TM - 3. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Vzbudím se s bušením v hlavě a nevolností od žaludku. Je tma a nic nevidím. Chvíli si nemůžu vzpomenout, co se stalo. Moc jsem pila? Pak se mi ale mysl vyjasní a začnou se mi vybavovat události včerejšího večera. Pamatuju si polibek a pak… Jake! Drahý Bože, co se stalo Jakeovi?

Co se stalo mně?

Jsem tak vyděšená, že tady jen ležím a třesu se. Ležím na něčem pohodlném. Na posteli s dobrou matrací nejspíš. Jsem přikrytá dekou, ale necítím na sobě žádné oblečení, jen jemnost bavlněné přikrývky na mé kůži. Dotknu se sama sebe a utvrdím se, že mám pravdu: jsem úplně nahá.

Třes se znásobí.

Jednou rukou si sáhnu do rozkroku. K velké úlevě se zdá všechno v pořádku. Žádná vlhkost, bolest, náznak, že by se někdo o něco pokoušel. Alespoň prozatím.

V očích mě začnou pálit slzy, ale nenechám je spadnout. Pláč by mi v téhle situaci nepomohl. Musím přijít na to, co se děje. Mají v plánu mě zabít? Znásilnit mě? Znásilnit a pak zabít? Pokud jde o výkupné, tak mě můžou rovnou zabít. Rodiče můžou stěží zaplatit hypotéku po tom, co táta přišel v recesi o podnik.

S velkým úsilím se snažím nehysterčit. Nechci začít křičet. To by přilákalo jejich pozornost. Místo toho ležím ve tmě a hlavou mi problikávají všechny děsivé příběhy, které jsem viděla ve zprávách. Myslím na Jakea a jeho vlídný úsměv. Myslím na rodiče, a jak je zničí, až jim policie oznámí, že se pohřešuju. Myslím na všechny moje plány, a jak nejspíš nedostanu šanci dostat se na skutečnou univerzitu.

A pak se naštvu. Proč to dělají? Kdo vůbec jsou? Předpokládám, že jsou to ‚oni‘ a ne ‚on‘, protože si vzpomínám, že se nad Jakem nakláněla vysoká postava. Zezadu mě musel chytit někdo jiný.

Vztek mi pomůže zadržet paniku. Jsem schopná trochu přemýšlet. Pořád ve tmě nic nevidím, ale pořád se můžu dotýkat. Pohybuju se tiše a opatrně prozkoumávám okolí. Nejdřív se ujistím, že skutečně ležím na posteli. Na velké posteli, nejspíš manželské. Jsou tu polštáře a peřiny, povlečení je jemné a příjemné na dotek. Nejspíš drahé.

Z nějakého důvodu mě to ještě víc vyděsí. Jsou to bohatí zločinci.

Odplazím se na okraj postele, posadím se a držím si deku pevně kolem těla. Bosé nohy se dotknou podlahy. Je hladká a studená, jako ze dřeva. Obtočím deku kolem sebe a postavím se, připravená dál prozkoumávat. V ten moment zaslechnu otevírání dveří. Do pokoje se dostane světlo. I když není příliš jasné, stejně mě na chvíli oslepí. Párkrát mrknu, aby si oči přivykly. A pak ho uvidím.

Juliana.

Stojí ve dveřích jako temný anděl. Vlasy se mu kolem obličeje jemně kroutí, zjemňují tvrdou dokonalost jeho rysů. Dívá se na mě a rty má v jemném úsměvu. Je nádherný. A úplně děsivý.

Moje instinkty byly správné – tenhle muž je schopný čehokoliv.

„Ahoj, Noro,“ řekne tiše a vstoupí do místnosti.

Zoufale se rozhlédnu kolem. Nevidím nic, co bych mohla použít jako zbraň. Ústa mám vyprahlá jako poušť. Nemám ani dost slin na to, abych promluvila. Takže ho jen sleduju, jak jde směrem ke mně, jako hladový tygr pro svou kořist. Jestli se mě dotkne, budu se bránit.

Přijde blíž a já o krok ustoupím. Pak další a další, dokud se nedostanu ke zdi. Pořád jsem schoulená v dece.

Pozvedne ruku a já se napnu, připravená se bránit. Ale on jen drží v ruce láhev vody, kterou mi nabídne.

„Tady,“ řekne. „Myslel jsem si, že budeš mít žízeň.“

Zírám na něj. Umírám žízní, ale nechci, aby mě znovu nadrogoval. Vypadá, že pochopí mé zaváhání. „Neboj, můj miláčku. Je to jen voda. Chci, abys byla vzhůru a při vědomí.“

Nevím, jak na tohle reagovat. Srdce se mi chce prodrat krkem ven a je mi strachy špatně.

Stojí tam, trpělivě mě sleduje. Jednou rukou držím pevně deku a natáhnu se pro láhev s vodou. Ruka se mi třepe a v průběhu se naše prsty dotknou. Projede mnou vlna horka, podivná reakce, kterou ignoruju. Teď musím odšroubovat víčko – což znamená, že musím pustit deku. Se zájmem pozoruje mé rozhodování. Naštěstí se mě nedotýká. Stojí ode mě asi půl metru a jen mě pozoruje. Pevně stisknu ruce kolem těla, snažíc se udržet deku tímhle způsobem, a otevřít zátku. Pak jednou rukou přidržím deku a druhou zvednu láhev k ústům. Je to skvělý pocit, když se studená voda dotkne mých rtů a jazyka. Vypiju celou láhev. Nevzpomínám si, kdy voda chutnala tak dobře. Vyprahlost musí být vedlejší efekt drog, které mi dali.

Teď, když můžu mluvit, se ho zeptám, „Proč?“

K mému překvapení zní můj hlas skoro normálně. Zvedne ruku a dotkne se mého obličeje. Tak, jako se ho dotkl v klubu. A já před ním bezmocně stojím a nechám ho. Jeho prsty jsou jemné, jeho dotyk téměř láskyplný. Je to tak silný kontrast k celé téhle situaci, že jsem chvíli dezorientovaná.

„Protože se mi nelíbilo, když jsem tě s ním viděl,“ odpoví Julian. V jeho hlase slyším potlačovaný vztek. „Protože se tě dotýkal, měl na tobě ruce.“

Stěží můžu myslet. „Kdo?“ zašeptám, snažím se přijít na to, o kom mluví. A pak mi to dojde. „Jake?“

„Ano, Noro,“ odpoví temně. „Jake.“

„Je-“ Nevím, jestli to vůbec dokážu říct nahlas. „Je… naživu?“

„Zatím,“ odpoví Julian, jeho oči se vpíjí do mých. „Je v nemocnici s otřesem mozku.“

Tak moc se mi uleví, že se sesunu po zdi dolů. A pak mi dojde význam jeho slov. „Jak to myslíš, zatím?“

Julian pokrčí rameny. „Jeho zdraví a duševní pohoda závisí zcela na tobě.“

Ztěžka polknu. „Na mě?“

Znovu mi přejede prsty přes tvář, zastrčí mi vlasy zpátky za ucho. Je mi taková zima, že mám pocit, že mě jeho doteky spalují. „Ano, miláčku, na tobě. Pokud se budeš chovat dobře, bude v pořádku. Pokud ne…“

Stěží se můžu nadechnout. „Pokud ne?“

Julian se usměje. „Pak během týdne zemře.“ Jeho úsměv je ten nejhezčí a zároveň nejděsivější, který jsem kdy viděla.

„Kdo jsi?“ zašeptám. „Co ode mě chceš?“

Neodpoví. Místo toho se dotkne mých vlasů a nadzvedne své silné tmavé obočí. Sleduju ho, ztuhlá na místě. Nevím, co dělat. Mám s ním bojovat? A pokud ano, čeho tím dosáhnu? Ještě mi neublížil a já ho nechci provokovat. Je větší než já, mnohem silnější. Pod jeho tričkem můžu vidět silné svaly. Bez bot na podpatku mu dosahuju stěží k ramenům.

Zatímco uvažuju nad výhodami boje s někým, kdo je nejspíš těžší o 40kg, rozhodne za mě on sám. Odtáhne ruce z mých vlasů a zatáhne za deku, kterou tak pevně držím.

Nepustím ji. Jen si ji přitisknu silněji. A udělám něco ponižujícího.

Začnu žadonit.

„Prosím,“ řeknu zoufale, „prosím, nedělej to.“

Znovu se usměje. „Proč ne?“ Jeho ruka dál tahá za deku, pomalu a neúprosně. Vím, že to dělá, aby prodloužil to mučení. Mohl by jednoduše silně škubnout.

„Nechci to,“ řeknu mu. Nemůžu dýchat a můj hlas zní tak nečekaně udýchaně.

Pobaveně se na mě podívá, ale v očích má temný náznak. „Ne? Myslíš, že jsem necítil v klubu tvoji reakci?“

 Zavrtím hlavou. „Nijak jsem nereagovala. Mýlíš se…“ Hlas se mi pláčem třese. „Chci jen Jakea-“ Okamžitě mi obtočí ruku kolem krku. Nedělá nic jiného, nezmáčkne ho, ale cítím tu hrozbu. Cítím z něj násilí a mám strach. Nakloní se ke mně. „Toho kluka nechceš,“ řekne tvrdě. „Nikdy ti nemůže dát to, co já. Rozumíš?“ Přikývnu, jsem příliš vyděšená na to, abych udělala něco jiného. Uvolní mi krk. „Dobře,“ řekne jemnějším tónem. „Teď si sundej tu deku. Chci tě znovu vidět nahou.“

Znovu? To on mě musel svléct. Snažím se namáčknout víc na zeď a pořád deku nepouštím. Povzdychne si. O dvě vteřiny později je deka na zemi. Jak jsem předpokládala, nemám šanci, když použije veškerou svou sílu.

Bráním se jen tak, jak můžu. Místo toho, abych tady stála a nechala ho, se dívat na mé nahé tělo, sklouznu po zdi dolů, dokud nesedím na zemi, a kolena si přitáhnu k bradě. Ruce obmotám kolem nohou a jen tam sedím a třesu se. Moje dlouhé husté vlasy mi dopadají na záda a ruce, takže mě částečně zahalují. Obličej schovám do kolen. Bojím se, co mi teď udělá, a slzy, které mě v očích pálily, jsou teď konečně volné a tečou mi po tvářích.

„Noro,“ řekne. Jeho hlas je pevný. „Vstaň. Okamžitě se postav.“

Tiše zavrtím hlavou, pořád se na něj nedívám.

„Noro, může ti to být příjemné nebo tě to bude bolet. Je to jen na tobě.“

Příjemné? Zešílel? Celé moje tělo se teď třese pláčem.

„Noro,“ řekne znovu a já v jeho hlase zaslechnu netrpělivost. „Máš přesně pět vteřin na to, abys udělala to, co ti řeknu.“ Čeká a já skoro slyším, jak v hlavě odpočítává. Počítám taky, a když dojdu ke čtyřce, vstanu. Slzy se mi řinou po tváři mnohem silněji. Stydím se za svou zbabělost, ale tak moc se bojím bolesti. Nechci, aby mi ublížil. Nechci, aby se mě vůbec dotýkal, ale to nejspíš není možné.

„Hodná holka,“ řekne tiše, znovu se dotkne mého obličeje a rukou mi oddělá vlasy z ramen. Pod jeho dotyky se třesu. Nemůžu se na něj podívat, tak se dívám do země. Nejspíš si toho všimne, protože mi tlačí bradu nahoru, dokud nemám jinou možnost, než se s jeho pohledem setkat. Jeho oči jsou v tomhle světle tmavě modré. Je tak blízko, že cítím teplo jeho těla. Je to příjemné, protože jsem prochladlá. Nahá a prochladlá. Z ničeho nic se ke mně natáhne a sehne se dolů. Než se stačím pořádně vyděsit, položí mi jednu ruku na záda a druhou pod kolena. Pak mě lehce zvedne do náruče a přenese mě do postele.

***

Položí mě skoro něžně a já se hned sbalím do klubíčka. Začne se svlékat. Nemůžu si pomoct, musím se na něj dívat. Má na sobě džíny a tričko, které sundá jako první. Jeho horní polovina těla je jako umělecký kus. Široká ramena, tvrdé svaly a jemné opálení. Hruď má lehce pokrytou tmavými chlupy. Za jiných okolností bych byla nadšená, že mám tak dobře vypadajícího milence. Za těchto okolností chci jen křičet. Jako další sundá džíny. Slyším, jak rozepíná zip a to mě vyburcuje k akci. Během sekundy se zvednu a utíkám směrem ke dveřím – které nechal otevřené. Možná jsem malá, ale jsem rychlá. Deset let jsem závodně běhala a byla jsem v tom docela dobrá. Naneštěstí jsem si během jednoho závodu zranila kolena a teď jsem omezená jen na pomalý běh nebo jiné druhy sportu. Vyběhnu ze dveří, seběhnu dolů po schodech a jsem skoro u vchodových dveří, když mě chytne. Jeho ruce mě sevřou zezadu a sevřou mě tak pevně, že nemůžu chvíli popadnout dech. Ruce mám k tělu tak přilepené, že s ním nemůžu ani bojovat. Zvedne mě a já ho kopnu. Snažím se mu uštědřit několik kopanců, než mě otočí čelem k sobě. Jsem si jistá, že mi teď ublíží, tak se snažím sesbírat veškeré síly.

Místo toho mě pustí ze sevření a jen mě pevně objímá. Obličej mám zabořený na jeho hrudi a nahé tělo se tiskne k němu. Cítím čistou, pižmovou vůni jeho kůže a taky něco tvrdého a teplého, co mi tlačí do podbřišku.

Jeho erekce.

Je zcela nahý a vzrušený. Tím, jak mě drží, jsem téměř bezmocná. Nemůžu ho ani kopnout, ani škrábnout. Ale můžu kousat. Takže se trochu zohnu a kousnu ho do prsou. Slyším, jak nadává, než mě popadne za vlasy, aby mě přinutil uvolnit kousnutí. Pak mě takhle drží, jednou rukou obmotanou kolem pasu, spodní část těla pevně přitisknutou k němu. Druhou rukou mě drží za vlasy tak silně, že musím zaklonit hlavu. Rukama se ho v marné snaze snažím odtlačit, abych mezi námi vytvořila alespoň malý prostor.

Dívá se na mě vyzývavě, ignorujíc slzy, které mi stékají po tvářích. Nemám jinou možnost, než být poslušná. Jestli umřu, chci si zanechat alespoň trochu důstojnosti.

Jeho výraz je temný a naštvaný, modré oči mě prošpikují skrz na skrz. Ztěžka dýchám a srdce mi bije tak rychle, že mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Pozorujeme se navzájem – predátor a kořist, přemožitel a zajatkyně – a v tu chvíli pocítím zvláštní spojení. Jako by se nějaká moje část navždy změnila tím, co se mezi námi stalo.

Náhle se jeho obličej zjemní a na rtech se mu objeví úsměv. Pak se ke mně nahne, skloní hlavu a dotkne se mě svými rty. Jsem v šoku. Jeho rty jsou jemné, něžné, když poznávají ty mé, dokonce i když mě drží v železném sevření. Je zkušený. Já políbila jen pár kluků a nikdy jsem se takhle necítila. Jeho dech je teplý, s příchutí něčeho sladkého, a jeho jazyk dráždí moje rty tak dlouho, dokud je nedobrovolně nerozevřu a tím mu poskytnu přístup do mých úst.

Nevím, jestli je to efekt po drogách, které mi dal, nebo jednoduše úleva, že mi neubližuje, ale během toho polibku se rozplynu. Neznámá malátnost mi projede celým tělem, oslabujíc mou vůli se bránit.

Líbá mě pomalu, beze spěchu, jako by měl celý čas na zemi. Jeho jazyk se otírá o můj, a když mi jemně zkousne spodní ret, pocítím teplo v podbřišku. Uvolní sevření mých vlasů a místo toho mi ruku položí zezadu na hlavu. Je to skoro jako by se se mnou miloval.

Zjistím, že mám ruce položené na jeho ramenou. Netuším, kdy jsem je tam položila, ale místo toho, abych ho tlačila od sebe, si ho přitahuju. Nechápu svou reakci. Proč se od něj znechuceně neodtahuju?

Je to tak příjemné, jeho rty. Je to jako by mě líbal anděl. Na chvíli mě to donutí zapomenout na danou situaci. Odtáhne se a podívá se na mě dolů. Jeho rty jsou mokré a lesklé, jemně oteklé po našem polibku. Moje nejspíš také. Už nevypadá naštvaně. Vypadá hladově a spokojeně zároveň. V jeho obličeji vidím chtíč i něhu, nemůžu od něj odtrhnout oči. Olíznu si rty a jeho oči se k nim na chvíli stočí. Znovu mě políbí, lehce se rty otře o mé. Pak mě znovu zvedne a nese mě nahoru do jeho postele.