Unforgiven - 38. kapitola

Překlad: Peťa

Byla příliš zraněná, aby brečela nebo možná byla příliš naštvaná, aby jí nebylo u prdele, že je zraněná. S jejím zatraceným kotníkem byla zvířetem v pasti, ale to ji nezastavilo před tím, aby se nebelhala do koupelny, nehodila na sebe oblečení, zatímco bojovala s tím, aby se nepřevážila na zadek. Převázala si obinadlo až do toho bodu, že si přerušila krevní oběh, jen aby získala podporu, kterou potřebovala na chůzi. Chystala se kurva vyjít z jeho domu, i kdyby ji to mělo zabít.

Zvládla to na podestu schodů, kde byl výhled na obrovský krásný pokoj a kuchyň a zachytila Michellin komentář, právě když sevřela zábradlí. Darrenovy oči vylítly nahoru k ní a Michelliny taky. Darren vypadal šokovaně, dokonce vyděšeně a ona ignorovala zraněné pocity a soustředila se na vztek.

„Jak se opovažuješ.“ Zasyčela a on jen zíral. Jeho tvář byla ochablá a vypadal poraženě. Protože se jím cítila být poražená, zdálo se to přiměřené. „Jak se opovažuješ se mě dotýkat. Proč neřekneš téhle bezcenné zasrané mrše, co si zaslouží, huh, Darrene? Víc žalu, víc bolesti nebo možná jen šukačku a poslání do prdele. Je to tak?“ Prakticky na něj plivala svůj vztek. Její hlas byl silný, její vůle neoblomná, ale padaly jí slzy.

Jen zíral. Jeho nosní dírky prudce plály, jak dýchal. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého kdy poznala a pravděpodobně kdy pozná. Ale byl jedovatý. Získal svůj jed po letech bolesti, ale nemohla mu dovolit, aby ji stáhl dolů. Bylo to jen nepatrné množství respektu vůči sobě samé, které si zvládla udržet, ale stačilo to. Udělala první krok dolů, nohou se jí rozbíhala bolest a on se posunul ke schodům, ale zarazil se ve svých stopách, když ho Michelle obešla.

Michelle jí pomalu pomohla odbelhat se po schodech a Darren neudělal nic kromě toho, že zíral na podlahu. Dal jí vůbec malou reakci, když odcházela a Michelle se jednou ohlédla, aby ji bránila. „Drž se od ní dál.“

Bailey se zabořila do sedadla Michellina auta a nechala hlavu klesnout dozadu na opěrku. Dlužila Michelle vysvětlení a netěšila se na to, až jí ho dá. Ale udělala to, přičemž na cestě zpátky do její chatky mluvila rychlostí stovek mil za hodinu. Michellin šokovaný výraz se na ni bleskl pokaždé, co mohla bezpečně odvrátit oči od silnice a tou dobou, kdy zastavily u jejího domu, musela se zhluboka nadechnout, jen aby se udržela před křičením.

„Takže jsi s ním spala nebo ne? Promiň, mluvila jsi rychle a slyšela jsem nějaké věci o antikoncepci a penisech a kartáčcích, které zněly podezřele, ale ztratila jsem se.“

„Ne.“

„No, díky Bohu za tohle, že?“

„Jo.“ Ale když se Michelliny dveře zabouchly a obešla auto ke dveřím spolujezdce, Baileyino srdce pokleslo. Chtěla. Tak moc. Myslela, že on to taky chce, opravdu. Ne jen sex, fyzický čin, ale je dva. Myslela si, že jeho touha milovat se s ní, něco znamená. Něco důležitého, něco jiného než bolest z jejich minulostí. Snila o tom, že se dá tomuto muži od chvíle, kdy přišla na to, co je to sex. Nechtěla si myslet, že je to jediná životní zkušenost, bez které bude muset žít. Ale pro její srdce to bylo bez pochyb bezpečnější.

Její hněv ji dostal přes krátkou návštěvu Michelle, ale ve chvíli, kdy odešla, aby se vrátila do obchodu s nábytkem, a Bailey čelila své prázdné chatce a prázdnému srdci, znovu ji dostihla bolest. Seděla na podlaze sprchy s vodou padající na ni a brečela. Nemohla si dovolit si myslet, že by mezi nimi někdy mohlo být něco kromě bolesti – bez ohledu na smíšené signály, které jí možná dával. Sex byl jen sex a pro něj určitě neznamenal nic nad rámec fyzičnosti.

Ale popravdě nenávidět ho nebylo možné. Byl neschopný být nic kromě zraněný jejich minulostí a ona to chápala. Chtěl to překonat nebo přinejmenším vidět, jestli by mohl. Věřila tomu. Jeho úmysly nebyly zákeřné, i když jeho pocity ohledně ní byly. Chtěl víc, ale prostě už to v něm nebylo.

Hodinu mluvila s mamkou po telefonu, dodala jí detaily svých nejnovějších katastrofálních rozhodnutí, mínus šťavnatější části.

„Oh, zlato. Prosím, přijeď do Memphisu, miláčku. Prostě není důvod, abys tam byla.“

„Jo, já vím.“

„Zkusilas to. Dala jsi tomu šanci. Můžeš odejít s vědomím, že ty nejsi ta, kdo se ho vzdal. To musí stačit, aby ti to poskytlo klid. Vím, jak moc ti na něm záleželo.“ Záleží. „Ale je pryč.“

Povzdechla si. Bylo to přespříliš dlouhé a přespříliš nahlas. Její mamka měla pravdu. Nezbylo nic, pro co by zůstávala. „Okay.“ Vnitřnosti se jí pevně sevřely a v hlavě se slyšela, jak sténá bolestí. Bolelo to. Ale zůstat by bolelo víc.

Dohodly se na týdnu a půl. Její kurátor si bude myslet, že je šílená. Ale bylo rozhodnuto.

Příště, když Darren musel pracovat, Bailey požádala Michelle, aby ji svezla k němu domů. Nemluvili spolu a nechystala se předpokládat, že už není očekávaná. Pustila se dovnitř, uklidila kuchyň, naházela nějaké prádlo, včetně jejího vlastního ze zanechané tašky oblečení, do pračky, a poté se bezcílně belhala kolem. Našla se v jeho ložnici, jak zírá na jeho postel. Zabralo jí to směšné množství času dostat se nahoru a nebyl žádný skutečně urgentní důvod, proč tam potřebovala být. Ale stejně šla nahoru.

Jeho postel byla ustlaná a zásuvka nočního stolku byla na malinkou škvírku. Bodl ji příval žárlivé bolesti a okamžitě zásuvku vytáhla. Bylo ubohé, že studovala krabičku kondomů, aby viděla, jestli byla přemístěna a bylo ještě víc ubohé, jak velkou úlevu cítila, že vidí, že je v přesně stejné pozici, ve které byla, když slídila předtím.

Ale jakmile se rychlost jejího srdce vrátila k normálu a úzkost a paranoia zmizely, všimla si něčeho jiného. Fotka nebyla vsunutá na straně šuplíku, jako byla předtím. Ležela lícem nahoru uprostřed a zírala na ni. Bailey a Darren si ji na té fotce dobírali jejich usměvavými, bezstarostnými a šťastnými existencemi.

Zvedla fotografii, vůbec se nestarala, že se dozví, že se mu prohrabovala nočním stolkem a začala pomalou štreku zpět dolů. Znovu mohla chodit, ale to neznamenalo, že to byl dobrý pocit, a když to konečně zvládla k jeho jídelnímu stolu, vyčerpaně se zhroutila na židli. Začala mu psát dopis.

Darrene,

chystám se přespříští pátek odjet do Memphisu, abych byla s mamkou. Je načase. Do té doby budu pokračovat v péči o Macy a doufám, že ti to poskytne čas zařídit na její péči jiné uspořádání. Je to kus a bude mi chybět. Pokud jde o nás, doufám, že jednoho dne na nás budeš moct vzpomínat v tom smyslu, jací jsme byli, a ne jako na to, čím jsme se stali. Byla doba, kdy vše, cos dělal, mě nutilo usmívat se. Od té doby ses tolik změnil, ale pořád je v tobě mnoho dobrého. Moje slova se taky změnila, a zatímco mi chybí ta stará, měl bys vědět, že v těchto nových není žádná hanba. Zraněný. Zdrcený. Smutný. Silný. A doufám, že někdy brzy: Hojící se.

Navždy tvoje, ať už tomu věříš nebo ne,

Bailey

 Položila fotografii vedle dopisu a poté, co si ho znovu přečetla, skoro ho zničila, ale pak změnila názor a rozhodla se, že je perfektní, nakonec odešla, zatímco pomalu a nemotorně jela na kole domů. Tu noc nezavolal a bolelo to, že jí nedal žádnou reakci, ale předpokládala, že tak je to pro něj prostě snazší. Cokoli potřeboval, měl by to dostat. Trpěl už dost dlouho.