HB - 42. kapitola

Překlad: Simča

Vivian

Vstoupili jsme na hřiště. Tráva byla nedotčená a rozložení žulové, díky čemu bylahlína jemná a rovná, kde měla být. Čtvercové desky označovaly mety čistou bílou ve vycházejícím slunci.

"Je to už dávno," řekla jsem.

"Co si byla na hřišti?"

"Jo. Deset let. Bylo mi patnáct, a všechno se zdálo tak velký, jako teď."Otočila jsem se a podívala na

tribuny.

"Před deseti lety jsem hrál baseball na vysoké." Táhl mě k domácí metě. "Tady, dotkni se toho."

"Dotkni se čeho?"

"Domácí mety."

Sklonila jsem se a pohladila ji v domnění, že tam byla textura, o kterou se chtěl podělit, ale jakmile jsem to udělala, vzal mě za ruku a vedl mě k první základní metě.

"Můj první den v práci," řekla jsem, "jsem si nanesla make-up, protože jsem si myslela, že budu v televizi. Během druhého týdne, jsem se sotva učesala."

"Vsadím se, že jsi byla pořád krásná."

"Hele, byla jsem pro vás příliš mladá, pane."

"Správně. Zapomněl jsem."

Bodla jsem ho s mým loktem. "Jak to, že nikdo s tebou nedostane rozhovor?"

"Udělal jsem v loni v květnu s Rolling Stone."

"Před kamerou."

"Nevypadám dobře před kamerou. Nejdříve jí označ."

"Co tím myslíš? Jsi na kameře po celou dobu. Jsi nádherný."

Přitáhl mě zpátky a ukázal dolů. "Nejdříve jí označ."

Poklepal po první metě svou patou. Vystrčila jsem nohu a poklepala po ní. Spokojen, mě vzal za ruku a vedl mě k druhé metě.

"Když jsem byl dítě. Druhá třída. Čtvrtý ročník. Až šestý. Byl jsem potížista."

Přestal mluvit. Čekala jsem. Zabývala jsem se s dětmi po celý den, každý den. Věděla jsem, jak dítě s problémy vypadalo, ale nevěděla jsem, jak vypadaly problémymladého Dashiella. Tak jsem čekala, zatímco on pomalu přecházel k další metě.

"Nevěděl jsem, jak sám sebe usměrňovat, to říkal terapeut. A já jsem jak nadměrně stimuloval v

oblastech,tak i nedostatečně stimuloval v jiných. Můj mozek nefungoval správně. Stále nefunguje. Ale teďje to sotva patrné, kdysi to vypadalo, jako bych byl neuctivý a bezohledný." Konečně se na mě podíval.

Když jsem na něj viděla, věděla jsem, že to, co říká, se mohlo zdát bezvýznamné, ale byl k sobě kritický a moc tvrdý.

"Mluvil jsem na chodbě s kamarádem. Druhý stupeň, myslím, že jsme byli ve frontě na fontánku. Mluvili jsme o, Ježíši, to si nepamatuju… něco o pití z fontánky a vyplivnutí. Jak daleko to poletí v případě, že by tam nebyl odtok. A chtěl jsem mu ukázat, jak daleko, takže jsem plivnul do jeho obličeje."

Zasmála jsem se.

Usmál se. "Teď je to legrační. V té době? Byl jsem suspendován. Vždycky to bylo něco podobného. Měl jsem nulovou impulsní kontrolu. Když jsem měl vztek, měl jsem zasraný vztek. Jo? Někam to směřuje, slibuju."

Stiskla jsem mu ruku. "Nejsi nudný."

"Cokoliv řekneš. Označ druhou."

Přiskočila jsem dopředu a dopadla oběma nohama na druhoumetu a vykřikla vítězství. "Dvojitý zákrok."

Plácl si semnou. "Pěkná hra."

Poklepal druhou s jeho špičkou a vzal mě za ruku, takže jsme mohli jít k třetí.

"Dobře, mí rodiče mě milovali," řekl. "Dali mi všechno, a byli na konci se svými silami. Moje máma…jednoho dnenatočila můj výbuch, takže mi mohla ukázat, jak jsem přitom vypadal. Možná, kdybych to viděl, tak bych se přistihnul, než jsem zase zešílel, že jo? A když jsem jí viděl to dělat, držíc tu malou kameru? Zešílel jsem."

Zavrtěl hlavou a zatvářil se od mírného pobavení k zahanbení až k hrůze, jak sbíralodvahu na to to vyslovit. Vše se změnilo tak rychle, že jsem ani nemohla zjistit, jak se cítil. Zastavil se ve středu

mezi druhou a třetímetou. I když se otočil čelem ke mně, vzhlédl k prázdným tribunám.

"Uhodiljsem svou matku."

Cítila jsem, jak těžké to bylo pro něj to říci. Kdyby to řekl milionu lidí přede mnou, nikdy bych to netušila, protože to vypadalo tak tvrdě, že jsem mohla být jediný člověk na světě, kterému to řekl.

"Byl jsem v šesté třídě, ale byl jsem velký. Byl to nejnižší okamžik v mém životě."

Stiskla jsem mu ruku. Byl v šesté třídě. Jedenáct nebo dvanáct let, a přesto to nesl jako tíhu na duši.

"A kamery," řekla jsem a vedla jej, abychom označili třetí. "Vzpomeneš si na to, když jsou na tebe zaměřeny."

Ukázal na dvě místa v hledišti. "Tam a tam." Ukázal na stánek hlasatele. "Tam." Obrátil se na výsledkovou tabuli a šel dozadu pár kroků. "Tam a tam. Pár více. Když hraju, jsem v pořádku. Ale jakmile promluvím, slyším, jak jsem křičel, a mám pocit, že jsem zase výbušný, neovládající se kluk. "Sotva se zastavil, podíval se na mě a pak pryč. "Myslíš si, že jsem blázen."

Označil i třetí. "Ne. Bláznivý je myslet si, že jsi musel udeřit svou matku. Rozumný člověk seujistí, že se to znovu nestane."

Poklepala jsem metu a objal mě, šli jsme k domácí metě a pevně mě držel.

"To jsem udělal," řekl. "Dal jsem se dohromady."

"Co jsi udělal?"

"Můj táta mě držel u země, ale to všechno ze mě bylo pryč. Moje matka měla modřinu na tváři a to krátké video. To udělalo svůj trik. Viděl jsem sám sebe, a já to nenáviděl. Dal jsem svoje sračky dohromady. Bral jsem léky. Psal jsem si deník o tom, jak jsem se cítil, dokud jsem nenarazil na ty správné pocity. Nechal jsem svoje rodiče, aby mi určili rutiny, a držel se jich. Hrál jsem baseball, protože jsem potřeboval něčím naplnit svůj čas, když nebyla hokejová sezóna, a bylo to…"Položil

si ruku na hruď a zatahal s ní směrem ven, jako by z něj něco vytáhnul.

"Méně chaotické," řekla jsem.

"Přesně."

Došli jsme domácí metě. Obloha byla teď úplně modrá, a ptactvo Elysian parkuse trochu uklidnilo.

"Byl jsem dobrý. Byl jsem s baseballem doma. Ale určil jsem rutiny, a já je potřebuju. Nemůžu… Nemůžu bez nich hrát."

Nic víc už neřekl, když jsme se dostali k domácí metě a současně na ní vstoupili. Položil ruce na mé tváře a přímo se na mě podíval. Jeho palce spočívaly na mých tvářích.

Proč jsem to neviděla tu noc? Nebo před hodinou? Proč jsem si to všechno nedala dohromady od

exhibiční hry a videa z jarní přípravy? Rozpadal se ve švech.

"Ty," řekl. "Hodila jsi to všechno do ohně. Začalo se všechno hroutit ještě před tebou, a když jsi přišla, všechno to šlo do pekla. Jsi to ty. Popíral jsem to, protože kdybych tě pustil dovnitř, musel jsem začít znovu. Snažil jsem se tě nechtít. Ale už to popírat nemůžu. Bez tebe tam žádný střed není."

Byla jsem bez dechu. Chtěla jsem to, srdcem a duší. Mohla bych do něj v mžiku spadnout a ztratit se v něm v jednom nadechnutí. Chtěla jsem ho, ale to bylo až moc. Žádal mě, abych byla prostředníkemmezi ním a jeho talentem. Abych byla zodpovědná za jeho střed, jeho rutinu, jeho rozum. Nevěděla jsem, jak být mužovým středem. Přejel palcem po mém spodním rtu.

"Jsem jen obyčejná žena. Nejsem nic zvláštního. "

"Nesouhlasím."

Políbil mě, zaplavujíc mě svými potřebami, velíc reakci mého těla, zatímco moje mysl se topila ve svých vlastních otázkách. Neměla jsem v sobě žádný odpor.

"Uvidím tě dnes večer?" Zeptal se.

"Táta a jávždy sledujte zahajovací zápas spolu."

"Myslel jsem si. I pro něj mám místo."

"Počkej! Co? Kde?"

Pokynul jedním směrem. "Za výkopem."

Ach.

Můj.

Zasraný.

Bože.

Chystala jsem se rozplývat, ale on mě přerušil. "Pokud chcete skybox-"

"Ne! Bože, to ne. Je to moc daleko. Čteš moje vlastní přání."

"Chci tě vidět v hledišti každý zápas. Můžeš tam být?"

"Pokusím se, Dashi. Pokusím se."

Chtěla jsem prodiskutovat bod o cestování při udržení si práce, ale on mě políbil a já přišla na to, že drobnosti se sami nějak vyřeší.