TM - 7. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Tentokrát se ke mně Julian přidá na večeři. Beth pro nás prostře stůl dole a připraví jídlo z místní ryby, rýže, lusků a banánu. Je to její karibský recept, jak pyšně řekne.

„Budeš jíst s námi?“ zeptám se, zatímco ji sleduju, jak dává talíře na stůl.

Osprchovala jsem se a oblékla se do věcí, co mi Beth přinesla. Mám na sobě jiné bílé krajkové kalhotky a podprsenku a žluté šaty s bílými květinami. K tomu sandály na klínku. Vypadám sladce a žensky, odlišně od džínů a tmavých topů, které normálně nosím. Vypadám teď jako panenka. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se můžu volně pohybovat po domě. V kuchyni jsou nože. Mohla bych jeden ukrást a použít ho proti Beth. Pokouší mě to, i když se mi svírá žaludek při pomyšlení na krev a násilí. Možná to udělám, až se o tomhle místě dozvím víc.

O sobě jsem se dozvěděla docela zajímavou věc. Evidentně nevěřím ve velká, ale bezvýznamná gesta. Chladný, rozumný hlas uvnitř mi říká, že potřebuju plán, jak se dostat z ostrova ještě předtím, než se o něco pokusím. Zaútočit teď na Beth by bylo hloupé. Zamknuli by mě v pokoji nebo možná něco horšího. Ne, tohle je mnohem lepší. Nechám je věřit, že jsem neškodná. Mám takhle větší šanci utéct.

Poslední hodinu sedím v kuchyni a sleduju Beth, jak připravuje jídlo. Je dobrá, výkonná. Trávit s ní čas mě zabaví od myšlenek na Juliana a noc, která přijde.

„Ne,“ odpoví na mou otázku. „Budu u sebe v pokoji. Julian chce být s tebou o samotě.“

„Proč? Myslí si, že spolu chodíme nebo co?“

Usměje se. „Julian s nikým nechodí.“

„Nekecej.“ Hlas mám plný sarkasmu. „Proč randit, když místo toho může unášet a znásilňovat.“

„Nebuď směšná,“ řekne Beth tvrdě. „Vážně si myslíš, že musí ženy nutit? Ani ty nemůžeš být přece tak naivní.“

Zírám na ni. „Chceš mi říct, že neunáší ženy sem na ostrov?“

Beth zavrtí hlavou. „Kromě mě jsi jediná, kdo tu kdy byl. Tenhle ostrov je Julianovo osobní útočiště. Nikdo neví, že existuje.“

Po těchto slovech mi přejede mráz po zádech. „Takže mám štěstí?“ zeptám se pomalu, i když mi srdce začne bušit rychleji. „Čemu za to vděčím?“

Usměje se. „Jednou na to přijdeš. Julian ti to řekne, pokud bude chtít, abys to věděla.“

Mám plné zuby těch keců o ‚někdy‘, ale vím, že je k mému vězniteli loajální a neřekne mi to. Takže se místo toho snažím přijít na něco jiného. „Jak jsi to myslela, že mu dlužíš svým životem?“

Úsměv z její tváře zmizí a výraz ztvrdne. „Do toho ti nic není, maličká.“

A dalších deset minut, během kterých pokračuje v přípravě jídla, na mě nepromluví.

***

Jakmile je všechno připravené, nechá mě samotnou u stolu čekat na Juliana. Jsem nervózní i plná vzrušení. Poprvé budu mít možnost být se svým věznitelem mimo ložnici. Musím přiznat, že mě zvráceně fascinuje. Děsí mě, ale zároveň mě hrozně zajímá. Kdo je? Co ode mě chce? Proč si vybral jako oběť zrovna mě? O minutu později vejde do pokoje. Sedím u stolu, dívám se z okna. Předtím než ho uvidím, jeho přítomnost ucítím. Atmosféra se změní na elektrizující, plná očekávání. Otočím hlavou a sleduju, jak ke mně přichází. Tentokrát má na sobě šedé polo-triko a bílé kalhoty. Mohli bychom klidně večeřet v country klubu.

Srdce mi začne prudce bušit a cítím, jak mi žílami proudí krev. Najednou jsem si svého těla víc vědomá. Prsa mám citlivější, bradavky mi pod podprsenkou ztvrdnou. Jemná látka šatů se mi otírá o nahé nohy a připomíná mi, že se mě tam dotýkal. Že se mě dotýkal všude. Vlhkost mezi nohama mi to připomene.

Přijde ke mně, sehne se a jemně mě políbí. „Ahoj, Noro,“ řekne, když se narovná a nádherné rty roztáhne do úsměvu. Je tak krásný, že chvíli nejsem schopná myslet, hlavu mám zastřenou jeho přítomností. Jeho úsměv se rozšíří a přejde k místu naproti mně. „Jak ses měla, miláčku?“ zeptá se a natáhne se pro kousek ryby a položí ho na talíř. Jeho pohyby jsou sebejisté a elegantní. Těžko uvěřit, že ten ďábel má tak krásnou masku.

Vzpamatuju se z šoku. „Proč mi tak říkáš?“

„Říkám ti jak? Miláčku?“

Přikývnu. „Protože mi připomínáš kotě,“ řekne, oči se mu zalijí zvláštní emocí. „Malá, hladká a přítulná. Jsi taková, že chci zjistit, jestli bys mi předla v náručí.“

Tváře mi zrudnou. Cítím se rudá celá a doufám, že mé opálení to zakryje. „Nejsem zvíře-“

„Samozřejmě, že nejsi. Nejsem na sex se zvířaty.“

„Tak na co jsi?“ vychrlím ze sebe, pak sebou zatřepu. Nechci ho naštvat. Není Beth. Děsí mě.

Naštěstí ho to pobaví. „Momentálně,“ řekne tiše, „jsem na tebe.“

Podívám se jinam a natáhnu se pro rýži lehce třepající rukou.

„Pomůžu ti s tím.“ Vezme si ode mě talíř, jeho prsty se jemně otřou o mé. Než stačím něco říct, leží na mém talíři slušná porce všeho, co je na stole. Položí talíř zpátky přede mě a já na něj vyděšeně zírám. Jsem nervózní z toho, že před ním mám jíst. Žaludek mám sevřený. Když k němu zase vzhlédnu, zjistím, že on takový problém nemá. Jí s nadšením a  evidentně si užívá Bethino kuchařské umění.

„Co se děje,“ zeptá se mezi sousty. „Nemáš hlad?“

Zavrtím hlavou, i když jsem umírala hlady, než přišel. Zamračí se a položí vidličku na stůl. „Proč ne? Beth mi řekla, že jsi strávila celý den na pláži a trochu plavala. Neměla bys po tom všem být hladová?“

Pokrčím rameny. „Jsem v pohodě.“ Nebudu mu povídat o tom, že je důvod mé nechuti k jídlu.

Přimhouří oči. „Hraješ si se mnou? Jez, Noro. Hubená už jsi. Nechci, abys zhubla ještě víc.“ Ztěžka polknu a začnu napíchávat jídlo na vidličku. Je na něm něco, co mě nutí si myslet, že by nebylo moudré mu v tomhle odporovat. Vlastně ve všem. Mé instinkty křičí, že je nebezpečný. Nebyl ke mně krutý, ale krutost je v něm. Cítím to.

„Hodná holka,“ řekne po té, co sním několik soust. Pokračuju v jídle, i když nemám vůbec k jídlu chuť a musím se do každého sousta nutit a tlačit ho do sebe. Oči mám přišpendlené k talíři. Je to lehčí, než se mu dívat do modrých očí.

„Takže, Beth mi řekla, že jsi strávila pěkný den plaváním,“ řekne, když mám za sebou půlku své porce. Přikývnu na souhlas a vzhlédnu k němu, abych zjistila, že mě pozoruje.„Co říkáš na ostrov?“ zeptá se, jako by ho vážně zajímal můj názor. Prohlíží si mě se zamyšleným pohledem na tváři.

„Je pěkný,“ řeknu upřímně. Pak se na chvíli odmlčím a přidám. „Ale nechci tu být.“

„Jistě.“ Vypadá skoro chápavě. „Ale zvykneš si na to tady. Tohle je tvůj nový domov, Noro. Čím dřív si na to zvykneš, tím lépe.“

Žaludek se mi stáhne a mám nebezpečný pocit, že jídlo, které jsem právě snědla, ze mě brzy vyjde ven. Opatrně polknu, snažím se kontrolovat pocit na zvracení. „A moje rodina?“ Slova ze mě vyjdou tiše a hořce. „Jak si mám zvyknout na to?“

Obličejem mu přejede náznak emoce. „Co kdyby si nemysleli, že jsi mrtvá?“ zeptá se tiše, upřeně se mi dívá do očí. „Cítila by ses lépe, miláčku?“

„Samozřejmě, že ano!“ Stěží věřím tomu, co slyším. „Mohl bys to udělat? Mohl bys jim dát vědět, že jsem naživu? Možná bych jim mohla zavolat a-“

Natáhne se k mé ruce a položí ji na ni, přeruší tak moje myšlenky. „Ne.“ Řekne to takovým tónem, že není prostor pro další diskuze. „Zkontaktuju je sám.“

Jsem zklamaná. „Co jim řekneš?“

„Že jsi naživu a zdravá.“ Palcem mi začne přejíždět po dlani, jeho dotek mě rozptyluje.

„Ale-“ skoro zasténám, když se dotkne citlivého místa, „- ale nebudou ti věřit-“

„Budou.“ Odtáhne svou ruku. „V tom mi můžeš věřit.“

Věřit mu? Jo, jasně. „Proč mi to děláš?“ zeptám se. „Je to proto, že jsem s tebou mluvila v klubu?“ Zavrtí hlavou. „Ne, Noro. Je to kvůli tobě. Jsi všechno, co jsem hledal. Všechno, co jsem kdy chtěl.“

„Víš, že to zní šíleně, že jo?“ Jsem tak naštvaná, že se na chvíli přestanu bát. „Ani mě neznáš!“

„To je pravda,“ pronese jemně. „Ale nepotřebuju tě znát. Jen potřebuju vědět, co cítím.“

„Chceš říct, že jsi do mě zamilovaný?“ Z nějakého důvodu mě tahle myšlenka vyděsí víc, než nějaké divné sexuální preference. Začne se smát a zaklánět hlavu smíchy dozadu. Pozoruju ho a cítím se divně uražená. Nechci, aby do mě byl zamilovaný, ale musí mu ta myšlenka přijít tak zábavná?

„Samozřejmě, že nejsem,“ řekne, když se konečně uklidní. Pořád se ale usmívá.

„Tak o čem to teda mluvíš?“

Jeho úsměv pomalu opadne. „Na tom nezáleží, Noro,“ řekne tiše. „Jediné, co musíš vědět je, že jsi pro mě speciální.“

„Tak proč jsi mě nepozval na rande? Proč jsi mě musel hned unést?“

„Protože jsi šla na rande s tím klukem.“ V Julianově hlase najednou slyším vztek, děs mi projede žilami. „Políbila jsi ho, když už jsi byla skoro moje.“

Polknu. „Ale já ani nevěděla, že mě chceš.“ Hlas se mi trochu třese. „Viděla jsem tě jen v klubu-“

„A na tvé promoci.“

„A na mé promoci,“ souhlasím, srdce mi chce vyskočit z hrudi. „Ale myslela jsem, že jsi tam kvůli někomu jinému. Třeba kvůli mladšímu bratrovi nebo sestře…“

Zhluboka se nadechne a vidím, že se zklidnil. „Na tom teď nezáleží, Noro. Chtěl jsem tě tady, se mnou, ne tam. Je to tu pro tebe mnohem bezpečnější – a taky pro toho kluka.“

„Bezpečnější pro Jakea?“

Julian přikývne. „Kdyby sis s ním znovu vyšla, zabil bych ho. Je pro všechny nejlepší, že jsi tady, daleko od něj a dalších, kteří by tě mohli chtít.“

Zabití Jakea myslí naprosto vážně. Není to jen prázdná výhružka. Vidím to na něm. Rty mám suché, tak si je olíznu. Jeho oči sledují můj jazyk a vidím, jak se mu změní dech. Jednoduchý akt ho naprosto vzruší.

Najednou mě přepadne šílený a zoufalý nápad. Evidentně mě chce. Je ochotný dělat věci, abych byla šťastná – jako třeba kontaktovat rodinu, že jsem naživu. Co když toho využiju ve svůj prospěch? Nemám v tom zkušenosti, ale nejsem úplně naivní. Vím, jak s kluky flirtovat. Můžu to udělat? Mohla bych Juliana svést tak, aby mě nechal jít?

Budu s tím muset být opatrná. Nemůžu z ničeho nic obrátit. Nemůžu se chovat, jakože jím pohrdám, a pak ho najednou milovat. Potřebuje vědět, že mě může vzít pryč z ostrova, a já s ním zůstanu tak dlouho, dokud mě bude chtít. Že se nikdy nepodívám na Jakea nebo někoho jiného.

Budu si muset dát na čas a přesvědčit Juliana, aby mi byl oddán.