HB - 46. kapitola

Překlad: Simča

Vivian

"Proč takhle vypadáš?" Zeptal se táta, když jsem se dostala dovnitř. Byl v županu a pantoflích u vroucí vody na čaj. Jeho jantarové lahvičky léků byly venku. Když byla půlnoc a on byl vzhůru s léky proti bolesti, artritida se rozšiřovala.

Vytáhla jsem si hrnek ze skříňky a rozhodla se zůstat vzhůru s ním.

"Požádal mě, abych si ho vzala."

"Mazel tov! Kde je pohřeb? "

"Řekla jsem ne." Posunula jsem k němu hrnek a on do něj hodil sáček. "Je příliš brzy."

"To je, to je."

"Proč se mi chce plakat?"

"Chci ti říct něco, o čem nevíš. Vzpomínáš si na toho přítele, kterého jsi měla?"

"Carl?"

"Ten. Volal sem po celou dobu. Myslím, poté co jste se rozešli."

"Co?" Konvice zapištěla, jak jsem to řekla. "Proč?"

Táta vypnul konvici. "Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku. A mě se ten chlap nelíbil. Nelíbilo se mi, co udělal. Byl jsem na něj naštvaný. Ale on byl velmi rozrušený."

"Proč jsi mi to neřekl?"

"Proč bych měl? Byl pro tebe špatný. Kdybych ti řekl, jak moc ten hloupý osel pro tebe plakal –tobě se svým dobrým srdcem? – hned by ses ho snažila uklidnit."

Nalil horkou vodu do mého hrnku a z vody byla světle žlutá, uvolňujíc voskové květiny heřmánku.

"Nemám energii, abych se na tebe zlobila," řekla jsem.

"Měj energii, aby sis uvědomila, že je těžké říci někomu ne, i když ti na něm záleží. Dokonce i pro Carla, toho šmuka."(Šmuk – debil)

Vytáhla jsem sáček, nitkou ho vyždímala a položila na stranu. Carl dal kůl do mého srdce. Myslela jsem si, že se přes to nikdy nedostanu.

A Dash? Co udělal tím, že jde na to příliš rychle? Vytrhl koberec zpod mě, ze všech mých výhledů, jak věci byly a měly by být, a měla jsem navázat kontakt s podlahou. Tvrdě.

"Bojím se, že mě opustí."

Když jsem řekla ta slova, můj obličej zabrněl a svraštil se. To bylo moje těžké místo, a tím, že jsem ho odmítla, jsem pomohla svému srdci spadnout rychleji a tvrději. Moje ústa byla plná slin a mé oči pálily slzami. V dalším momentu jsem nemohla dýchat, pokud jsem nepolkla.

Táta tam byl. Držel mě v kuchyni dobrých deset minut, když jsem vzlykala, jako kdybych nebyla požádána o ruku. Vzlykala jsem, jako bych dostala kopačky.