Enforce - 42. kapitola

Překlad: Mili

Omluvy v růžovém

Nixon

Dobrých deset minut jsem zíral do mobilu, když mě kluci ponechali samotného s mými myšlenkami.

Seděl jsem v autě s plně zapnutou klimatizací a nechával na sebe proudit chladný vzduch, když jsem hypnotizoval telefon, její číslo. Zavolat jí by pravděpodobně byla chyba. Napsat jí? To by bylo to samé, ne? Ale nemohl jsem si pomoct. Prsty se mi vznášely nad displejem. Konečně jsem napsal jedinou věc, kterou jsem vzhledem k situaci dokázal říct.

Já: Omlouvám se.

Odpověděla během sekundy.

Trace, moje Bella: Můžeš se vrátit zpátky? Potřebuju si promluvit...

No, to je lepší, než být poslaný někam.

Já: Jistě, dej mi chvilku, abych našel neprůstřelnou vestu. Uvědomuješ si, že naposledy, co jsem byl v tom domě, po mně vystřelil?

Zatímco jsem čekal na její odpověď, zazvonil mi mobil. Byla to Trace.

"Trace - "

"Prosím, Nixone. Prosím."

Hrudníkem se mi prohnala bolest a srdce jako by mi propíchlo milion jehel.

Těžce a dlouze jsem si povzdechl a s výdechem jsem zanadával. "Dej mi hodinku."

"Děkuju."

"Oh a Trace?"

"Jo?"

"Udělej mi laskavost. Řekni dědovi, že jsi mě pozvala, aby mě nezastřelil, sotva mě zahlédne. Nechceš mít na svých rukou nevinnou krev."

"A jsi?" Zašeptala.

"Co?" Až jsem se bál toho, na co se zeptá, co bych jí mohl říct, co bych tím mohl odhalit.

"Nevinný?"

"Ne." Hlas se mi chvěl. "Nejsem nevinný už té doby, co jsem se narodil, od prvního dne, kdy na mě otec vztáhnul ruku, od doby, kdy jsem poprvé viděl svou matku krčící se v koutě, a rozhodně ne od doby, jsi si mi poprvé dovolila, abych tě políbil. Ne, Trace. Jsem všechno, jen ne nevinný."

Linka úplně ohluchla.

Odkašlal jsem si. "Pořád chceš, abych přišel?"

"Ano."

"Tak zatím, Trace."

Tentokrát, když jsem jel k jejímu domu, nebyla to obava, ze které jsem se potil, ale vzrušení. Chtěla mě vidět, což znamená, že na mě není tak naštvaná, jak jsem si myslel, že bude. Co jí k čertu Frank napovídal?

Ještě předtím, než jsem zaparkoval auto, několik mužů vyšlo z domu a čekalo na mě u zápatí schodiště. Skvělé, teď byla řada na mně, aby mi byl představen uvítací výbor.

Od té doby, co Trace přijela na univerzitu se věci obrátily o sto osmdesát stupňů. Náhle jsem se myšlenkami ocitl v minulosti a vzpomněl si na její slzy, její úsměv, její pohled, chvění jejího těla, když jsem se jí dotkl. Samým podrážděním jsem si otřel rukou obličej a pomalu vyšel z auta. Přicházel jsem směrem ke schodišti a plně jsem očekával, že mě odmítne zrovna tak, jako já jsem v první školní den odmítl ji...

"Farmářská holka," řekl jsem. Překrásná... Myslel jsem si.

"Špinavá..." Jsem zasyčel.

Čistá... Zaměřil jsem se na její zářivé hnědé oči, tak čistá, že až bolelo se na ni dívat...

Nohy jsem měl jako z olova, zatížené zodpovědností, ale stále se hýbaly, tlačily se vpřed pro naději.

Naději, o které jsem netušil, že existuje.

Naději, o které jsem nevěděl, že ji potřebuji.

A všechno to bylo o dívce, o které jsem se domníval, že je mrtvá.

Dívka, pro kterou jsem bojoval - celý svůj život.

Když se dveře otevřely, uviděl jsem ji a můj svět byl zase v pořádku, všechno se najednou zaostřilo. Tohle nebylo o mafii; nebylo to o špatné krvi; bylo to o ní a o smyslu, který zaujímá ve vesmíru a v mém životě. A tady v tom momentě jsem si přísahal, že kvůli ní budu bojovat na smrt, i když by to znamenalo, že na konci nebudu vítěz.

Naše oči se setkaly a vyslal jsem k ní úsměv, kterým jsem ji chtěl uklidnit, že mě její šílený děda nezastřelí.

Frank ji pevně držel a svým pohledem jako laserem mě propaloval, až jsem byl v jednom ohni.

Snažil jsem se nevypadat zastrašeně, ale nebylo to, jako bych se snad bál jeho. Mnohem víc, než co by mi mohl udělat, jsem se bál toho, co po mněl chtěl, abych udělal já.

Náš rozhovor po telefonu netrval dlouho. Poté, co Trace zavěsila, jsem mu okamžitě zavolal, protože jsem jí nevěřil, že mu řekne, že se chystám dojet a nevěřil jsem sám sobě, že na něho nevytáhnu zbraň, jestliže ji na mě jako první vytáhne on.

Řekl jsem mu, že přijedu a jestli se mě bude snažit zastavit, jednoduše vrazím svým Range Roverem předními dveřmi a budu mávat svou pistolí, dokud mě nedovede k Trace a neujistí mě o jejím bezpečí.

A on se smál.

Ten starý mizera se smál.

A řekl mi tichým hlasem, "Samozřejmě, že přijedeš na návštěvu... konec konců, musíš říct sbohem."

"Sbohem?" Zopakoval jsem.

"Chci po tobě laskavost, Nixone." Zněl unaveně a tak napjatě, že jsem v sobě ucítil záchvěv soucitu. "Jako šéf k šéfovi, nech ji být. Nemůžu ztratit svou vnučku... už jsem ztratil příliš moc. Udělej mi tuhle laskavost, Nixone, a stáhnu se. Jen ji nech být."

Stejně tak po mně mohl chtít, abych si vyřízl srdce a nabídl ho Alferům jako oběť.

Nechat ji jít znamenalo prakticky to samé.

Ale souhlasil jsem.

Proč?

Protože měl pravdu.

A nenávidím ho za to.

Jenomže měl pravdu. Zasloužila si šanci mít něco normálního. Čím víc jsem jí věnoval pozornosti, tím zřetelnější byl terč, který jsem jí maloval na záda. Jestli se bude někomu zdát, že pro mě znamená něco speciálního, důležitého, tak potom se naši nepřátelé nezastaví před ničím, aby ji zničili.

A Frank měl pravdu. Jejich rodina už utrpěla dost.

Ale já taky.

Trace naklonila hlavu mým směrem. Donutil jsem se na ni znovu usmát a nechal jsem svou mysl si zapamatovat každý jednotlivý detail jejího obličeje, od křivky jejích úst až po rytmus jejího dýchání.

Budou tyto vzpomínky stačit na to, aby mě po nocích nasytily?

Ne.

Ale musí. Protože alespoň bude v bezpečí. A já potřebuju, aby byla v bezpečí, ať to stojí, co to stojí.

Zvedl jsem ruce do vzduchu, když mě jeden z Frankových mužů začal prohledávat. Vytáhl jednu z mých zbraní ze zadní části kalhot, nůž z boty a jeden pár ocelových boxerů z kapsy. Pomyslel jsem si, že Trace zřejmě vypadnou oči z hlavy a chtěl jsem se tomu zasmát, ale věděl jsem, že by to jen oddalovalo celý proces a já bych pak opravdu opravdu musel mít tu dívku ve své náruči.

Frank ji pustil.

A Trace se rozběhla mým směrem. Sotva jsem měl čas se zapřít, než její tělo narazilo do mého.

Tohle je to, čeho se vzdávám.

Pozvedl jsem hlavu a očima jsem se pomalu setkal s Frankovým ocelovým pohledem. Ten parchant ať ji radši drží v bezpečí, nebo to bude jeho hlava.

Protože tohle... nadechl jsem se... tohle je to, čemu mám říct sbohem.

Nemohl jsem se s tím smířit.

Mohli jsme se objímat zhruba několik sekund, než jsem se zasyčením vydechl a odstrčil ji. Vtipné, jak ještě před pár týdny by mě její dotek skoro až zničil. A teď? Byl pro mě drogou, po které jsem den co den toužil, kterou už nikdy nebudu moct okusit.

Ha, vždycky jsem si myslel, že jsem opravdovou bolest už pocítil.

Ale nepocítil jsem nic.

Trace se natáhla po mé ruce, ale odtáhl jsem ji a pomalu zakroutil hlavou. Nebyl to správný čas ani místo a máme publikum.

Zvuk jehlových podpatků klapajících po mramorové podlaze vyrušil moje a Frankovo vzájemné dívání se do očí. Ženské odkašlání. Na Trace se usmála pěkná žena s rovnými černými vlasy. "Oběd je připraven."

Frank se otočil a následoval ji do jiné místnosti. Udělal jsem to samé a Trace se držela za mnou. Kdybych nebyl vítaný, Frank by mě o tom ubezpečil dírou od kulky v mém čele.

Jídelna zařízená ve středověkém stylu byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval z dětství. Uprostřed stál dlouhý dřevěný stůl. Zdi lemovaly tmavé tapety a uprostřed visel pár bronzových lustrů, které házely světlo na studené těstoviny s brusketami, připraveny ke konzumaci.

Jako dítě jsem z té místnosti byl pokaždé vyděšený... vypadala příliš tmavě a strašidelně. Byl jsem moc malý na to, abych věděl, že duchové neexistují, a až příliš dobře vědom toho, jak vás temnota může pohltit skrz naskrz.

Má sklenice byla naplněná červeným vínem.

Díky bohu.

Trace se na tu svou dívala přimhouřenýma očima a koukla se na mě prosebným pohledem. Sáhla mi na nohu. Do háje, ten její dotek je tak strašně pohodlný. Nebylo to celé špatně? Neměl bych být já ten, který bude utěšovat ji? Líbat ji? Omlouvat se?

Bylo to celé obrácené.

Tak zatraceně obrácené.

Já byl důvod, proč se cítila ublíženě, ale přesto se po mně natáhla, což jen dokazuje, jak úžasná je to dívka a jak neschopný vždycky budu.

Oběd byl tichý. Tak tichý, že jsem se chtěl vysmát té směšnosti. Od kdy se Italové u oběda chovali tiše? Tex by si u toho spolkl jazyk.

Naším soundtrackem bylo jen hlasité žvýkání, tedy, to a Frankův náhlý výbuch nadávek, díky jeho neschopnosti nedělat nic jiného, než kontrolovat každou aktivitu, kterou Trace udělá mým směrem.

"Dědo, omluvil bys mě?" Optala se Trace zdvořile a konečně prolomila to nervózní ticho.

Zakýval hlavou a ona se po mně natáhla. "Potřebuju s tebou mluvit."

Pohlédl jsem na Franka.

Odkašlal si a zamumlal si pod vousy. "Pamatuj si podmínky, Nixone."

"Jak bych mohl zapomenout?" Ušklíbl jsem se a vzal ji za ruku, abych nepřeskočil stůl a nepraštil starého muže do jeho vrásčité tváře.