Unforgiven - 39. kapitola

Překlad: Peťa

Pláč nebylo něco, co by si užíval nebo něco, co by dělal před někým za víc let, než kolik si jich dokázal vybavit, ale to bylo přesně to, co dělal, když našel její dopis. Měla naprosté právo odejít, ale bylo to jako naprosté selhání. Byl si tak jistý, že ji potřebuje blízko. Nebyl si jistý proč, jen že nic jiného se nezdálo správné.

Trvalo chvíli, aby se to usadilo poté, co od něj ten den odešla, ale měla pravdu. Jeho máma měla pravdu. Sakra, Michelle měla pravdu. Neměl žádné právo se jí dotýkat, žádné právo se snažit být jí nablízku. Vše co dělal, bylo, že jí působil bolest. Ale myslet si, že se nic nezměnilo, co se vrátila do města a že byl pořád zahořklý a naštvaný na celý svět, taky nebylo úplně pravda. Staral se. Nedokázal předstírat, že jí chce ublížit, ani že si vychutnává její utrpení. Jen pomyšlení na ni v bolestech mu působilo smutek. Možná pořád nebyl schopný utišit bolest dost na to, aby ji mohl dát stranou, ale naučil se k ní necítit nenávist. Jak by kdy mohl? Byla to jeho Bailey.

Seděl u jídelního stolu, držel tu zkurvenou fotku a znovu a znovu četl její dopis. Na spodních víčkách měl nějakou chvíli slzy, než nakonec spadly, a když se tak stalo, bylo to tiché. Zíral zpět v čase, na to odkud se sem dostali, a nechal sám sebe cítit bolest z toho, jak ji znovu ztrácí. Vědomí, že žena, kterou miluje, je zodpovědná za nejničivější ztrátu, kterou člověk může vydržet, ho zlomilo. Naučil se to odsunout a nechal bolest živit jeho vztek a zášť, ale teď už nic z toho necítil. Cítil jen smutek a nasákl jím. To bylo aspoň upřímné. Vztek byl jen maskou, která před ním skryla bolest. Potřeboval cítit tu bolest a tak to udělal. Seděl tam a vzpomínal na každičkou úžasnou vzpomínku, kterou na ni měl a nechal žal ze ztráty jeho sestry a pak Bailey, aby ho omýval. Poddal se tomu takovým způsobem jako nikdy předtím, a když se nakonec vytáhl od stolu, našel si cestu do postele a v otupení se na ni zhroutil, aby polovinu noci zíral na strop.

Svůj poslední týden v Savoy se mu vyhýbala a on ji nechal. Žádným způsobem s ní nekomunikoval, ačkoli po tom umíral touhou. Držel se od ní dál a snažil se vyrovnat s faktem, že hodně brzo držet se od ní dál ani nebude tak těžké. Prostě bude pryč – pravděpodobně navždy. V této chvíli nebylo vůbec nic, co by ji drželo v Savoy a on se ujistil, že ani on nemůže. Nebude ji znovu žádat, aby zůstala. V první řadě byla impulzivní a sobecká chyba žádat ji o to. Nic z toho ho nepřimělo, aby se ohledem toho, co udělal, cítil líp.

„Darrene, děláš správné rozhodnutí, že se jí nepleteš do života.“ Jeho máma se nevzdala svých názorů na tuto záležitost a opravdu jí bylo jedno, že už byli na stejné straně. Věděl, že se ho snaží přimět, aby se cítil líp. Stavila se několik večerů poté, co se pohádali, skoro v slzách, a on byl tentokrát zdvořilý. Netajil toho před ní moc, když jí poskytl informace o tom, jak přesně Bailey skončila nahá v jeho posteli s vyvrtnutým kotníkem a hněv jeho mámy rychle vybledl, když viděla, jak rozrušený je.

„Já vím. Vím, že si myslíš, že jí chci ublížit. Je to moje chyba. Nechal jsem tě, aby sis to myslela, ale není to pravda.“ Dlužil mamce větší vysvětlení než tohle. „Před šesti lety jsem do ní byl zamilovaný.“ Jeho máma na místě zamrzla. Zírala na něj s širokýma očima, když se snažil vydržet její pohled. „Možná že kdyby byla jen nějaká náhodná známost, dokonce i jen kamarádka, mohl bych ji prostě nenávidět tak, jak jsem si myslel, že mám.“

„Říkáš nenávidět jako by to byla nutnost. Proč jsi si tak jistý, že to je to, co máš cítit? Nikdo nenastavil nějaké očekávání, že jí budeš opovrhovat. A upřímně v tom neodvádíš moc dobrou práci.“ Uculila se a to bylo první prolomení napětí.

„Vše co dělám, je, že jí ubližuju.“

Natáhla se k jeho paži a její obličej posmutněl. Připravil se na to. Věděl, co se chystá říct, než to vůbec řekla, a měla pravdu. Tohle byla těžká část. „Pak ji musíš nechat jít.“ Jen strnule přikývl hlavou. Chtěl se proti tomu bránit. Chtěl to odmítnout přijmout, ale pak uviděl Baileyin obličej, když stála na podestě na jeho schodech a svým zlostným pohledem ho přišpendlovala na místo. Ten zlostný pohled dokázal zvládnout. Ale byly to její slzy, které ho ničily.

„Slyšela náš rozhovor to ráno. Myslel jsem, že spí. Dveře ložnice byly zavřené. Prostě jsem si myslel, že je příliš daleko, aby to slyšela, ale nebyla.“

„Oh, Darrene.“ Jeho matka vypadala tak provinile, jako se on cítil.

„No, ta část s nechat odejít se stala, ať už jsem to ve výsledku chtěl nebo ne. Odešla a já ji nezastavil.“

Jeho máma jen zírala na desku stolu mezi nimi. Její oči slzely, jak ji sledoval a pak je odehnala. Když se podívala zpět na něj, její oči byly lesklé ale odhodlané. Vzala jeho ruce do svých. „To, že jsi ztratil svou sestru, bylo dost těžké. To, že jsi zároveň ztratil ženu, kterou jsi miloval…“ Jen zavrtěla hlavou. „Protrpěl jsi toho tolik sám tím, že jsi to držel v tajnosti.“ Znovu přikývl.

Říct, že se ta tíha zvedla, bylo přesné tvrzení. Poprvé od té doby, co si uvědomil, jak se před dlouhou dobou cítil, neskrýval své city k Bailey – jaké byly, jaké nebyly, jaké chtěl, aby byly. Ale stejně jak osvobozující ta upřímnost byla, pořád ho tížila bolest z toho, co jí udělal a ještě hůř, v čem by pravděpodobně pokračoval, kdyby kvůli němu zůstala. Musel ji nechat odejít.