Enforce - 37. kapitola

Překlad: Mili

Policajti a krávy. Jáj, orgie. Nebo ne.

Nixon

"Nixone." Trace se odtáhla, tmavé oči měla vystrašené a nejisté. Byl jsem expert ve čtení lidí a ona vypadala k smrti vyděšená. "Vodíš mě za nos?"

Nečekal jsem, že řekne tohle. V šoku jsem jí stiskl ramena, potřeboval jsem ji přidržovat, aby ode mě neutekla, aby neutekla od nás. "Cože?"

"V-vodíš mě za nos." Podívala se dolů na ty zatracený boty. "Myslela jsem tím, děláš všechno toto jen proto, abys mohl - nevím, hodit mě později vlkům?"

"Tvoje důvěra se nezískává lehce, že? Zeptal jsem se s trhnutím, protože bodejť by nedůvěřovala snadno. V podstatě jsem jí vyhrožoval už prvních pět sekund od té doby, co jsme se poznali. Já bych sám sobě taky nevěřil. A co je na tom nejhorší? Ona by mi opravdu neměla věřit. Ne kdyby věděla, kdo opravdu je. Pravda je taková, že kdyby znala historii své rodiny, držela by mi u hlavy zbraň místo toho, aby mě objímala.

Zakroutila hlavou.

"Neviním tě za to." Povzdechl jsem si a přitiskl si ji zpátky do náruče, kde jsem ji mohl držet u sebe, držet v bezpečí. "A ne, nevodím tě za nos. Řekl jsem ti už předtím. Že tě chci ochraňovat. Na začátku jsi byla jenom další nový student, kterému jsem chtěl ukázat, jak to tady chodí, ale teď..."

"Teď?" Zopakovala hlasem plným naděje.

"Teď jsi holka, která... bučí?" Nabídl jsem jí se smíchem.

Začala se mi svíjet v náručí.

"Jsi..." Přestal jsem tancovat a podíval se do hlubin jejích očí. "Jsi nádherná. Svým způsobem jsem tě hledal celý svůj život."

To je pravda. Hledal jsem tuhle dívku celý život a myslel jsem si, že je mrtvá. Moje srdce se nikdy necítilo tak zlomené, ale zároveň tak naplněné.

"Wow, lehce jsi přešel na romantické klišé." Zasmála se.

Nepřidal jsem se, protože jsem mluvil vážně. Mé city k ní byly opravdové. Víc, než by mohla byť jen tušit.

"Mluvím vážně," zašeptal jsem. "Jen si přeju, aby sis vzpo - "

Přitiskl jsem rty na její, abych neřekl něco, kvůli čemu by se ze mě stal cíl na cvičnou střelbu. Se zavrčením jsem ji zvedl a omotal si její nohy kolem svého těla, potom jsem ji svalil na deku.

Vznášel jsem se nad ní, nejistý, jestli mám pokračovat v líbání nebo se snažit odolat.

S nadávkou jsem se začal odtahovat, ale v té chvíli po mně Trace sáhla a omotala mi ruce kolem krku a políbila mě na rty.

S povzdechem jsem se opřel o její čelo.

Co to k čertu dělám?

Vážně.

A vadilo mi to?

Zuby jsem jí přejel po spodním rtu a prsty jsem zabořil do jejích hedvábných vlasů. "Nemáš ani ponětí..." Vydechl jsem jí do vlhkých rtů a rukama jsem ji vzal za krkem a přitahoval blíž. "... jak moc tě chci."

Zrychleně dýchala, když jsem znovu spojil svá ústa s jejími, ochutnával každou jejich část a dožadoval se víc. Čekal jsem, že bude vyšilovat; místo toho polibek prohloubila.

A já se zatraceně ztrácel v chaosu, který jsem si sám uvařil.

Úžasný chaos s dívkou, která milovala krávy a měla ty nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy měl to potěšení vidět.

Jazykem jsem tlačil, kroužil a zval ji, ať se potopí hlouběji do prázdna, ve kterém jsem byl ztracen.

Trace následovala každý můj polibek, každý můj pohyb, jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého.

Ruce zahákla za poutka mých džínů. Přitáhla si mě blíž k sobě, až se naše těla navzájem třela. Mé džíny na jejích stehnech - jediná věc, která nás od sebe oddělovala, a rozhodně mě teď k čertu nezastaví. Sakra, Tex měl pravdu. Ona bude spát se svým nepřítelem. A já se ani necítil vinný. Protože poprvé za celou věčnost - jsem díky ní cítil - všechno. Nebál jsem se doteků.

Toužil jsem po nich jako po droze.

Takže když horkost jejích stehen propalovala mé džíny, držel jsem se jako o život, líbal ji drsněji a rukama jsem ji popadl za boky. Usadil jsem se mezi jejími stehny a zasténal, když nohy ovinula kolem mého těla.

Zaklel jsem, když jsem se málem kousl do spodního rtu, abych ventiloval svou agresi. Když se jazykem dotkla mého piercingu, málem jsem na místě umřel, načež jsem se s ní otočil a usadil ji na sebe obkročmo. Gravitace způsobila, že na mě upadla způsobem tak erotickým, že přísahám, že se mi zatmělo před očima.

Nadzvedl jsem ji a připoutal k sobě.

Traciny rty mě hladily, tentokrát jemně.

Věděl jsem, že jsme na křižovatce. Jít dál - nebo to utnout. Mé tělo volalo po tom, abych šel dál. Všechno další říkalo, že to musíme brát pomalu...

Ale já na ni čekal už tak dlouho.

A ona to chtěla stejně tak moc.

Odstrčil jsem svědomí, nebo aspoň to, co z něj zbylo, pryč a zíral na ni, dovoloval jí říct ne, potřeboval jsem, aby to byla ona, kdo to stopne.

Ale místo toho, aby řekla ne, zkroutila ústa do úsměvu a nadzvedla ruce.

Do prdele.

Stáhl jsem z ní kabátek a zíral na skoro úplně průhledné šaty a černou krajkovou podprsenku, kterou měla pod nimi. V duchu jsem děkoval svému ďábelskému dvojčeti za to, že to byla pravděpodobně ona, která pomohla Trace naplánovat její outfit.

Minutu jsem jenom zíral.

Proč?

Protože jsem mohl.

Protože byla moje, zatraceně.

Zavřel jsem oči a zašeptal, "Vždycky to takhle mělo být. Vždycky."

"Jak takhle?" Zeptala se.

"Takhle." Prsty jsem se dotkl jejích ňader a cestoval dolů k bokům, až dokud jsem se neusadil na spodní části jejích zad. "Takhle," zopakoval jsem a rukou jsem ji pohladil po tváři, prsty objížděl obrys jejích rtů. "A takhle..." Tou samou rukou jsem přejel k jejímu hrudníku.

Její srdce bušilo o závod.

"Já - " Spolkl jsem nadávku a zkusil to znova. " - Musím tě políbit. Musím tě mít - všechno z tebe." Nebyl jsem si jistý, jestli rozumí tomu, o co ji žádám, co jsem si nárokoval. Ne jen její tělo, ale taky její duši, její všechno. Nebylo cesty zpět. Musel bych umřít, abych se jí vzdal.

Přivřela oči a s pokýváním se po mně natáhla.

Přitáhl jsem si ji k sobě dolů na deku a políbil ji na krk. Prohnula se v zádech a dávala mi své tělo.

V dálce zazněly sirény.

Ignoroval jsem to. Zatracení poldové.

K čemu mi teď bylo, že jsem je měl v kapse, když zatraceně k čertu otravovali zrovna v době, kdy se tady snažím líbat?

"Zůstaň," zamumlal jsem, když Trace pode mnou ztuhla. "Nemůžou nás vidět."

"Dobře." Něžně mi zaklonila hlavu a políbila mě na krk.

Zatraceně, vydal jsem ze sebe zavrčení a přitiskl si ji tvrdě na sebe. Sevřela stehna kolem mého pasu. Ruce si položila na šaty a pomalu je vyhrnovala, abych jí je mohl sundat.

Sirény byly slyšet čím dál blíž. A potom jsem uslyšel zaklapnutí dveří.

Ruce mi ztuhly, když jsem nedaleko nás uslyšel kroky.

"Do prdele." Zakoulel jsem očima a jemně odstrčil Trace na stranu, abych si mohl stoupnout. Buď dostane ten polda kulku nebo budu mít dalekosáhlý rozhovor s policejním šéfem - včetně zbraní.

Postavil jsem Trace nahoru. Šaty jí sklouzly zpátky na nohy, zrovna když se polda objevil zpoza rohu a baterkou mi zamířil do tváře.

"Toto je soukromý pozemek," oznámil policista autoritativním hlasem. Očividně mě nepoznal. Smůla pro něho.

"Já vím," odpověděl jsem chladně.

"Tak co to ksakru tady, děcka, děláte?"

Zaklonil jsem hlavu dozadu a z plných plic se zasmál. Děcka? Wow, jako by mě prosil o to, abych zavolal jeho nadřízenému a nechal vyhodit jeho prdel.

"Znám majitele," řekl jsem a nepřestával se usmívat. "Jsem si jistý, že by mu to nevadilo."

"Nevadilo?" Zopakoval polda. "Synu, máš vůbec ponětí, čí pozemek to sakra je? Garantuju ti, že by mu to vadilo! Ve skutečnosti, jestli zjistí, že vy dva jste se tady takhle pozdě večer potulovali, tak ani já vás nebudu moct zachránit od toho zatracenýho - "

Světlo z baterky ozářilo mou tvář a zůstalo na ní. Ach, no tak se dívej.

Zamžoural jsem, zastínil si oči rukou a usmál se. "Pokračuj, od toho zatracenýho... co?"

"Eh... zatraceně dobrého střelce. Promiňte, pane Abandonato, neuvědomil jsem si..."

"To je dobrý." Strčil jsem si ruce do kapes džínů. "Neuvědomil sis. Správně?"

"Číslo mého průkazu je - "

Do prdele, to je poslední věc, co jsem potřeboval. Aby Trace přišla na to, že policie pracuje pro mě a ne pro město. "To nebude nutné. Nechystám se tě nahlásit. Jen jsi dělal svou práci. I když je zatraceně škoda, že zrovna v této chvíli."

Důstojníkovy oči blikly směrem k Trace a pak jí posvítil baterkou do tváře. "Zatraceně škoda, pane."

Zakoulela očima a přesunula se blíž ke mně.

"Tak..." Zakýval nevrle hlavou. "... pojedu zase dál. Pozdravujte ode mě starého pána, ano? Má pořád potíže s - ?"

"Díky." Potřásl jsem si s důstojníkovou rukou  odprovodil ho zpět k hlídkovému vozu. "Dobrou noc."

Zakýval a bledý v obličeji nasedl do auta, tentokrát s vypnutými sirénami.

Otočil jsem se a zakřenil. "No, to nešlo zrovna podle plánu."

"Ach, opravdu?" Zkřížila paže. "A jak to jinak mělo jít?"

Zakýval jsem prstem. Klopýtla do mé náruče a naše ústa se spojila, jazykem jsem jí olízl spodní ret. "Hmm..." Zabořil jsem ruce do jejích vlasů. "... takhle..." Usmál jsem se, když slabě zasténala. "... a taky trochu takhle..." Sklouzl jsem rukama na její zadeček a pozvedl si ji k sobě. "... a o něco víc takhle." Jazyk jsem vnořil do jejích úst a kroužil v její vlhké puse.

V kapse mi začal vibrovat telefon.

Nejhorší načasování na světě.

Kluci věděli, že mi nemají volat, což znamenalo, že to budou špatné zprávy, špatné dost na to, aby riskovali, že je zastřelím, když mě budou vyrušovat v nejlepší noc mého života.

"Do háje, já, ehm..." Podíval jsem se na mobil. Byl to Chase. "Musím to vzít, vydrž."

"Pamatuješ si, jak jsme mluvili o tom, že se to posere?" Zasmál se Chase do telefonu. "Hra je u konce."

"Cože?" Vyštěkl jsem.

"Plánuješ se dnes večer setkat s Frankem? Protože se ke mně zrovna dostalo, že jeho dvě obrněná auta jsou na cestě k tvému zábavnému malému pikniku."

"Ne. To není možné. Až zítra." Ztišil jsem hlas. "Trace se s ním měla setkat až zítra. On měl být dneska večer zaneprázdněný a - "

"Zaneprázdněný špehováním tvé malé ubohé prdele." Povzdechl Chase. "Prostě se vrať zpátky do kampusu. Nemusí to být nic, ale - "

"Jo, ale." Vydechl jsem, zanadával jsem do telefonu a přešel do italštiny.

"Myslíš, že by jí ublížil?"

"Myslíš, že ne?" Opáčil Chase.

"Zavřete se. Budeme tam za pět minut. Ujisti se, že ochranka u brány všechno ví. A Chasi?"

"Ano, drahouši?"

"Měl jsi pravdu."

"O čem?"

"Že jsem pro ni nebezpečný."

"Jo, no... že mám pravdu, není zrovna v této chvíli nijak žhavý. Buď opatrný."

"Budu."