TYL - 15. kapitola

Překlad: Verča

JETT MAYFIELD byl první člověk, který mi opětoval lásku a rozžhavil mé srdce. Byl moje letní láska, a moje city k němu skutečné. Věděla jsem to, protože jsem nemohla snést pomyšlení, že by byl s někým jiným. Moje mysl si ho udrží navždy, i když se mnou nebude, a mé srdce se bude třepotat jen z uslyšení jeho jména. Kolem něj jsem se cítila milována, cítila jsem štěstí, teď tu byl ale smutek – černý a těžký, přicházející s ošklivým vědomím, že ne všechno v životě trvá. Ochutnáte štěstí v kouskách a pak je od vás odebráno, nezbude vám nic jiného než vzpomínky, které jsou jako kulky, zraňují vás, rozptylují.

Nejsem si jistá, jestli budu moct čelit budoucnosti bez něj.

Stála jsem před zrcadlem v koupelně a hladila si rukou břicho, jako bych mohla chránit své nenarozené dítě před poznáním, že se chystám porušit důvěru člověka, kterého jsem milovala. Dělala jsem to pro nás. Bude to pro nás lepší. Kdyby věděl, co se dneska chystám udělat – že, poruším svůj slib a nechám ho – snažil by se mě zastavit. Prostě jsem to věděla. Nemohla jsem riskovat, že někomu bude kvůli mně ublíženo. Raději to budu já, kdo skončí s bolestí.

V pět hodin ráno jsem oblečená v koupelně popadla kabelku a odešla. Ani jsem se neobtěžovala dát si sprchu nebo se namalovat. Seru na svůj vzhled. Byly tu mnohem důležitější věci.

Slunce vycházelo, když jsem si chytila taxi do Mayfieldovo realitek. Řidičovi jsem ale řekla, ať zastaví o blok dál. Nebyl nadšený, ale nehádal se. Zaplatila jsem mu a vyšla ven do mrazivého ranního vzduchu. Zachumlala jsem se do bundy, když jsem vyšla. Za pět a půl hodiny už bych měla být na letišti. Pokud bych to chtěla změnit, musela bych to udělat dřív, než si toho někdo všimne.

Možná, že si Robert Mayfield myslel, že mi může odebrat Jetta ze života, ale nemohl mi vzít mou důstojnost nebo smysl pro spravedlnost. Dostane knihu, kterou tak zoufale chtěl, ale neměla jsem v úmyslu dát mu disk, a jsem si jistá, že neví o jeho existenci.

Vstoupila jsem do samoobslužnému stánku v hotelové hale a poznamenala Syliinu adresu, na kterou má přijít obálka s diskem uvnitř. Byla jsem naštvaná, že Sylvii nikdy nebudu moct říct, co se stalo; zaplatila jsem předplacenou kreditní kartou a opustila stánek v naději, že obálka dorazí bezpečně; doufala jsem, že Sylvie pochopí mou tichou zprávu. Vím, že bude cítit naléhavost. Ví, co bude muset udělat. Mohli by mě najít, ale s Kennym po jejím boku, možná taky rozluští tajemství Lucazzoneho majetku.

Opřená o studenou zeď budovy jsem se cítila lépe. Skoro nadějně. Ne kvůli mé budoucnosti, ale kvůli tomu, že Robert Mayfield nevyhrál. Přemýšlela jsem, co se stane s krásnou italskou vilou, když zjistí, že dědička je pryč. Prodá ji Alessandro Lucazzone? Bude o ní mít Jett stále zájem?
S vycházejícím sluncem se ulice začala zaplňovat. Šla jsem krátkou vzdálenost k mé kanceláři. Ochranka si vyměnila pohledy, když jsem jim ukázala svůj průkaz.

„Rušný den,“ zamumlala jsem na vysvětlení. Nevšímala jsem si jejich tlachání a zamířila k výtahu, připravená na druhou část mého plánu.

Měla jsem v úmyslu, aby můj poslední den v práci byl jako každý jiný. Kdybych jen mohla najít způsob, jak ho nezranit, když mu náhle zmizím ze života.

***

Končila jsem probíráním se papíry na první zasedání konference a umístila je zpět do skříně, když jsem slyšela Jettův hlas na chodbě.

„Je Brooke uvnitř?“

Někdo odpověděl a během několika vteřin se dveře rozletěly aniž by zaklepal. Byl rozzlobený a neskrýval to.

„Proč jsi odešla?“

Mlčela jsem. Obešel stůl a postavil se přede mě. Jeho impozantní postava mi zakryla veškerý výhled, neměla jsem jinou možnost, než se setkat s jeho pohledem a odpovědět mu na jeho otázky.

„Nemohla jsem spát a tak jsem šla do práce dřív.“ Předstírala jsem, že prohledávám složky a snažím se najit tu, co potřebuju.

„Co se děje?“ Jeho oči si mě prohlížely, analyzoval mě. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že si Jett nevšimne mých emocí.

„Nic.“ Pokrčila jsem rameny. „Není to velký problém. Ty jsi spal a já tě nechtěla probudit. Nedělej z toho nic velkého.“

Jeho hlas přešel do šepotu. „Ublížil jsem ti včera v noci? Je to důvod proč se zlobíš?“

„Ne,“ Zamračila jsem se, přemýšlejíc nad naším milováním. Byl drsný, ale ne do té míry, aby mě to bolelo. „Chtěla jsem to. Pamatuješ?“

Jeho oči nadále skenovaly můj obličej, můj oblek a pak si všiml tmavé modřiny a mém rameni – výsledek mého nešťastného setkání s Jettovým otcem. Málem jsem přestala dýchat, když mě popadl za zápěstí a zvedl ho. Viděla jsem ji včera večer, když jsem byla ve vaně.

„Co to je?“

Pokrčila jsem rameny. „Upadla jsem. Žádný velký problém.“

Jeho oči se zúžily, když zvažoval, jestli mi má věřit. Něco v nich blikalo, a já jsem věděla, že musím přijít s lepší lží.

Sakra!

Chová se podezíravě, nikdy jsem nebyla dobrý lhář. Šla jsem k oknu, tak daleko, jak to jen bylo možné a odvrátila se. Nastal čas, abych to ze sebe vypustila.

„Nefunguje to, Jette. Nemyslím si, že je dobrý nápad randit spolu.“ Ta slova vyplynula z mých rtů tak automaticky. Zatajila jsem dech a kousla se do rtu, abych od něj udržela pohled. V místnosti bylo takové ticho, že můj tep byl určitě slyšet.

„Proč ne?“ zeptal se nakonec. Jeho tón byl chladný, jakýkoliv náznak lásky byl pryč. Otřásla jsem se.

„Vrhli jsme se do toho a já-“ můj hlas selhal. Mohla jsem ho cítit všude kolem mě. Byl krásný a tak rozzlobený. Tlak za mýma očima sílil. „Myslím, že bysme si měli dát pauzu.“

Blížil se ke mně. Prsty mi sevřel ramena, neměla jsem jinou možnost než se k němu obrátit a čelit mu. Očekávala jsem hněv, smutek, lhostejnost, cokoliv ale ne jemnost.

„Čeho se bojíš, Brooke?“

Mé oči se zalily slzami, nemohla jsem je zastavit. Netušila jsem co mu mám říct. Že se strachuji o každého, protože nejsem vítána v jeho rodině?

„Možná mám strach z toho, že pro mě znamenáš mnohem víc než kterýkoliv jiný člověk,“ zašeptala jsem. „Nejsem zvyklá na tyto pocity. Děsí mě to.“

Prsty mi nadzvedl mou bradu a mírně ji naklonil, nutíc mě podívat se mu do očí.

„Taky se bojím,“ řekl. „Ale to není důvod, proč se rozejít. Jaký je skutečný důvod?“

Jeho slovům se nepodařilo urovnat bouři uvnitř mě, bylo to vlastně ještě horší, protože mi připomněla, jak moc mu věřím.

„Možná nemám na výběr,“ řekla jsem, než jsem se mohla zastavit. „Možná chci.“

Díval se na mě zmateně. „Co to kurva povídáš? Vždy máme na výběr, Brooke.“ To všechno jsem slyšela už předtím. Zdálo se, že mi to říkají v poslední době všichni. Jett to nechápe. Nikdo nemohl.

„Bojím se milovat, Jette. Bojím se toho, co by to pro nás mohlo znamenat… a moje dítě.“ Jeho oči se zúžily, objevil se v nich záblesk hněvu. Polkla jsem. „Nemyslím si, že to co máme je zdravé. Myslela jsem – “ Zastavila jsem se uprostřed věty, na okamžik ztracená v magických zelených očí, lemovaných tmavými a dlouhými řasami. „V životě není žádná záruka, že to vydrží. Chci se od tebe dostat pryč, než mě to porazí. Jen proto, že jsme se setkali, ještě neznamená, že to mezi námi bude trvat.“

Díval se na mě s výrazem, který říkal, že mě nemůže pochopit; že jsem blázen.

„Zatraceně, Brooke!“ Mračil se, otřel si rukou obličej v zuřivosti. Intenzita jeho očí mě donutila ucuknout. „Myslel jsem, že všechny tyto obavy jsme vypustili a že všechny nejistoty jsou za námi. Myslel jsem, že mi věříš, že nikam nepůjdu poté, co se narodí dítě, jestli to je to, o co si děláš starosti. Jinak nemám ponětí, o čem to mluvíš.“ Jeho ramena poklesla.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne, máš pravdu, Brooke. Neexistuje žádná záruka, že to bude trvat. Ale je tu jedna pravda, Brooke. Jednoduchá zasraná pravda, že bych pro tebe udělal cokoliv. Víš proč? Protože, já se nestarám o nikoho jiného než tebe. Nezajímá mě, že máš problémy. Nezajímá mě, že mi nevěříš. Moje city k tobě se nikdy nezmění.“

Usmála jsem se, zatímco jsem skrývala slzy. Nevrátil mi úsměv, a jeho hlas byl chladný, když mluvil. „To dítě není tvoje, je naše. Neexistuje způsob, jak bych tě ho nechal vychovávat samotnou. Možná jednou spadneme, ale víš co? Vstaneme, protože to co máme, není něco, co se snadno rozpadne.“

Někdo zaklepal na dveře, objevila se v nich Emiina hlava. Jettův výraz se změnil na rozzlobený.

„Slečno Stewartová? Vaše schůzka začíná.“

„Pět minut,“ vyštěkl.

„Hned jsem tam.“ Otočila jsem hlavu od Emmy a zašeptala směrem k Jettovi: „Je mi to líto. Musím jít.“

Dveře se za Emmou zavřely. Popadla jsem svou kabelku, zastavila jsem se a střelila úsměv po Jettovi.

„Promluvíme si u večeře.“

U večeře, která se nikdy neuskuteční.

„Dobře.“ Zaváhal. Mé tělo toužilo se ho ještě jednou dotknout. Prohrábnout prsty jeho vlasy. Políbit ho tak až bych nikdy nezapomněla na jeho chuť rtů. Místo toho jsem se tvrdě kousla do rtu, popadla složku a prošla kolem něj. Jeho ruka mě sevřela.

„Brooke?“

Ztuhla jsem na místě, neschopná odpovědět, neschopná otočit se.

„Nemůžeš se se mnu rozejít. Nedovolím, aby se to stalo,“ zašeptal. „Pokud mě nechceš, rozumím, a nechám tě odejít, protože tě chci vidět šťastnou. Ale pokud mě miluješ tak, jako já tebe, nenechám tě odejít. Nevzdám se nás. Nemůžu tě nutit milovat mě stejně tak jako ty mě nemůžeš nutit nemilovat tě.“

A pak mě nechal jít. Vyšla jsem ze dveří, pryč od něj, pryč od jeho slibů a budoucnosti. Moje nohy mě vedly tak rychle, že jsem stěží poznala lidi na chodbě a ve výtahu.

Jdi. Jdi. Jdi. Nemysli. Neciť. Neohlížej se. Jen jdi.

Nikdy v životě nebylo tak těžké dostat se pryč od jediného člověka, kterého miluji.

Mé tváře byly vlhké od slz, rozzlobeně jsem si je utřela. Zkurvený život. Pohroužená do svých myšlenek jsem si nevšimla chlapa za rohem, dokud jsem do něj nenarazila a jeho soda nespadla na zem.

„Páni.“ Nateova ruka mě uchopila kolem pasu.

Stál u automatu. Zvedla jsem jeho plechovku se sodou z podlahy a podala mu ji. „Promiň.“

„Jsi v pořádku?“ Ukázal mi na ret. „Krvácíš.“

„Jsem v pohodě.“ Utřela jsem si krev hřbetem ruku a přeběhla si jazykem přes ret, abych zastavila krvácení. „Jen špatný den. To je vše.“

Omluva ze mě vyšla bez námahy, pravděpodobně kvůli tomu, že to nebyla moc lež. Neměla jsem špatný den, měla jsem pekelný den.

Jak jsem se setkala s jeho pohledem, usmála jsme se.

„To my všichni.“ Ušklíbl se. „Chceš mi o tom říct?“

Zavrtěla jsem hlavou a přála si mu to říct.

„Nejsem si jistý, jestli ti to můj bratr řekl, ale zůstávám tu na pár týdnů, abych vyřešil nějaké otcovo problémy, které způsobil svou smrtí,“ řekl Nate. „Bádáme po nové značce.“

Moje obočí vystřelilo vzhůru. Mayfieldovo nemovitosti byly obrovské a úspěšné. Proč by to chtěl někdo změnit? „Co je špatně s firmou?“

Vrhl na mě tázavý pohled a ztišil hlas. „Předpokládal jsem, že víš, že jsme byli chvíli v potížích. Byly zahájeny vnitřní změny.“ Otevřel svou plechovku a napil se, jeho oči neopustily mé. „Jett v minulých dnech pracoval na tom, aby zachránil, to co zbylo, než se to média dozvědí. Hledali jsme způsoby, jak přenést všechny naše zaměstnance a tak, ale-“ mlaskl jazykem, takže nechal zbytek výkladu otevřený.

Napil se a pak ukázal na automat. Zavrtěla jsem hlavou, nevyužívajíc jeho tichou nabídku. V hlavě mi vířilo příliš mnoho myšlenek: Jett pracoval po celý den….Nová společnost….Převod zaměstnanců.

Jeho oči se zaměřily na mé rty, a mě napadlo, jestli mi stále krvácí.

„Jsi si jistá, že si nechceš promluvit?“ Nateův hlas mě vytáhl z mého transu. Zadívala jsem se na analogové hodiny nad jeho hlavou. Bylo skoro jedenáct, každou vteřinou jsem byla více vyděšená.

„Možná někdy jindy.“ Zamumlala jsem. „Nate, moje konference začíná za pár minut. Nebude ti vadit, když mi napíšeš pár poznámek? Jen na pár minut. Musím použít toaletu. Vše co potřebuješ je zde.“ Přitiskla jsem mu složku do jeho rukou.

„Bez problému.“ Usmál se, jeho kůže pod očima se trochu zmáčkla. „Někdy mi to oplatíš.“

Ukázala jsem na konferenční místnost 1 a krátkou vzdálenost jsme šli spolu. Přes skleněnou přepážku jsem viděla, že můj tým je už shromážděný a živě si povídá.

Stiskla jsem Nateovi paži. „Díky.“

„Kdykoliv,“ řekl.

Nate vstoupil, něco řekl a pak schůze začala. Byli efektivním týmem a byla jsem vděčná za příležitost pracovat s nimi.

Otočila jsem se se špatným pocitem v žaludku. Ověřila jsem si, že kniha byla stále uvnitř mé kabelky.

Hodiny tikaly.

Byl čas.

Bojovala jsem proti nevolnosti, která uvnitř mě bublala a razila si cestu do podzemních garáží. Vzduch tu byl chladný a zamrazilo mě na zádech, moje mysl ale byla v horečnatém transu, můj žaludek se kroutil jako had. Dorazila jsem do prvního patra, protože jsem si uvědomila, že mi Robert Mayfield vlastně neřekl, kde se s ním mám setkat. Ale všimla jsem si chlápka s „I love NY“ tričkem a bylo mi jasné, že jsem tu správně. Jeho blond vlasy měl sčesané dozadu v úhledném stylu. Když si mě všiml, ukázal na černého sedana s tónovanými skly.

Prohlížela jsem si okolí, i když jsem opravdu pochybovala, že by Robert Mayfiedl změnil názor.

„Nastup si,“ řekl mi turista.

Srdce mi tvrdě bušilo proti mé hrudi, když jsme vklouzla na zadní sedadlo a zabouchla za sebou dveře. Pak zamkl. Turista skočil na sedadlo řidiče a nastartoval, ale nevyjel.

„Máš tu knihu?“ Jeho angličtina byla dokonalá, ani náznak přízvuku. Byla jsem idiot, že jsem skočila na jeho trik; jak jsem vůbec mohla věřit, že je to cizinec..Můj pohled se setkal s jeho ve zpětném zrcátku.

„Jo.“ Sáhla jsem do kabelky a podala mu ji.

„Řekla jsi o tom někomu?“

Zavrtěla jsem hlavou. 

„Dodržela jsem svou část dohody,“ odpověděla jsem přes zaťaté zuby.

„Vidíš ten černý kožený kufřík?“

Byl u mých nohou – obrovská ošklivá věc – druh, který vidíte ve filmech s penězi uvnitř.

„Všechno co potřebuješ, je v něm,“ řekl. „Otevři to.“

Zvedla jsem ho. Byl těžký a zamčený. „Nevím číselnou kombinaci.“

„Dej tam poštovní směrovací číslo  Empire State Bulding.“ Usmál se, sebejistě, asi si myslel, že neznám poštovní směrovací čísla pěti největších staveb.

„To je 10118.“ Kufřík jsem otevřela jedním kliknutím. Robert Mayfiedl nelhal. Uvnitř byly dokumenty, nový pas, hotovost a několik kreditních karet. Otevřela jsem pas a zírala na fotografii, kterou pravděpodobně získali ze zaměstnaneckého průkazu. Na jméno Carol Laura Harley.

Mělo to být snad moje nové jméno? Přečetla jsem si zbytek. Dokonce i moje datum a místo narození bylo jiné. Ve své nové identitě jsem byla o dva roky mladší, narodila jsem se v Oregonu. Obrátila jsem pas. Vypadal staře a právě, rohy byly mírně zmačkané, jako kdyby patřil někomu jinému a jenom do něj vložili mou fotografii.

Dala jsem pas pryč, ruce složila do klína, nejistá si co mám dělat. Řidič mě neustále sledoval a na okamžik jsem si myslela, že jsem v jeho výrazu uviděla soucit. Možná, že jeho úkol byl náročnější, než jsem si myslela.

„Připravena?“ Zeptal se. „Za chvíli odlétá tvoje letadlo:“

„Jo.“ Zapnula jsem si bezpečnostní pás. Zařadil rychlost a vyjel z parkoviště.

To je ono, Stewartová. Rozluč se se svým životem.

Z periferního vidění jsem zahlédla tmavý rozostřený stín mířící k nám. Obrátila jsem se ale příliš pozdě. Vůz nás zasáhl do strany s hlasitým nárazem. Moje hlava narazila do okna. Ve stejném okamžiku, kdy se mi pás zařízl do prsou mi byl vyražen všechen vzduch z plic. Stalo se to příliš rychle. Rozhlédla jsem se kolem sebe, příliš šokovaná situací, když se rozrazily přední dveře. Něčí ruce vytáhly ven řidiče a pak jsem uslyšela výstřel. Ztuhla jsem, nejistá, zda vyskočit z auta nebo se skrýt. Během dvou vteřin, než jsem se rozhodla,si na sedadlo řidiče klekl nějaký chlap. Naše oči se propojily. Díky svému nadměrně velkému svetru a roztrhaným džínám, nevypadal jako zaměstnanec Roberta Mayfielda.

Odfrkla jsem si. Vášně? Otevřela jsem ústa, abych křičela o pomoc, když se otevřely dveře spolujezdce. Chlap klesl na sedačku a zamířil na mě pistolí s tlumičem. Zakňučela jsem, ale žádný zvuk ze mě nevyšel.

„Máme ji,“ řekl pomalu do svého telefonu.

Mé srdce začalo závodit proti mého hrudnímu koši, když jsem si uvědomila, že toto nebyla nehoda. Byli tu pro mě. Soudě samolibého úsměvu toho chlápka, jsem věděla, že to bylo plánované.