Unforgiven - 35. kapitola

Překlad: Peťa

Zaklel, když si znovu dal do kapsy telefon. Pokoušel se jí dovolat třikrát a nechystal se plýtvat žádným dalším časem na snahu přimět ji, aby se chovala jako dospělá. Z koho si dělal srandu? On byl tím děckem. Poznal bolest na její tváři v okamžiku, kdy mu ta slova vyšla z úst. Ztrácel schopnost užívat si její bolest – vlastně ji nemohl vystát – a přesto se zdálo, že je bezmocný vůči zachovávání si slušnosti s jejími emocemi. Vyšel ze cviku, co se týkalo toho, aby s ní byl člověkem a pokaždé, co se pokusil nechat obranu dole a být s ní zranitelný, jeho chlupy se naježily. Cítil se jí emocionálně ohrožený a nechápal to.

Tohle nebyl způsob, jak měl tento den začít. Předešlá noc byla neuvěřitelná. Cítil úlevu, když po jejich tak trochu napjatém čase stráveném na pláži zůstala na večeři. Taky cítil úlevu, že se konečně uvolnil dost na to, aby s ní byl aspoň nepatrně upřímný a uctivý a poté jí byl kompletně a žalostně uchvácený. Možná to minulou noc byla jeho show, ale byl s ní neschopný přestat a nikdy si nepředstavoval, že by mohla být tak uspokojující. Byl skoro šokovaný, vzhledem k tomu jak moc se snažil okolo ní zvládat své emoce, že s ní byl pořád tak vyhladovělý. Jeho touha teď se vyrovnala té, jako bývala, a to bylo mírně řečeno trochu překvapivé.  

Pořád si mohl vzpomenout na teplo její vlhkosti a neuvěřitelnou těsnost, do které zasouval prsty, když se její tělo silně stahovalo během jejího uvolnění. Bylo to pro ni intenzivní, to bylo jasné, ale bylo to neobyčejně intenzivní i pro něj. Vzbudil se s myšlenkami na nic kromě touhy po ní, a když ho našla na terase, vše, na co mohl myslet, bylo, jak moc ji chce. Nestaral se o nic jiného a byla to taková úleva, taková záchrana soustředit se jen na tuto část jejich vztahu.

Co neměl v úmyslu dovolit, aby se stalo, bylo, aby se věci rozpadly, protože jeho stupidní ústa si nemohla pomoct, aby ho nedostala do problémů. Opět. Snažil se přijít na to, co jí říct, když odcházel a jako nějaké odměřené hloupé děcko, jednal chladně – až moc chladně. Vůbec se necítil chladně; cítil se zoufale, ale ty zasrané chlupy se naježily a nemohl se přimět, aby byl tak zranitelný. Šlapal si na vlastní zatracené špičky a pak znovu, když jí volal. Vyzvala ho kvůli jeho chování a on se choval defenzívně. Kdy se sakra stal tak emocionálně nevyzrálým?

Nic z toho neznamenalo, že nebyl naštvaný, že ignorovala jeho hovory a v sekundě, kdy to v práci dohnali, a byl schopný dostat se na chvíli z nemocnice, jel domů. Nebyl si jistý, že si může věřit, že bude zdvořilý, ale nebude sledovat, jak se před ním schovává. Vytlačil se z komfortní zóny a nepotřeboval její obranné tendence.

Našel svůj dům prázdný, co se týkalo obou, psa i děvčete, a když zkontroloval sušičku, její oblečení na běhání bylo pryč a její oblečení na den bylo úhledně složené nahoře. Zjistil, že jsou pryč i její tenisky. Nemyslel si, že je dnes na dlouhém běhu vzhledem k tomu, že její svaly musely být rozbolavělé nejen z křečí v nohách, ale z kroků, kterým ji vystavil minulou noc a tak čekal. Čekal tak dlouho, jak mohl, aby s ní mluvil, ale nemohl čekat celý den, a když skoro čtyřicet minut přecházel, nakonec jí do notesu, který nechal u telefonu, naškrábal rychlý, ale nezdvořilý vzkaz, ať mu zavolá, a odešel.

To, že se soustředil na svou odpolední, ho dostalo přes čekání na to, až se mu ozve, ale jakmile se jeho den opět zpomalil a on se připravil dát ruce pryč od svých pacientů, začal být neklidný. Snažil se ji zastihnout ještě několikrát, ale telefon nedělal nic kromě toho, že zvonil.

Konečně znovu přijel domů. Bylo to několik hodin od toho, co zajel domů uprostřed dne. Nečekal, že opět najde dům prázdný, a když překvapivě našel její oblečení na ven pořád úhledně složené na sušičce a její tenisky byly pořád pryč, začal panikařit. Nevrátila se. Nebyl tam vůbec žádný náznak toho, že by někdo kromě něj byl v domě, a když na sebe hodil šortky a běžecké boty, tiše nadával. Tohle nebyla panika, která by se mu líbila. Tohle byl zoufalý druh paniky, který nechal jeho vnitřnosti, aby se svíraly. Byl naprosto vyděšený.

Vyrazil po cestě, která se klikatila skrz stromy, a začal na ni křičet, když běžel. Běžel příliš rychle na to, aby tohle tempo udržel dlouho a musel se nutit, aby zpomalil. Neměl tušení, jak daleko se mohla dostat a potřeboval se dostat tak daleko, jak daleko mohla asi být. Křik nepomáhal úrovni jeho energie a rychleji než by měl, se dostával do stavu, kdy nemohl popadnout dech. Panika, která mu proudila žilami, mu pravděpodobně taky vysávala výdrž. Ale křičel její jméno a vyrazil vpřed, když mu plíce začaly hořet a hlas mu ochraptěl. Nešel daleko, ne víc než míli, ale v jeho současném stavu rychle slábnul.

Tlačil se vpřed, křičel a panikařil a jako šílený se snažil neztratit hlavu. Vše, co dokázal vidět, byl zatracený sráz skal, který strmě spadal dolů. Byly to dobré tři a půl míle nestabilního terénu a nebyl si jistý, že dokáže zvládnout strach z toho, co kvůli té dálce možná najde. Kurva! Kurva! Kurva! Musela být v pořádku. Prostě musela. Zahnul za záhyb na cestě, vrčel, jak ho pálily svaly a plíce taky a pak tam byla.

Zastavil se a omývala ho úleva, ale pak uviděl krev a vystřelil k ní.

„Bailey!“ Krev na jejím obličeji byla suchá; opírala se o strom s jednou nohou zvednutou, aby si odpočinula, jen se špičkami na zemi. Měla další suchou krvavou stopu po noze. Opírala se hlavou o kmen stromu, když ho uviděla.

Když se k ní dostal, přejel jí rukou po straně tváře. Nebyl si jistý, čeho se dotýkat, co ji bolí nebo v jak velkých bolestech je. „Darrene.“ Vydechla jeho jméno v povzdechu úlevy; opatrně si ji přitáhl do náruče.

„Bailey, musíš mi říct, co tě bolí. Co se stalo?“

Povzdechla si do jeho hrudi a přitulila se k němu. „Ujela mi noha blízko skalní vyvýšeniny a“-

„Spadla jsi odtamtud!“ Zněl zděšeně.

„Ne. Byla jsem tam blízko a podnikala jsem cestu nahoru. Zem byla zablácená a ujela mi noha. Spadla jsem z násypu. Kotník se mi pěkně vyvrtnul a narazila jsem si ruku, ale všechno se zdá v pořádku. Roztrhla jsem si koleno a bouchla se hlavou do stromu.“ Mžourala na něj. „Ale hej, tvůj pes je v pořádku.“ Pokusila se o malý úsměv.

Macy v kruzích uháněla kolem nich a Bailey znovu klesla na jeho hruď. Darren cítil větší úlevu, než jaké si myslel, že je schopný. „Praštila ses do hlavy?“ Mohl na jejím čele vidět odřeninu a po straně tváře jí kapala krev. „Podívej se na mě.“ Odtáhl se, držel ji na délku paže. Studoval její oči, hledal nějaké nenormální pohyby nebo reakce. „Nějaké rozmazané nebo dvojité vidění?“ Zatřásla hlavou. „Únava?“

„Sakra jo. Mám pocit, jako bych se belhala hodiny.“

„Pokud se to stalo na vyvýšenině, pak pravděpodobně jo. Zvládla jsi to odtamtud na půl cesty domů. Kdy jsi odešla z domu?“

Na moment se podívala pryč. Vypadala rozpačitě. „Dnes ráno?“ Nebyla to otázka, ale její hlas určitě zněl, jako by byla. „Běžela jsem o několik mil dál než je vyvýšenina. Vlastně jsem byla na cestě zpátky, když jsem spadla.“

„Ježíši, Bailey, to je dlouhá cesta pro někoho, kdo je z formy a kdo měl svalové křeče, jako jsi měla zrovna včera. Co sis sakra myslela?“ Hlas se mu zadrhl v hrdle. Věděl přesně, co si myslela. Vlastně pravděpodobně nemyslela vůbec – viděla rudě, když vyrazila s Macy v závěsu. „Musíme tě dostat do nemocnice. Potřebuješ nějaký rentgen.“

„Darrene, už nemám pojištění a“-

„No, díky Bohu, že znáš doktora.“ Uculil se.

„Opravdu jsem to zvládla jen na půl cesty zpět ze skal?“ Vypadala zklamaně.

„Je mi líto. Naskoč si.“ Otočil se a zvedl ji, aby byla obkročmo kolem jeho pasu. Trvalo to skoro hodinu dostat se zpátky a bylo to příležitostně odpočinkové. Mohla dát trochu váhy na svou nohu, což bylo aspoň trochu povzbudivé, ale po dvaceti stopách nebo tak nějak (pozn. asi 600 m), kdy se pokoušela jít, se bolest stala příliš velkou a on ji znovu zvedl. Když se dům konečně dostal do výhledu, povzdechla si.

Zahnal Macy dovnitř, zatímco Bailey čekala v jeho autě a pak ji vzal do nemocnice.