Enforce - 47. kapitola

Překlad: Mili

Pozor, špeh.

Nixon

Úzkostlivě jsem kontroloval telefon.

Byl jsem směšný. Pokaždé, když ta zatracená věc spustila, dech se mi zadrhl v krku, rozbušilo se mi srdce a začal jsem se potit - potřebuju prázdniny nebo možná potřebuju ji.

A co jsem dostal?

Texe.

Nejhorší druh trestu bylo slyšet ho mluvit o Mo, jako by to vůbec nebyla moje sestra, a byl jsem nucený blokovat každý zvuk, který vycházel z jejího pokoje v našem domě, když řekla, že dělá domácí úkoly.

Jo, úkoly z přírodních věd by mě tak neplašily.

A neměly by ani ji, zatraceně. Lákalo mě ukončit Texův život na základě toho, že stejně věděl, že jeho příběh moc hezky neskončí. A její srdce? Další zlomené, se kterým se budu muset zabývat.

Zůstával jsem ve svém domě čím dál častěji, ne proto, že bych snad chtěl. Každý zatracený centimetr toho místa mi připomínal otce. Ale zůstát na kampusu by znamenalo, že bych pravděpodobně narazil na Trace a nevěřil jsem si dost na to, že se za ní nerozběhnu a neomluvím se za to, jaký jsem byl debil.

Chase mně a Frankovi podával informace každý den.

A s každou informací mi bylo hůř a hůř. Jeden týden mi poslal fotku, jak spolu jí zmrzlinu u ní na pokoji, málem jsem se zapomenul. Hodil jsem mobilem o zeď a ten se při nárazu rozmlátil.

Kvůli zmrzlině.

Byla šťastná, tak jsem měl být taky šťastný.

Ale ona byla šťastná s ním. Ne se mnou. Kvůli tomu jsem byl nasraný. Vždycky tak nasraný.

Ani Phoenix mi nic neulehčoval. Po našem malém nešvaru na chodbě mi odmítl zvedat telefon i odepisovat na smsky. Nakonec souhlasil, že se se mnou setká kvůli informacím, které mohl získat od svého otce o tom stinném vkladu na jejich účet.

Co jsme zjistili, se nám vůbec nelíbilo.

Souvisely s nějakou neznámou rodinou na Sicílii.

Což znamená, že to musela být dost známá rodina, která tahá za hodně provázků a štědře platí De Lange.

Ale proč?

Phoenix neměl ani tušení.

A zdálo se, že čím víc jsme se v tom ryli, tím to bylo horší.

Nemluvě o tom, že Phoenix měl na krku stále víc modřin. Vypadal jako samo peklo. Když jsem mu nabídl místo, kde může zůstat, ukázal mi prostředníček a odešel tak, jak přišel... zlomený.

Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem, že začíná vřít bouře, jako by celý můj život spěl k tomuto momentu a pořád mi něco velkého nedocházelo.

Všechno se zdálo být klidné.

Až příliš klidné.

A v mé branži znamenalo moc klidu jen jednu věc. Že se přižene bouřka... a to rychle.