FL - EPILOG

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Ahoj děvčata,

   nemůžu uvěřit, že už je konec prvního dílu, ale je to tak a chtěla bych vám všem moc poděkovat za komentáře. Nemůžu ani spočítat kolikrát jsem se nad některými komentáři zasmála, vaše rozčilování nad postavami a spekulace mě bavilo snad nejvíc (většinou jsem s vámi musela souhlasit), ale taky jste mě několikrát dojali. Jste prostě perfektní čtenářky a já vám za to moc děkuji. Komentáře znamenají pro překladatele hodně, protože díky nim vidíme, že o knížku máte zájem a stojí za to jí překládat. Pak bych chtěla poděkovat mé úžasné korektorce Maxi, která tomuhle překladu dala smysl a pomohla mi s mou „antičeštinou“ ;) a také děkuji Niki za vytvoření nejlepších stránek s překlady u kterých si můžeme odpočinout a denně nám zpříjemňují život. Tahle knížka byla mým prvním překladem, vůbec jsem netušila do čeho jdu, ale nakonec jsem ráda, že jsem s tím začala a doufám, že se Vám příběh líbil.
No, co říct k epilogu (byl to docela šok), až si ho přečtete, tak samozřejmě pochopíte proč má tahle knížka pokračování a já s ním hodlám pokračovat.

Hannah

O čtyři měsíce později.....

Kash

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se Masona, když jsme se vydali zpět k výtahu.

Pokrčil rameny a zmáčkl tlačítko na zdi. „Bylo jen pár možností, jak ho nasměrovat správným směrem. Chtěl následovat svého bratra.“

Včera pozdě v noci jsme dostali zprávu od detektivů z vražd ohledně vraždy, která měla co do činění s gangem. Jednalo se o novější gang, na který jsme nedávno narazili. Střílelo se z projíždějícího auta a jednou z obětí byl třináctiletý kluk, kterého se v posledních měsících snažil Mason dostat z ulic. Říkalo se mu Lil Tay. A i když se Mason choval, jako kdyby to byl jen další případ, vím, že tohle pro něj bylo těžší, než u těch ostatních.

Věděl jsem, že tady není nic, co bych mohl říct. Poplácal jsem ho po rameni a nechal ho samotného se svými myšlenkami. Vytáhl jsem telefon a usmál se, když jsem viděl včerejší zprávu od Rachel.

Kyselka: Jen abys věděl..... uklízení po šlehačkové válce bez tebe není ono. Uvidíme se, až přijedeš domů. Miluju tě.

Rachel se přestěhovala do Tampa Bay týden poté, co se objevila v mém bytě a nikdy jsem nebyl šťastnější. Mí rodiče jí milují stejně tak moc, jako je miluje ona. Zapadá do mého života úžasně. Masonova mladší sestra a Rachel byly prakticky neoddělitelné a jejich rodiče jí vidí jako přírůstek do rodiny, stejně tak, jako to udělali u mě.

Candice promovala koncem tohoto měsíce a my jsme si zařídili dvoutýdenní dovolenou, abychom mohli strávili nějaký čas s Jenkinsnovými v Kalifornii předtím, než se s námi Candice vrátí na měsíc zpět. Rachel se nemohla dočkat, až jí uvidí a upřímně si myslím, že Mason byl nadšený z toho, že tady bude mít zpátky své povyražení.

Práce byla dobrá. Mase a Já, stejně jako naši rodiče, jsme byli rádi, že jsme mimo vnitřních utajených narkotik. Žít takovým způsobem není něco, co by nějaký policajt chtěl. Odměna, že strhnete celý drogový kartel je to, co stojí za to. Jít do drogového oddělení bylo pro nás přirozené. Věděli jsme, že vstupování a vystupování z různých gangů nás zanechalo v jejich paměti, a proto už nejsme nadále v utajení. Bylo to pro nás perfektní a byli jsme rádi za práci, kterou jsme teď dělali. A co je nejdůležitější, Rachel mě podporovala na sto procent.

Měsíc potom, co se sem Rachel nastěhovala jsem jí znovu požádal o ruku. Tentokrát, už mezi námi nic nestálo a vše mělo být tak, jak bylo... Bylo to správné. Mluvili jsme o všem, nedrželi jsme před sebou žádná tajemství a pokud mělo dojít na překvapení, nikdy jsme o něm nelhali. A i když moje i Masonova rodina žádala o její stranu příběhu, ohledně toho, co všechno se stalo v Texasu, Rachel mě nikdy nevinila. Nechala vše za sebou tu noc, co sem přišla a odešla odtamtud. Nezdržovala v sobě zášť a já jí za to miloval. Budu se navždy nesnášet za to, co se stalo, ale kdykoliv to zmíním, tak mě políbí a řekne, že už jsme se pohnuli dál.

Chystáme se vzít koncem června, Rachel s mámou jsou od té doby, co jsme stanovili datum, zaneprázdněny s přípravami svatby. Miloval jsem to, jak si to užívá a že dostane svatbu, kterou si zaslouží. Ale o detaily se nestarám. Já jen chci aby ona byla mou a za měsíc a půl bude.

Dveře výtahu se otevřely a my jsme vstoupili dovnitř. Zrovna, když se dveře zavíraly, někdo vykřikl z chodby mé jméno a Mason na poslední chvíli zachytil dveře.

„Rayne! Gatesi!“ Seržant Ramirez se k nám rozběhl a jakmile byl u nás, začal bušit na tlačítko zavřít dveře.

Potlačil jsem zasténání. Byl jsem vyčerpaný a chtěl jsem domů za svou snoubenkou.

„Už máme tři jednotky na místě činu a já tam jedu s Vámi.“

Ramirez byl z jednotky K-9 (jednotka psovodů). Proč tam chtějí jeho psa? Jaké místo činu?

„Co...“

„Vím, že jsi netrpělivý, aby ses tam dostal, ale víš ,že děláme všechno, co můžeme.“ Výtah už byl v pohybu, ale Ramirez stále mačkal tlačítka. „Jak se držíš? Vypadáš dost klidně. Jsi v šoku? Možná bys měl nechat řídit Gatese.“

Tohle vytrhlo Masona ze svých myšlenek. Trhl hlavou vzhůru a jeho oči se rozšířily. „Proč bych měl řídit?“

„A proč bych já měl být v šoku?“ Mé srdce začalo závodit stejně rychle, jako Ramirez mačkal tlačítko otevření dveří výtahu.

Ramirez na nás hodil divný soucitný pohled předtím, než nás zavedl ven na podzemní parkoviště. „Vy jste nebyli informování?“

„O čem?“ Měl jsem být v šoku. Takže to má něco do činění se mnou. Moji rodiče, má... bože... „Co se stalo?“

„Omlouvám se, myslel jsem, že už Vám to někdo řekl, měli jste být už informování. Nechápal jsem, proč Vás dva vidím procházet halou. Myslel jsem si, že už jste tam byli.“ mumlal si pro sebe a pokračoval směrem k parkovišti, „Podívejte, omlouvám se, že jsem to já, kdo Vám tohle musí říct,“ Zastavil se v chůzi a otočil se ke mně. Jeho výraz byl ten, který jsem viděl tolikrát a taky už ho sám použil. Můj žaludek klesl a cítil jsem se, jakoby se čas zpomalil, když jsem čekal na jeden z padesáti scénářů, které blikaly mou myslí. „Před hodinou přijali na dispečink hovor. Byla to tvoje snoubenka, Rayne. Jediná věc, kterou řekla, než se to přerušilo, bylo její jméno a že se někdo vloupal do.....“

Nečekal jsem s posloucháním zbytku. Rozběhl jsem se ke svému autu a ve chvíli, kdy jsem se dostal ke dveřím řidiče, Mason mi narazil do boku a vytrhl mi klíče z ruky. Poté, co na mě vyštěkl, ať si nasednu na sedadlo spolujezdce, nastartoval motor a vyrazil z parkoviště.

„To se neděje. To se neděje, Masi, řekni mi že se to do prdele neděje!“

„Kashi....“

„Sakra!“ zařval jsem a bouchl do palubní desky. „Ani nevím, jestli je vůbec v pořádku, Masi! Co říkal Ramirez? Říkal, že je v pořádku?! Je... oh, bože. Rach, zlato, buď prosím naživu.“ zašeptal jsem, klesl na svém místě a položil si ruce na obličej.

Slyšel jsem, jak Mason volá na dispečink a pokládá otázky ohledně toho, co se stalo. Ale já se nemohl soustředit na jeho přesná slova, nebo na tlumené odpovědi, přicházející od dispečera. Znovu a znovu jsem se modlil, aby byla v pořádku. Můžu se vypořádat s tím, že náš byt bude zničený. Naše věci můžu nahradit. Ale nemůžu nahradit Rachel. Ramirez přijel vedle nás, ohlásil kód tři a zapnul sirény a světla, abychom ho mohli bezpečně následovat.

Mason mi šťouch do ruky, až jsem prudce zvedl hlavu a otočil se doleva k němu. „Promiň, ale nereagoval si.“ Rychle se podíval zpět mezi nás a Ramirezovým Tahoe, které jelo před námi. Jeho obličej zvážněl. „Nevědí, jestli je naživu.“ Rychle jsem nasál vzduch a Mason pokračoval dost hlasitě, tak, abych ho poslouchal. „Ale není tam žádná krev, takže se na to soustřeď, Kashi.“

„C-co?! Ne...co tím myslíš?“

Zhluboka se nadechnul a sevřel volant. „Z toho, co jednotka na místě.... Váš byt.... Oni říkali, kdokoliv kdo se vloupal.... oni, uf... unesli Rachel.“

Mason říkal něco dalšího, ale nemohl jsem slyšet nic jiného, kromě krve proudící mi v uších. Tohle musí být noční můra. Není možné, aby se nám něco takového stalo znova. Vzal jsem svůj telefon a volal její číslo. Modlil jsem se, aby to bylo jen nějaké nedorozumění, aby měli špatnou dívku a špatnou adresu. Zvonilo to až do doby, kdy to spadlo do hlasové schránky. Rychle jsem zavěsil a zavolal znovu, se stejným výsledkem.

V době, kdy to podruhé spadlo do hlasové zprávy, běžel jsem už k našemu domu. Nemohl jsem čekat na Masona. Rozběhl jsem se kolem sousedů, kteří zvědavě postávali v naší slepé uličce a přikrčil se pod páskou, překrývajíc místo činu. Hlavní dveře visely na kousku, jako kdyby je někdo vykopl. Mou první myšlenkou bylo, jak to, že nikdo nic neslyšel a nepřišel jí pomoct. Bylo sotva osm hodin ráno, když jsme se Mason a já chystali jít domů. Někdo musel být vzhůru, nebo se přinejmenším probudit, když se to všechno stalo.

Policisté se se mnou snažili mluvit, ale vše, co jsem viděl bylo, že kromě vykopnutých předních dveřích bylo vše úplně normální. S výjimkou desítky policajtů a detektivů, kteří vcházeli a vycházeli ven. Někdo mi poklepal na rameno, ale rychle jsem vyběhl chodbou a sotva si věnoval pozornost ostatním policistům, kteří pořizovali snímky naší ložnice. Ta vypadala, jako kdyby jí právě projel hurikán. Obrátil jsem se ke koupelně a šel k velkému šatníku. Měla tam falešnou stěnu, která byla z křehkého materiálu. Ale se vším tím oblečením kolem vypadala důvěryhodně a vsadil jsem na to. Rachel žertovala, že je to přehnané a já s ní v té době asi souhlasil. Ale teď jsem jako blázen doufal, že ji použila, a že ji za ní najdu. Naživu.

Otevřel jsem dveře skříně, rozsvítil světlo a mé srdce se potopilo, když jsem viděl stopy na koberci. Zavolal jsem na jednoho z důstojníku, aby pořídil snímky, než tam vejdu. Policistka udělala pár snímku a já opatrně vstoupil.

„Rach?“ řekl jsem jemně. Prosím. Bože, buď tady. „Rach?“ S posledním dechem jsem zachytil kraj falešné stěny a vytáhl ji. Klesl jsem na kolena a zvuk bolesti mi vyšel z hrudi, když mé oči padly na naše malé štěně. Trip. Couval do kouta a tiše vyl. Rachel tam nebyla. Byla opravdu pryč. „Pojď sem.“ Chytil jsem ho a přitáhl ke své hrudi, když jsem se sesunul zády o zeď a slzy, které mi hrozily, se nakonec přelily.

„Kashi, tohle musíš vidět.“  řekl tiše Mason u dveří skříně. Podíval jsem se na něj, překulil se na kolena a vstal. „Dej mi Tripa. Jdi do ložnice a podívej se na zeď. Najdeme ji, ok? Přísahám ti, my jí najdeme.“

Podal jsem mu zlatého retrívra a spěchal do ložnice. Oči se mi rozšířily, když konečně přistály na zdi nad naší postelí. Řev naplnil místnost, a než jsem si stačil uvědomit, že vyšel ze mě, dva policisté mě drželi a tlačili mě zpět na postel.

Na stěně byla červeným sprejem napsána slova: MYSLÍŠ SI, ŽE BYCHOM ZAPOMNĚLI? Pod ním byl symbol, který jsme já i Mason měli vytetovaný na levém předloktí, než jsme ho zakryli. Znak Juarezova gangu. Ten, ke kterému jsme se museli připojit při našem posledním tajném drogovém utajení. 

„Jak?“ Zeptal se Mason detektiva, který byl v místnosti s námi. A to byla zatraceně dobrá otázka. Podezření na Masona a mě skončilo ve chvíli, kdy jsme měli jako být ve vězení za vraždu. A věděl jsem, že Juarez a jeho chlapi byli všichni ve vězení. „Najatí lidi zevnitř, kteří vynášejí informace? Nebo jen využívají lidi, kterým věří? Každého z nich vyslechneme, odděleně.“

Podíval jsem se nahoru, když zazvonil mobil detektiva Bysona. Přestal mluvit k Masonovi a přijal hovor. „Byson.“ Přejel očima přes mě a zachmuřený výraz se mihl přes jeho tvář, když poslouchal. „Hmm-hmmm..... jo. Zařiďte to s Romero Juarezem a jeho právním zástupcem, okamžitě. Jsem na cestě.“ Otočil se čelem ke mně, zatímco si mobil zastrkával za opasek. „Rachel je naživu.“

„Díky bohu.“ vydechl jsem a pokusil se vstát, ale policisté mě stále drželi.

„Hovor byl uskutečněn asi před patnácti minutami. Řekli, že mají Rachel a požadují, aby veškeré obvinění proti Juarezovi bylo staženo. Než se mohl dispečer na cokoliv zeptat, volající řekl, že zavolají za dva dny a očekávají pokrok ohledně stažení obvinění. A budou volat každý druhý den, dokud nebude jejich gang propuštěn. Říkali, že pokud nebude žádný pokrok, bude to mít následky, a pokud nebudou propuštěni do jednoho měsíce.... zemře.“

„Kashi, Kashi, Kashi, uklidni se. No tak, chlape. Uklidni se. Já vím.“

Mason mě popadl za ramena a já se na něj snažil soustředit. Zbývající dva policisté se mě snažili udržet dole, když jsem se proti nim vzpíral. Tam, kam jsem chtěl jít, bylo dál od nich, nevěděl jsem kam, jen jsem potřeboval jít. Mají mojí holku. Potřeboval jsem zjistit, kdo jsou, a potřeboval jsem ji dostat zpátky.

„Vím, že je to těžké. Ale my jí najdeme. Přísahám.“ Mason vypadal stejně zpanikařeně, jako jsem se cítil já a potom jsem si všiml slz v jeho očích, které se snažil zadržet.

Když jsem konečně přestal bojovat, policisté mě po Masonově žádosti pustili, ale pořád mě držel sedět na posteli. „Potřebuji ji dostat zpět, Masone. Musím.“

„Dostaneme jí zpátky.“

„Udělám cokoliv.“

Nasadil odhodlaný výraz a šeptal tak, abych ho mohl slyšet jenom já. „Cokoliv, co ty sráče srazí dolů, že?“

Narazil jsem pěstí proti té jeho. „Vždycky.“