Elect - 3. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Vážně musím přestat vysírat Nixona, ale byla to automatická reakce, když jsem políbil Tracinu ruku. Kdyby nechtěl, ať se k jeho dívce chovám přátelsky, tak by mi nenařídil být každý zatracený školní den jejím osobním strážcem.

Prožíval jsem peklo a nikdo, kromě mě, to nevěděl.

„Můžeme jít za školu?“ Zeptala se Trace, když jsme kráčeli na třetí vyučování dnešního dne. Byla to hodina bojového umění, o které jsem věděl, že ji nesnáší, protože byla celá založena na sebeobraně. Upřímně, potřebovala to, a ještě mnohem víc, takže na hodinu se půjde, i když mě její krásný úsměv uvnitř zabíjel.

„Ne.“ Objal jsem ji pažemi. „Jen si představuj Phoenixovu tvář, zatímco budeš mlátit Spikea.“

Trace se pod mým objetím zachvěla. „Jo, když si představím Phoenixe, tak vidím kudlu v jeho koulích. Jsem si docela dost jistá, že to Spikea buď vyděsí k smrti nebo mě vyhodí z Elite.“

„To je v pořádku.“ Přitáhl jsem si ji blíž. „O něho je postaráno, Trace. Nikdo ho už dva týdny neviděl. Buď se schovává nebo křižuje Atlantik. Není natolik blbej, aby tě znovu napadl. Nech Nixona, ať dělá svou práci. Možná ho nemůžeme zabít za to, co ti udělal - ale jsme si k čertu jistí, že mu můžeme ze života udělat peklo.“

Trace zakývala, ale neřekla nic. Vím, že je celým tím utrpením ještě traumatizovaná. Sakra, i já byl pořád traumatizovaný, a to mám spravedlivý podíl na veškeré špinavé práci ve jménu rodiny Abandonato. To, že jsem ji našel na zemi v krvavém a roztrhaném oblečení, byl jeden z mých nejděsivějších zážitků v životě.

Pořád jsem chtěl zabít Phoenixe.

Ale Nixon by mě nenechal.

Má to co dočinění se zásadou nezabíjet přímého potomka mafiánského bosse, když je další v linii. Když uvážíme, že Phoenixův táta to před pár týdny dostal od Tracinýho dědy kulkou do hlavy, měli jsme doslova svázané ruce.

To ale neznamená, že o jeho smrti nemůžu každý zpropadený den aspoň snít. Není fér, že ten parchant může dýchat stejný vzduch jako Trace, natož tady někde chodit, jako by se ji nikdy nesnažil zabít.

„Jdete pozdě,“ oznámil Tracin profesor, když jsme vešli dovnitř.

„Moje chyba,“ zalhal jsem. „Neměl jsem zavázané boty, upadl jsem a u toho povalil Trace, její sukně byla celá zablácená, tak se musela jít převléct.“

Profesoři mě nenáviděli. Nixon byl zlatý kluk, tady v okolí něco jako bůh. Já byl jenom zástupce, ten, který dělal špinavou práci. Moc tomu nepomáhalo ani to, že moje známky byly míň než hvězdné, od té doby, co jsem se snažil dělat své úkoly, když Trace spala. To byl toži jediný volný čas, který jsem měl.

Držet ji v bezpečí byla práce na celý úvazek. Ne, že bych si stěžoval.

Profesorovy oči se na mě soustředily s chladným nezájmem. „Nosíš boty bez tkaniček, svítí slunce a ještě jedno zpoždění, Tracey, tak tvoje známka půjde dolů.“

„Ups,“ zamumlal jsem vedle ní, „ale pamatuj, že můžu nařídit likvidaci kteréhokoliv profesora.“ Plácl jsem ji po zádech a mrkl na profesora.

Trace zakoulela očima, ale nezasmála se.

„Váš partner onemocněl, takže dnes budete pracovat s Chasem.“ A s tím rozmrzelý profesor přešel do přední části místnosti. „Tak, dneska se zaměříme na práci nohou a sebeobranné techniky. Instrukční balíčky jsou na stole; ujistěte se, že projdete každý scénář, než odejdete.“

Trace vedle mě zabrblala a šla si pro svazek. Tvář jí opadla, když se začetla do první strany. „J-já nemůžu, Chasi. Nemůžu...“

Najednou se Trace, kterou jsem znal, stala pouhým stínem sebe samotné. Třesoucí se omotala své paže kolem mého krku, jako bych byl její záchranné lano, její zachránce, její všechno. Jakkoliv jsem nenáviděl, že je tak vyděšená - moje tělo odpovídalo na její blízkosti, jako by byla moje gravitace. Znovu se rozklepala. Jemně jsem odstrčil její tělo a podíval se do jejích strachy zachvácených očí.

„Co to k čertu?“ Vzal jsem od ní papíry a rychle si přešel první scénář.

Kluk a dívka sami v jeho bytě. Snaží se ji zneužít, dostane se od něho pryč, ale popadne ji za zápěstí a povalí ji na zem. Co uděláte?

Zatraceně, do háje.

Vzal jsem Trace za ruku a stiskl ji. „Jsem to jen já a ty, Trace, dobře? Přejdeš přes to a víš proč?“

Její ruka se v té mé zachvěla.

„Protože jsi Alfero.“ Zaskřípal jsem zuby a přitáhl si ji k sobě. „Vzdá se někdy Alfero?“

„Ne,“ zašeptala Trace.

„Promiň; to bylo co?“

„K čertu, že ne.“ Zakývala.

„Necháš lidi nad sebou zvítězit? Necháš lidi tě napadat, Trace?“

„Ne.“ Nosní dírky se jí rozšířily, když vytáhla ruku z mojí a dívala se na mě.

„Hodná holka.“ Zakýval jsem. „Teď se snaž nezapomenout na to, že jsem to já a ne Phoenix. Jsem opravdu zaujatý svou anatomií a rád bych, no víš, měl jednou v budoucnu děti.“

Zakoulela očima a zaujala postoj vedle mě. Zadrmolil jsem modlitbu, když jsem ji rychle chytl a přitiskl dolů na matraci. Snažila se proti mně bojovat, ale držel jsem jí ruce pevně nad hlavou - stejně, jako to dělal Phoenix. Kurva, zabíjelo mě to. Její tvář zkřivená bolestí, když zavřela oči a házela hlavou dopředu a dozadu. Čekal jsem, až se rozplyne strach - čekal jsem na okamžik, kdy se její tělo přepne ze stavu být vyděšená na stav být naštvaná. Ale bylo to těžké jak peklo.

S klidem bych chladnokrevně zastřelil muže dvakrát tak staršího, než jsem já.

Pohřbil jsem víc těl, než bych dokázal spočítat.

Vyrostl jsem kolem drog, prostituce a v hazardním podsvětí.

Nic - a tím myslím nic - nebylo nikdy těžší, než nutit Trace, aby znovu prožívala jeden z nejhorších okamžiků jejího života. Ale nic nebylo víc nezbytné, než aby si tím prošla, tak jsem ji nepřestával držet. Svíral jsem ji a naklonil se blíž.

„Bojuj.“

Svíjela se pode mnou a viděl jsem, jak jí v očích bublá panika. Možná jsem se mýlil, možná se pod mým tlakem zhroutí, ale musí se naučit, jak se bránit. Jakkoliv jsem chtěl, věděl jsem, že nebudu součástí její budoucnosti, nebudu vždycky schopný ji ochraňovat. Sevřel jsem ji silněji. Traciny nosní dírky se rozšířily, když se několikrát hluboce nadechla.

„Trace,“ zašeptal jsem chraptivě, jak se pode mnou hýbalo její tělo. Sakra, nepočítal jsem s tím, jak na ni budu fyzicky reagovat, být jí tak blízko... Zanadával jsem, musím se snažit soustředit. „Přemýšlej, Trace, mysli na to, jak pohnout mojí vahou nebo jak z ní těžit.“

Přimhouřila oči a potom kolem mě omotala nohu a natlačila si mě těsně na sebe tak, abych nemohl zesílit svou páku. Byl to chytrý pohyb; většina lidí ztrácela zbytečně energii, když ze sebe chtěli toho člověka dostat pryč, potom se vzdali.

V této situaci bylo vždycky moudré nebojovat proti, ale bojovat pro. Trace použila druhou nohu, aby se přehoupla a pak mě pomalu zatlačila dolů, takže jsem byl na boku a ona na mně. I tak ale nebyla dostatečně schopná získat převahu. V sekundě jsem ji znovu položil na záda.

V té chvíli, když jsem viděl, jak jí po tváři teče pot, jsem ještě víc nenáviděl Nixona.

Protože věděl, že mučí nás oba. Věděl, jak zatraceně těžké je pro mě držet se dál od toho, čeho nemám dovoleno se dotýkat, přesto mi věřil natolik, aby mě do této situace každý den strkal.

Cítit její tělo pod mým bylo tak opravdové, skoro bych dokázal zapomenout na to, že to nebylo skutečné - že jsme nebyli jen přátelé, ale že jsme byli něco víc. Hruď se mi trochu sevřela, když mi Trace omotala paži kolem krku a trhla se mnou dolů, ústy jsem narazil do její klíční kosti, ne silně, ale ten dotek, ten jediný dotek mých rtů na její pokožce, byl dost na to, aby mě poslal přes okraj.

Už to nebylo jen o učení.

Bojoval jsem sám se sebou.

Prožíval jsem peklo - ona o tom neměla ani tušení.

„Tak je to správně,“ řekl jsem ochraptěle, „Teď znovu použij nohu.“

Trace to zkusila ještě jednou; tentokrát byla schopná mě povalit na záda, než jsem ji stihl znovu otočit.

Vyčerpaná zavřela oči a povzdechla si, když jsem byl znovu nad ní.

„Jsem unavená... Myslím, že už mám dost...“

„K sakru, ne.“ Zatnul jsem zuby a sklonil se dolů, abych na ní ležel plnou vahou. „Nemáš dost, ještě to nemáš za sebou. Bůh mi pomáhej, jestli tě nebudu držet přimáčknutou k podlaze klidně celý den, až dokud se mnou budeš bojovat, jako by na tom závisel celý tvůj život. Pojď ještě jednou.“

V očích jí zableskl hněv a znovu mě vzala paží kolem krku. Naše rty byly od sebe jen na centimetry vzdálené a oba jsme kvůli vynaloženému úsilí těžce oddechovali.

Oprava; ona těžce oddechovala kvůli vynaloženému úsilí. Já dýchal těžce kvůli vrcholné sebekontrole, kterou jsem prodělával, abych udržel své rty od jejích a své oblečení tam, kde ho mám.

Zasténala rozčilením.

Kurva fix.

Znovu zasténala a v tom okamžiku jsem opravdu přemýšlel nad tím, jestli by mi za to smrt stála. Bylo celoživotní přátelství s Nixonem tak bezvýznamné, že bych ho zahodil kvůli jediné šanci s touto dívkou?

Tracey musela vycítit mé zaváhání. Využila toho, stočila kolem mě nohu a s hlasitým výkřikem mě přimáčkla k zemi.

„Dobrá práce.“ Kurva. Kurva. Kurva. Potřebuju holku nebo si najít nějaké rozptýlení. Cokoliv. Tak blízko, tak zatraceně blízko k tomu, abych to všechno posral.

„Zvládla jsem to!“ Její hruď se s námahou zvedala a klesala; její propocené bílé tričko se jí přilepilo k tělu.

„Jop.“ Ovládal mě chtíč. „Byla jsi úplný Tito Ortiz.“

„Kdo?“

Zasmál jsem se. „To je jedno. Teď ze mě jdi dolů, jinak tě znovu hodím na zem.“

Zasmála se.

Já ne.

Byl jsem kurva vážnej.

Visel jsem na vlásku. Uf, až do teď jsem tomuto výrazu nikdy nerozuměl. Fantastický.