TYL - 7. kapitola

Překlad: Verča

ŽIVOT MÁ způsob, jak zmršit všechno kolem. Někdy jsem nemohla setřást ten pocit, že jsme všichni uvězněni v hrnku nazývající se život, a jsme jako kostky, se kterými někdo zatřese a pak je vymrští. Připraveni být testováni a hrát. Připraveni riskovat a čelit nemyslitelnému. Připraveni ztratit a zranit. A nezáleželo na tom, jak vysokého společenského postavení jste nebo kolik peněz člověk má, mohlo to mít vliv na každého, kdykoliv a kdekoliv. Všichni jsme byli vydáni na milost a protřepáváni hrnkem s názvem život.

Sledujíc různé emoce křižující Jettovo rysy, jsem si uvědomila, jak moc ho miluju a že bych pro něj udělala cokoliv. Nicméně, nic co udělám nebo řeknu, neodnese tu bolest. Nic nezmírní jeho vinu. Nic nezbaví jeho svědomí démonů, které ho pronásledují. Stejně jako jsem ho milovala, láska nebyla dost, aby ho uvolnila z viny. Bylo to jako kdyby se vina stala jeho společníkem a já se stala stínem.

V okamžiku, kdy se Jett dozvěděl o smrti svého otce, cítila jsem, jak si ode mě udržuje odstup. Rychle jsme si zabalili a jeli zpět do jeho bytu za mrazivého mlčení. Ve chvíli kdy odemkl dveře, cítila jsem se jako vetřelec v jeho světě.

„Musím jít do práce,“ zamumlal a zmizel, nechal mě o samotě v dokonalosti jeho místa.

„Dobře,“ řekla jsem slabě, ale stejně už byl pryč.

Práce musela být omluvou k pohřbení jeho samotného v žalu – nebo proč by jinak odešel, aniž by mi dal pusu na rozloučenou? Té noci nepřišel domů. A následující noc, tu se mnou byl a přesto ne. Poslouchal mě a přesto se žádné z mých slov k němu nedostalo přes štít, který měl kolem sebe postaven. Věděla jsem, že se to stane. Očekávala jsem to. To co jsem od něj nečekala, bylo to, že mě vyloučí z jeho světa. Nepustí mě k němu, odmítal mluvit a odmítal naslouchat.  Stal se citově vzdáleným a občas nedostupným, ale nejhorší bylo,  že jsem cítila jak se mění.

Bylo to, jako kdyby vina vytvořila neviditelnou bariéru, která nás od sebe odlučovala, poškozovala náš vztah, jeho hravost byla nahrazena něčím, co mě děsilo. Stejně jako zvracení, zanechávající hořkou pachuť..

S každým dnem, bariéra rostla výš, oddělovala ho ode mě. A bez ohledu na to, jak tvrdě jsem do ní bušila, zdála se být silnější než já.

Možná jsem ho neznala, tak jak jsem si myslela. Ticho a pokračování v jeho rituálech sestávajících se z ničeho jiného než z práce a spánku, to byl jeho způsob jak se s tím vyrovnat. Odháněl mě, jak fyzicky tak i psychicky.  Cítila jsem se jako by mě odháněl z jeho srdce.

Dávala jsem přednost slzám. Byly dobré. Očisťují a pomáhají léčit. Dávala jsem přednost vzteku, protože mohl odstranit jed viny. Ale ta nikdy nepřišla. Chtěla jsem výbuch; chtěla jsem něco, co by mi ukázalo, že není příliš zlomený a že to půjde vyléčit, nechtěla jsem aby skončil jako moje matka po otcově smrti: nehybná, její tělo žilo a dýchalo, ale její duše byla mrtvá. To bylo mnohem horší než hněv, který jsem chtěla z Jetta uvolnit, aby nakonec mohl jít dál.

S mrtvým Robertem Mayfieldem moje myšlenky stále kroužily zpět k vloupání, černé knize a Alessandrovi Lucazzone. Cítila jsem spojení, a to mě děsilo. Možná, že někdo zpanikařil a naše nálezy byly důvodem, proč byl zavražděn na prvním místě Jettův otec. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že pokud bych s Jettem nezačala randit, nemuseli bychom bourat zeď a najít černou knihu, která byla velmi důležitá pro lidi, kteří jsou připraveni zabíjet.

„To je důvod, proč by tajemství měla zůstat navždy pohřbena,“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem vklouzla do skromných černých šatů na pohřeb Roberta Mayfielda.

Pokud mě Jett slyšel, neodpověděl.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči, abych se zbavila pocitu bodání, když mi do mysli vstoupila nová myšlenka.

Jak hrozné by bylo, kdybych se místo Jetta obviňovala já ze smrti jeho otce?