Evoke - 3. kapitola

Překlad: Mili

Tex

Zavřel jsem dveře a dobrou další minutu na ně zíral, než jsem se vrátil zpátky do kuchyně.

„Tak co?“ Chase si nalil zdraví prospěšnou sklenici vína, „Už jdou?“

Zakřenil jsem se, „Hrají si.“

„Hrají?“ Přimhouřila oči Mo, „S čím? Se zbraněmi?“

„Zajímavé…“ Poklepal jsem se bříšky prstů po rtech, „Myslím, že by se to dalo tak nazvat, jsem si jistý, že kdybych řekl Mo, pohraj si s mojí zbraní, tak bys předpokládala, že mám na mysli – „

„Tvou faktickou zbraň.“ Řekla suchým hlasem, „Přestaň se chovat divně.“

Mou odpovědí byl potrhlý úšklebek.

Vždycky to byla moje odpověď.

Musela být.

Protože Abandonato nebyli jediní, kteří měli tajemství. A tak to bývá, když jste součástí rodiny, která není vaše krev. Nikdo se zatraceně nestará, jak nakládáte se svým životem, dokud děláte svou práci; nikdo se vás na nic neptá.

A já jsem strašně zoufale toužil po tom, abych měl nerušený život a udržoval své tajemství v tichosti. Všichni vědí, kdo jsem. A to mi život moc neulehčuje.

Pro svět jsem byl Velký Tex.

Pro Sicílii?

Přikrčil jsem se a upil hluboký hlt vína.

Byl jsem zatraceně dobrý v předstírání. Víno mi v puse ztrpklo. Někdy se ptám sám sebe, jestli vůbec vím, jak být sám sebou. Jak být normální.

Ten falešný úsměv mi připadal nekonečný.

Vtipy se mi protivily.

Ale být sám sebou by znamenalo, že budu přitahovat pozornost, znamenalo by to, že bych dál nepomáhal Nixonovi a rodině – znamenalo by to, že je uvrhnu do nebezpečí.

Moje práce byla nenechat se odhalit a chovat se jak blbec – ne, vážně, za to jsem dostával zaplaceno, no, za to a ještě za zabíjení lidí, ale preferoval jsem chovat se jako blbec nad vytrháváním chlapských nehtů.

„Texi.“ Obořila se Mo, „Přestaň zírat na to víno, jak kdybys jel na drogách.“

„Na drogách.“ Zopakoval jsem. „Kéž by.“

„Wow, co jsi asi viděl v té ložnici?“ Škádlila Mo. „Bylo to tak hrozný?“

Zvedl jsem hlavu a podíval se do jejích křišťálově modrých očí. Co by se stalo, kdybych kápl božskou a všechno jí řekl. Kdybych jí řekl, jak se bojím? Kdybych jí řekl o zavržení, které cítím každý den, protože moje vlastní rodina mě ani nechce? Zajímalo by ji to? Přestala by o mně přemýšlet jako o jednom z kamarádů svého bratra a občasného přítele?

Vidíte, tohle je to, proč mám svoje sračky hezky pod zámkem. Kdybych je vypustil – přestal bych se soustředit. A se Siciliány, kteří nás touží poctít svou návštěvou, jsem své soustředění potřeboval na sto procent, abych udržel rodinu v bezpečí a mou pravou identitu pryč od těch, kteří by ji využili proti lidem, které nejvíc miluju.

„Jenom jsem moc dobře nespal.“ Pokrčil jsem rameny. „Proč, chceš mi dneska večer pomoct, abych spal líp, Mo?“

Široce se usmála, „Proč, Texi, to má být nabídka?“

„To má.“ Miluju ji. Miloval jsem ji celý život. Ale ona mě má jen ráda. V tom je ten háček. Ona mě má ráda, jako má normální holka ráda svého kluka. Naše city nebyly na stejném levelu, k čertu, nebyly ani ve stejné atmosféře, ale bral jsem to, co mi bylo nabízeno.

„Možná.“ Odpověděla konečně, „Jestli budeš mít štěstí.“

„Hodím drobák do studny přání, bejby.“

„Omlouváme se.“ Do kuchyně vešel Nixon s Trace v závěsu. „Naháněl jsem ji.“

„Jazykem.“ Zašeptal jsem.

Chase se začal dusit vínem.

„Jsi v pohodě, chlape?“ Nixon bouchl Chase do zad.

„V nejlepší.“ Odkašlal si Chase.

Za pár měsíců se tohle totálně posere. Proč mám mdlé tušení, že jeden z nich z toho nevyjde živý?