Evoke - 4. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

Musel jsem se nutit k jídlu. Ale jediný hlad, který jsem měl, nemohl být utišen žádným jídlem – jenom jí.

Naneštěstí pokaždé, když jsem se podíval jejím směrem, neviděl jsem její oči, ale Chasovy.

Zamumlal jsem mu pár nemístných poznámek, a když to nepomáhalo, přemýšlel jsem o tom, že na stůl položím zbraň.

U večeře vypadalo všechno normálně. Jakmile jsme dojeli, děvčata se nechala slyšet, že jdou udělat nádobí.

Chase si stoupl.

Já jsem si stoupl.

Pokynul mi očima a pohnul se ke dveřím, následoval jsem ho ven do zahrady. Šli jsme v tichosti, dokud jsme nedošli ke stromu, u kterého jsme si hráli, když jsme byli děti.

„Omlouvám se.“ Zahuhlal.

„Za co?“ Věděl jsem úplně přesně, za co se ten mizera omlouval, „Potřebuju, abys to řekl, Chasi.“ Znáte ten pocit, když se říznete o papír a o pár sekund později si uvědomíte, že máte řeznou ránu, ze které krvácíte? Tak se teď cítím. Řízl jsem se. Věděl jsem, že jsem byl říznutý, cítil jsem ten řez až u palců na nohou. A teď jsem krvácel.

Protože jsem miloval svého bratrance jako bratra.

A on byl zraněný.

Což znamená, že já byl zraněný taky.

Byl zvláštní pocit milovat někoho tak moc, ale přesto ho chtít rozpárat holýma rukama.

„Prostě se to stalo.“ Řekl potichu. „Měl jsem si to uvědomit nebo něco udělat, ale nechal jsem to tak. Omlouvám se za to, že jsem dovolil, aby se to stalo.“

„Aby se stalo co.“ Hlas se mi chvěl.

„Abych ztratil hlavu.“ A své srdce, ale to nedodal.

„Chasi…“

„Ne,“ Zasmál se bez špetky humory. „To je dobrý, ona miluje tebe, já to chápu, jsem jenom poblouzněný.“

„Takže takhle to teďka bude?“ Povzdechl jsem. „Uchýlíme se ke lži?“

„Já nelžu.“ Zakroutil Chase hlavou. „Vážně. Jen jsem unavený a taky vytočený, že nám kterýkoliv den zaklepou na dveře Siciliáni. Opravdu, je to tím, že jsem minulých pár týdnů nedělal nic jiného, než trávil čas s Trace.

„Jsi si tím jistý?“ Přimhouřil jsem oči.

Chase si strčil ruce do kapes a odvrátil ode mě svůj pohled. „Dneska v noci se chystám ven.“

„Dělat co přesně?“

„Sex.“ Řekl chraplavým hlasem. „Popíjet.“

„Víc lží.“

„O popíjení nelžu.“ Zamumlal.

„Dej tomu čas.“ Objal jsem ho rukama kolem ramen. „Věřím ti, víš to, že jo?“

Zakýval.

„Jen mi slib jednu věc.“

„Co?“ Zvedl hlavu. „Víš, že ti slíbím cokoliv, Nixone.“

„Jestli to přijde k bodu, kdy už to nebudeš moct vydržet – kdyby zrada byla jediné východisko, tak mi to nejdřív řekni, ať tě pak nemusím zabít.“

Zasmál se, „Dobrý plán.“

„To jsem si myslel.“

„Myslíš si…“ Zachvěl se a zkřížil paže na hrudníku, „Myslíš si, že to přežijeme?“

Těžká otázka, protože se neptal jen na rodinné drama, ptal se taky na Trace. Nenáviděl jsem lhaní, hlavně jemu, takže jsem odpověděl, „K čertu, doufám, že jo.“

„Já taky, Nixone.“

„Vy dva jste si vyšli spolu nebo se taky můžu zúčastnit večírku?“ Texův hlas prolomil tíživé ticho.

„Jsme hotoví.“ Zazíval Chase. „Já mám svoje, Nixon má svoje, všechny strany spokojený.“

„Do hajzlu, věděl jsem, že jdu pozdě.“ Tex vytáhl tři doutníky, „Na to, kde to všechno začalo.“

Podíval jsem se kolem. Sakra, měl pravdu. Naše malá parta se utvořila zrovna tady. Připadá mi to jako věčnost.

„Vyvolení.“ Všichni jsme ti ťukli doutníky. Nikdo z nás si ho nezapálil, místo toho jsme přešli ke stromu a strčili je do kmenu, kde jsme si jako děti schovávali věci. Vždycky jsme si plánovali, že budeme drsní mafiánští kluci, kteří budou chodit ven a kouřit a pít whiskey.

Ale časy byly neúprosné.

A poslední věc, po které každý z nás toužil, byla – aby se z nás stali naši otcové.

Takže jsme doutníky pohřbili jako upomínku toho, co se nikdy nestaneme, a toho, pro co bychom umřeli, abychom to ochránili.