ATR - 4. kapitola

Překlad: Verča

Moc děkuji za vaše skvělé komentáře. Jsem ráda, že se vám knížka líbí J

Užijte si kapitolu J

Přijď a dostaň to

Je po šesté odpoledne, když dorazím domů z práce. Neschopná čelit radostnému tlachání mých spolubydlících, razím si cestu do svého pokoje, svléknu se do kalhotek a obléknu se do tílka a páru vybledlých, roztržených cvičících kalhot.

Natřesu si fialové polštáře na mé posteli, usadím si svůj laptop na kolena a zadám „Torment“, „California“ a „Redemption“ do různých vyhledávačů.  Nic zajímavého se neukáže. Četla jsem webové strány Redemptionu a nenašla žádnouu zmínku o neschválených událostech. „Torment“ mi přinesl nejrůznější odkazy na hry, knihy, hudbu, mučení, ale žádný obrázek potetovaného muže s teplými hnědými oči.

Záblesk černé zachytí mé oko, podívám se, co to je. Mé ruce vystřelí k mým ústům, když zahlédnu stín muže u dveří. Sundám počítač z mých kolenou a vykřiknu.

„Pst. Neublížím ti.“ Oči se mi rozšíří, Torment zvedne ruce nahoru. Udělá krok zpátky, když do mého pokoje vběhnou mí spolubydlící.

Mé srdce buší šíleným rytmem proti mým žebrům. „Co tady děláš?“

„Říkal, že ho očekáváš.“ Robertův hlas kolísá nejistotou, když pohlédne do kůže oděného obra, který zabírá celou mou místnost.

„Ano, ale až za několik hodin.“ Nadechnu se. „A nepouštěj dovnitř domu cizince. Měl bys ho požádat, aby počkal u dveří. Co kdyby lhal? Co když ho opravdu neznám?“

Rob udělá grimasu. „Omlouvám se, Mac. Nemyslel jsem.“ Přeběhne si rukou přes jeho husté černé kadeře. „Chceš abych ho vyhodil?“

S jeho štíhou konstrukcí a jemným způsobem, je Rob sotva v pozici, aby vyhodil mě, natož šest stop vysokého, silného, svalnatého chlapa. Smích bublá v mé hrudi a zavrtím hlavou. „Budeš potřebovat obě ruce, abys převzal můj úklid smetí příští týden. To bude tvoje omluva.“

Rob mi dává mrknutí a následuje své zklamané spolubydlící. Boje jsou vždy dobrá zábava.

„Když jsi mi řekl, že mě vyzvedneš před otevřením Redemption neuvědomila jsem si, že myslíš dvě hodiny předtím, než se otevřou dveře.“ Zasténám jakmile Robova kudrnatá hlava zmizí za rohem. „Právě jsem přišla z práce.“

„Nedala jsi mi své číslo,“ odeskne pobaveně Torment. „Máme toho hodně. A nechci tě vidět kolem ringu.“ Přejede si rukou přes jeho husté, kaštanové vlasy. Bez šátku jsou delší než jsem si představovala. Padají mu k jeho límci. Mohl by vypadat více dechberouce?

„Dobře. Vyměníme si čísla, aby se zabránilo jakýmkoliv budoucím překvapením. Nech mě najít můj telefon.“ Lovím svůj mobil, zatímco si Torment pomalu a opatrně prohlíží můj pokoj. Ne že by tu bylo tolik věcí k vidění. Dvojlůžko. Stůl. Police. Skříň. Prádelník. Fialové zdi, fialový přehoz, purpurový koberec, fialové závěsy. Ale aspoň jsem tu měla pořádek.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Drahý Lorde. Nemám podprsenku. A co je horší, díky testosteronu v mém pokoji mi jsou jasně vidět nateklé bradavky přes mé tílko.

Zapištění uniká z mých rtů, když si založím ruce na prsou a otočím se čelem ke zdi.

„Tady spíš?“ Jeho tón hlasu prozrazuje nedostatek uznání pro mou svatyni, nebo možná nemá rád fialovou.

„Jo. Není to moc, ale je to levné.“ Přejdu ke svému prádelníku a stále se udržuji zády k němu.

„To není pokoj, to je…chodba.“

„Ve skutečnosti je to zadní vchod.“ Poukazuji na dveře v boční stěně. „To jsou zadní dveře. Naše společná koupelna je hned vedle tebe.“

„Společná koupelna?“ Prská. „Lidé musí projít tvým pokojem, aby mohli na záchod?“

Můj prádelník je konečně na dosah, vyndám mikinu s kapucí a natáhnu si jí přes hlavu. „Platím poloviční nájemné než ostatní. Přihlásila jsem se do téhle místnosti, protože si nemůžu dovolit platit nájemné v plné výši a jsem jediná bez stálého postelového přítele.“

„Kolik lidí tu žije? Viděl jsem nejméně deset lidí, když jsem procházel domem.“ Zastaví se před mou policí a studuje mé knihy: eklektická sbírka knih, lékařské příručky, cestovní příručky kvůli místům, které sním navštívit, trillery a romantické novely. Spousta romantických novel.

„Oficiálně pět, ale obvykle je tu tak devět nebo deset lidí – víš milenci, přítelkyně, příbuzní.“ Uvolněná, že jsem zakrytá se otočím a opřu o prádelník.

„Ale není to bezpečné,“ Tormentův hlas prudce stoupá. „A budeš potřebovat soukromí. Jak takhle můžeš žít?“

Proč mi nikdo nerozumí? Jsem ráda, když se jdou lidé vyčůrat, popovídají si se mnou. Jsem společenská dívka. „Nějakou dobu mi trvalo než jsem si zvykla. Největší nevýhodou je, že nemůžu nechat rodiče, aby mě navštívili. Můj nevlastní otec je policista. Pokud by viděl toto místo, tak by mě odtáhl domů.“

Torment projde přes místnost a vezme za rukojeť zadních dveří. Zámek povolí a dveře zavrají. „Kdo je tvůj pronajímatel? Kdokoliv může těmito dveřmi přijít. Zámek není bezpečný.“

Chci mu říct, že jeho ochranné chování je skvělé, ale nechci ho uvést do rozpaků. „Nějaký člověk, který není nikdy kolem. Posledních šest měsíců nefunguje sporák, myčka se rozbila v úterý, ale budeme mít štěstí, jestli se zastaví příští rok.“

Torment si rukou přejede přes obličej. „Říkala jsi si nevyděláváš moc, ale tohle není moc slušné místo k životu.“

Mé tváře zalije teplo. „Mám několik vysokošloských půjček, které musím splatit. Také jsem se nerozhodla, co chci dělat se svým životem, takže mi to pro teď vyhovuje.“

Nakonec najdu můj mobil pod postelí. Slezu na kolena a rukama po něm šmátrám.

„Omlouvám se.“ Zní opravdu zkroušeně. „Je to jen…žena by měla být v bezpečí-“ Vydá děsivý zvuk. „Co to sakra děláš?“

„Získávám svůj telefon. Musel mi spadnout pod postel, když ses náhle objevil v mém pokoji.“ Dívajíc se přes rameno jsem zachytila jak se mi dívá na zadek a mává přitom mými kalhotkami ve vzduchu. Může být tento den horší?

Prostě tu není žádný elegantní způsob jak vyjít z této situace, takže to ani nezkouším. Popadnu telefon a vylezu zpod postele ve stylu dodávky, ale bez pípání.

„Hádám, že ty s nikým doma nesdílíš koupelnu,“ říkám neformálním tónem. Vrátím se zpět k prádelníku a opřu se o něj.

Odfrkne si. „Ne. Ani nemám doma zadní dveře v mé ložnici nebo sbírku náhodných lidí, kteří chodí po mém domě.“

„Zní to osaměle.“ Vezmu tričko a džíny z horní zásuvky a jdu do koupelny.

„Jsem příliš zaneprázdněný abych se cítil osaměle.“

Hodím mu můj telefon. „Můžeš mi namačkat do mobilu tvé číslo než se připravím. Žádné dlouhé hovory. Nemám moc minut.“

Hledí na můj levný plastový mobil s nechápavým výrazem ve tváři. „Je to opravdické?“

„Samozřejmě, že ano,“ odfknu si. „Je to základní předplacený telefon. Je dodávám s nastaveným počtem minut a pak si koupím kartu, když potřebuji. Proč? Co používáš ty?“

Z kapsy vytáhne elegantní stříbrné skleněné zařízení. Nikdy jsem nic takového neviděla. Je nepatrně větší než iPhone, ale z poloviny tak silný. Má křišťálově čistý displej, který jiskří pod žárovkami nad hlavou.

„Co je to?“ Ptám se lapajíc po dechu.

Pokrčí rameny. „Prototyp. Nemůžu o tom mluvit.“

„Má to více oken. Mohl by si na displeji zobrazit všechna tvá sociální média najednou. Nic ti takhle nemůže utéct.“

„Nedělám sociální média.“  Říká mi s mým telefonem v ruce.

„Žádný Facebook? Twitter? Pinterest?“ Moje obočí vyletí vzhůru.

„Co je to Pinterest?“ Dokončí výměnu čísel a podá mi můj mobil.

„Vážně? Neslyšel jsi o tom? Je to jako nástěnka. Můžeš tam přidávat obrázky. Mohl bys udělat nejrůznější obrázky tebe samotného v různých bojových pózách a přidat je tam.“ Zkroutím své zápěstí, upustím své oblečení a předvedu mu několik bojových póz.

Torment na mě zírá, jeho tvář postrádá výraz.

Zamrznu. Co to dělám? To je důvod proč mě kluci nikdy neberou vážně.

Jeho smích mě překvapí. Hluboký, dunivý řev. Nemohu si pomoci a usměji se.

Sehne se a zvedne mé šaty. „Ty jsi balíček, Makaylo. Divím se, že po tobě tvůj doktorský kamarád neskočil dříve.“

Má ústa se otevřela, ale přehlédnu to.

„Jak ti běží podnikání, aniž bys měl sociální média? Jak inzeruješ? Jak dáváš lidem vědět, že je nějaká událost?“

„Máme plnou kapacitu v posilovně a trénovacím centru. Pokud jde o události, Jake je promotér. On zvládá tuto stránku věcí. A neinzerujeme. Pozvánky jsou zasílány prostřednictvím textovek několik hodin před zápasem, takže je téměř nemožné, aby se to dozvěděla CSAC a zavřeli nás.“

Podává mi moje džíny, ale když se natáhnu pro košili zamračí se. „Je to ta košile, co jsi na sobě měla minulý týden?“ Drží košili nahoře a já se ušklíbnu nad nápisem „FCUK Me“.

„Neoblečeš si to.“

„Proč ne?“

„Nechci, aby muži v klubu přemýšleli co by s tebou mohli všechno udělat, když tě v tom uvidí.“

„Nad čím by přemýšleli?“ Moje ruka najde můj boj a moje obočí vyskočí až ke stropu.

„Makaylo.“ Zavrní mé jméno varovným tónem. „Ne jen v klubu. Muži jsou-, máš něco méně provokativního?“

Můj obličej se zahřívá. „Moje košile je provokativní?“

„Slova jsou provokativní. Jinak košile je lichotivá.“

Úšklebek se šíří přes můj obličej. Provokativní a lichotivé. Balíček. Zemřela jsem a dostala se do nebe.

Torment smuchlá košili v pěsti. „Najdi si něco jiného.“

Zasměji se a přidržím ruku. „Uvědomuješ si, že si tu košili stejně obleču. Podej mi ji.“

Torment mi dává pomalý, sexy úsměv, když si zastrčí košili za jeho koženou bundu. „Ne.“

„Dej mi tu košili…prosím.“ Nejsem si jistá jaký druh hry hraje, pokud se jedná o hru, ale zatraceně odejdu bez té košile.

„Pojď si pro to,“ říká ochraptěle.

Něco se změní ve vzduchu mezi námi. Jak se k němu přibližuji, nejsem schopna odolat jeho výzvě, zabránit jeho dýchání, jeho šumivým očím. Zahlédnu sílu, která mi bere dech. Přitahuje mě k němu intenzitou jeho pohledu a nebezpečným duněním jeho hlasu.

Bože, je žhavý.

V době, kdy jsem dost blízko, abych cítila teplo jeho těla, mé srdce závodí dvojnásobnou rychlostí. Jeho oči se ponoří do mých a já pevně uchopím mou košili. Ucítím jeho vůni. Vůně kůže a citrusů, je zároveň ostrá a smyslná.

Přitáhnu si mou košili k sobě kousek po kousku. Jeho tmavé oči doutnají, jeho pohled klesne na má ústa. Olíznu si rty a ochutnám příchuť žvýkačky Blast.

A pak je košile v mé ruce. Můj dech mě opouští díky návalu nenaplněné touhy.

„Vlastně ji potřebuju vyprat.“ Hodím ji do koše na prádlo. „Vezmu si něco jiného.“

Souhlasně se usměje. Chci znovu vidět tento úsměv. Ale víc než to, chci ho slyšet smát se.

Vytáhnu identickou košili ze zásuvky, vyjdu do koupelny a zabouchnu dveře a v duchu děkuji mé starší sestře za její zvyk nikdy nekoupit něco jednou, když to ona může koupit dvakrát.

Poté, co se obléknu, vykartáčuju si vlasy, udělám si make-up, zhluboka se nadechnu a mrštně otevřu dveře koupelny. Torment se dívá z okna, je ztracen v myšlenkách.

„Ehm.“

Otočí se a rozšíří se mu oči. Úšklebek se mu šíří po obličeji a jeho hluboký, měkký smích mě hřeje u prstů na nohou.

***

O dvě hodiny, dva kousky pizzy a jednu vzrušující jízdu na motorce později, dojedeme před klub. Torment zastaví se svou motorkou a vypne zapalování.

Na okamžik na ní jen tak sedíme. Zavřu mé oči a snažím se zapamatovat si opojný, erotický pocit, z toho jak: mám ruce kolem jeho pasu, jak se moje bradavky tlačí proti jeho zádům, je jeho zadek přitisknutý  k mým roztaženým stehnům.

Nakonec si sundá helmu a vstane z jeho sedadla, aby mi pomohl. „Bylo to příliš rychlé?“ Sundá helmu z mé hlavy a dá jí pod sedadlo.

„Děláš si srandu?“ Zakňučím, poskakuji na sedadle jako malé dítě. „Myslím, že bych měla zapomenout na koupi auta a raději si pořídit něco takového. Co tomu říkáš?“

Jeho rty se zkřiví do úsměvu. „Je to MV Agusta – F4CC, ale možná budeš chtít předstírat trochu starost o fakt, že jsme jeli téměř stopadesát mil za hodinu po dálnici. Možná bych mohl začít přemýšlet o tom, že chceš žít nebezpečně.“

Můj úsměv se rozšiřuje. Možná že ano. Možná, že je to to , co mi chybělo v životě – trochu vzrušení a spousta nebezpečí.

„Co mám dělat s tímhle?“ Sundám ze sebe koženou bundu, kterou mi dal Torment, když mě vyzvedl. Přesně mojí velikosti.

„Nech si jí. Budeš jí potřebovat na jízdu domů.“ Pomůže mi z motorky a pak jí postaví na stojánek. I když nevím o motorkách nic, mohu ocenit elegantní linie, lesklý chrom a smrtící rychlost jeho Augusty. Moje ruka spočívá na sedadle, které je ještě teplé z naší jízdy. Když se podívám nahoru, Torment se na mě dívá a intenzita jeho pohledu rozbuší mé srdce.

„Pojď.“ Natáhne ruku. „Mám pro tebe uvnitř překvapení.“

Jako kdyby mi dnes nedal dost překvapení. Jediné co chybí jsou nejmenší osobní detaily o něm. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by o sobě nemluvil rád – nebo trochu.

Projdeme jasně osvětleným parkovištěm a Torment mi dává varovnou přednášku o nebezpečí Města Duchů a být sama před klubem v noci, jako kdybych celý svůj život nežila v Oaktownu.

Když jsme uvnitř klubu, podá mi soupis první pomoci, zatímco on odemyká dveře a rozsvítí.

Místonost je chladná a tichá a voní slabě antisepticky. Prohledám zásuvky a skříně. Někdo měl čas přemýšelt o druzích zranění, které by mohly nastat v klubu. Od mé poslední návštěvy, byly věci doplněné a všechno zorganizováno a označeno.

 „Budeš potřebovat tohle.“ Torment se objeví s chladičem v ruce.

„Další piknik?“

Položí chladič na pult a pokýve na mě prstem, naznačujíc abych to šla otevřít. Úsměv zatahá za jeho rty a oči mu zajiskří hmatatelným vzrušením. Nemohu odolat šťastnému Tormentovi. Otevřu víko.

„Zmrzlina? Koupil jsi mi pět litrů zmrzliny?“ Vytáhnu kelímek Ben & Jerry a Chunky Monkey a olíznu si rty.

„Jsou správné že?“

Idiotský škleb se objeví na mé tváři. „Ano. Jsou to ty správné. Ale proč si je koupil? A proč tolik?“

„Uvítací dárek pro novou zaměstnankyni.“ Řekne a pak se otočí ke dveřím.

Nejdřív pizza, pak jízda na motorce, a teď moje oblíbená zmrzlina. Noc je jen lepší a lepší.

Vytáhnu víko. Zmrzlina je v optimálním stavu, částeně rozteklá. Neodolala jsem a ponořila do ní prst a strčila si ho do úst. Zavřu oči při prvním krémovo-čokoládovo-banánovém vybuchu chutí. Ahh. Nebe.

„Přinesl jsem ti-“

Mé oči se otevřely. Torment přede mnou stojí s miskou a lžící a oči má stejně široké jako víko zmrzliny.

„Lžíci.“ Pak zapomene na další slovo a jeho oči se uzamknou na mém prstě v puse. Vytáhnu ho s hlasitým elegantním zvukem: pop.

„Vypadá to, že ji nepotřebuješ,“ zasměje se.

„Já… je tak dobrá…nemohla jsem odolat.“ Můj obličej se zahřívá. „Obvykle používám lžíci. Vždy vlastně. Vždycky použiji lžíci.“ Zadržím dech a modlím se za přírodní katastrofy – zemětřesení, povodně, hurikán, dokonce za kobylky. Za cokoliv co by mě zachránilo před smrtí z ponížení.

„Myslím, že bych se raději díval na to jak ji jíš jiným způsobem.“ Jeho nízké, zastřené zavrčení mi vyšle mráz po zádech.

„Lžíci….prosím,“ zašeptám. Proč nemohu být jako normální člověk a ztratit chuť k jídlu ve stresu nebo hlubokých rozpacích?

Podává mi lžíci a opře se o lůžko. Založí si ruce. I když nechci vzhlédnout, cítím jeho pohled. Možná, že má hlad.

„Chceš taky?“

„Nejím zmrzlinu. Je plná chemikálií a zbytečných tuků.“ Říká jeho sametovým hlasem. Úžasná kombinace: Torment, zmrzlina, zbytečné tuky a já.

„Je to velmi nezdravé,“ pokračuje. „Každá nutriční hodnota je zrušena vysokým obsahem cukru.“

„Už jsi to někdy zkusil?“ Nabírám zmrzlinu a slízávám to, co se rozteklo po lžičce pomalými, opatrnými malými šlehy mým jazykem Když zvednu oči, Tormentovo rty jsou rozdělené a jeho oči hoří smyslným ohněm.

„Ne.“

„Tady, zkus to.“

Torment se dívá na lžíci na mě a pak zpět na lžíci. „Zkusím to, pokud se dnes večer podíváš na box. Myslím, že ti to pomůže získat cit pro potencionální zranění, které by na tebe mohly čelit v ringu. Podívala by ses na různé údery, háky a tak. Je to jen trénink. Žádná vážná zranění. Skoro žádná krev nebo zlomené kosti.“

„Dobře.“ Zakývu mu lžící před rty. „Udělám to, ale musíš dodržet svou část dohody.“

„Tvůj způsob.“ Odtlačí lžíci stranou.

Všechno pod mým pasem se stahuje. „Můj prst?“

Jeho hříšný úsměv způsobí pulz v neočekávaných částech mého těla.

„Tenhle.“ Zvedne mou ruku, a přejede mi po prstu, který jsem vytáhla z úst.

Jak je to sakra erotické? Ponořím svůj prst do měkké zmrzliny a vytáhnu ho. Torment se předkloní a vezme prst do úst, jemně ho saje. Jeho rty jsou měkké a teplé. Jeho ústa jsou mokrá a ach tak horká.

Měkký povrdech uniká z mých rozdělených rtů a endorfin mě málem srazí na kolena. Touha si prozpívává cestu přes mé žily rovnou do mého nitra. Mé oči se uzamknou na jeho rtech, když lehce klouže po mé kůži a pak se odtáhne.

Torment mi dává srdce-zastavující, smyslný, samolibý úsměv.

„Tak co?“ Nakloním se k němu, čekajíc na jeho odpověď.

„Chutná mi to.“

Pořád mluví o zmrzlině nebo mluví o mně? Prosím, ať mluví  o mně. Prosím, ať mluví o mně.

„Víc?“

„Později.“ Přejel mi po tváři a palcem podepřel mou bradu, donutil mě tak podívat se do jeho očí. „Budu tě hledat v tréninkovém ringu.“

Moje nohy tají, roztékám se díky teplu v jeho pohledu. „Budu ta, co zírá na podlahu.“

„A já budu ten myslící na dezert.“ Jeho ústa se roztáhnou do škodolibého úsměvu a přitiskne si můj ukazováček, ještě lepkavý od zmrzliny, k jeho rtům. „Na tvůj způsob.“