Evoke - 1. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Všechno se stalo jako ve zpomaleném filmu a potom na mě Nixon začal křičet, ať odvezu Trace zpátky na koleje. Mohl bych přísahat, že jsem trpěl ztrátou sluchu – jediné, na co jsem se soustředil, byla Tracina tvář, uchvácená vším tím krvavým chlívkem kolem sebe.

Chtěl jsem to celé nechat zmizet.

Chtěl jsem ji vzít pryč.

Kdybych se mohl vrátit k tomu prvnímu školnímu dni – kdyby mi byla dána možnost udělat něco jiného, než ji vyděsit. Udělal bych to. Ale vypadá to, že moje existence je utvořena jedním slovem.

Lítost.

On ji uviděl jako první.

On ji chtěl jako první.

Tím pádem jsem byl poslední, protože když nejste první, jste poslední. Byl jsem druhý v pořadí. Byl jsem nic. Pro ni jsem byl kamarád, ochránce. Někdo, kdo může pomoct odehnat noční můry. Byl jsem její osobní pohádka před spaním. Bylo těžké jak peklo předstírat, že jste jenom kamarád, když doopravdy žijete pro její úsměv, její škádlení, sakra, dokonce jsem žil pro její dýchání.

„Trace,“ olízl jsem si rty a vzal ji za ruku. „Měli bychom jít.“

Její popelavá tvář se ohlédla po Nixonovi, který se zrovna natáhl po jejím dědovi, popadl ho za klopy jeho kabátu a prudce s ním zatřásl.

„Co jsi to udělal?“ Křičel Nixon.

Tex se ho snažil odtrhnout. Když Nixon konečně pustil Franka, nebylo to, protože měl slabou chvilku, ale protože moje statečná holka zašeptala stop.

Uprostřed toho chaosu. Nixon to jediné zašeptání uslyšel a ustoupil.

„Trace,“ popadl jsem ji pevněji za paži. „Teď.“

S kývnutím se ke mně přitulila, jak jsme opouštěli budovu. Ohlédl jsem se, abych pokynul Nixonovi, a v tu chvíli jsem uviděl, jak dostává od Franka pravým hákem. Zítra ráno z toho bude modřina jak kráva.

„Co budeme dělat?“ Zeptala se Trace, když jsem otevřel dveře Range Roveru a šupnul ji dovnitř.

„No, víš jak.“ Ušklíbl jsem se. „Zabijeme dalších pár lidí, zašpiníme si ruce, prostě chlapské záležitosti.“

Neusmála se.

Zabouchl jsem dveře a přešel na svou stranu.

Vzduch kolem byl napnutý k prasknutí. Po pěti minutách jízdy jsem měl sto chutí vypadnout z auta. Nesnáším, když nic neříká, znamená to totiž, že přemýšlí – že začíná panikařit.

„Řekni něco.“ Promluvil jsem.

„Omlouvám se.“ Zašeptala Trace. „Je to kvůli mně, kdybych bývala nepřijela na tuhle školu a - “

„ – přestaň.“ Zastavil jsem auto a vypnul motor.

„Ale…“ Vydechla Trace a bříšky prstů si zmáčkla kořen nosu. „Kdybych prostě zůstala ve Wyomingu.“

Odfrkl jsem, „Jasně, mafie by se potom stejně pravděpodobně dostala k tobě a tvé oblíbené krávě.“

Tomu se zasmála. Konečně.

„Chasi…“ Oči se jí zaplnily slzami, ale nepodívala se na mě, zírala přímo před sebe, „všichni umřeme?“

„K sakru, ne.“ Zasmál jsem se. „Neumřeme jen tak lehce. A i kdyby jo, kdyby měl nastat ten nejhorší možný scénář… ty budeš žít. Radši umřu já, než aby se stalo něco tobě.“

Pomalu se otočila tvář ke mně. „Ty bys pro mě umřel? Že Nixon, to chápu,“ tváře jí zrudly, „ale ty?“

Správně. Proč by kamarád pro ni chtěl umřít?

Protože jsem ji miloval.

Protože jsem chtěl být ten, co ji bude líbat.

Nechtěl jsem jen její srdce, chtěl jsem její zatracenou duši. Skoro jsem ztrácel kontrolu nad tím, co jsem tak dokonale skrýval.

„Trace,“ olízl jsem si rty a povzdechl si. „Pro mě. Znamenáš všechno. Ochraňoval bych tě až do své smrti, protože si nedokážu představit život ve světě, kde by neexistoval tvůj úsměv.“

Potom jsem se podíval pryč, ztrapněný, že jsem se choval jak naprostý lůzr a řekl jí, jak moc je pro mě důležitá.

Už jsem chtěl dodat nějaký vtip, když jsem najednou ucítil ruku na své paži. Pomalu svou dlaní sjela do mé.

Beze slova jsem nastartoval auto a rozjeli jsme se ke kampusu. Celou cestu jsme se drželi za ruce.

Jedna moje malá část, ta, která byla plná naděje, vybuchla k životu. Možná, jen možná, máme nějakou budoucnost.

Držel jsem se této jiskřící naděje, jako by na ní závisel můj život. A modlil jsem se, aby ta naděje nebyla planá.