější. Ostrov pro ni byl kdysi nejbezpečnější místo, ale to už neplatí. Teď o ní ví – a ví, že je má Achillova pata. Musím ji mít u sebe, tam, kde ji můžu ochránit.

Olízne si rty a mé oči sledují její růžový jazyk. Chci jí vzít vlasy do ruky, sklonit jí hlavu k mému klínu, ale odolám. Na to budeme mít dost času později, až budeme  v lépe chráněnější – a méně veřejné – oblasti.

„Pošleš mým rodičům další milion dolarů?“ V očích vidím upřímnost, když se na mě dívá, ale zároveň v jejím hlase slyším lehkou výzvu. Zkouší mě – zkouší pouto naší nové fáze vztahu.

Úsměv se mi rozšíří, natáhnu ruku, abych jí zastrčil pramínek vlasů za ucho. „Chceš, abych jim ho poslal, miláčku?“

Bez mrknutí se na mě dívá. „Vlastně ne,“ řekne tiše. „Raději bych jim zavolala.“

Udržím její pohled. „Dobře. Můžeš jim zavolat, až dorazíme domů.“

Oči se jí rozšíří překvapením. Čekala, že ji budu zase držet v zajetí, odstřihnutou od vnějšího světa. Neuvědomuje si, že už to není třeba.

Uspěl jsem v tom, co jsem si předsevzal.

Je zcela moje.

„Dobře,“ řekne pomalu, „zavolám jim.“

Dívá se na mě, jako bych byl něco zvláštního – jako nějaké exotické zvíře, které dosud neviděla. Často se tak na mě dívá, se směsicí obav a fascinací. Propadla mi – propadla mi hned na začátku – přesto se mě určitým způsobem stále bojí. To se líbí predátorovi ve mně. Její strach, její zdráhání se – dodávají tomu určitou šťávu. Když mi usíná každý večer v náručí, je to pak kouzelnější.

„Vyprávěj mi o tom, jak jsi byla doma,“ zašeptám a položím si ji pohodlněji na rameno. Prsty jí odhrnu vlasy a podívám se na ni dolů. „Co jsi celé ty měsíce dělala?“

Rty se jí zkroutí do odmítavého úsměvu. „Máš na mysli kromě toho, že jsi mi chyběl?“

Po hrudi se mi rozplyne hřejivý pocit. Nechci to přiznat. Nechci, aby na tom záleželo. Chci, aby mě milovala proto, že ji chci celou vlastnit – ne proto, že cítím něco na oplátku. „Ano, kromě toho,“ řeknu tiše a přemýšlím o způsobech, jak si ji vezmu, až spolu budeme sami.

„No, sešla jsem se s pár kamarády,“ začne a já si vyposlechnu všechno, co dělala poslední čtyři měsíce. Většinu toho už vím, jelikož Lucas převzal iniciativu a nenápadně zjišťoval informace o Noře, zatímco jsem byl v kómatu. Jakmile jsem se probudil, podal mi veškeré zprávy, včetně Nořina života. Dlužím mu za to – a také za záchranu života. Během několika posledních let se stal Lucas Kent nedílnou součástí mé organizace. Jen pár dalších by mělo koule to udělat. I když nevěděl o Noře všechno, byl dost chytrý na to, že si dal dohromady, že pro mě něco znamená a zajistil jí bezpečí. Samozřejmě, že jedinou věc, kterou nedělal, bylo, že do jejích činností nějak zasahoval. „Takže jsi ho viděla?“ zeptám se nenuceně, zvednu ruku a začnu si hrát s jejím ušním lalůčkem. „Myslím Jakea.“

Ztuhne. Cítím napětí v každém svalu jejího těla. „Narazila jsem na něj, po večeři s mou kamarádkou Leah,“ řekne nakonec a podívá se na mě. „Vypili jsme společně kávu, všichni tři, a to bylo jedinkrát, co jsem ho viděla.“

Na vteřinu se na ni zůstanu dívat a pak spokojeně přikývnu. Nelhala mi. Lucas se o tom incidentu ve své zprávě zmínil. Když jsem ji poprvé četl, chtěl jsem toho kluka zabít holýma rukama. Pořád bych to udělal, pokud se k Noře ještě přiblíží. Myšlenka na jiného muže v její blízkosti mě naplňuje vztekem. Podle zprávy během doby, kdy jsme spolu nebyli, nerandila – až na jednu výjimku. „Co ten právník?“ zeptám se tiše a dělám, co můžu, abych nevybuchl. „Bavili jste se vy dva?“

I přes její opálení vidím, jak zbledne. „Nic jsem s ním neměla,“ řekne a v jejím hlase zaslechnu obavy. „Tu noc jsem šla ven, protože jsi mi chyběl, protože jsem byla unavená tím, že jsem sama, ale nic se nestalo. Měla jsem pár drinků, ale stejně jsem to nemohla udělat.“

„Ne?“ Část vzteku se vypaří. Umím v ní číst dost na to, abych věděl, že mi lže – a právě teď mi říká pravdu. Stejně si ale v hlavě udělám poznámku, abych to prošetřil. Jestli se jí ten právník dotkl, zaplatí za to.

Podívá se na mě a cítím, jak se pomalu uvolňuje. Rozpozná mé nálady lépe, než kdokoliv jiný. Jako by mi určitým způsobem rozuměla. Bylo to s ní takhle od samého počátku. Na rozdíl od většiny žen byla schopná rozpoznat mé pravé já.

„Ne.“ Rty se jí sevřou. „Nenechala jsem ho, aby se mě dotkl. Jsem tak pošahaná, že už s normálním chlapem být nemůžu.“

Zvednu pobaveně obočí. Už není ta vyděšená holka, kterou jsem přivedl na ostrov. Někde během té doby vyrostly mému mazlíčkovi drápy a učí se je používat.

„To je dobře.“ Hravě přejedu prsty po její tváři, pak se skloním, abych se nadechl její sladké vůně. „Nikdo se tě nemůže dotknout, zlato. Nikdo kromě mě.“

Neodpoví, jen se na mě dál dívá. Nemusí nic říkat. Dokonale si rozumíme. Já vím, že bych zabil kohokoliv, kdo by se jí jen prstem dotkl, a ona to ví také. Je to zvláštní, ale nikdy jsem nebyl žádnou jinou ženou takhle posedlý. Je to pro mě nové. Před Norou byly všechny ženy stejné – něžné a krásné stvoření, které jsem během svého života potkával. Sami se mi podbízeli, chtěli, abych je šukal, ubližoval jim a užíval si jich, uspokojoval své potřeby.

Svou první jsem šukal, když mi bylo čtrnáct, krátce po Mariině smrti. Byla jednou z otcových děvek; poslal mi ji poté, co jsem vykastroval dva muže, kteří zabili Mariu. Myslím, že doufal, že mě sex rozptýlí před mstou.

Třeba říct, že jeho plán nevyšel.

Vešla do mého pokoje oblečená v upnutých černých šatech, s dokonalým make-upem a rudě namalovanými rty. Když se přede mnou začala svlékat, reagoval jsem stejně, jako kterýkoliv kluk v mém věku – okamžitou touhou. Ale tenkrát už jsem nebyl kluk. Byl jsem zabiják; byl jsem jím už od osmi let.

Tu noc jsem si vzal tu děvku drsně. Částečně proto, že jsem neměl zkušenosti s kontrolou, částečně proto, že jsem chtěl křičet na ni, na mého otce, na celý posraný svět. Svou frustraci jsem v ní uspokojil, zanechal jsem na ní modřiny a kousance – a další noc se vrátila, tentokrát bez otcova vědomí. Šukali jsme tak spolu měsíc, vkradla se do mého pokoje kdykoliv měla příležitost, učila mě, co měla ráda… co tvrdila, že mají všechny ženy rády. Nechtěla to něžně a sladce; chtěla bolest a sílu. Chtěla někoho, díky komu se cítila naživu. A já zjistil, že se mi to líbí. Líbilo se mi slyšet její křik a žadonění, když jsem jí ubližoval a dopřával jí zároveň orgasmus. Násilí, které jsem měl v sobě, našlo svůj únik a já ho využíval, kdykoliv jsem mohl. Samozřejmě mi to nestačilo. Vztek hluboko ve mně nešlo uspokojit tak lehce. Mariina smrt ve mně něco změnila. Byla jedinou čistou, krásnou věcí v mém životě, a pak byla pryč. Její smrt udělala víc, než otcův trénink; zabila ve mně zbylé svědomí. Už jsem nebyl kluk, který šel slepě v otcových stopách. Byl jsem predátor, který toužil po krvi a pomstě. Ignoroval jsem tátův příkaz, abych to nechal být, honil jsem Mariiny vrahy jednoho po druhém a donutil je zaplatit, utápěl jsem se v jejich bolestivém křiku, jejich prosbách o slitování a rychlou smrt.

Poté se objevily další a další odplaty. Lidé umírali. Muži mého otce. Muži jeho rivalů. Stupňovalo se to do té doby, než se můj otec rozhodl uklidnit své společníky tím, že mě odstranil z obchodu. Poslal mě pryč, do Evropy a Asie… a tam jsem potkal tucty žen, jako byla ta, která mě zasvětila do tajemství sexu. Krásné, povolné ženy, jejichž sklony byly stejné jako ty mé. Uskutečnil jsem jejich temné tužby a ony mi dopřály chvilkové potěšení – dokonale mi to stačilo, zejména poté, kdy jsem se vrátil, abych převzal otcův podnik.

Tak to bylo ještě před devatenácti měsíci, než jsem ji během své pracovní cesty v Chicagu objevil.

Noru.

Převtělenou Mariu.

Dívku, kterou mám v úmyslu si držet navždy.