FL - 37. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Rachel

Ve chvíli, kdy jsem si přetahovala košili přes hlavu, někdo zaklepal a já měla sotva čas si košili stáhnout zpátky, když se dveře otevřely a objevila se v nich Candice.

„Ahoj.“ řekla tiše.

Nenáviděla jsem ten tón. Každý v mém životě, včetně Candice a jejich rodičů, používali tenhle tón. Stejný, jako když mi umřeli rodiče. Byly to už měsíce po tom incidentu s Blakem, ale stále na mě používali ten tón. Jako kdybych se měla rozpadnout, když na mě promluví jako na normální osobu. Byl to její bratranec. Měla jsem chuť jí ten tón vrátit zpět a zeptat se jak se jí to líbí.

„Ahoj.“

„Co máš za lubem?“ zeptala se tiše, když vcházela do mého pokoje a lehla si na postel.

„Zrovna jsem přemýšlela o sprše.“

„A co budeš dělat potom?“

A tohle bylo v poslední době normální. Co děláš, co jíš, proč jdeš spát, proč nechceš jít s námi…. Vzápětí se zeptá, proč mám na sobě stále tyhle šaty.

„Nejspíš půjdu spát?“

„Okay, to je v pohodě.“

V pohodě? Byla skoro půlnoc. „A co budeš dělat ty, Candi?“ Jo… vrátila jsem jí to zpátky. Jaký je to pocit?

„Jen tě kontroluju.“

„Ach…“ To bylo trapné „Víš, že je to už tři měsíce. Jsem v pohodě!“

Ze své pozice v leže se na posteli posadila. „Vím, že jsi, já jen… já si přeji…“

„Přeješ si co?“ Co víc můžu udělat? Nechala jsem si svou práci. Chodím k terapeutovi tak, jak mě o to žádala Janet. Nesedím v koutě, kývajíc se sem a tam mluvíc o strašidlu, které se mě chystá dostat. Opravdu jsem nevěděla, co jiného ode mě očekávají.

„Rachel, mluvila jsem s Masonem…“

„Ach, ne. Ne, ne, ne. Candice, mluvily jsme o tom!“

„Je na tom špatně, Rach! Mason se o něj bojí. Jeho rodiče o něj mají strach. Šéf mu řekl, ať si dá chvíli pauzu, protože není stejný, jako býval.“

Hrudník se mi stáhnul a já jsem nasála vzduch skrz zuby. Natočila jsem záda tak, abych jí čelila. Rychle jsem promrkala, dokud můj zrak nebyl znovu ostrý. „On mi o všem lhal. Já nemůžu… Proč bych s ním teď vůbec měla mluvit?“ Rozzlobila jsem se a pateticky se snažila o smích. „Už ne!“ Bez tak se se mnou nesnažil ani zkontaktovat.

„Rachel, ty jsi mu řekla, aby s tebou nemluvil!“

Do prdele, to jsem to řekla nahlas?

„Já vím.“ ztěžka jsem povzdechla. „Vím, že jsem to udělala. A nechci ho, ale on… on se potom všem o nás ani nesnažil bojovat. Odešel a tak to je. Bože, začínám být ukňouraná.“ Opřela jsem se o zeď, takže jsem opět čelila Candice a projela jsem si rukou po hrudi. „Nehrála jsem s ním žádné hry a nedělám to ani teď. Nezkoušela jsem ho, jestli to opravdu udělá. Když jsem mu řekla, že chci, aby odešel a nevracel se, myslela jsem to tak. Ale ten fakt, že to opravdu udělal, mě teď zabíjí.“

„Pořád ho miluješ, viď?“

Unikl mi bolestivý smích, „Samozřejmě že jo. Vždycky budu.“

„Tak mu zavolej, mám jeho aktuální číslo! Jste na tom oba špatně, tohle je směšné!“ Vzala můj telefon z nočního stolku a šla ke mně.

„Nemůžu. Není to tak lehké.“

„Ve skutečnosti to tak lehké je.“

Odstrčila jsem ruku, ve které držela telefon. „Candice, ne. To, co udělal, je neodpustitelné. Stále ho miluji, ale to nemění nic na tom, co udělal a co mohl udělat, aby mohl být se mnou. Skoro jsem si ho vzala, aniž bych věděla jeho skutečné příjmení! Jak to chtěl udělat? Choval by se tak, že jeho příjmení je navždycky Hendricks?“ zafuněla jsem. Funění byla dobrá věc. Pomohlo mi to se přímo před ní nezlomit. „Nechci už o tom mluvit a nechci už mluvit ani o něm.“

Candice vypadala, jako by se chtěla hádat, ale jen přikývla, upustila telefon na postel, dala mi pusu a odešla z místnosti. Počkala jsem, dokud jsem neuslyšela zapnout televizi a sundala si své šaty. Nikdy jsem neměla problém převlíkat se před Candice. Vyrůstali jsme spolu, bylo to normální. Ale Candice se chovala divně pokaždé, když zahlédla jizvy, které mi udělal její bratranec. A vím, že by začala vzlykat a znovu se mi dokola omlouvat. Nechtěla jsem to. Byla jsem naštvaná, že mi nevěřila, když mě Blake znásilnil. Ale věděla jsem, že měla klapky na očích. Myslela si, že je Blake perfektní. Nic z toho, co se stalo, nebyla její vina. Neviním jí a nenávidím to, že se obviňuje.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do zrcadla. Brada se mi třásla, když jsem viděla samu sebe. Nikdy to není jednoduché. Popravdě, jsem si jistá, že se to zhoršuje. Když ty řezy byly ještě čerstvé, mohla jsem doufat, že jednou zmizí. Ale teď, když už se všechny proměnili v jizvy, nebyla šance, jak si to namluvit. Ale alespoň vzpomínky se pomalu vytrácely.

První dva měsíce léčby jsem chodila na terapii dvakrát týdně a za poslední měsíc jsem snížila už jen na jednu návštěvu týdně. Před několika dny jsem měla s doktorkou Markowitzovou poslední sezení a dlužila jsem té ženě hodně. Po smrti rodičů jsem odmítla chodit na terapie. Ale po tom, co se stalo s Blakem jsem jít musela. Jsem však ráda, že mě Candicina matka natlačila do auta a odvezla mě. Doktorka Markowitzová mi pomohla všechno přijmout a naučila mě, jak se pohnout dál. Věděla jsem, že už se nemusím bát toho, že se mi to stane znovu. A nejdůležitější bylo to, že se nemůžu vinit z toho, co se stalo s Kashem a Masonem, Jenn, nebo těm dalším třem dívkám, které byly obětí Karafiátového vraha.

Jason Ruiz byl muž najatý na pronásledování Kashe. Z toho, co řekl, než ho zatkli, tak mu Blake dal signál, aby zastřelil jeho, Kashe a Masona. Blake byl narušený, ale chytrý. Ujistil se, že ho nikdy nedostanou za to, co udělal. Já jen musím být vděčná za neprůstřelné vesty a za to, že se Kash při té poslední střele obrátil k Masonovi, takže neměl zasažen žádný důležitý orgán.

Poté, co náš byt vyčistili od všech kamer a štěnic, se Jenkinsnovi vrátili zpět do Californie. Candice i já jsme se vrátily do svého bytu a já se okamžitě začala zajímat o Karafiátového vraha. Nevěděla jsem, jak je možné, že jsem o něm neslyšela a bylo mi zle, že všechno, co Blake provedl, bylo kvůli mně. Studovala jsem fotky těch tří dívek několik hodin. Byly tam podobnosti mezi nimi a mnou. Strávila jsem dny truchlením pro jejich rodiny. Truchlila jsem pro dívky, které měly tak krátký život jen proto, že měly smůlu a vypadali podobně jako já. Dostat se přes tu vinu mi trvalo pět sezení s doktorkou Markowitzovou. Candice přede mnou schovala na několik dní i telefon a laptop, abych nemohla slídit.

Ale teď jsem věděla, že byl Blake nemocný muž. Vždycky takový byl. Nemohla jsem si vyčítat to, co udělal ostatním dívkám. Stejně jako jsem nemohla vinit sebe za to, co se mi stalo.

Podívala jsem se dolů na několika centimetrové jizvy, které jsem měla na zápěstí každé ruky a pak se podívala zpět do zrcadla. Dívala jsem se na šikmou jizvu, která se táhla přes můj hrudník a prsty si přejížděla po vyškrábaném slově MOJE, na levé straně hrudi. Dech jsem měla roztřesený, ale už tam nebyly žádné slzy. Nebyla jsem v nebezpečí, nevyšilovala jsem, ani se nechystala omdlít, jako se mi to stalo několikrát, když jsem viděla, co mi Blake provedl. Tohle byla část mé vlastní terapie, čelíc noční můře na mém těle, aniž bych měla záblesky z toho rána.

Žádné záblesky. Žádné vzpomínky na Blakeova strašidelná slova, zatímco jsem čekala, až mě někdo zachrání.

Pousmála jsem se sama pro sebe a zapnula vodu. Zlepšuje se to.

Kash

„Pojď dál, Rayne.“

Zavřel jsem za sebou dveře a sedl si naproti šéfovi. „Dobré odpoledne, pane.“

„Jak se držíš?“

Chtěl jsem se nahlas zasmát. „Uh, no jsem tady.“

Kývl a poklepal si perem na hromadu papíru, zatímco si mě prohlížel. „Pomohla ti vůbec ta dovolená?“

„Dalo mi to čas na přemýšlení a to je důvod, proč jsem tady.“ Narovnávajíc se v křesle jsem se zhluboka nadechl a snažil se udržet jeho pohled. „Myslím, že bych měl skončit.“

Klepání pera okamžitě ustalo. „Co prosím?“

„Nedělal jsem svou práci tak, jak jsem měl. Nechal jsem můj vztah stát v cestě tomu, co jsem měl dělat a kvůli tomu bylo někomu ublíženo.“

„Tvé snoubence.“

Bývalé… „Ano. Kdybych se soustředil na to, proč jsem tam byl, nic z toho by se nestalo. S největší pravděpodobností bychom chytli Westa ještě předtím, než by stihnul něco udělat.“

„Víš, mluvil jsem s Gatesem, než jsem ti nařídil dovolenou. Říkal, že se za to obviňuješ a musím říct, že nesouhlasím s tvým hodnocením situace.“ Chtěl jsem promluvit, ale on pokračoval. „Mluvil jsem s detektivem Ryderem z Austinu a z toho, co řekl, jste oba, ty i Mason, dělali nad rámec úkolů, které vám byly přiděleny. Měli jste jen sledovat vraha v baru a bylo mi řečeno, že jste kontrolovali každou kameru, i lidi, kteří platili hotově. To jsou hodiny práce navíc, kterou jste vůbec dělat nemuseli. Ryder řekl, že neměl ponětí o tom, že s někým chodíš, nebo že ses zasnoubil. Až do chvíle, kdy jste vyrazil na Westa. To nezní jako někdo, kdo ztratí soustředěnost ve své práci.

„Ale šéfe…“

„A když jsem mluvil s Gatsem, řekl mi o tom, jak byla tvá snoubenka tímhle vrahem pronásledovaná a i když jsi dělal svou práci, snažil ses jí chránit, aniž by věděla, že ji někdo sleduje. A to všechno bez vyzrazení vašeho utajení. Ryder i Gates souhlasí, že kdyby nebylo tebe, Rachel Mastersová by nebyla nalezená v čas. A Blake West by pro nás nebyl nic víc, než jen duch. Takže mi určitě rozumíš, proč s tebou nesouhlasím.“

Jak to, že tomu nikdo jiný nerozuměl? „Nechal jsem ji…“

„Ryane, řekni mi něco…“ počkal, až se na něj podívám, než pokračoval. „Baví tě tvá práce?“

Povzdechl jsem si. „Samozřejmě že ano.“

„A pracoval bys zase rád v utajení u protidrogového?“

„Ano.,“ Abych řekl pravdu, teď by to bylo perfektní.

„Pak tě nenechám skončit. Neumím si představit, jak těžké to pro tvou snoubenku musí být. To všechno, čím si prošla. Ale jsi na sebe moc tvrdý. Jste dobří v tom, co děláte. Jsem pyšný, že ty i Gates pro mě děláte. Dokud neřekneš, že to nenávidíš, nebo nebudeš mít něco lepšího, tak tě nenechám odejít.“

Stiskl jsem k sobě zuby a kývl.

„Něco dalšího?“

„Ne, šéfe.“

„Tak koukej dostat svůj zadek z mé kanceláře. Pořád máš ještě dva dny dovolené.“

Když jsem se pozdě v noci vrátil do bytu, Mason se choval ještě víc divně, než obvykle. Bouchnul jsem flaškou piva o konferenční stolek a podíval se na něj. „Můžu ti nějak pomoct? Zíráš na mě asi tak pět minut.“

„Říkal tvůj táta něco... o....“

„Ježíš, Masi! O Rachel? Říkal něco o Rachel? Jo… to říkal. Stejně tak máma. A vím, že jsi je do toho pravděpodobně uvrtal. Ale musíš to nechat být, ona mě nechce.“ Sebral jsem pivo, vstal jsem a odešel do svého pokoje.

O tři a půl měsíce později a já jsem na tom hůř, než když jsme se sem zpátky nastěhovali. Na každého jsem vyjížděl, neustále jsem byl naštvaný a každý den jsem přemýšlel o všem, co bych udělal jinak. První měsíce jsem si jen říkal, že jí musím dát čas…. Počkat až se ke mně vrátí. Ale i Mason přestal říkat, že se časem vrátí. Teď se mě jen pořád snaží přesvědčit, ať jdu za ní.

Ztuhl jsem a skoro celou minutu zíral na novou věc, která ležela na mé posteli. Odložil jsem pivo na prádelník a šel blíž. Věděl jsem, co je v té malé černé sametové krabičce, i když jsem věděl, že tu krabičku jsem Masonovi nedal. Beroucí jí do levé ruky jsem krabičku otevřel a se zaklapnutím ji zase zavřel, jakmile jsem zahlídl Rachelin zásnubní prsten. Přejížděl jsem prstem přes krabičku, ruku si přiložil k ústům a popadl fotku, která ležela pod krabičkou.

Nevzpomínám si, kdy to bylo a ani si nevzpomínám, že by někdo udělal tuhle fotku. Byli jsme na ní v holčičím bytě, Rachel mě popadla za košili a přitáhla si mě k sobě. Já měl její tváře v dlaních a tvrdě jí líbal. Bolest mi projela tělem a musel jsem se držet, abych tu fotku nezmuchlal.

Tvrdě jsem dýchal skrz nos, když jsem se otočil a vrazil do obývacího pokoje. „Co je do prdele tohle? Kde jsi to vzal?“

Mason se opřel o opěradlo židle a zkřížil si ruce na prsou. „Candice tu fotku poslala.“

„Proč?“

„Kashi, nemůžete si tohle pořád dělat.“

Ušklíbl jsem se a otočil ke svému pokoji, než jsem se k němu ještě jednou otočil a ukázal na fotku. „Dělám jen to, o co mě požádala.“

„Oba jste tak zatraceně tvrdohlaví na to, abyste překonali tuhle situaci. Ale oba se pořád chcete. Tohle je tak zasraně blbé. Postav se tomu a jdi si pro ni!“

Vzal jsem fotku a upustil ji na pohovku. „Masi, tohle skončilo.“